Dostát svému jménu

Biblické čtení: 1. Tesalonickým 5, 1-11

Text kázání: Zjevení 3, 1-6

Jsou města, která se zapsala do historie. Jsou města, která mají zvuk. Města, jejichž jméno je slavné, jejichž jméno zná celý svět. Například, když řeknu Paříž… co se vám vybaví? Eiffelovka. Nebo když slyšíte New York? Socha svobody, žluté taxi a Manhattan. Londýnu dominuje Big Ben a nyní je Londýn neslavně poznamenán Brexitem. Městský stát Vatikán je známý jako sídlo papeže a taky pro krásnou Sixtinskou kapli. Český Krumlov je zapsán v seznamu světového kulturního a přírodního dědictví – UNESCO a je jedním z nejvýznamnějších cílů zahraničních turistů v ČR. Nebo třeba naše Praha, známá i pod pseudonymem „Stověžatá.“ Jsou města, která zkrátka mají zvuk.

Podobně velkolepě znějící jméno mělo i město Sardy. Jejímuž andělu církve, totiž faráři, posílá Vzkříšený Pán dopis, který jsme právě četli. V době, kdy Jan tento dopis na ostrově Patmos zapsal, byly Sardy už jenom torzem kdysi velkolepého a slavného města. Když se tehdy řeklo Sardy, tak si lidé 1. století vybavili město zašlé slávy, město zmařených příležitostí. Sardy měly báječnou minulost, ale nevalnou přítomnost. Kdysi bohaté maloasijské město se v době své největší slávy řadilo mezi tři nejpokrokovější a nejrozvinutější města na území dnešního Turecka. Ale čas těžby zlata byl už dávno pryč. Několikrát dobyté „nedobytně opevněné“ město, které naposled padlo během silného zemětřesení, bylo sice znovuvybudováno, ale rozhodně už nikdy nezískalo svou ztracenou slávu a lesk. Zůstalo jen slavné jméno, nic víc.

Vykopávky svědčí o tom, že v Sardách byla silná komunita židů, což mohlo nahrávat i křesťanské misii v dané oblasti. Avšak o tom, kdo a kdy založil v Sardách křesťanský sbor nebo jak byl veliký, víme jenom málo. Zřejmě ale to byl sbor s dobrou pověstí. Kdybych se vás zeptal, jakou pověst má ten a tamten sbor naší církve, určitě byste alespoň o některém něco věděli. Některé, pravda, dobrou pověst měli, ale už nemají a jejich jméno žije jenom z minulosti. Během vikariátu jsem měl možnost navštívit několik našich sborů. Nevěřili byste, jak se klepy rychle šíří. Vždy jsem byl různými lidmi předem upozorněn na možné komplikace nebo naopak povzbuzen slovy chvály na adresu daného sboru. Naše církevní informační sít, nebo chcete-li náš církevní bulvár, by měl mít heslo: „Blesk je náš pomalejší brácha.“ A ono to o něčem svědčí. Pověst a jméno se šíří rychle.

Ten kdo má sardský sbor pevně ve svých rukách, totiž Vzkříšený Pán, posílá sboru dopis. Doručovatelem je ve vyhnanství žijící Jan. Cituji zprávu: „Vím o tvých skutcích - podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“ Na začátek hezké ubezpečení, ano, milí Sardští, vím o vás. To je hodně silná naděje. Zvlášť v době pronásledování. To, co se s námi děje, v žádném případě neunikne pozornosti našeho Pána! Ten nejlíp vidí, jak to s námi ve skutečnosti vypadá. A proto zní Jeho kritika v této chvíli tak tvrdě.

