Herodes v nás

čtení: 2. Mojž 1, 9-22
text: Mt 2, 13-18

Milé shromáždění, bratři a sestry, milí přátelé.
Nevím, zda jste už měli příležitost přemýšlet nad tím, jaké jméno vybrat pro svého očekávaného synáčka. Možností je nepřeberné množství. Jedni chtějí raději klasičtější jméno jako třeba Jan nebo Jiří, Petr, Josef nebo Martin. Jiní dají přednost jménu méně tradičnímu, třeba Hugo, Ervín, Vincent nebo Augustin. Jenom málokdo by ale chtěl svého potomka pojmenovat Kain nebo Jidáš, Adolf nebo Herodes. Představte si, Herodes Sabo. No, nezní to nejlíp. Jak by mu asi říkali ve školce? „Heródku, nelez po tom radiátoru! Heródku, spapej ten špenát. Je to mňamka. Budeš pak silný jako Pepek námořník!“ Upřímně nevím. Tato jména nám prostě nenapadnou. Ani ne proto, že by byly v našich zeměpisných šířkách neobvyklé. Ta jména jsou prostě zatížená. Kain byl bratrovrahem, Jidáš vlastně také, o zločinech Adolfa se odmala učíme na hodinách dějepisu. A Herodes? Toho líčí dnešní čtení jako vrahouna malých dětí.

Kdo vlastně byl ten Herodes? My ho známe z Bible jako zloducha, ale dějepisci jsou k němu shovívavější. Byl to vlivný král. Pravda, velikosti Karla IV. nedosáhl, i když na druhou stranu, ten v Bibli není… Herodes Veliký, známý také jako Herodes Ukrutný, byl židovský král idumejského původu. Ano, slyšíte dobře, byl potomkem kmene Edóm, tedy potomkem letitého nepřítele Izraele. Na Hasmoneovský trůn se přiženil. Vzal si dceru velekněze Hyrkána II, Mariamné. Herodes, houževnatý stavitel, budoval města. Třeba kompletně přestavěl Samaří a nazval jej řecky Sébastos podle císaře Augusta. Nechal postavit Cesareu, a taky vystavěl Antoniovu pevnost. Ano, z názvů staveb je jasné, že to byl veliký příznivec a podporovatel Říma a Císaře. Nakonec to mu dopomohlo v jeho skvělé kariéře. Byl totiž vládcem Judeje mezi léty 40 až 4 před Kristem. Což není krátká doba. Ale pozor! Byl to opravdu Žid. Jeho největším budovatelským počinem byla obnova Jeruzalémského chrámu, se kterou začal roku 19 před Kristem. Dokonce na chrám i štědře přispíval. Ale své židovské poddané si ani tím vůbec nezískal. Jak to, že nezískal? Vždyť jim obnovil chrám a naplnil chrámovou pokladnici… On totiž, protože se obával o svou pozici, vyhladil celý Hasmoneovský rod. A to bylo neodpustitelné. On se tam přiženil a téměř do jednoho se jich zbavil. Zcela platilo přísloví, že na královském dvoře se více dožije vepř než královský syn. I když vepře na židovském panovnickém dvoře bychom asi stěží hledali… Druhá výhrada nebo výtka, kterou měl u Židů, byla, že sice budoval chrám Hospodinův, ale také přispíval a navštěvoval i chrámy cizích božstev. Říct o něm tedy, že byl pravověrný žid, by byla lež.

Co mu ti chlapečci udělali, že se na ně takhle obořil? Zcela nic. Vůbec nic. Prostě nic. Herodes byl až chorobně paranoidní, hledal nepřítele i mezi těmi nejbližšími, vždyť víme, jak dopadli… Každého, kdo ohrožoval jeho trůn a pozici, kterou si za ta léta vybudoval, nechal jednoduše popravit. A když mu mágové, cizinci, oznámili, že se někde v jeho říši narodil jeho sok, tak se prostě lekl. Měl strach. A když mu mágové řekli, že ten narozený král má dokonce vlastní hvězdu, že ta je přivedla Herodovi až do obýváku – oni totiž mysleli, že právě jemu se narodilo to dítě s hvězdou – tak to úplně šílel. Plán byl jasný: „zabít nepřítele, dokud je ještě v plenkách“. Ale ti mágové mu nakonec neprozradili, kde se Ježíš narodil. Oni šli jinou cestou. A tak co mněl ten Herodes dělat? Jak jinak se měl té hrozby, toho budoucího krále zbavit?

Ono, Herodes ve svém činu vůbec nebyl originální. Četli jsme to i v dnešním prvním čtení o vraždění izraelských nemluvňátek v Egyptě. I tam se projevil starý nepřítel, ta zloba, ten strach, který dřímá v člověku. To, co je neznámé, to, čeho se bojím, to, čemu nerozumím, to, co si myslím, že mne ohrožuje… to… to musí pryč. To musíme vyhubit. Takový byl postoj egyptského panovníka, stejně tak Herodův a Adolfův. Proto umírali izraelští chlapečkové, proto chlapečci Herodova vlastního království, proto umírali židovské děti v Adolfových táborech. Žel, tenhle postoj nevymřel s krvelačným vůdcem. Ani s jedním z nich. Žel ten fašoun se v člověku objevuje i dnes a má různé podoby a názvy. Vy víte asi, koho mám na mysli. V obou našich zemích takové lidi máme. Není jich úplně málo. A někdy je podpoří i nějaký ten výš postavený politik… Ne. Tady musí z naší strany zaznít jasné a zřejmé a čisté: „Ne, takhle ne. Takhle už nikdy ne“. Herodův čin a činy jemu podobných, jsou činy zoufalců, kteří mají plné kalhoty. Kteří nevědí, jak jinak reagovat než vraždou, než násilím, než lží, než propagandou.

„Dost bylo politiky. Vždyť ještě pořád, až do Zjevení Páně, máme Vánoce.“ Já tam tu souvislost vidím. Vybral jsem tato čtení, protože podle mého názoru jednak ostře kontrastují s radostí z narození Spasitele a jednak dokreslují svět, pozadí a důvody, proč se ta Boží láska v tom Betlémě narodila. Ona to není pohádka o zázračném narození a podivuhodném vysvobození před pronásledováním… Je to reportáž o stavu světa. Když přišel na svět Ježíšek, dětí umíraly. I předtím, i potom, i nyní děti umírají. Protože Boží láska naráží na odpor, na odmítnutí, na zlobu srdce. Nevím, proč tomu tak je. Nerozumím tomu. Nechci, aby se to dělo…

Ježíš byl ohrožován už od plenek. Nejdřív nebylo místa v ubytovně, když Marie rodila, pak se Ježíš s rodiči stali uprchlíky, pak v dospělosti musel čelit obviňování z herezí, pak jej chtěli kamenovat, patrně několikrát, pak jej soudili, asi ne úplně férovým způsobem, pak jej odsoudili a pak musel až na kříž a do hrobu. Protože Boží láska naráží na odpor, na odmítnutí. Nevím, proč tomu tak je. Nerozumím tomu. Nechci, aby se to dělo…

Židovský král Herodes asi plně zosobňuje nepřijetí Boží lásky. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Nejhorší na tom je to, že stejné nepřijetí Boží lásky, Božího odpuštění, vnímám i dnes na sklonku roku 2015. Mezi politiky, mezi inteligencí, u českého Honzy i slovenského Ďura, u mne blízkých lidí, ale i sám u sebe. Ten Herodes se ve mně projeví vždy, když odmítám děti prchající před válkou a jejich rodiče, vždy když si myslím, že můj národ je ten nejlepší… Jen ten můj národ, jen ta má Evropa, jen ta moje rasa, mé náboženství, samozřejmě křesťanské – ať už to znamená cokoliv, jen ta má sociální vrstva, jen ten můj výklad svatých spisů… Když si myslím, že jen to moje, že jenom já mám právo na život, na názor, že jenom já mám patent na pravdu. Když šířím strach a lži… Zkrátka, když se ve mně ozve malý fašoun. A když bych všechny, co moji pozici ohrožují, nechal ze strachu nejraději vyhladovět, nebo hůř – nechal vyhladit. Člověk ovládaný strachem o svou židli, strachem o svůj komfort, je schopen těch nejhorších činů. A žel, taky je dělá. Řekněme Herodovi v nás jasné: „Ne“.

Tak a kde je tedy to evangelium, pane vikáři? To evangelium dnes zaznívá nenápadně. Ono tomu tak někdy bývá. Zlo má krátké trvání. Každý Herodes jednou padne. To koneckonců dokazuje i ten biblický Herodes, když umírá, a dokazuje to i Jidáš nebo Adolf. To je výrazné povzbuzení. Ti zloduchové padnou. Zvítězí pravda a láska. Ale chce to dřinu. Někdy dokonce emigraci, jako v případě Ježíše a dalších běženců. Ale nakonec ty vlády, ty režimy vládnoucí strachem padnou. Ty nálady burcující nenávist pominou. Kéž je jich čím dál méně.

Hospodin žehná a ochraňuje svůj lid i uprostřed zloby světa. Důkazem toho je Mojžíšova záchrana v ošatce vymazané asfaltem a smolou ukryté v rákosí. A taky všechny ti židovští chlapečci v Egyptě, kteří byli zachráněni porodními bábami. A taky Ježíšova emigrace paradoxně právě do Egypta. Hospodin žehná a ochraňuje svůj lid i uprostřed zloby světa. To dosvědčí i ty porodní báby, které se bály Boha víc než státních nařízení. A taky to dosvědčuje každý posel zpráv o záchraně. Ať už je to anděl Páně nebo lékař nebo humanitární pracovník nebo politik, který hlasuje za dobrou věc nebo… a tady si to doplňte.

Evangelium zaznívá i dnes. Přišla Boží láska, Ježíš. A my se smíme rozhodnout, jak na něj budeme reagovat. Jestli se zachováme jako Herodes, totiž, pochopíme příchod židovského krále špatně - jako hrozbu, nebo ne. Jestliže budeme bránit svůj stolec zuby nehty, nebo Mu židli svého života přenecháme dobrovolně. A snad se staneme i posly dobrých zpráv, posly pokoje. A snad se staneme i těmi, kdo se víc bojí Boha než lidí.

Přeji nám, ať vyznáváme spolu s evangelistou Janem: „On musí růst, já však se menšit.“ Hospodine, kéž se ten Herodes ve mně menší a kéž Kristus ve mně roste. Amen.

Otevřené nebe

čtení: 1. Mojž 28, 10-17
text: Sk 6, 8-10 + konec 7. kapitoly

Milé shromáždění, bratři a sestry.
Štěpán. Druhý svátek vánoční už stovky let připomíná starý příběh, který dobře známe a který se nám do koloritu vánočních svátku ne tak úplně hodí. Ať už vnímáme Vánoce jako svátky rodiny nebo svátky konzumu a obžerství nebo – po křesťansku – jako svátky Boží lásky, která se projevila v betlémském dítěti… Zkrátka a dobře, nesedí to. Tohle je premisa většiny kázání, které jsem dosud na Štěpána slyšel nebo četl nebo kázal. Dnes se vydáme jinou cestou. Příběhy o mučedníkovi Štěpánovi a o patriarchovi Jákobovi, který prchá a unavený lehá na posvátné místo, spolu nejenže souvisí, ale souvisí také s Vánocemi. Opravdu?

Co mají Štěpán a Jákob společné? Zdánlivě vůbec nic. V bibli mají jména důležitou funkci, vykládají základní charakteristiku povahy svého nositele. Štěpán má hezké jméno řeckého původu – Στέφανος – a znamená věnec, koruna, čest, odměna, doslova ten, který je obklopován a zahrnován. Statistická vsuvka – v České republice je přesně 22.273 lidí tohoto jména. V žebříčku oblíbenosti je na 108. místě. Dokonce se tak jmenovalo, tuším, 9. papežů. Na druhé straně Jákob, dnešní Jakub, je jméno hebrejské – Ja'akov – znamenající ten, který sevřel, a souvisí s patou. Toto jméno mu bylo dáno, protože při svém narození držel za patu své starší dvojče -Ezaua. Český ekumenický překlad překládá jméno „Jákob“ jako „úskočný“.
Pro úplnost, jméno Jakub má 102.449 lidí, je v oblíbenosti na krásném 27. místě. Teda už jejich jména naznačují, že jde o lidi dost rozdílné.

Co jejich příběhy? Jak se Štěpán s Jákobem chovají? Jak si stojí? Ani tu ale zdá se spojitost nenalezneme. Jeden stojí pevně a odvážně a neuhne ani o píď a ten druhý zbaběle utíká. O Štěpánovi vypráví bible přibližně ve dvou kapitolách, Jákob zabírá půlku 1. knihy Mojžíšovy. Jeden je první mučedník, druhý je patriarcha, praotec víry. Štěpán byl církevník do morku kostí, Jákob měl cestu k víře plnou překážek, se kterými se musel poprat – s Hospodinem i sám se sebou. Jeden je prototypem dokonalého člověka, pravého člověka, člověka jak nás Pán Bůh zamýšlel, člověka podobného Kristu. Mluvil jako Kristus, i když se to některým adresátům nelíbilo, mluvil o pravdě a pokání, ukazoval na pokrytectví Božího lidu. Rozzuřil náboženské vedení a pravdu neodvolal ani tehdy, když mu šlo doslova o život. A dokonce i jeho život končí jako Kristův, násilnou smrtí. To je odvaha, to je důvěra, to je víra. Jákob je naopak člověkem zcela lidským, voní člověčinou, je nám blízký svou povahou. Manipulován matkou obelstí svého otce, a nechal si požehnat, hladovému bratru prodá jídlo za prvorozenství. Což je veliká zrada. Prvorozený měl právo na otcův majetek, na požehnání, on byl pokračovatelem rodu. Tahle lumpárna Jákoba stojí mnoho. Když si to jeho bratr uvědomil, bylo už pozdě. A tak Jákob prchá, protože mu jde o život. Utíká před svým bratrem, před zradou otce, utíká před svým hříchem, před matkou, která byla mozkem celé operace, i sám před sebou. Utíká i před Hospodinem, prchá do cizí země. Tady nejde mluvit o odvaze, ani důvěře, ani o víře. Hrdina a antihrdina. To jsou Štěpán s Jákobem.

Jejich životy ale něco přece jen spojuje. Když Štěpán dokončil své kázání, členové rady na něj zuřili a skřípali zuby. Už, už, bylo jasné, k čemu se schyluje. A v oné chvílí dostává ujištění, že to, co říkal, mělo smysl; že to, čemu věří, má smysl; že ten, komu věří, je v tom nespravedlivém procesu s ním. Vidí Syna člověka, stojícího po pravici Boží. Vidí svého mistra, učitele, svého Pána. Není to blouznění. Není to fikce. Není to výplod vystresovaného, strachem stísněného člověka. Není to únik z brutálně vypjaté situace. Vidí vzkříšeného Ježíše. Nevíme, zda očima nebo v srdci. Vnímá přítomnost toho, kterého zabili, toho, kterého Bůh vzkřísil. Vidí naději. I on bude už za chvíli se svým Kristem, se svým Bohem. Letí první kámen, pak druhý. A Štěpán umírá pro pravdu, pro Krista. Není hrdinou proto, že tu mučednickou smrt vyhledával, nebo proto, že by naschvál a vědomě provokoval. Ne. Je hrdinou proto, že věrnost Kristu zachoval i v té, pro člověka nejtěžší, hodině.

Jákob, to je zcela jiný příběh. Jákob jede cestou svého dědy Abrahama, otce víry. No jo, ale jede opačným směrem! Běženec hledá místo, kde by si odpočinul. Už je vysílený cestou. Unavený strachem. V cizí zemi nachází jakési tábořiště, nejde o místo náhodné. Volí ho úmyslně. Jmenuje se Lúz, co znamená posvátny strom, je to kraj cizího božství. Jákob vezme svůj kamenný polštář z kruhu kamenů, kterému se dnes v religionistice říká odborně kromlech. A protože kultická lokalita bývala i místem takzvaně útočištným, na kterém i vrazi a lotři nacházeli azyl, jeví se to jako ideální prostor, kde hledat ochranu před zlobou, nenávistí a pomstou svého bratra Ezaa. Vezme kámen a dá si jej pod hlavu. Uléhá. Spí. Štěpán měl vidění, Jákob má sen. Vidí žebřík. Symbol naděje. Ujištění, že v té cizotě není sám. Bůh jeho otců je tam s ním. Neklid se mění na pokoj. Hospodin promlouvá. Ne, není to žebřík do nebe, ani takový schody do nebe, jak o nich zpíval Karel Kopecký… Ani to není Jákobův žebřík. Je to žebřík Hospodinův, po kterém Bůh schází k člověku. Svislé čáry a vodorovné. Snad by tu člověk viděl předjímku Kristova kříže. Tenhle zbabělec dostává ujištění pokoje: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Bůh se přiznává k požehnání, které Jákob ukradl. A Jákob rozeznává, že tohle místo není nic jiného než dům Boží, že je to brána nebeská. Rozeznává: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Žalmista v písni vyznává totéž: „3 Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. 4 Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. 5 Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. 6 Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. 7 Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? 8 Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. 9, I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, 10 tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. (Ž 139)“ A tak Jákob staví kostel. Hospodin už není jen Bohem jeho otců. Hospodin je konečně i jeho Bohem. „Hospodine, uděláš-li to, co jsi slíbil, budeš mým Bohem.“

Bratři a sestry, tak různé osudy a přece: oběma se otevírá nebe! Ne jenom těm věrným až na smrt, ale i těm, kdo utíkají, se nebe může otevřít. To je krásné evangelium na dnešní den. Nebe nepatří jenom elitě, jakou byl Štěpán – muž, který „byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení.” Ne jenom těm, kteří slouží v církvi. Ne jenom lidem, kteří mluví z Ducha svatého tak, že ostatní jenom koukají. Ne jenom těm, kteří jsou Kristovi svědky a kteří Ježíše následují až do důsledků, těm kteří za svého spasitele zemřou. Ne jenom těm, kteří v lásce prosí Hospodina o odpuštění pro ty, kteří na ně v duchu zuří, skřípou zuby a hází kamení… Nebe se otevírá. Nebe patří i těm, kteří jako Jákob udělali a pořád ještě dělají lumpárny. Nebe se otevírá i těm, kteří podvádějí rodiče nebo své manžely a manželky. Otevírá se pro ty, kteří kradou – okrádají své rodiny, protože tam nejsou; okrádají své rodiče, protože se o ně nestarají; okrádají staré lidi, protože zatím pořád jsou - šmejdi; okrádají stát; okrádají církev svou neúčastí na sborovém životě. Nebe se otevírá i jim. A taky těm, kteří bojují sami se sebou, s vlastním hříchem, s vlastním strachem, s vlastní vinou. I těm, kteří utíkají před Hospodinem. Bratři a sestry, nebe se otevírá. To je skvělá zpráva!

Takhle teoreticky to zní fajn. Ale kde je má pozice? Kde se v tom najdu? Je mi blíž ten úskočný Jákob nebo skálopevný Štěpán? Já vím, že na Štěpána nemám. I když je to ideál, ke kterému bych se rád v životě přibližoval. O to víc jsem rád, že Bůh pamatuje i na ty Jákoby. Ale nenechme se zmást. Ono to takhle zní hezky. Poeticky. Lákavě. Štěpán svou smrtí dosvědčil svou víru. Není o tom žádných pochyb. A co ten Jákob? Ano, nebe se mu otevřelo, Bůh promluvil, ale myslím, že hodně důležitá byla i Jákobova reakce na to. On totiž přestává utíkat. Přijímá Hospodina za svého Boha. A poprvé vidí naději, že návrat do rodného domu, bude někdy možný. Hospodin je s ním. Jákob mění orientaci. Už ho nebude ovládat strach, nýbrž důvěra.

V životě jsou chvíle, kdy nám Bůh otevírá nebe. Když se nám zdá, že se nebe dotýká země. Jsou to chvíle, kdy dostáváme novou sílu, přijímáme požehnání, kdy nacházíme životní orientaci. K takovým momentům patří chvíle, kdy zažíváme blízkost a lásku, tak jako Štěpán s Jákobem. Když se potkáme s člověkem, který nás miluje. Který je tady pro nás. Možná jste to vnímali a snad pořád vnímáte v manželství nebo při narození dítěte či vnoučat. Nebe se otevírá i tehdy, když nevíme kudy dál a najednou Hospodin ukáže směr, daruje sílu a naději a pokoj a lásku, když se k nám skloní v našem žalu, když se nám stane záchranou.

Štěpán a Jákob a Vánoce spolu souvisí. Bůh ve své lásce otevírá nebe. Žebřík propojuje nebesa i zemi. Smíme vidět Krista stojícího na pravici Boží. A to je milost nad milost. Haleluja, chvála ti Hospodine, za to, že své nebe otevíráš i dnes. Amen.

Připravte cestu, vyrovnejte silnici. Přichází.

1. adventní neděle

Čtení: Iz 40, 1–8
Text: L 3, 3–18

Bratři a sestry, milé adventní shromáždění. Po dlouhé době trápení a bídy v babylonském exilu, po době ticha, kdy Hospodin nemluvil a kdy se zdálo, že snad už ani nepromluví, v čase kdy naděje na změnu režimu, na návrat do milované vlasti, v čase kdy ta naděje bledne jako inkoust na starém papíře a kdy pamětníci majestátního chrámu v Jeruzalémě už téměř vymřeli, zazní slovo tak lahodné a chutné, slovo milosti a naděje. Druhý Izaiáš odevzdává sklíčenému lidu vzkaz: „"Potěšte, potěšte můj lid," praví váš Bůh.“ Po dlouhé a mučivé době ticha Hospodin promluvil. Je jasné, proč lid potřebuje potěšit. Protože je v nebezpečí, je rozptýlený v cizí zemi, žije v izolaci od své minulosti, od své písmácké tradice… Žije v izolaci od Hospodina, v depresi. Hospodin se jich nezastal. Odpykávají si trest za svou nevěru… Hospodin říká: „Už stačí, dost. Čas otroctví se naplnil. Vzali jste z mé ruky dvojnásobně. Už dost. Teď je čas potěšit.“ Je to jako s dítětem, které neposlouchá a třeba klade prstíky tam, kam nemá, a spálí se. Samozřejmě že tatínek s maminkou šílí a zlobí se. A dají mu to vyžrat. Někdy křikem. „Neposloucháš, co říkám. Myslím to s tebou dobře. Chci pro tebe dobré. A ty sám sobě ubližuješ, nedáváš pozor!“ Jindy mu to dají vyžrat mlčením. Mlčením, které bolí možná víc než ta samotná popálenina. Pak ale přijde čas slzy utřít a bolístku pofoukat, políbit, potěšit.

Izaiáš volá: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!” Připravte cestu?! Na poušti?! Jak? A proč? Máme připravit cestu, silnici. No, jo. Cesty známe, užíváme je každý den. Není o čem. Cesta je něco solidního, viditelného, hmatatelného. Cesty vedou odněkud někam. Ne, nebojte, nebude to o D1! Cesty jsou veřejné. Když jsme na cestě, je nás vidět. Potkáváme jiné lidi. Cesta, kterou si zvolíme, jasně ukazuje, kterým směrem jsme se vydali, dá se odhadnout její cíl a snad i záměr. Když jedu z Prahy dálnicí na východ, tak je jasné, že směřuji do Brna, nebo dál, jedu prostě tím směrem…

Jinak. Cesta obecně označuje chování člověka ať už dobré nebo špatné. Někdy říkáme, že člověk zbloudil z cesty, vydal se nesprávným směrem, nebo to jsou špatné chodníčky… Ve knize Skutky apoštolů je v originálu několikrát užito slova „cesta“ ve smyslu víra nebo učení. Někdy se to dokonce překládá jako cesta Páně. Ale jaká je to cesta? Co máme dělat? Kdo nám odpoví?

Dál čteme: „4 Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.“ Srovnejte hory a doly… Tady se český turista zastaví a řekne si: „Cože? Co má Hospodin proti horám, pahorkům a údolím?“ Je to řeč obrazná. Hospodin nemá nic proti krásné scenérii, proti přírodě. Ano, něco máme urovnat. Hory a doly. Jsem přesvědčený, že Izaiáš má na mysli horizontálu, vodorovnou čáru. Vztah mezi člověkem a člověkem; a člověkem a člověkem. Mezi tebou a mnou. Mezi mámou a dětmi. Mezi manžely a exmanžely. Mezi zrádcem a zrazeným. Mezi státem a církví. Mezi občanem a uprchlíkem. Sociální a jiné nespravedlivosti. Války. Konflikty. To máme urovnat. To je naším úkolem. Ne stavět ploty a uzavírat hranice, ne vydávat zákony, které ty sociální nůžky otevírají stále více a víc. Říct nenávisti jasné ne. Žádné šíření strachu a poplašných zpráv. Toto máme urovnat. S tím se vyrovnat. S tím se poprat. Aby jeden na druhého nehleděl shora, nebo zdola. Aby nebyl jeden povýšený a druhý ponížený. Abychom se na sebe nedívali jako ty hory na ty údolí, a ty údolí na ty hory.

Ale proč se máme těšit? Proč máme urovnávat ty extrémy? Proč máme budovat tu správnou cestu? Protože Hospodin přichází. A teď je období adventu. Čas zvláštní, čas očekávání. Čas příprav. Teď máme konat! Čas jeho příchodu je teď. A přece nechceme, aby přišel po polní cestě, která je v zoufalém stavu a aby musel překonávat hory a doly?! Teď budujme, teď urovnávejme. To smíme dělat. To máme dělat. Smíme a máme se aktivně podílet na Jeho cestě, na cestě Páně. Ano, on přichází přímou cestou, cestou bez děr a panelů. Je to dálnice z nebe k nám. Dálnice K1. Dálnice rovná, jak dřevo kříže.

Izaiáš ohlašuje skvělou správu. Hospodin přichází. Konečně. A s ním přichází i naděje. Říká volej! Ale my se s Izaiášem ptáme: „Co máme volat?“ Máme mluvit o naději. Všechno jednou pomine, kromě jednoho – a tím je slovo Hospodinovo, které je stálé. Všechno pomine. Ten nepřítel, ten utlačovatel – ať je to šílená vládnoucí garnitura nebo nevyléčitelná nemoc nebo zloba lidského srdce… to vše má datum spotřeby, datum exspirace, to vše je jenom tráva. A tráva není věčná. „7 Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův.” Bůh slibuje, že přichází. Vítr Hospodinův přichází. „8 Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky." Kdo je tím větrem? A opravdu přichází? A jak přichází? Co na to Nový zákon?

/Martin Sabo

Jan Křtitel neodpoví hned, ale počká si. Budeme muset počkat i my. Jan si
naději nechá nakonec. Určitě znal Izaiášovo „slovo našeho Boha zůstává na
věky“, vyhlášení plné radost, i když člověk svá provinění odpykal
dvojnásobně; to příliš nepotěší. Nakonec ani „všechno tvorstvo je tráva a
tráva usychá, květ vadne“ zpočátku radostně neznělo. Pomíjivost je vlastnost
stvoření a naučit se ji přijímat je úkol na celý život. „Slovo našeho Boha“ tak
zůstalo dobrou zprávou, která bolí.

Jan Křtitel přebírá Izaiášovu štafetu v prvním století po Kristu. Cituje
téměř doslova, ale radost, že skončilo trápení, se v Křitelových ústech opět
mění v soud: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak uniknout před hněvem?
Čiňte pokání, obraťte se!“ Lid přicházel, nechával se pokřtít a slyšel
praktické, konkrétní důsledky svého obrácení: buďte citliví a obětaví pro
potřebné, nehromaďte majetek a buďte spravedliví v obchodě i v úřadě,
žádná korupce. Nespoléhejte na svůj původ, ať v Abrahamovi nebo třebas v
evropských hodnotách. Když bude Bůh chtít, bude ho chválit Afričan,
Eskymák nebo třebas žulový blok!

Situace za Jana Křtitele není tak růžová, jako za Izaiáše čtyřicáté kapitoly.
Nekončí politické příkoří, Římané se roztahují a hebrejské víře nepřejí.
Izraelský trůn zasedl polopohan Herodes, který je všechno, jen ne obraz
zbožnosti. Za čtyři desetiletí vypukne povstání židů, které přivodí likvidaci
Božího chrámu. Nic horšího si Boží lid neumí představit. 

Kdyby Křtitelova misie byl jeho vlastní „projekt“, řekli bychom, že chce
na poslední chvíli zachránit, co se dá. Chce zastavit Boží soud a zvolil k tomu
projekt etické revitalizace. Ale tak to není. Je třeba Jana slyšet do konce.
Nejprve cituje Izaiáše, aby před oči postavil kontinuitu dějin: opět se blíží
naděje, zase jsme blíž radosti. Ta je ale skrytá, protože napřed je třeba pro
ni něco udělat. 