Vím, že máte dobré jméno. Na tom není nic špatného. Jen tak dál! Ale pozor! Co je základem vaší dobré pověsti? Na čem stavíte své jméno? Na minulosti? Na velikém probuzeneckém hnutí, ze kterého váš sbor vyrostl? Na výborných kazatelích, kteří vám sloužili? Na desítkách či stovkách věřících, které spočítáte během bohoslužeb? Na nedělce, která měla kdysi několik tuctů dětí? Na množství shromáždění a biblických, které se během týdne konají? „Milí sardský sbore, na čem zakládáte svou dobrou pověst? Milý strašnický sbore, na čem zakládáme dobrou pověst svého sboru?“ To je důležitá otázka, kterou nám klade náš Vzkříšený Pán. „Podle jména jsi ještě stále živ. Ale co tvé skutky?“ Ptejme se. Zkoumejme. Nezaspali jsme náhodou?

Sardy, sbor zašlé slávy a vyprázdněné reputace, zaspal. Alespoň tak zní Pánova kritika. „Sardský sbore, vím o tvých skutcích. A musím ti říct, jak to s tebou vypadá. Jevíš se jako mrtvý. Ano, tvé jméno je známo, jsi započten do výčtu církve, patříš do církevního schematismu. Ano, existuješ podle jména a je možné tě vyhledat v kartotéce nebo na netu. Ale děláš něco? Mně se totiž zdá, že jevíš jenom chabé známky života!“

Jenom na okraj. Mnoho výkladů vykresluje Sardy jako umírající vesnický sbor, kde zbylo (s prominutím) jenom několik babiček. Podobné sbory, žel, známe. Protože je řeč o mrtvém sboru, tak se jako první možnost nabízí sbor prázdný. Napůl rozpadlý kostel, vlhká fara, rezavá brána, nakřivo zavěšená tabulka s názvem sboru a zaprášené prázdné lavice… Myslím, že tohle omezení v textu není. Znám osobně několik sborů, které jsou i třeba docela velké a přece jakoby tam skapal pes. Možná to ještě není plně vidět navenek, protože nějaký program tam během týdne je. Ale ta atmosféra… Zájem jeden o druhého, třeba i napříč generacemi, chybí. Zájem o spolupráci s jinými sbory, ochota pomoct a být solidární se slabšími, toho je tam jako šafránu. Skutečný život sboru jako celku a opravdový život věřících bratrů a sester jakoby se vytratil… Nestačí nostalgické vzpomínání na někdejší skutky živé víry, na minulé úspěchy, na vlivné postavy z historie! Chce to žít víru nyní, v přítomnosti. Naplno. Zkrátka, chtělo by to dostát svému dobrému jménu!

Sboru je adresována dvojitá výzva. Nejdřív, probuď se, a hned vzápětí, nebudeš-li bdít… Obrat „jsi mrtev“ je tady jasně myšlen obrazně. Nejde o věčný spánek, tedy smrt. Jde o duchovní spánek. Duchovní letargii. Duchovní pasivitu, otupělost, lhostejnost. Nedostatečná bdělost Sard přivodila městu nejednu zkázu. Uchlácholení nedobytností své pevnosti nehlídali dostatečně slabá místa svého opevnění. Opilí přesvědčením, že jim se přece nic nemůže stát, nevěnovali obraně dostatečnou pozornost. A padli. A nejednou. Ono to tak někdy bývá. Naše bdělost je přímo úměrná našemu ohrožení. Možná to máte stejně, ale když řídím a jedu na hranici povolené dálniční rychlosti, tak jsem ve střehu mnohem víc, než když jedu ve městě padesátkou. Jakoby ta bdělost souvisela s vnějšími podmínkami. Čím těžší podmínky, tím jsme bdělejší, aktivnější, tím víc dáváme pozor. Na druhou stranu čím snazší podmínky, tím menší bdělost. A jestli právě ty méně obtížné podmínky nejsou pokušením pro větší sbory s dobrým jménem… Jestli náhodou lepší výchozí pozice bohatších sborů nesvádí k pohodlnosti, liknavosti a ospalosti?