To je druhá část Křtitelovy mise: má-li přijít radost, musí napřed člověk
zůstat citlivý pro potřebného, zachovávat Dekalog, držet zřetelné hranice
dobra a zla, spravedlivosti a podvodu, poctivého obchodu a podrazáctví,
poctivého úřadování a korupce. Nelhat, nekrást, nepodvádět, nepomlouvat,
nešidit, nevydírat, nekorumpovat, nestrašit, nezneužívat, neužívat násilí.
Neklamat druhé ani sebe sama. Umět přiznat chybu, když to bude třeba,
třebas veřejně, a hlavně se svým hříchem skončit. Neprotahovat to a
nesnažit se, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá.“ To je pokání, jak má být.
To byl druhý díl Janova kázání, poté co připomněl Starý zákon a tak
kontinuitu příběhu Božího lidu. Jenže ani to všechno ještě není konec.
Naopak, to je jenom začátek. Nutný, ostrý, bezpodmínečný, ale pořád ještě
začátek. Až když posluchači byli plni očekávání, až když přijali Křtitelův tlak
na obnovu docela obyčejné lidské slušnosti a citlivosti pro druhé, pak Jan
prozradil hlavní pointu. Možná ho k tomu přiměl až omyl některých
posluchačů, jež Křtitele považovali za Mesiáše. Nikoli, Jan nebyl mesiáš, jako
jím nebyl Izaiáš, svatý Augustin, Mistr Jan Hus ani Jeho svatost dalajláma.
Přichází však... Jan neřekne, že přichází Mesiáš, to by mohlo mást,
protože nikdo neví, co si pod tím přesně představit. Jan Přicházejícího
představí dvěma způsoby. Především vlastní úctou: „Nejsem hoden mu ani
rozvázat řemínek na botě.“ Jan Přicházejícího představí vlastní úklonou
před ním, vlastním zmlknutím. Jakoby nebylo mnoho co říci, setkání s
Přicházejícím musíte prožít. Když ztichnete a v tichu se pokloníte, prožijete
setkání s přicházející Svatostí.

Druhé představení Přicházejícího o něm řekne přece jen víc: „bude vás
křtít. Omyje, očistí, občerství, obnoví, posílí, posune. A nejen vodou, jako Jan
Křtitel, nýbrž Duchem svatým.“ 

Teprve nyní se otvírá hlavní naděje, radost příchodu Přicházejícího. Teď
přichází odpověď na Izaiášovu otázku. Oním větrem Hospodinovým je Duch
svatý. Duch Hospodinův je dech Hospodinův. Hebrejský RUAH je vanutí
života, dech Boží. Nikoli magická postava Mesiáše, nikoli Mikuláš, natož
Santa Klaus. Dokonce nikoli především andělské miminko v jesličkách za
svitu hvězdy. Především duch, dech, Boží energie. Dostanete zmocnění,
posilu, přijde k vám – vlastně již přichází – síla nad vaši sílu. Budete moci jít
ještě o kousek dál, ještě o další krok, ještě o úsměv víc, ještě o jeden „level“
odpuštění. Bude vás křtít Duchem svatým. To vše, budete-li připraveni –
svou restaurací slušnosti a spravedlivosti. Křest Duchem svatým není nic
magického, právě tak jako nic „jen tak symbolického“. Je to opravdu změna.
Jenže – i tato radost má svůj rub. „Křest ohněm“. Nebude vám jen líp.
Budete silnější, ale přece z vás mnozí padnou, budete mít možnost udělat
další krok a přece se mnohým nohy podlomí. Už za pár let, až budete volat
„ukřižuj, ukřižuj“. Zapomenete na pokání, na rovnání cest a překonávání
propastí a pahorků. Pak přijde i to zničení chrámu Božího.

A zase se překulí staletí a tisíciletí, zase budou poslouchat Izaiáše a
Křtitele, zase se budou ptát, kdo to přichází. Zase budou vyzváni, aby
oprášili starou dobrou lidskou slušnost a citlivost pro druhého. A zase bude
hrozit, že brzy zapomenou, snad už v pondělí nebo po Vánocích. 

Ale zase tu bude ona možnost, šance pro hříšníky. 

A jednou přijde Přicházející naposled. A zvítězí.
Přijď, Duchu svatý! Veni sancte Spiritus! Amen.
/Pavel Klinecký

Strašnice, 29. listopadu 2015, společné kázání P. Klinecký a M. Sabo

O Šimonovi a kajícnici

Biblické čtení: L 7, 36-50

Text kázání: L 7, 42-43
"Který z nich ho bude mít raději?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ 

Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“"

Milé shromáždění, bratři a sestry.
V dnešní přečtené perikopě vystupují dva lidé, kteří se setkají s Ježíšem, nějaký Šimon a žena, kterou Lukáš popisuje jako hříšnici. Ti dva jsou zcela odlišní. A odlišný je i jejich postoj, který zaujali vůči Ježíši. Ten první je Šimon. Lukáš ho představuje, jako farizeje, který Ježíše pozve do svého domu. Snad nás to i trochu překvapí. Vždyť víme, jaké měl Ježíš s farizeji vztahy; že to nebylo vždy růžové. Šimon byl členem strany, která se vůči Ježíši nejostřeji vymezovala. Byl jim blízký a přece tak vzdálený. Několikrát spolu vášnivě diskutovali, několikrát mu připravovali různé léčky. A jeden z nich, ho dnes zve do svého domu. Jedná se o další léčku ukuchtěnou ve farizejské kuchyni? Nevíme. Jsme opatrní, ale jaksi to podvědomě očekáváme. Lukáš naše očekávání zmaří. Z Lukášova vyprávění nic takového nevyplývá.

Šimon zde od začátku vystupuje jako prototyp slušného a seriózního člověka, který si chce s Ježíšem jednoduše a v klidu promluvit, popovídat si – jako teolog s teologem, jako znalec zákona s tím, o kterém sociální sítě dané doby mluví, jako o proroku, o léčiteli, nebo možná o mesiáši, jako o člověku přinejmenším zajímavém a zvláštním, se kterým má smysl strávit nějaký čas a intelektuálně si s ním zacvičit. A Šimon, jako muž rozumný, který má rozhled, využívá tuto příležitost. Zve ho do svého domu. Nemá obavy z toho, že by ho ostatní farizejové za to pomlouvali. Vždyť on se vůči Ježíši přece nijak nezavazuje. Jenom ho zve na jídlo. Když snědí, co je připraveno, Ježíš odejde, půjde zas dál a jejich cesty se rozejdou. Jenom dělá Ježíši laskavost, vždyť je to chudý potulný kazatel, který nemá, kde by sklonil hlavu. Dělá Ježíši laskavost. Prokazuje mu milosrdenství. Uznal jej za hodného, aby vešel pod jeho střechu, aby usedl k jeho stolu. Sklání se k tomuto chudákovi. Svoji nadřazenost dává najevo i tím, že hostu nepodá ani tu vodu, aby si umyl zaprášené nohy. Dokonce ho ani nezdraví polibkem, jak je u vážených návštěv zvykem. Zkrátka je jasné, kdo je tady pánem, kdo je tady doma a kdo je jenom praobyčejným, leč zajímavým, hostem. Šimon ho chce pozorovat zblízka a upřesnit si o něm svoji představu, svůj obraz.

Skryté napětí se však prodírá na povrch. Zpráva o této nezvyklé návštěvě rychle obletí město. Lidi prostě rádi klábosí. Kdekdo je zvědav a chce být u této hostiny. Hostiny totiž byly veřejné. U jedné ženy tahle zpráva ale vyvolá rozhodnutí. Její jméno Lukáš neprozradí, ale popíše ji tím, co ji nejvíce charakterizovalo. Byla to žena. A byla hříšnice. Zajisté nikdo není bez hříchu, i když mnozí jsou přesvědčeni o opaku. Ale provinění této ženy už opravdu přesahovalo míru, která se ve společnosti jen nelibě, ale přesto tiše toleruje.

Žena, možná to byla Kateřina, Pavlína, Sára nebo Rút… Tato žena využívá možnosti a zvyky dané geografické oblasti, které komukoliv nabízely možnost přijít se na hostinu podívat, a vstupuje do cizího domu, do domu spravedlivého farizeje Šimona. S pláčem zezadu přistoupí k Ježíši a vrhne se mu kolem nohou. Smáčí je slzami a otírá svými vlasy. Líbá je. A maže je vzácným olejem z dovozu. Právě v této chvíli, ve chvíli dobrovolného ponížení, je svobodná od všeho. Ohled na lidi, na vlastní hrdost, na čest, zbytky které ji ještě jak tak zůstaly, společenský bontón, jdou stranou. Všechno jde stranou, když jde o to dát Ježíši najevo kdo je mým Pánem, od koho ve svém zkaženém životě očekávám pomoc.

Ti dva, farizej a žena, potkají Ježíše diametrálně odlišným způsobem. Farizej Ježíše sice hostí ve svém domě, ale v zásadě od svého hosta nic neočekává. O nic ho neprosí. Šimon je farizej, zná učení o hříchu, tak nějak ví, že je hříšníkem. Vždyť je to všeobecně známo, nebo se to aspoň tak říká, ne? A když už přitaká tomu označení, té nálepce, tak jen s výhradami. Je hříšníkem, ale jen v tolerovaných mezích. Vždyť dělá všechno, co zákon žádá a co přikazuje. Určitě se snaží, dává do toho vše. Pro svou spravedlivost snad už ani dále nevidí, co by měl napravit. V čem se polepšit? Je jasné, že nikdo z přítomných na hostině mu nemůže nic vytknout, a kdyby se i někdo takový našel, Šimon by mu zajisté hned dokázal, jak vysoko převyšuje všechny ve svém okolí, nejen svou mravní čistotou, ale i všemi skutky milosrdenství, které si lze představit. Šimon je spokojený sám se sebou. Ty odrobinky hříšnosti jsou tak nepatrné, že se může klidně nazývat spravedlivým. To je šikmá plocha. Protože je samo-spravedlivý a své viny nevidí, nepotřebuje nikoho o nic prosit, zvlášť ne tohohle Ježíše, sedícího u jeho stolu.

Oproti tomu žena (hříšnice) zaujímá zcela jiný postoj k Ježíši. Je spontánní. Nemá strach, že by ve svém pokání zašla příliš daleko. Je přímá, protože na rozdíl od spravedlivého Šimona, kterému schází smysl pro nestranné hodnocení sebe sama… Ona si je svých vin vědoma. Ví o nich. Možná o nich raději nemluví, ale je si vědoma, že ostatní to na ní vidí. Přesto doufá a věří, že tohle setkání, s pánem Ježíšem, ji nějak pozitivně posune v jejím zkaženém životě. S touto jistotou se mu vrhá k nohám a začíná je skrápět svými slzami a potírat drahocennou mastí.

Bratři a sestry, jestliže je nám Šimon dosud ještě stále sympatický, ono se to změní, když uslyšíme, jak reaguje na ženin skutek, na její vyznání. Kouká na bláznivou ženskou a jeho hlava to nebere. Snad se i naštval. Tak on pozve potulného kazatele a ten si dotáhne i nevěstku. To je cirkus, skandál! Vidí její projev pokání, ale nerozumí mu. Zůstává chladným, nebo lépe řečeno: zatvrzelým. Neví, proč to ta žena dělá. Neraduje se z toho, že Ježíš ženě odpouští její hříchy. Nevidí její touhu začít znova, od piky, obrátit stránku. Kouká a stále vidí jen hříšnici.

Sám k sobě si říká: "od hříšnice se musím raději distancovat." Možná už chtěl i zavolat: "Chlapi, hele, vyveďte ji…" K tomu naštěstí ale nedojde. Přesto se ale něco změnilo, kvůli ženě kajícnici, to Ježíš u Šimona prohrává. Není možné, to se snad ani nedá představit, že by si Mesiáš nedržel tu lůzu a sebranku od těla. Dle něj existuje jenom jediná alternativa: no prostě, odplata, smrt. To je Boží spravedlnost! Tak dopadá i to město Sodoma a Gomora ze čtení pro nedělku. Mesiáš přinese soud, hříšnici padnou a ty čisté vyvede z jejich špinavé společnosti. S takovými, jako je Šimon a ostatní spravedliví, Ježíš může stolovat. Ale hříšníky, ty má vykázat ven. Šimon není, žádný Abraham, aby se za ně u Hospodina přimlouval. Ach, jaké nepochopení.

I dnes je to stejné. Je mnoho jednookých mezi slepými, kteří si myslí, že budoucnost patří jen jim, že jejich životy mají zvláštní hodnotu, zvláštní nadřazenou cenu a kteří pohrdají těmi, kdo jejich kvality nesplňuje. Je to výrazem stejné pýchy, stejného přehnaného sebevědomí, elitářství a tvrdosti, jakou pozorujeme u Šimona.

Ježíš se mu pokouší naznačit, že je vedle, že se mýlí. Chce mu to objasnit. Vychází z toho, že farizej přece jenom musí uznat, že je do jisté míry hříšný i on. I když ta míra se bude zdát zanedbatelná, možná že bude podobat jenom znaménku, kosmetické vadě.

Ježíš mu vypráví příběh. Ptá se: „Který z nich, ho bude mít raději? Ten dlužník, kterému věřitel odpustil dluh pět set denárů, nebo ten, kterému odpustil padesát?” Ježíš se to pokouší vysvětlit podobenstvím. Odpověď je jasná. Šimon odpovídá správně. Ten, kterému odpustil víc, ten bude mít věřitele raději. Z jeho odpovědi je vidět, že rozumí logice milosti. Že je to přímá úměrnost (Y=K.X) – pokud se hodnota jedné veličiny X změní K-násobně, potom se K-násobně změní i hodnota druhé veličiny Y. Například koupím-li dvakrát více jablek, zaplatím dvakrát více peněz. Odpustí-li K-násobně, budu ho taky K-násobně milovat.

Tragédie je to, že Šimon tuhle představu milosti nedokáže přijmout. On se této logice vzpírá. Stále doufá, že se mu tu kosmetickou chybu podaří odstranit vlastními silami. A tak je Šimon nepřítelem každého odpuštění, nechce, aby ho někdo předběhl v disciplíně zvané spravedlnost. Zvlášť, když by to bylo zdarma, z nějaké milosti. On na tom přece těžce pracoval celý svůj život a teď ho předběhne tahle špína?

Stavět na vlastních zásluhách, na své pověsti, na svých skutcích, na své spravedlivosti, je nebezpečné. Může nám to poškodit zrak a v zrcadle pak uvidíme téměř bezchybnou karikaturu nás samých. Šimon nevěděl, že je mimo. Do stavu dokonalosti a bezhříšnosti vlastní silou nelze dojít. Žena věděla jak na tom je. Že jí není pomoci. Snad ten Ježíš pomůže. Našla odvahu a odevzdala svůj život Tomu, kdo má moc učinit všechno nové. Nakonec ona jediná, dostala odpuštění, které Šimon nedostal…

Bratři a sestry, naše setkání s Kristem může dopadnout stejně. I dnes. Když přicházíme bez očekávání, bez vztahu, bez pokory, dopadneme stejně jako Šimon. Odcházíme rovněž prázdní, jako jsme přišli. Ale ten, kdo na své zásluhy nehledí a všechno očekává od Krista, ten, kdo svůj život v pokoře klade Ježíšovi k nohám, smí slyšet, tak jako žena-kajícnice: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“

Advent

Život našich kamarádů se nedávno radikálně proměnil. Bydleli v Praze a najednou se rozhodli Prahu opustit. Vždycky měli rádi přírodu a výlety, hory. Praha jim najednou připadala malá a stísněná. Chtěli klid. Chtěli změnu. Proč? Protože byli v očekávání. Ano, tehdy to ještě nebylo vidět. Ale náznaky tu byli. Michal časem našel práci v Hradci a začali plánovat stěhování. Vyhlídli si podnájem. Všechno klaplo a s majitelem si plácli. Na konci léta jsme se s nimi loučili. Piknikem. Magda měla krásné bříško a bylo jasné, proč ty fofry. Najednou byli pryč.

Před měsícem jsme je navštívili. Taková normální kontrola. Upřímně, byli jsme zvědaví, jak se mají. Nové město, zaměstnání, nový byt a nový pokojíček pro očekávaného Jeníčka. Postýlka, oblečení, hračky. Zkrátka, bylo vidět, že jsou připraveni. Oba vypadali šťastně. Aby ne. Vždyť je čeká nové dobrodružství. Už začalo, a přece ještě ne. Devět měsíců očekávání už bylo dávno pryč a pořád nic. Josífek si dával načas. Bylo vidět, že se na něj opravdu těší. Ale. Už to bylo dlouho. Magda byla sice radostná, ale byla unavená a netrpělivá. Už aby to bylo. A ono pořád nic.

Vstupujeme do adventní doby, do doby příchodu, očekáváni. Magdě a Michalovi připadalo jen těch několik dnů po termínu jako věčnost. Nemohli se dočkat. Jejich radost se měnila na netrpělivost. To je krásně lidské. I my jsme v očekávání. Jsme? Ne, opravdu se ptám. Jsme v očekávání druhého příchodu Pána Ježíše? Ptám se proto, že se mi někdy zdá, že nejsme. Snad jsme i byli. Ale to bylo dávno. A On proste, nechodí a nechodí. Myslím, že po těch dvou tisíckách let jsme již zapomněli být od radosti netrpěliví. Zůstala jenom únava. Už je to čekání dlouhé. A je opět advent. Opět čekáme. Další čtyři neděle. Když Mu to trvalo tak dlouho, tak tento advent asi taky nepřijde…

Ale co když jo? Co když právě teď je ta doba. Co když se právě teď naplňuje čas? Co když přijde? U čeho by mě zastihnul? U čeho by mě našel? Při čem by mě přistihl? Jak nenávidím bratra? Jak jsem rozhádaný s rodinou, s přáteli, s kolegy? Jak nechci odpustit? Jak koukám na stránky pro „dospělé“? Jak podvádím manžela, manželku? Jak… A tu si to klidně doplňte. Co bych mu asi řekl? Jak bych reagoval?

Magda s Michalem byli v radostném očekávání a využili těch devět měsíců na změnu. Totální změnu. Chtěli být připravení nejlépe, jak bylo možné. Měli totiž do poslední chvíle před očima ten dar, který přicházel, ale ještě tady nebyl. Kterého přítomnost vnímali, ale ještě ho neviděli. A co my? Jak jsme na tom? Jak vypadají naše přípravy na velký návrat! Využíváme daný čas na změnu? Na lásku, na odpuštění, na věrnost, na …

Jeníček se včera narodil. Díky Bohu za něj. Dočkali se. I my se dočkáme. Buďme připravení, vytrvalí a hlavně očekávejme Ho s radostí. „Amen, přijď, Pane Ježíši!” (Zj. 22,20)

Co jsem přijal, mám dávat dál

Biblické čtení: Matouš 18, 21-35

Text kázání: Matouš 18, 26-27

„26 Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!'

 27 Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.“ 

Milé shromáždění, bratři a sestry.
Název dnešního kázání je: co jsem přijal, mám dávat dál. Ono to celkem ladí s dnešním textem. Ten příběh známe dobře. Matouš vypráví podobenství, které má v ČEPu název: „o nemilosrdném služebníku“. Mluví se tam o dluzích, to je téma, kterému rozumíme všichni bez ohledu na to, zda a jak dlouho chodíme do kostela. Vždyť s dluhy a taky s těmi, kdo je neplatí se v dnešní společnosti orientované heslem: „chci všechno a hned a někdy vám možná zaplatím,“ setkáváme častěji než je zdrávo. A možná jsme sami těmi, kdo žijí na dluh, kdo s dluhy bojují a východisko nevidí.

Dnešní příběh má jednoduchou stavbu: Za Ježíšem přichází Petr s otázkou, která ho trápí a která je blízká i nám dnes: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?” Petr je toho názoru, že si musíme vycházet velmi vstříc a musíme být ochotni si navzájem odpouštět. Myslí si, že odpustit sedmkrát stačí. Sedmička je symbolem plnosti. Zda se chce zalíbit Ježíši a říct správnou odpověď, že odpouštět máme do nekonečna, to nevíme. Petr má asi spíš na mysli sedmkrát a dost. Ježíš ale tuto Petrovu zdánlivou dobrosrdečnost a velkodušnost odpustit až sedmkrát, odmítá. Ne. Žádná lidská míra, žádné omezené vnímání, žádné zúžení. Ne. Takhle ne. Ne sedmkrát. Ježíš odpovídá násobilkou. Řecký text dovolí dvojí čtení: Sedmdesát sedmkrát (77x), nebo lépe sedmdesát (70) krát sedmkrát (7x). Ať už máme na mysli číslo sedmdesát sedm (77) nebo čtyři sta devadesát (490). Je to jedno. Pointa míří tam, kam možná směrovala i Petrova správná odpověď. Máme odpustit nekonečně krát.

A kdyby příběh zde končil, tak si řekneme: „hm, no jo, to budu pořád jenom odpouštět a svět kolem si do mě bude utírat boty…“ Ale tuhle Ježíšovu odpověď Matouš zařadil jako úvod k podobenství, které leccos rozvíjí a upravuje. Byl král, který se rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Potud je to celkem jasné. Nejedná se o pohádku na dobrou noc, ale o obraznou řeč, které má posluchač rozumět: Tím králem je Bůh. Těmi služebníky jsme my. My jsme jeho služebníky, ale taky máme mezi sebou vztah služebník-služebník. Ten král, vyžaduje účty. Můžeme přemýšlet o tom, zda je to podobenství o budoucích věcech, o Božím soudu, nebo je to podobenství o našem postavení před králem. Jsem toho názoru, že obojí je správně. Král má právo, snad i povinnost, účtovat se svými podřízenými. A nemělo by nás to nijak zvlášť překvapit. Tak se teda stalo, že Král začal s nějakým člověkem účtovat. Jeho jméno nevíme, je to modelová postava. Může to být kdokoliv. I kdokoliv z nás. Ale ten člověk, mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Vykladači předkládají různé přepočty, kolik to asi bylo tun stříbra. V zásadě obrovské kvantum. Je to nepředstavitelná suma peněz. I když nás možná láká zjistit, jak moc mu dlužil, dnes to řešit nechci. Myslím, že ten detail má hlavně říct, že ten člověk byl v situaci kolosálního průšvihu. I kdyby dělal sebevíc, kdyby denně vydělával hromady peněz, ten dluh prostě nemohl platit, i kdyby žil stovky let. On o tom dluhu věděl. Já jsem, nervózní, už když někomu dlužím pozvání na večeři, což je otázka několika stovek. Vůbec si, nedovedu představit, že bych dlužil tisíce, nebo milión, nebo dva, nebo stovky miliard. Věděl, že to nemůže splatit. A stejně tak to viděl i král. Král rozhodl, jak musel. Vedlo ho k tomu právo. Přece, když někdo něco dluží, musí to zaplatit. A když na to nemá, tak musí zaplatit životem. Člověk, jeho žena, i děti, všechno co měl, to všechno mělo alespoň nějakou cenu. A tak chudák člověk a jeho rodina, byli odsouzeni stát se otroky.

Tohle je stav člověka před Bohem. Nevěříš? Snad na to někdy přijdeš. Stav dlužníka, který není schopný nijak zaplatit. Dostal jsem od krále mnoho, nevyčíslitelné dary: život, včerejšek, dnešek, rodinu… schopnosti, hřivny, obdarování, talent… hodně z toho jsem promarnil. Král to chce zpět. Ale já nemám, co bych nabídl. Všechno, co mi zůstalo je málo. Pramálo. Ani chatrná desetina procenta.

Co měl ten člověk dělat? Co máme dělat, když si uvědomíme, jak na tom jsme? Padl k nohám a na kolenou prosil. Padli jste už k něčím nohám? Prosili jste někdy na kolenou? To je hloubka, to je zoufalství. Člověk se zcela poddává, vydává se do rukou krále. A prosí, a snad oběma stranám je jasné, že ten slib je bláhový: Zaznějí slova, která jsou základem dnešního kázání: „Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím.“ Ne. Nevrátí. Nemá na to. Co na to král? „27 Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.“ Kraličtí: „I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil. “ Měj strpení. I Slitoval se a odpustil. To je evangelium komprimované do povídky o sedmi slovech.

Když na to hledíme z pozice Krále, zdá se nám to absurdní. Vždyť on vůbec neudělal to, oč ten dlužník žádal! On udělal víc než jen to! Jednak, utrpěl hroznou ztrátu, protože ty miliony už nikdy neuvidí… a jednak nechal toho dlužníka beztrestně odejít. Tady naše spravedlivost zaskřípe. To je zajímavé zjištění. Co bychom udělali my, kdybychom byli na místě toho krále?

Příběh pokračuje. Ten dlužník má jiného spolu služebníka, kolegu. A ten mu taky dluží nějaké peníze. Snad půl kila stříbra, prostě několik desítek tisíc. A co on udělá? No, co asi. To lidské. Zákon je jasný. Dlužíš mi peníze, zaplať. Tak ty nemáš. Tak honem do vězení, tam si s takovými jako jsi ty, poradí… I když ten služebník prosil. Opakoval ta samá slova, jako to dělal on, když klečel před králem! „Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!” Pochopení, pomoci, strpení, a ani odpuštění se mi však nedostalo. Dostat se do pozice dlužníka, který zapomněl na svůj dluh, na to, že kolik mu bylo odpuštěno, to je tragédie. I když klečel před svým králem, i když mu král odpustil všechno – a tady si doplňte opravdu všechno – je to stále podobenství o Božím království – všechny provinění, skryté hříchy i ty viditelné, všechny nevyužité a zapadlé talenty, všechny hodiny a dny, co jsme promarnili, polopravdy i bílé lži… I když mu král všechno odpustil, tak on zůstal beze změny. Nic nepochopil. Spletl se. Přijal to jako benefit, jako důkaz svého významného postavení před králem, přijal to jako samozřejmost. A to je jeho ohromná chyba. My jsme tím dlužníkem, který už nemá dluh. Jsem to já, i ty. Klečeli jsme před Bohem, vyznávali, že nemáme z čeho zaplatit, ať poshoví… A on to udělal. Odpustil všechno. Utrpěl strašnou škodu, jeho Syn platil místo nás. Protože král miluje služebníka víc, než dlužené peníze; protože Bůh miluje člověka víc než zákon.

„31 Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo.” Ano, to je správná reakce, když vidíme, že se našemu bratru, našemu spoluslužebníku děje křivda. Má nás to zasáhnout, zarmoutit. Ale nejen to. Máme jít za králem a mluvit s ním o tom, říct mu to, stěžovat si u něj. Ať to král ví, že našemu blízkému někdo ubližuje, že se nemůže dovolat milosti a odpuštění. Máme se modlit, přimlouvat se za ty, kdo jsou utláčení i za ty, co utlačují. Vždyť je to králova věc! On se to musí dovědět. Je to jeho věc. On zasáhne.

A opravdu se tak děje. Král služebníka kárá. Snad ani ne za to, co udělal – že svého spolubratra držel pod krkem. Král je naštvaný, ne proto co udělal. Ale proto, co neudělal. „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; 33 neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?” Když si mě prosil, odpustil jsem ti. Neměl ses také ty smilovat, nad tím, kdo tě prosil? Jak je to možné, že jsi to neudělal? Proč? Vždyť tě ten člověk prosil o strpení, sliboval nápravu… Ty jsi jednal podle svého práva. Chtěl jsi své peníze zpátky. To je jasné. Není na tom nic špatně. Ale ty máš přece na víc. Vždyť jsem ti dal příklad, okusils to na vlastní kůži, i na kůží své rodiny. Nehodil jsem tě do vězení. Tak proč jsi jednal tak tvrdě se svým spoluslužebníkem? Pozval jsem tě ke svobodě, můžeš se přece rozhodnout odpustit. Můžeš se rozhodnout netrvat na svém právu za každou cenu, na úkor druhého člověka.

Bratři a sestry, na začátku zazněla preambule o tom, že máme odpouštět donekonečna. Pán Ježíš ji upravuje podobenstvím, o kterém jsme mluvili. Podobenstvím, kterým zdůvodňuje, kterým ukotvuje otázku, proč máme odpouštět. Proto, že on nejdřív odpouští nám, když ho prosíme. Zve nás do svobody rozhodnout se pro milost pro ty, kteří nám ublížili a prosí o milost. Neochota odpustit má své důsledky. Přináší smrt. Smrt vztahů, smrt lásky - konec komunikace, zlo, bolest. Neochota odpustit je břímě, které doléhá nejenom na toho viníka, ale taky na toho, kdo odpustit nedokáže. Nejsem v podobné situaci? Nejsou kolem mě ti, kteří se dovolávají odpuštění a já koukám na jejich dluh, místo toho, abych se koukal na svůj dluh, který mi Bůh už dávno odpustil? Přimlouvám se za ty, kdo nenacházejí odpuštění?

A konečně, i já se mohu svobodně rozhodnout dát dál to, co jsem přijal. Odpustit, protože odpuštění přináší život, přináší naději, přináší novou budoucnost, pro mé vztahy, pro mého dlužníka i pro mne. Amen.