Dopis pokračuje: „Shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem…“. Přesněji: „Neshledal jsem tvé skutky naplněné před mým Bohem!“ Nejde o to, že by skutky Sardských byli nedostatečné. Spíš to znamená, že něco ještě zůstalo nenaplněného. Snad nějaký úkol! Nebo svědectví, které měl svou existencí sbor v Sardech podat! I kdyby se zdálo, že ten sbor vymírá, tak ještě nemá právo vymřít! Pán mu to nedovoluje. Ještě je zde úkol, který má splnit. Ještě není čas zavírat oči a házet flintu do žita.

Vzkříšený Kristus, který sám smrtí prošel, dává sboru další šanci. Není pozdě! Pán říká: „Milý sbore, můj drahý, prober se. Vzpomeň si na to, jak si mé slovo přijal. Kdy to bylo? Pamatuješ? Kde si mé slovo slyšel poprvé. A kde si je pak slýchával? Jaké to bylo… Rozpomeň se na to, jaké to je, když mé slovo rozezvučí tvé nitro, když roztancuje tvého ducha, když působí jako hojivý krém na bolavé srdce! Zachovávej můj zákon lásky. Respektuj jej a plň! Ať je vidět, že žiješ. Koriguj směr, kterým jdeš. Ať si zbytečně nepřitížíš blouděním. Víš, kterou cestou jsi šel? Tak hledej, jak se na ni vrátit zpátky! Měj lítost, že jsi blízkému ublížil, že jsi ublížil sám sobě. Pokorně to vyznej. Pros o odpuštění. Odpusť sám sobě a už to nech. Nevracej se k hříšným zkratkám. Nepotřebuješ je. Vždyť žiješ z naděje, že Jsem s tebou! Byl jsi „pokřtěn ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ To je tvé nové jméno. Jméno křesťan. Chtělo by to dostát svému dobrému jménu! Tak to zkus.“

Dopis Sardům ještě nekončí. „Milý sbore, máš uprostřed sebe několik bratří a sester, kteří žijí. Kteří mají čisté šaty. Kteří své šaty mají nepobryndané, nepocákané barvami hříchu. Ti, ať jsou ti příkladem. Od nich se uč. Na tom, jak žiješ, záleží. Není to jedno.“ I já bych chtěl mít šaty pořád čisté. Ale vím, že se mi to nedaří. Vždyť neušpinit si šaty, to přece nejde. I když člověk dává pozor… Chtěl bych, aby nebyly špinavé tím, že jsem nepodal pomocnou ruku, že jsem neslyšel volání o pomoc, že jsem nedal najíst hladovému. Že jsem… Ono nedělat nic nejde! Ať se ty šaty klidně zašpiní, ale barvami lásky. Ať se mi ušpiní při nějaké smysluplné činnosti…

Jan je apokalyptik. A hlavním znakem apokalyptické literatury je naděje. O tu mu jde předně. A zní takto: Když zvítězíme v té olympiádě jménem život, když svému Pánu zůstaneme věrní až do cíle, když dostojíme svému jménu, čeká na nás trojí odměna.
1, Bílé roucho, které je znamením zproštění obžaloby, které je symbol čistoty a nevinnosti a otevřeného přístupu do věčného království.
2, Nebudeme zapomenuti. Naše jméno, na rozdíl od těch, kteří si jméno nárokují, ale jsou mrtví, zůstane zaregistrováno v Boží databázi.
3, Pán Ježíš se k nám přizná před svým Otcem. Vydá svědectví o našem dobrém jménu a o neporušené reputaci svých věrných.

Odměna je opravdu hojná. Proto se usilujme dostát svému jménu. Amen.

Pošťák Filip

1.čtení: Izaiáš 53

Text kázání: Sk 8, 26-40

Když psal Oscar Wilde, anglický spisovatel irského původu, divadelní hru s podtitulem „Lehkovážná komedie pro vážné lidi“ jen stěží mohl předvídat, jak hlubokou pravdu bude skrývat český překlad jejího titulu. Totiž: „Jak je důležité míti Filipa.“

O tom by mohl vyprávět ministr financí etiopské královny. Vracel se povozem zpátky z Jeruzaléma do své země. Ono úplně blízko to nebylo. Letecky je to přes 2 a půl tisíce kilometrů. Jestli tam byl na služební cestě, to nevíme. Ale určitě byl na duchovní cestě, vždyť vykonal pouť do Jeruzaléma! Teď se vrací zpátky.