Vděčný cizinec

Biblické čtení
2. Král. 5, 9-14

Text kázání
Evangeliu podle Lukáše 17, 11–19

Kázání
Milé shromáždění, bratři a sestry. V Bibli nacházíme několik příběhů o malomocenství, respektive o zázračném vyléčení člověka postiženého touto nemocí. Vzpomeňme si na Námana, o kterém jsme dnes četli, nebo na Miriam, Mojžíšovu sestru, nebo na Joba. Otázka o jakou nemoc šlo, je vesměs nejasná. Informace si protiřečí. Je to dané tím, že hebrejská bible a její lékařství a moderní medicína používají označení lepra nebo malomocenství pro různé nemoci, které postihují kůži vředem či vyrážkou. Když se nemoc rozšíří, člověk přichází o kusy kůže, někdy masa. Zkrátka nic hezkého. Něco, co bychom nepřáli ani nejhoršímu nepříteli. Dnes jsou tyto nemoci již dobře léčené a kromě zaostalých částí světa snad i mizí. V biblické době bylo vyléčení ojedinělým jevem. Malomocenství bylo považováno za rovné smrti a jeho vyléčení za stejný zázrak jako vzkříšení z mrtvých. Podle starého zákona postihovalo malomocenství všechny sociální vrstvy, nejenom chudobu. Tu nám slouží za příklad vojenský vůdce Náman. Někdy přišlo náhle jako Boží soud tak jako v případě Miriam, která reptala proti svému bratru Mojžíši. V případě Joba je vykládáno jako trest a posléze zkouška věrnosti. Nemocný byl pokládán jednak za kulticky nečistého, tedy neměl přístup do chrámu, a taky musel žít izolovaně od zdravých lidí. Teda ztratil nejen přístup k Hospodinovi prostřednictvím kultu, ale také všechen sociální kontakt, rodinu, přátele, práci. Zkrátka všechny vztahy šly do kytek. Zdraví lidé se jim vyhýbali, a když náhodou šel někdo kolem, musel před sebou nemocný volat „nečistý, nečistý“, případně vydávat nějaké zvuky, cinkání a podobně, aby ho zdravý člověk obloukem obešel. Dva momenty, které se pokusme podržet v mysli: nemocný člověk byl oddělen od lidí, tedy od života; a byl také oddělen od chrámu, od církve, a tedy od Boha.

A tak jednou se stalo, že Ježíš na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou a potkal tam deset malomocných. Ten text jsme četli jako základ kázání. Rád bych dnes zmínil čtyři motivy, které vnímám jako velmi důležité.

Tím prvním motivem je znalost svého vážného stavu. Máme před sebou člověka malomocného, člověka se znetvořenou kůží, obličejem, končetinami. Nemocný ví o své nemoci, o své bídě, o svém malomocenství, vždyť je to viditelné. Cítí bolest. Může se dotknout svých ran. Ví, že jeho šance na vyléčení jsou mizivé. On zná vážnost svého stavu a touží po změně. Touží po zázraku. Touží být uzdraven. Touží být osvobozen od své bolesti. Touží být zdráv. 

 Druhým motivem je orientace. Je důležité poznat, vědět na koho se mám obrátit a taky s jakou prosbou. Těch malomocných je deset a všichni místo toho, aby vydávali zvyky a cinkali a dali tím Ježíši šanci, aby je obešel, všichni volají na Ježíše! Pamatujete si na to, jak jej oslovili? Volají Mistře! V řečtině je tam neobvyklé slovo Epistata. Oni volají Veliteli! Ty, který máš autoritu a moc! Kraličtí to překládají krásně. Malomocní oslovují Ježíše přikazateli! Ty, který máš moc rozkázat mé nemoci! A s jakou prosbou k němu přicházejí? Volají na Ježíše, Eleison, smiluj se. Volání těch deseti nekřesťanů je nám příkladem orientace. Přikazateli, smiluj se! Ježíšova reakce je úchvatná. Je v ostrém kontrastu s reakcí běžného zdravého člověka. On je prostě neobejde! A přitom na to má důvody. Jednak jsou ti malomocní kulticky nečistí, jednak je mezi nimi minimálně jeden Samařan. A jak víme, mezinárodní vztahy mezi Samařany a Židy nebyly úplně košer. Ježíš reaguje s otevřenou náručí. On je přijímá. Bez ohledu na nemoc. Bez ohledu na původ. Všechny. Bez rozdílu.

Třetím motivem, který považuji za důležitý, je, že se jejich uzdravení děje na cestě. Známe různé příběhy o uzdravení. Někdy se to děje hned, někdy Ježíš udělá nějaké znamení. A někdy… Někdy se uzdravení ukáže, až když vykročíme na cestu, tam, kam nás Ježíš posílá. Krásným předobrazem tohoto je uzdravení Námana, který se do Jordánu nejdřív prostě musel sedmkrát ponořit, až poté byl čistý. Ježíš skupince deseti ubožáků říká: jděte, ukažte se kněžím! Každý dle své národnosti. Jděte a ukažte se. Tady nás možná ten Ježíšův příkaz zarazí. Jsou to malomocní a on je posílá do města za lidmi, za kněžími, doprostřed chrámové bohoslužby. Vždyť to přece nemůžou udělat! Je to nelogické. Jsou kvůli své nemoci odděleni, musí žít ve slamech, v chudinské čtvrti na okraji města, tak aby ani náhodou nepřišli do styku se zdravým člověkem… Jak tomu mají rozumět? Dělá si z nich Ježíš dobrý den? Posílá je za kněžími, ti přece rozhodují, ti jsou kvalifikovaní obhlédnout dotyčného zrakem a posoudit, jestli se může vrátit do života, anebo ne. Ježíš je, zdá se, posílá pro razítko na hlavní hygienickou stanici. Ti kněží neměli moc uzdravit člověka. Jejich moc byla omezena. Mohli nemocného jenom zařadit do karantény a přikázat mu nějakými předpisy, aby dbal na svou hygienu. Anebo když se nemoc náhodou ztratila, tak měli kněží moc člověka prohlásit za zdravého, dát mu to razítko a přikázat mu sérii očistných rituálů. Moc uzdravit malomocenství neměli. Detail, který nám někdy snadno unikne, je, že to uzdravení, o kterém celou dobu mluvíme, je opravdu viditelné. Kněží to přece posuzovali jenom očima. Ježíš říká: „Ukažte se. Ať to všichni vidí. Ať vidí, že vaše nemoc zmizela. Už není. Díky mé moci.“

Čtvrtým důležitým motivem je, že jeden se vrací za Ježíšem. Řekneme si, statistika 10 %, jeden z deseti, to není nic moc. Myslím, že ta statistika má šokovat. Jsme šokovaní, že jenom jeden; a možná ještě více než to, se v nás ozývá rozhořčení nad těmi devíti. Myslím ale, že ani šok, ani rozhořčení nejsou tím primárním motivem. Důraz je jinde. Uzdravený člověk se vrací za Ježíšem, padá k jeho nohám a děkuje mu. Ten jeden z nich správně, až prorocky, pochopil Ježíšův příkaz: ukažte se kněžím! On, když uviděl, že je zdravý, že je uzdraven, zastavil se a nešel už dál za svým samařským knězem! Jde se ukázat pravému knězi. Jde se ukázat Ježíši! V listě Židům (7) stojí: „26 To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, 27 který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama.“ Samařan správně rozsoudil, kterým směrem se má jeho cesta ubírat.

Ale co ti ostatní? Co těch devět? Děkovali, anebo neděkovali? Nevíme. Víme jen, že poslechli Ježíšův příkaz a šli si za svými kněžími. Jestli šli jenom pro razítko, nebo jestli šli děkovat v rámci své tradice, nevíme. Devět z deseti uzdravených se vrátilo zpátky do života, k lidem, k rodině, do zaměstnání… a teda skončilo to pro ně šťastně. Získali zpátky to, co jim nemoc vzala. Jestli děkovali Bohu, nebo ne, jen Bůh ví. Chci upozornit na to, že Ježíši neděkovali, a přece, navzdory tomu, jim Pán Bůh to uzdravení nevzal! Kdyby ano, biblický text by to zajisté zmínil jako varování všem, kteří Ježíši neděkují. Bůh jim to nevzal! Když Hospodin něco dá, tak to platí! Smlouva z jeho strany je vždy platná!

Těch devět se vrátilo zpátky do života, k lidem. Ale ten jeden, ten vděčný cizinec, Samařan, ten jeden došel k cíli. Svou vděčností přijal nejenom uzdravení z hrozné tělesné nemoci, ale byl také spasen, zachráněn. Ježíš mu říká: „Tvá víra tě uzdravila.“ To, že jsi rozeznal, kdo jsem, to, že ses ke mně vrátil, že mi vzdáváš na kolenou úctu a vděk, to je tvá víra, která tě zachraňuje.

Tento jeden dostal nový život. Ne jenom, že se vrátil zpátky mezi své přátele a rodinu, protože už nebyl v karanténě, ale také se vrátil zpátky k Bohu, do církve, do chrámu. Už nebyl kulticky nečistý.

Těch devět z deseti kvůli hodnotnému daru zapomnělo na dárce. A to je špatně. Víra je přijímání nejen dobrých darů, které se nám líbí, které nám působí radost… Ale hlavně přijetí toho, kdo ty dary dává. Proto nebuďme skoupí Mu děkovat.

Na závěr bych rád shrnul to, co bylo řečeno, čtyřmi slovesy, či otázkami:

Poznám? Poznám svůj duchovní stav? Co je mým malomocenstvím? Co mě vyčleňuje ze života? Co mi brání žít plnohodnotný život? 

Vím, na koho a jak se obrátit? Jinak: Volám Epistata eleison? Přikazateli, smiluj se? Volám k Ježíši o pomoc? 

Poslouchám, nebo poslechnu Ježíšovo Slovo na cestu? Jdi! Ukaž se. Dosvědč na svém životě mou moc? 

Vracím se? Vracím se k Ježíšovým nohám s vděkem? 

Amen.

Len nič ďalšie k svojej vine nepridať

2Kron 28: 1 – 15; Lk 24: 50 – 53

Ácház, kráľ južného Judského kráľovstva, nechodil podľa vôle Hospodinovej. Zhotovoval zlievané modly baalov a obetoval a kadil bôžikom na výšinách. Dokonca svojich synov podrobil otrasnému pohanskému rituálu, keď ich previedol cez oheň. Hospodin mu to ale netoleroval. Jeho prestúpenia boli potrestané. Ácház bol vydaný do ruky najprv sýrskemu kráľovi, ktorý mnohých odviedol do zajatia. Neskôr utrpel veľkú porážku od kedysi „bratského“ izraelského kráľa, ktorý deportoval bratov Júdejcov, aby sa mu stali sluhami. Hospodin však znovu zasiahol a vzbudil proroka menom Ódéd, aby varoval izraelitov pred strašným hriechom, ktorého sa chcú dopustiť tým, že zotročia 200 tisíc obyvateľov podrobeného Judska. Zaujímavé je, že Druhá kniha kronická je napísaná z pohľadu „pravoverného“ judského kráľovstva. V tomto príbehu sú však hrdinami práve tí Izraelci, ktorí na výzvu proroka vyznajú svoje veľké previnenia i odhodlanie nič ďalšie k svojej vine nepridať. Aby sa pred Hospodinom neprevinili ešte viacej, preukážu zotročeným bratom veľké milosrdenstvo – zaodejú ich, nakŕmia a napoja, ošetria ich masťou a pomôžu im dostať sa domov. Hospodin zachraňuje. Niekedy trestom, ktorý má očistnú funkciu, inokedy výzvou k milosrdenstvu.

Odtiaľ, potiaľ

2Kron 27; Lk 24: 36 – 49

Keď Hospodin Uzziju potrestal malomocenstvom, stal sa kráľom v Jeruzaleme 25 ročný mladík, Uzzijov syn, Jótam. Ten je hrdinom dnešného oddielu. S touto epochou sú spojení i traja proroci. Ozeáš pôsobil už za Uzziju (Oz 1,1). Po Uzzijovej smrti povstal Izaiáš (Iz 6) a za vlády Jótama povstal Micheáš (Mich 1,1). Tiež je zaujímavé, že králi Uzzija-Jótám-Áchaz sú natoľko dôležití, že sa dostali do Matúšovho rodokmeňa Pána Ježiša. Ale späť k Jótamovi. Ten bol „dobrým“ kráľom, robil čo je správne v Hospodinových očiach ako jeho otec, ale na rozdiel od neho neprekročil svoje kráľovské právomoci tak ako Uzzija. To je veľmi dôležité. Pokračoval v rozširovaní územia, Boh mu žehnal. Potiaľ bol Jótám verný pamiatke svojho slávneho otca. Vzal si príklad hodný nasledovania, ale to zlé neprijal. Poučený otcovým osudom sa pridŕžal Hospodina a chránil sa prekročiť jeho príkaz. V tom sa stal príkladom i nám. Jednak prijímať z rodičovskej výchovy len to dobré, len to, čo je správne v Hospodinových očiach a jednak vyhýbať sa chybám, ktoré mali neslávny koniec.

Krok vedľa

2Kron 26: 16 – 23; Lk 24: 28 – 35

Uzzija bol silný kráľ, ktorý pod vedením duchovného radcu Zecharju začal svoju vládu veľmi dobre. Robil, čo je správne v očiach Hospodina podobne ako jeho otec Amacja – hľadal Boha a učil sa bázni Hospodinovej. Boh mu prial úspech. Vymyslel dômyselné bojové stroje a víťazil nad nepriateľmi. Žiaľ, podobne ako mnohí iní dobrí ľudia v histórii, i on sa stal obeťou vlastného úspechu a moci. Bol dokonca taký pyšný, že sa ujal role kňaza, ktorá mu neprináležala. Ako bojom ošľahaný panovník mal predsa krv na svojich rukách a nebol na túto úlohu Hospodinom posvätený, oddelený. Kňazi to rozpoznali a chceli ho varovať. On to však kvôli svojmu egu neprijal a nahneval sa na nich. Hospodin ho ranil malomocenstvom a tým ho vyčlenil z vtedajšej spoločnosti. Uzzija je i pre nás veľkou výstrahou. Jedným krokom vedľa prišiel o všetko, čo mal – kráľovstvo, česť a uznanie ľudí, prístup do chrámu, vlastnú dôstojnosť, no najmä požehnanie. Hospodin dáva. Hospodin berie. Je na nás či rozpoznáme svoje postavenie. Nie my sme pánmi, ale On. Nie pýcha, ktorá vedie do hriechu ale vďačnosť prinášajúca požehnanie. 

Búrka

Prvé čítanie: Žalm 107, 1; 23-32; 43

Text kázne: Mk 4, 35-41

Milí bratia, drahé sestry. Už len necelé dva týždne nás delia od toho vytúženého obdobia oddychu a dovoleniek. More, slnko, pohoda. Snáď i preto nám ekumenický lekcionár ponúka za základ kázne práve dnešný prečítaný biblický text. Je v ňom reč o mori. Má názov Genezaretské, Galilejské, Kyrenejské alebo Tiberiadské – záleží, z ktorej strany sa k nemu približujete. A vlastne sa nejedná o more ale o veľké sladkovodné jazero. Dnes má rozlohu 166km2 a jeho obvod je 53km. Je dlhé 21km, široké 13km a je hlboké 43m, čo je dostatočná hĺbka na potopenie asi 14. poschodového paneláku.

Slnko páli v danej oblasti veľmi silno, voda sa vyparuje a vznikajú náhle búrky s víchricami. Jedna takáto bežná búrka sa stáva pozadím nášho dnešného príbehu, ktorý hľadá odpoveď na dve otázky: Kto je Ježiš? A ako je to s našou vierou?