Našel tam, co hledal? Našel toho, koho hledal? Podařilo se mu vejít do chrámu a modlit se? Patrně ne. Patřil totiž mezi lidi, kteří do chrámu přístup neměli. Tehdejší zákony mu to nedovolovaly. Představte si to zklamání. Po té dlouhé a namáhavé cestě zůstal stát před vraty a jen zdálky směl pozorovat, co se děje uvnitř! To musel být příšerný pocit. Být nechtěný! Když ho nepustí ani do církve, do kostela, jak by se mohl přiblížit Bohu?

Proč ho nepustili do chrámu? Jedním z důvodů bylo, že byl tmavé pleti, černej jako bota. Podle biblické tradice byl potomkem Noemova syna Cháma, který byl kdysi dávno Noem proklet. A od té doby padl na lidi tmavé pleti stín - jak to říct - podezřelých lidí… Žel, s tím máme zkušenosti i dnes. Nedíváme se na lidi jiné pleti minimálně s nedůvěrou? O něčem vypovídá i složení velké části (čest výjimkám!) křesťanských shromáždění v Čechách i na Slovensku… Kromě barvy pleti byl tento vlivný dvořan kandáky eunuchem. Byl to muž operativním zákrokem zbaven „svého mužství“, byl zbaven schopnosti plodit potomky. Holt, tohle nařizovaly zákony jeho vlasti. Každý muž, který sloužil královně, se tomu musel podřídit. Naneštěstí pro tohoto hledače Mojžíšův zákon nedovoloval, aby byl „kleštěnec“ přítomen ve shromáždění…

Do chrámu se tedy nedostal. Co měl dělat? Vnutit se tam silou? Argumentovat svým povoláním: „Víte vy, kdo já jsem?“. Udělal něco mnohem zásadnějšího. Koupil si suvenýr. Zní to jako banalita. Ale byl to velmi vzácný suvenýr. Pravděpodobně mu někdo poradil, že právě tenhle svitek, kniha proroka Izaiáše, mu v jeho hledání pomůže. Že se tam ukrývá naděje. A proto neváhal a vysolil slušných pár kaček (na to), aby si ten svitek pořídil. Jeho vytrvalost v hledání i navzdory překážkám, jimž čelil, je obdivuhodná.

Teď se vrací zpátky a patrně si říká, že to moc dobrá koupě nebyla. Čte nahlas, tak jak to bylo v té době zvykem. Čte a čte. A nerozumí a nerozumí. Jednotlivým písmenům i slovům rozumí, to ne, že ne. Ale dohromady… O čem to ten Izaiáš píše?

Přibližně 165 km severně od Jeruzaléma se odehrává úplně jiný příběh. Poté co začalo pronásledování křesťanů, se věřící ve Vzkříšeného – kromě apoštolů – z Jeruzaléma rozprchli. A kam přišli, tam začali kázat evangelium. Naprosto šílená a nepředstavitelná věc, vraždění a persekuce kvůli víře, se vlastně samovolně stala vysokou školou teologie, na které promovali mnozí výborní kazatelé. Mezi nimi i Filip, který působil v oblasti města Samaří. „6 Všichni lidé byli zaujati Filipovými slovy, když je slyšeli, a když viděli znamení, která činil. 7 Neboť z mnoha posedlých vycházeli s velikým křikem nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno. 8 A tak nastala veliká radost v tom městě.“ Mnozí uvěřili a vypadalo to, že práce na vinici Páně krásně vzkvétá… Najednou je Filip odvolán. Má jít jinam. Cítí, že jeho služby jsou potřeba jinde. Tady to už funguje… Boží pošta mu doručí zásilku a on ví, že má jít kamsi na pustou cestu. Protože právě tam je teď nutná pomoc.