Jedného dňa, tak ako inokedy, Ježiš učí v podobenstvách mnohé zástupy ľudí. Učí o rozsievačovi, o svetle, o meraní a nameraní, o zrnku, ktoré rastie i o horčičnom zrnku. Keď sa zvečerilo, chcel sa vzdialiť od zástupu, aby si On i jeho učeníci mohli trochu oddýchnuť. Vraví im: Prejdime na druhú stranu jazera. A učeníci poslúchnu, opustia zástup, vezmú ho so sebou na jednu so svojich lodičiek a v sprievode ďalších lodiek vyplávajú na jazero. Židia ale obecne nemali radi vodné plochy, jazerá či moria. Chápali more ako miesto, kde žili rôzne príšery a zlé až démonické sily. More vnímali ako čosi kruté a nebezpečné, čosi, čo Hospodin musí krotiť. A predsa učeníci poslúchnu a pod rúškom tmy na to nevyspytateľné jazero vyplávajú. Veria Ježišovmu Slovu, dôverujú jeho úsudku. Pán vraví: Plavme sa, A oni idú a plavia sa. To je príkladom i pre nás. Keď nás Pán Ježiš volá, keď nás posiela do služby v zbore, v zamestnaní v rodine a hoci by to bolo podobne nevyspytateľné a nebezpečné miesto ako to more, dôverujme mu. Verme jeho slovu. Poslúchnime.

No vzápätí sa zdá, že to vôbec nie je dobrá rada. Lepšie by im bolo, keby nikam nešli, keby sa neplavili, keby toho Ježiša neposlúchli. Veď sa ocitnú v strede búrky. Steny loďky praskajú pod váhou vĺn, vrchom sa valí voda a zaplavuje loď. Hrozí nebezpečenstvo utopenia! 43 metrov hlboká voda a kilometre vzdialené brehy.

Búrka na mori symbolizuje nebezpečenstvo, ohrozenosť, krehkosť a vratkosť ľudského života. Prichádza náhle a bez varovania. Nečakaná udalosť, nešťastie, nejaká zlá správa či tzv. Jóbovka. A my sme zrazu bezmocní, bezradní, plní strachu a strácame vieru vo vlastné schopnosti a dokonca i vieru v toho Krista, ktorý nás na to more poslal.

Na lodi je Ježiš a učeníci. Medzi nimi boli Peter, Jakub a Ján. A o nich predsa vieme, že to boli rybári. Teda, minimálne traja mali s jazerom mnohoročné skúsenosti. Veď ich to jazero živilo. Poznali každú jeho piaď, každý centimeter štvorcový. Zažili na ňom už všeličo. Kadejaké rozmary počasia. Nie sú to amatéri. Vedia, čo robiť. Ako s búrkou bojovať. Ako loď zachrániť. Avšak teraz sa zdá, že búrka je tak silná, a vlny tak veľké, že je to nad ich schopnosti. Že sa to určite nedá zvládnuť. Sú zúfali a podľahnú strachu. A ten strach im zväzuje ruky. Boja sa. „Zahynieme. My tu zahynieme. Nevieme si pomôcť. Je to nad naše sily.“

Vidíme na tej lodi Ježiša. Ježiš je tam s nimi. Jeho prítomnosť totiž neznamená automaticky, že sú učeníci pred búrkou, pred tragédiou, pred ohrozením smrti, chránení. To je veľmi dôležité. Viera v Krista neznamená nejaký ochranný obal, ktorý nás v pohodlí a v suchu prevedie cez pokojné jazierko. Viera v Krista nie je zárukou či imunitou voči problémom, voči zmätkom, neistotám a ohrozeniu života, voči bankrotu. Nie sme uchránení pred búrkami, ani pred vlnobitím ani pred víchricou. Všimnime si, že ani Ježiš nebol. Bol na tej loďke s nimi. Bol v tej búrke s nimi. A o pár kapitol neskôr ho lovili ako štvanú zver a skončil ponížený na kríži. Nemyslime si, bratia a sestry, že Boží ľud nemá žiadne ťažkosti. Mnohí z nás dennodenne zápasia o holý život uprostred nejakej búrky, prenasledovania, či finančných problémov.

Loď sa napĺňa vodou. Ideme ku dnu. Učeníci vynakladajú všetko úsilie na to, aby sa loďka nepotopila úplne. A on? A on ani prstom nepohne. On si proste pokojne spí na vankúši v zadnej časti lode. Unavený celodenným kázaním zaspal. Je nám podobný i v tomto. Býva denne hladný ako my, je často v ohrození života ako my a podľahne únave úplne rovnako ako my. A učeníci sa v danej situácii nie len boja o život, ale sa i hnevajú a sú frustrovaní. Považujú Ježišov spánok za ľahkomyseľnosť. Kto by v takej búrke spal? „Zobudili ho a povedali mu: Učiteľ, nedbáš, že hynieme?“ Je ti jedno, čo sa s nami deje? Tebe je jedno, že zahynieme? Tebe je jedno, že keď prídeme o túto loďku tak prídeme o živobytie a neostane nám nič?

Ešte sme len v 4. Kapitole Evanjelia podľa Marka. Učeníci ho zažili ako liečiteľa, ako učiteľa, ako kazateľa. Cítia sa dobre v jeho spoločnosti. Posluhujú mu, poslúchajú ho, avšak stále je pre nich veľkou neznámou.

„On vstal, pohrozil víchru a prikázal moru: Mlč, utíš sa! Vtedy víchor ustal a nastalo veľké ticho.“ Toto učeníci nečakali. Tu sa ukazuje odpoveď na otázku, kto je Ježiš. Sme svedkami epifanie, božieho zjavenia sa. Kto je Ježiš? Ježiš spí ako človek, ale keď vstane, koná ako Boh. Je pánom nie len človeka ale i prírody. Vládne nad rybami, vtákmi, nad nebom i zemou, nad vetrom i morom. V knihe Jób je napísané, Hospodin vraví:„ 8 Kto uzatvoril more vrátami, keď vyvrelo z lona zeme, 9 keď som mu dal oblak za odev a temné mračno ho obvinulo, 10 keď som mu stanovil medzu, a dal závoru a vráta, 11 keď som povedal: Potiaľto smieš prísť, ďalej nie, tu sa zlomí pýcha tvojich vĺn?“ (Jób 38, 8-11) Kto je Ježiš? Ježiš vládne nad živlami rovnako ako Hospodin!

A to je tá naša obrovská výhoda, bratia a sestry. Plavíme sa na loďke, ktorá je síce vystavená búrke, ale s nami cestuje ten, ktorý je Pánom nad každou búrkou. V ťažkostiach, v našich slabostiach, máme možnosť vidieť ako Pán Boh koná! Máme možnosť sa tešiť a radovať zo slávy a moci Pána Ježiša Krista.

„ 40 A im povedal: Čo ste takí vystrašení? Ešte stále nemáte vieru?“ Priatelia, strach je v dnešnom príbehu protikladom viery, protikladom dôvery. Veď či sa nemá viera naplno ukázať práve v životnej búrke? Učeníci nám však nedávajú príklad viery. Práve naopak. Ukazujú ako sa to nemá robiť. Poviazaný strachom Ježišovi vyčítajú jeho nečinnosť, že spí. Podobne i my a spolu s nami mnohí neveriaci vyčítame Pánu Bohu, že našu situáciu nevidí, že spí, že mu je jedno, čo sa s nami deje. Pane, Bože, tebe je jedno, že zahynieme? Na to Pán Ježiš odpovedá mocným činom a otázkou: Čo ste takí vystrašení, či mi neveríte? Odpoveď na otázku, prečo Pán Boh dovolí búrku je zložitá. Jedno je však isté: V Kristovi je Boh s nami. Áno. Aj v utrpení. Áno. Aj v búrke. Je s nami na jednej lodi a zostáva s nami i dnes, kdekoľvek sme.

Čo máme teda robiť? Máme si vziať príklad od učeníkov a vyčítať Ježišovi, že nám v našom probléme nepomáha? Alebo máme pokojne spať ako Ježiš? Myslím, že nie. Máme čakať, že nás Boh alebo jeho Syn zachráni z každej búrky? Že zavolá na more i vodu a toto šialenstvo, ktoré sa okolo nás deje pominie? Myslím, že takéto čítanie textu – akokoľvek lákavé - by bolo veľmi povrchné. Odvádzalo by nás od aktivity, od konania, od pokusu zachrániť tú svoju loďku. Verím, že príbeh predovšetkým vyzýva, aby sme vzali pána Ježiša na palubu, aby sme si uvedomili, že Boh sám už na našej palube je, hoci by pôsobil ako tichý a spiaci a hoci by ho bolo možné, v tej zadnej časti lode, prehliadnuť. Kde je naša viera? Veriť znamená uvedomiť si jeho prítomnosť v našom živote a vnímať Ježiša ako zdroj pokoja a sily. Nemáme sa báť. Máme veriť Pánu Bohu, ktorý je v tom našom probléme s nami.

„Čo ste takí vystrašení? Ešte stále nemáte vieru?“ Veď je to len obyčajná búrka... Myslím, že je dôležité, aby to tu zaznelo. Bez toho aby sme zmenšovali vážnosť situácie, uvedomme si, že búrky sú na jazere úplne bežnou vecou. Nie je to nič výnimočné. Nie je to nič, čo by priamo a aktívne chcelo ohroziť práve nás, a jedine nás. Bratia a sestry, sme rybári. S Jazerom ,po ktorom sa plavíme máme bohaté skúsenosti. Búrku zvládneme. Pán Boh nedopustí čosi, čo by bolo nad naše sily. Veď je to len obyčajná búrka. A nie sme v tom sami.

Súhlasím s profesorom Halíkom, ktorý vo svojom výklade píše, že veriť znamená porozumieť svojej situácii nanovo, inak. Niekedy pravda, nie je možné zmeniť vonkajšie okolnosti. Nie vždy Pán Ježiš búrku zázračne zastaví a utíši. Často krát je bankrot nezvratný, choroba neliečiteľná, rana po smrti blízkeho človeka nezahojiteľná. Pán Ježiš vraví, bez toho aby to zľahčoval: To nič nie je. Je to len búrka. Nie si v tom sám. Ja som s tebou. Sme dvaja. Naozaj tým Ježiš nechce zľahčovať situáciu. To vôbec nie. Z vonkajšieho pohľadu sa možno situácia nijak nezmení a stále tu budú veci, ktoré sa nás budú snažiť pripraviť o pokoj. Viera si ale nevšíma len tieto vonkajšie okolnosti! Viera pozerá do hĺbky. Viera rozpoznáva, že za tým všetkým, čo sa s nami deje, je Hospodin, ktorý je Pánom nad každou búrkou. On nás má v rukách. To nič nie je. Je to len búrka. Ja som s tebou po všetky dni až do skonania sveta. Nič ťa nemôže odlúčiť od Kristovej lásky. Preto, buď slobodný od strachu a ver mi.

Pán Ježiš nám nikde a nikdy nesľúbil, že nám odstráni všetky prekážky a že budeme mať nad hlavou vždy jasné nebo... Dáva nám ale možnosť vierou nanovo porozumieť vlastnej situácii a tým ju vnútorne premeniť a zvládnuť. Nenechajme sa zožierať strachom o to ako to všetko dopadne. Nebojme sa. Či nemáme vieru?

Pán Ježiš je ten, kto utišuje rozbúrené more. Niekedy tak robí už na tomto svete. Avšak príde čas, keď búrky prestanú definitívne. V Jeho kráľovstve, ktoré bude bez konca. Nateraz nám však musí stačiť, že na tej našej lodičke, ktorá je zmietaná vetrom a dažďom, nie sme sami. Je s nami niekto omnoho väčší, než si vieme predstaviť. Niekto mocný, kto zasahuje, kto zachraňuje. Sme na jednej lodi s tým, kto utišuje búrky. Čo sme takí vystrašení? Ešte stále nemáme vieru? Amen.

Ja som pravý vínny kmeň

Ján 15, 1-8

Drahé sestry, milí bratia, priatelia vo viere. Evanjelisti Matúš, Marek a Lukáš sú niekedy nazývaní odborným slovom – synoptici. Je to starý pojem, ktorý vyjadruje jednoduchú myšlienku, totiž že sa na Ježiša pozerajú rovnakou optikou, rovnakými okuliarmi. Používajú rovnaké príbehy, rovnakú štruktúru, slovník. Ježišove výroky sú zaznamenané akoby cez kopirák.

Dnes máme pred sebou text z evanjelia podľa Jána. Ján je iný, svojský. Nepatrí medzi synoptikov. Okuliare cez, ktoré hľadí a cez ktoré nám predstavuje Ježiša sú iné. Používa tzv. obrazný spôsob reči. Viacej než termíny či pojmy ho zaujímajú obecnejšie obrazy. 

V tom dnešnom texte Pán Ježiš prirovnáva sám seba k pravému vínnemu kmeňu. Obraz je celkom jasný, pochopiteľný aj človeku, ktorý na vinici nikdy nebol. Avšak, čo nás môže poburovať je Ježišov výrok: „Ja som“ pravý vínny kmeň. Ježišove „Ja som“ výroky nájdeme len v Jánovom evanjeliu. Znejú arogantne. Samoľúbo. Akoby boli prejavom Ježišovho nezdravého sebavedomia. Prvý raz zaznejú ako reakcia na ženu samaritánku, ktorá vraví: „Viem, že prichádza Mesiáš, ktorý sa menuje Kristus, keď Ten príde, oznámi nám všetko. Ježiš jej riekol: Ja som to, ktorý rozprávam s tebou.“ A následne slová „Ja som“ zaznejú v ďalších siedmich dôležitých a kľúčových obrazoch. Ježiš vraví: „Ja som“ chlieb života, svetlo sveta, dvere k ovciam, dobrý pastier, vzkriesenie a život; cesta, pravda a život, Ja som pravý vínny kmeň. 

Skúste si ich doma nalistovať. 

Je veľmi dôležité, aby sme týmto slovám správne porozumeli. Tieto slová, tak ako ich máme u Jána zaznamenané, totiž nie sú doslovným zápisom Ježišových slov. Podľa novozákonnej vedy ich Ježiš určite nepovedal. Pretože historicky i psychologicky sú v priamom rozpore s tým, čo o pozemskom Ježišovi vieme. Veď vieme, že i napriek svojej autorite, svojmu božstvu, odmietal čo i len úctivé oslovenie „dobrý majster“. Tak teda prečo dávať Kristovi do úst slová, ktoré nepovedal? 

Jánovo evanjelium je zo všetkých biblických evanjelií tým najmladším. Vzniklo už niekoľko desaťročí po Kristovej smrti a vzkriesení. Teológ Ján potrebuje svojej dobe objasniť Kto je Ježiš. Ide na to šikovne a používa takzvaný „seba zjavujúci typ reči“ na to aby doložil, že pán Ježiš je Boh. Výrok „Ja som“ nás totiž odkazuje do Druhej knihy Mojžišovej, priamo do príbehu istého Mojžiša, ktorý videl horieť akýsi ker, ktorý ale nezhorel; a z toho kra sa prekvapivo ozval Hospodin: „Ja som, ktorý som; a Izraelitom povieš „Ja som“ ma poslal k vám.“ Toto Hospodinovo seba zjavenie v horiacom kre je kľúčom k porozumeniu, prečo Ján kladie Ježišovi do úst tieto výroky. Sú vyjadrením Jánovej pevnej viery, že Ježiš Kristus je Boh.

Späť k textu. „Ja som“ pravý vínny kmeň. Vinica je obľúbeným starozákonným symbolom. Na moment si predstavte nomádov, ktorí putujú púšťou a hľadajú pastviny pre svoje stáda. Nájsť to pravé miesto, usadiť sa tam, pestovať vlastnú vinicu, kochať sa ňou, radovať sa z jej plodov a vína a odpočívať tam – to je pre nomáda vrcholom blaha. A odtiaľ pramení i predstava vinice ako požehnania. A Izrael je tou Hospodinovou vinicou. Hospodin je vinohradník, ktorý sa raduje zo svoje vinice, z jej plodov, z toho, že rodí dobré ovocie... Avšak najznámejší text, ktorý používa obraz vinice je u Izaiáša (5) a popisuje vinicu, ktorá nepriniesla úrodu napriek všetkej starostlivosti, ktorú jej vinohradník venoval. A preto ju Hospodin zavrhol. Smutnú kajúcu pieseň tejto zavrhnutej vinice sme čítali v prvom čítaní z 80. Žalmu.

Na tieto obrazy nadväzuje i Ján v príbehu o Ježišovi, o tom pravom vínnom kmeni. Otec je vinohradník. Ježiš je vínny kmeň. My ľudia sme ratolesti, vetvičky, ktoré z toho kmeňa vyrastajú. Áno, my sme súčasť tej vinice. My sme tí požehnaní. Tí, ktorí majú prinášať vinohradníkovi radosť. Avšak i v Ježišovom rozprávaní o viniči zaznieva výstraha. Vetvy a ratolesti, ktoré neprinášajú ovocie, tie budú posúdené ako neužitočné ba až škodlivé pre výslednú úrodu a vinohradník ich z kmeňa odreže, vyhodí, znehodnotí a zhoria v ohni ako palivo. Podobne ako tá vinica z Izaiáša, ktorá prinášala trpké plody. Našťastie to ale nie je hlavnou výpoveďou Ježišovho príbehu. Pán Ježiš nás nenúti pod hrozbou smrti prinášať ovocie. Spomína to síce dvakrát, ale okrajovo. Ako možnosť. Ako dôsledok. A ozaj, mimochodom, ak nechceš prinášať ovocie, tak neprinášaj. Tvoja vec. Vinohradník predsa vidí, ktoré vetvičky zachovať a ktoré skántriť.

Čo je teda hlavnou výpoveďou Ježišovho príbehu? Aké má vetvička viniča poslanie? Pán Ježiš vraví: „Môj Otec je oslávený tým, že prinášate veľa ovocia.“ A zrazu sa nám tento text otvára. Zvláštnym spôsobom Ježiš odpovedá na otázku, ktorá trápi človeka od nepamäti: „Aký je zmysel môjho života? Na čo tu som?“ Pán Ježiš vraví: Si vetvička, ratolesť na vínnom kmeni, ktorým je Pán Ježiš, a tak teda prinášaj veľa ovocia, hojnú úrodu na oslavu svojho Vinohradníka. Skrátka, buď užitočný, aby mal z teba tvoj Vinohradník radosť.

Všimli ste si, že v tom obraze - Vinohradník, vínny kmeň, vetvička - niečo chýba? Vinohradník je jasný. Je ním Hospodin. Vínny kmeň je Pán Ježiš. Vetvička som ja. Zvláštne, že sa pred našim pohľadom tretia osoba Svätej Trojice akoby ukrývala. Alebo nie?

Ako mám teda prinášať ovocie? Čo je tým ovocím? Pán Ježiš vraví: „Zostaňte vo mne a ja vo vás. Podobne ako ratolesť nemôže prinášať ovocie sama od seba, ak nezostane na viniči, tak ani vy, ak nezostanete vo mne.“ Prinášať ovocie môžeme len vtedy ak budeme napojení na zdroj, na koreň života. Tým koreňom je Kristus. Zostávaj v Kristovi, napojený na Krista, a Kristus svojím Svätým Duchom zostane v tebe. To je to tajomstvo miazgy, ktorá vyživuje vetvičku z vínného kmeňa.

Zdá sa, že Ján má naozaj rád obrazy. Čo znamená byť napojený na Krista? Pán Ježiš Vysvetľuje: Zostávaš vo Mne vtedy, keď Moje Slová zostávajú v tebe. Keď zachovávaš Moje prikázania, keď zostávaš v mojej láske. Keď zachovávaš moje prikázania... Spomeňme si na jedného mládenca z Matúšovho evanjelia? Bol bohatý. Bol študovaný. Bol dobrým židom, ktorý zachovával prikázania. A predsa odchádzal od Pána Ježiša smutný. Lebo miloval peniaze viac než ľudí. Nezostával v Kristovej láske. A i napriek tomu, že robil mnoho dobrého – plnil prikázania – bol duchovne neplodný. Odchádza smutný, s pocitom nezmyselnosti bytia. Bez lásky to proste nejde.

Ale to evanjelium, ktoré zaznieva z dnešného textu znie: Keď zostávaš v Kristovej láske smieš naplniť svoje poslanie byť vetvou. Smieš prinášať bohaté ovocie, na ktoré si bol určený. Toto poslanie sme si nezvolili sami. Ježiš vraví: Nie vy ste si mňa vyvolili, ale ja som si vyvolil vás a ustanovil som vás, aby ste prinášali ovocie.“

Na záver. Čo je teda tým ovocím, ktoré mám prinášať? Tým ovocím sú skutky lásky. Lásky, ktorá nesie kríž. Ktorá sa vydáva za blížneho. Ktorá sa vydáva za hriešneho. Je to ovocie miazgy, ktorá pramení z vínného kmeňa. Ovocie Ducha, ktoré menuje Pavol v liste Galaťanom: „ láska, radosť, pokoj, zhovievavosť, láskavosť, dobrota, vernosť, miernosť, sebaovládanie.“

Prajem nám, aby sme sa aj my stotožnili s Jánovým vyznaním, že Ježiš je Pravý vínny kmeň. Prajem nám, aby sme nachádzali zmysel svojho života v oslave nášho dobrého Vinohradníka tým, že budeme prinášať ovocie lásky. Amen.

Ty si však zachoval dobré víno až doteraz.

Ján 2, 1-12

Milí bratia a drahé sestry, priatelia vo viere.
Evanjelista Ján vo svojej knihe zaznamenal sedem pozoruhodných príbehov, kde Pán Ježiš koná akýsi zázrak. Ján ich prevzal zo staršieho zdroja; z knihy, ktorá má pracovný názov kniha Znamení. Dnes sa budeme zaoberať prvým z týchto Mesiášskych znamení. Prvým z príbehov, ktoré nepopisujú len to, čo sa stalo, ale ktoré ukazujú, osvetľujú KTO je Pán Ježiš; a ktoré dokazujú Ježišovu božskú moc. V tom dnešnom sa dozvedáme, že učeníci uverili. Kiež to pomôže i našej viere.

Vo väčšine príbehov Pán Ježiš stretá spodinu. Vidíme ho ako stretáva chudákov; chorých ľudí, ktorých uzdravuje; hladných, ktorých sýti; malomocných, ktorých očisťuje; rodičov a pánov, ktorým niekto blízky umiera. Väčšinou sa na neho obracajú tí, ktorí sa už nemajú na koho obrátiť. Ako napríklad mrzák pri rybníku Betesda, ktorý doslova nemal človeka, ktorý by ho hodil do vody, aby zázračne ozdravel. Takéto príbehy nás vedú k myšlienke, že Ježiša, že Pána Boha, potrebujú len tí slabí. Tí, čo sú na dne. Tí, čo sú v naozaj zúfalej situácii. A to nás môže zviesť z cesty. Povieme si, keďže na tom, pravdupovediac, až tak zle nie sme, tak Pána Boha nepotrebujeme. Dnešný príbeh nám ale ukazuje, že tomu tak úplne nie je.

Sledujeme Ježiša, ktorý je na svadbe. Svadba je honosná udalosť. Nevieme na koho svadbe. Nepochybne nie na svojej. Je jasné, že je tam pozvaný ako hosť. Určite ste už boli na nejakej svadbe, alebo ste organizovali tú svoju. Väčšinou sú ľudia veselí, radujú sa. Ženích, nevesta, rodičia, priatelia, rodina. Všetko je tip-top. Jedla a vína je vyše hlavy. Nasleduje jeden chod za druhým. Dokonalá logistika. Každý má svoje miesto, svoj pohár, svoj tanier. Proste úžasná svadba.

Avšak schyľuje sa ku katastrofe. Podľa zvyklostí, trvala svadba sedem dní. A zdá sa, že dochádza víno. To bude hanby! Svadba bez vína! To nech nám je výstrahou! Akokoľvek dobre veci vyzerajú, a zdá sa, že všetko bez problémov zvládame…; aj keby sme boli zdraví, finančne za vodou, plní elánu a síl…, stačí maličkosť, malé zaváhanie, chybička a veci sa rozpadnú. Šťastie je preč. Zo svadobnej radosti sa stáva udalosť, na ktorú sa všetci snažia rýchlo zabudnúť.

Ale Ježišova matka si toto nebezpečenstvo všimla. Videla, že víno sa míňa a bežala za Ježišom. Prihovára sa mu:„ Nemajú víno.“ Evanjelista Ján ju nenazýva menom, neoslovuje ju: Mária, a tým vyjadruje to, že Ježišova matka v príbehu niekoho zastupuje. Zastupuje cirkev. Cirkev - podľa vzoru Márie - má byť pozorná voči potrebám tých, ktorí sú okolo. Cirkev sa nesmie tešiť z toho, keď sa ľuďom nedarí: keď upadajú do hanby, keď im dochádza víno – skrátka, keď dochádzajú sily, energia, keď dochádza dych – v manželstve, v rodine, v práci; keď dochádza chuť do života, keď viera bledne. Práve naopak. Cirkev má byť pozorná voči nástrahám, má hľadať pomoc skôr než je pozde. Úlohou cirkvi, teda teba i mňa, je modliť sa za druhých, byť pozorní a vidieť problémy skôr než sa ukážu v plnej sile!

Všimnime si ale, ako na Máriu reaguje Ježiš. Čo ťa do mňa žena? Čo odo mňa chceš? Čo s tým máme spoločné? Ježiš ju odmieta. Oslovuje ju tvrdo: žena. Nie azda, aby ženy ponižoval. Ale preto čo nasleduje: „Ešte neprišla moja hodina.“ Aby dal jasne najavo, že On má plány, ktoré žena nepozná. Jeho Otec má s Ježišom plány, ktoré ešte majú čas. A do ktorých ani túto ženu, hoci mu je matkou, nič nie je. Jeho hodina ešte neprišla. Hodina, kedy naplno Ježiš zjaví svoju moc. Hodina, keď Ježiš skríkne dokonané je! Hodina, kedy zomrie i samotná smrť; hodina keď stotník pod krížom oslavuje Boha a vraví: naozaj tento človek je spravodlivý! Tento je naozaj Syn Boží. Ešte neprišla hodina jeho slávneho vzkriesenia.

Zdá sa, že matke a Ježišovi ide o dve rozdielne veci. Matka sa snaží zachrániť ženícha – možno blízkeho príbuzného – pred hanbou, ktorá by nastala hneď teraz. Ježiš však vidí viac dopredu. Každý akoby smeroval k inému cieľu. Ona má pred očami to, čo je viditeľné – tu a teraz! Ježišovi však ide o to, aby učeníkom zjavil svoju moc a slávu. Cirkev sa často prihovára za vyriešenie bezprostrednej núdze, chceme často vyriešiť aktuálny problém: „Nemajú víno!“. Ježiš ale hľadí ďalej. Jemu ide o väčšie veci, ako len o víno.

Áno, Pán Ježiš vidí ten problém. „Nemajú víno.“ Ale nie je predsa automat na žuvačky. Nefunguje tak, že keď na neho vrhnete nejakú tú modlitbičku, či dve, hneď z neho vypadne riešenie. Tak i tu sa dokazuje ako Boží syn. On rozhoduje, kedy je tá správna hodina, aby zasiahol! Nie jeho matka. Pán Boh sa nenechá manipulovať. Preto to ostré oslovenie. Ešte neprišla JEHO hodina.

Často to vidíme podobne ako Mária. Tušíme, že Kristus má od Boha nesmiernu moc a predstavujeme si, ako by sme ju vedeli krásne využiť, ako by mohol pomôcť, čo všetko by mohol zmeniť, koho každého by mohol zachrániť. Spomeňte si na svoje modlitby. O čo prosíme? Tu nás niečo bolí, tam nás niečo tlačí. S tým či s oným si nevieme rady. Prosíme akoby o výpomoc! Ako Mária! „Nemajú vína.“ Pane, pomôž trošičku. Chceme Pána Boha za dobrého pomocníka. Chceme ho ako stroj na zázraky, keď to s nami ide z kopca. Chceme ho ako tabletku proti každej bolesti, proti každej chorobe. Chceme ho ako garanta toho, že nebudeme musieť trpieť núdzu.

Ježiš nevraví, že nepomôže! Pán Boh odpovie kedy chce a ako chce. Avšak to, čo On ponúka sa často míňa s tým, čo my chceme. My chceme záplatu, On ponúka nový odev. My chceme dobrého pomocníka, On chce byť našim dobrým Pánom. My chceme zázraky, On nám ponúka znamenia toho, že je s nami. My chceme tabletku proti bolesti, On spôsobuje to, že nebudeme trpieť večne. My chceme pomoc v núdzi, On nám ponúka úplne nový život. My chceme víno. On ponúka záchranu od hriechov a večný život. My to chceme teraz, On to dáva kedy chce, keď príde JEHO hodina. Niekomu až na konci vekov.

Späť k textu. Máriina reakcia na Ježišovo odmietnutie nás môže zaskočiť ešte viac ako tá Ježišova. Odpovedá: „Urobte všetko, čo vám povie.“ To je príklad i pre nás. I v čase, keď sa nám zdá, že Ježiš naše prosby odmieta vypočuť, máme stále pevne veriť, že ON predsa vie, čo je pre nás najlepšie. Máme pevne veriť Slovu, ktoré nám hovorí. Máme usilovne konať to, čo nám povie. A potom sa budú diať zázraky.

Všimnite si, že sluhovia Ježiša poslúchajú do bodky. Nespochybňujú Ho, keď im prikazuje naťahať zo studne 240 alebo až 480 litrov vody v kraji, kde je voda vzácnosť. Sluhovia nedostali úplne ľahkú úlohu. Ale idú poslušne. I keď sa im to možno javí nezmyselné. Veď si to predstavte: je treba zaobstarať ďalšie víno, a miesto toho, aby šli a kúpili ho vo vedľajšej dedine, alebo od susedov, od hocikoho… Oni majú naťahať niekoľko hektolitrov vody. To je napomenutím pre nás všetkých. Keď sa dejú božie divy, človek sa pritom namaká. A ešte sa mu aj môže zdať, že robí čosi nezmyselné. Zázraky sa dejú tam, kde nás Pán Boh k niečomu volá, kde my ochotne, bez mudrovania, ideme a poslúchame jeho slovo do bodky, napriek tomu, že sa nám to môže javiť nezmyselné. Či naozaj máme odpúšťať tým, ktorí nám ublížili? Skutočne máme nastaviť druhé líce? Máme byť poslušní jeho zákonu? Nemám kradnúť? Mám milovať tých hriešnikov, mojich nepriateľov? Mám vravieť o Bohu ľuďom, ktorých to nezaujíma? Vážne mám pomáhať tam, kde si to nikto neváži? Mám slúžiť, keď za to nedostanem nič? Ozaj sa mám modliť, keď sa zdá, že moje modlitby nie sú vypočuté? Mám čítať tú bibliu, keď je tak veľmi čudná a vôbec jej nerozumiem? Skutočne? Presne tak. Pretože, práve tam, kde sa usilovne a poslušne nosí voda do 6 kamenných nádob, práve tam vzniká to najlahodnejšie víno, ročník 30 – Ježišovo víno.

Nevieme ako sa voda premenila na víno. To totiž nie je podstatné. Starší na svadbe ho ochutnal a ženícha pochválil, že zachoval dobré víno až doteraz, i keď väčšinou býva zvykom, že to najlepšie sa dáva na začiatok pijatiky a keď si hostia už upili, tak sa dá to lacnejšie, podradnejšie. Všetci sú spokojní. Niektorí ani len netušia, že hrozila katastrofa, že hrozila hanba na plnej čiare.

Tu je pre nás ďalšie upozornenie. Nie všetci majú možnosť vidieť Ježišovo znamenie. Ani ženích, ani nevesta, ani rodina, ani starejší, nikto z nich to netušil. Svedkom Ježišovho znamenia bola len jeho Matka, sluhovia, učeníci a Sám Ježiš. Znamenie teda videl len ten, kto prosil, ten, kto bol svedkom, ten, kto slúžil a samozrejme ten, kto bol Darcom.

Na záver mi dovoľte zopakovať niekoľko dôležitých správ pre dnešný deň. Ježiša potrebujeme všetci. Bez rozdielu, či sme slabí, alebo sme na vrchole síl, ako tí svadobčania z nášho textu a zdanlivo nám nič nechýba. Ako členovia Kristovej cirkvi máme byť ostražití a pozorní k potrebám tých, ktorí sú okolo nás. Máme predvídať problémy a už dopredu sa za ne prihovárať u Toho, ktorý je darcom každého dobrého daru. Máme pamätať na to, že Pán Boh dáva oveľa viac ako prosíme a dáva to v hodine, ktorú uzná za vhodnú. Buďme poslušní slovám, ktoré nám vraví. Veď len tak sa môžeme stať svedkami Jeho zázrakov. Amen.

Chlapec menom Ježiš

Lukáš 2, 40 - 52

Milí bratia, drahé sestry. Počuli sme ďalší z príbehov o Pánu Ježišovi Kristovi. Správ o jeho učení; správ o tom, ako mení životy ľudí, ktorých na ceste stretá; o zázrakoch, ktorými dosvedčuje moc svojho slova; správ o jeho smrti a predivnom vzkriesení; správ o tom ako vzkriesený stretá učeníkov i Pavla; takýchto správ máme v novozákonných knihách mnoho. Vďaka za ne. Avšak správ o Ježišovom narodení a mladosti, tých je poskromne. Evanjelista Matúš nám dokladá Ježišov rodokmeň. Hovorí o tom, že Ježiš je Emanuel, čo znamená Boh s nami. Spomína peripetie s Herodesom a mužmi z východu i útek do Egypta. Evanjelista Marek je ešte skromnejší. Ten o detstve nehovorí nič. Ján predstavuje Krista ako vtelené Božie slovo. O chlapcovi menom Ježiš však nehovorí nič. Dnešný Lukášov text chlapca spomína. A dokonca chlapec pubertálneho veku čosi aj hovorí.

Dôvodom prečo je o Ježišovom detstve v evanjeliách tak málo správ je ten, že legiend o zázračných schopnostiach malého betlehemského dieťaťa bolo mimo Biblie mnoho. Až priveľa. Boli neuveriteľné. Nepravdivé. Napísané ľuďmi, ktorí nemali odkiaľ mať dôveryhodné informácie o Kristovom narodení. Paradoxne sa prvé herézy nepokúšali vyvrátiť Ježišovo Božstvo. Každá sa snažila dosvedčiť, že sa v jasličkách narodil mocný Boh. Avšak čo jeho ľudstvo? Lukášov text sa snaží všetky prehnané predstavy o Božom dieťati uviesť na pravú mieru. Áno Ježiš je Boží Syn, je pravý Boh; a ako potvrdili koncily a reformátori Ježiš je zároveň pravý človek.

Môžeme namietať, že i tento Lukášov príbeh je len legendou. Napokon ostatní evanjelisti o tejto udalosti mlčia. Lukáš ale svoj zdroj prezrádza - Mária „však uchovávala všetky jeho slová vo svojom srdci.“ Kto iný môže lepšie dosvedčiť, čo sa dialo počas Ježišovho detstva, ako práve jeho matka?

Toľko k otázkam, prečo je tento text v Biblii a čím je vlastne dôležitý. Čo však tento text hovorí, k čomu nás pozýva, k čomu nás vyzýva, aké otázky nám kladie, na čo upozorňuje?

Mária a Jozef boli zbožní židia. V čase Paschy – v čase pamiatky oslobodenia Izraelitov z egyptského otroctva, kedy si židia pripomínajú, že Boh „prekročil“ domy Izraelitov, ušetril ich a zachránil pred anjelom smrti – Mária a Jozef navštevovali Jeruzalemský chrám. Robili tak každý rok. Chodila i Mária, ktorá podľa predpisu nemusela. A tento krát vzali so sebou i dvanásťročného Ježiša. Chlapci mali povinnosť navštevovať chrám až od trinástich. Takže tam ide Ježiš predčasne, v čase, keď nemusí.

Všetko sa zdalo byť v poriadku, ba až prehnane dokonalé. Rodičia vedú dieťa do chrámu. A tým dávajú príklad i nám – učia nás privádzať do zhromaždenia nielen svoje manželky, manželov, partnerov, ale i naše deti, tiež našich teenagerov – synov, dcéry, vnukov i vnučky.

Avšak títo bohabojní manželia, nábožní ľudia sa vracajú domov z kostola, teda z chrámu - a deje sa čosi nemysliteľné. Prejdú celý deň cesty – bez toho, aby vedeli, kde je Ježiš. A tu je prvá výstraha i pre nás, bratia a sestry. Koľko dní kráčame bez toho, aby sme vedeli, kde je Ježiš? Koľko krát uplynú dni, kým si spomenieme na ten najcennejší dar, ktorý sme dostali? Kým si spomenieme na Ježiša?! Tragédia tohto príbehu je v tom, že bohabojní zabudli na Ježiša. Bohabojní šli s prúdom veriacich, a pritom sa Ježišovi vzďaľovali. On ostával kdesi tam v diaľke a oni si šli vlastnou cestou. Kde sme zabudli Ježiša? To je otázka, ktorá rezonuje týmto príbehom. Kde sme ho nechali? A to je otázka pre Teba i pre mňa, milý brat, milá sestra. Ako je možné, že Neho zabúdame?

Aby sme ospravedlnili Máriu a Jozefa, môžeme povedať, že predsa vedeli, že Ježiš musí byť kdesi v tom zástupe. Možno s inými deťmi, možno s príbuznými, či priateľmi. A z toho by sme potom mohli odvodiť i naše ospravedlnenie. Veď predsa vieme, že Ježiš je v tej cirkvi, je v kostole, je určite s našim dedkom, či iným zbožným príbuzným, je s našim dobrým priateľom, alebo známym. Ale to nestačí! Mária s Jozefom si mohli povedať, určite je kdesi tu, keď ho budeme potrebovať až potom ho budeme hľadať. A tak i nás to zvádza povedať si, keď ho budeme potrebovať, zájdeme za niekým, kto by ho mohol poznať. Ale pozor! Veď si spomeňte! Keď ho Mária s Jozefom začali hľadať, nemohli ho nájsť. Lebo tam nebol. A trvalo to dlho, kým ho našli! Stratili Ježiša z očí a potom ho nevedeli dlho nájsť. A to sa môže stať i nám keď svoj pohľad nebudeme mať upriamený na Ježiša Krista. Môže sa stať, že ho niekedy neskôr budeme chcieť nájsť ale zúfalo zistíme, – tak ako Ježišovi rodičia – že on tam nie je. Zistíme, že to moje spoločenstvo cirkvi ho už dlho nevidelo, že ten náš zbožný príbuzný, či priateľ s ním v kontakte nie je. Veta: Ježiš musí byť kdesi v tom zástupe veriacich, je nebezpečná. Žiaľ, stáva sa, že práve tam Pán Ježiš nie je. Možno sme to už zažili. Obrátili sme sa s niečím na kresťanov a boli sme odmietnutí – akoby tí kresťania žili bez Krista. Je v našom spoločenstve Kristus prítomný? Je viditeľný v našich vzťahoch? V našich rodinách? V našom postoji k ľuďom? Máme ho pred očami? Nasledujeme ho? Alebo sa spoliehame slepo, že tu kdesi musí byť?

Radostná správa je, že Mária s Jozefom, Ježiša po niekoľkých prebdených nociach skutočne našli. Síce to trvalo, síce si to museli – v zúfalstve nad strateným dieťaťom – odtrpieť. Ale našli ho. Kde? V Chráme! Ako rád by som použil paralelu, že ho našli v kostole, a že i my ho môžeme nájsť v kostole. Áno, môže to byť pravda. Mala by to byť pravda. Ak platí nasledovné slovo dvanásťročného, nedospelého Ježiša: „Ako to, že ste ma hľadali? Či ste nevedeli, že sa mám zaoberať tým, čo patrí môjmu Otcovi?“. Česká ekumenická biblia má krásny preklad: „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ A skutočne Ježiša Krista nachádzame tam, kde ide o vec Hospodinovu. Tam, kde ide o vec tých, ktorí sú v duchu svätom nazývaní deťmi Božími. Ježiš je tam, kde ide o Hospodina. Kde ide o Jeho slovo.

Ježiša to ťahalo naspäť do chrámu, pretože tam boli učitelia zákona. Tam sa všetci zaoberali Božím slovom. To bolo tým lákadlom, pre mladého Ježiša. Preto sa v príbehu javí ako mladý chuligán, ktorý neposlúcha svojich rodičov. A naozaj. I v Skutkoch Apoštolských Pavol vraví, že máme poslúchať viac Boha ako ľudí. A to je presne to, čo mladý Ježiš robí. Autorita rodičov je dôležitá. To nie, že nie. Ale Božia autorita je nadradená. Autorita rodičov, starých rodičov, učiteľov, farárov je vždy podriadená autorite Božej. Rodičia ho ťahali preč od Slova. Ježiš sa zachová správne. Počúva svojho rodiča – svojho Boha. Ide tam, kde znie Jeho slovo. Kiež by i v našich kostoloch zaznievalo slovo, ktoré by nás priťahovalo. Slovo pravdivé a čisté. Za to sa prosím nezabúdajme modliť.

V prvom čítaní sme počuli príbeh o mladom Samuelovi, ktorému sa Hospodin prihováral. On si však, ako vieme, nezvolil svoj osud sám. Jeho matka ho dala do chrámovej služby. Bol tam akoby nedobrovoľne. A napriek tomu mu zaznelo slovo. To nech je útechou všetkým, ktorí chodia do kostola akoby nedobrovoľne. Naopak mladého Ježiša to ťahá do chrámu až tak, že dobrovoľne zanecháva rodičov a náhli sa učiť sa Božiemu Slovu. Samuel mal skvelého učiteľa - Eliho. A čo mladý Ježiš? Ježiš sa tiež učí. Čože? I Ježiš sa učí? Niektorí vykladači Písma sa snažia poukázať na to, že je to práve Ježiš, kto vyučuje učiteľov zákona. Dokazovali to najmä vetou: „Všetci, čo ho počúvali, boli ohromení jeho rozumnosťou a odpoveďami. “ Ale naozaj platí to ľudské, že nikto učený z neba nespadol. Ani Pán Ježiš. I on ako pravý človek sa musel vzdelávať. Sedel medzi učiteľmi a pýtal sa. Nie, že by ich skúšal. Ale bol zvedavý. Zaujímal sa o Slovo. Síce dostal do vienka múdrosť a vzácne porozumenie zákonu, ktorými ohromoval všetkých, ktorí ho počúvali, no i tak sa Božiemu zákonu musel naučiť. Toto je ďalší bod, ktorým sa Lukáš snaží vymedziť voči heretikom. Áno, Ježiš je pravý Boh, áno ako pravý človek si to tiež musel v škole odmakať. To je príklad i pre nás, aby sme študovali a študovali a študovali. Aby sme sa nikdy neprestali pýtať, aby sme nikdy neprestali Božie slovo skúmať.

Na záver mi dovoľte zopakovať niekoľko výziev – možno triviálnych, ale kľúčových, ktorými nás chce Pán Boh osloviť: Verme v Pána Ježiša. On nie je len Bohom, ktorý by sa len hral na našu záchranu. On si naše ľudstvo skutočne odžil na vlastnej koži. Majme Krista pred očami. Dajme pozor. Aj my, zbožní ľudia, sa môžeme pozabudnúť a ocitnúť sa v zástupe, ktorý kráča smerom od Boha. Nespoliehajme sa, že ho vždy nájdeme v zástupe kresťanov. Prichádzajme priamo ku zdroju. Tam kde to lákalo i mladého Ježiša. K Božiemu Slovu. To študujme. O to prosme. A privádzajme k nemu i naše deti a priateľov. Amen.