Takové odvolání z hezky rozběhnuté práce někam, kde není žádná jistota, to si vyžaduje velikou víru. Filip vyráží a neví, co jej čeká… Opustit to dobře známé, opustit zázemí, kruh přátel a rodiny a jít tam, kam mě Pán Bůh posílá, to chce odvahu a důvěru tomu, kdo mě posílá… A tak to má být. Kázání evangelia není naše vlastní mise. Je to mise, do které vysílá Hospodin. Jde přece o jeho věc. Nás Pán Bůh povolává, aby se z nás stali pošťáci a pošťačky, kteří doručují dopisy o lásce do celého světa. Třeba sousedovi. Nebo tetičce, kterou nemáme moc v oblibě, kolegovi. I lidem, které potkáme jakoby náhodně a jednorázově.

Filip stopuje a hle, najednou je jasné, kvůli komu se na té pusté cestě toulá. Filip v dálce uvidí obrysy adresáta Božího dopisu. Ten člověk je vysoce postavený, bohatý, vypadá, že není místní. Zazní: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ Nikde nikdo, jen dvořanova družina a Filip. A tak se Filip k dvořanovi připojí a kráčí vedle něj. Poslouchá. Ten dvořan si čte. Asi stejně jako se čte v židovských školách. Hezky a nahlas. „Prosím tě, promiň, že obtěžuji, není to náhodou nejnovější vydání toho bestselleru? Proroctví Izaiáše?“, zeptá se Filip. „Ano, je. Tys to četl?“ A rozběhne se rozhovor, který ústí v otázku, jestli dvořan rozumí, o čem Izaiáš píše. Nerozumí.

Jistě, mnohokrát se stane, že člověk čte důležitý text pořád dokola a ne a ne mu přijit na kloub. Ta slova se sice pojí do vět, ale smysl se nepropojí. Kolikrát se mi to stalo s filozofickými texty! Kolikrát s biblickými! Ten Etiopan věděl, že sám si to z prstu nevycucá. Že na to jaksi sám nestačí. Potřebuje pomoc. Potřebuje člověka, učeného, to ano, ale taky zkušeného… Někoho, kdo ten text zná a rozumí mu. A pomůže mu nasměrovat se na správný kurs. Zkrátka, člověk potřebuje mít Filipa. Vlastní rozum, jistě. Ale taky mít po ruce člověka, který pomůže porozumět.

Dvořan takového Filipa měl. Šel s ním kus jeho cesty. Poslouchal, jaké otázky dvořana trápí. A ten zrovna četl snad nejznámější text z 53. kapitoly o trpícím služebníku. Kdyby četl o kousek dál, určitě by se hodně radoval, neboť v 56. kapitole stojí: „3Ať neříká kleštěnec: "Hle, jsem strom suchý." 4 Neboť toto praví Hospodin: "Kleštěncům, kteří, dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé smlouvy, 5 dám ve svém domě a na svých hradbách památník se jménem lepším než synů a dcer: Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno."“ To je krásné zaslíbení. Zřejmě právě tento krátký text je důvodem, proč se dvořan dostal k této prorocké knize!

Teď ale čte text o němé ovečce, o beránkovi, který neotevře ústa. O někom, kdo se ponížil a jehož život na této zemi byl ukončen. Dvořan prosí zkušenějšího Filipa o výklad. Řekni, prosím, o kom to Izaiáš píše? Do této chvíle jej Filip jenom tiše doprovázel. Filip se nedral hned ke slovu. Nechtěl dvořana evangelizovat za každou cenu. Počkal, až se dvořan zeptá. A teď je ta chvíle vzít jeho otázku vážně. Nastal čas otevřít dopis adresovaný dvořanovi a přečíst mu z něho. Kdo je Kristus. Jakou velikou láskou Hospodin člověka miluje. Bez rozdílu vyznání a rasy, bez ohledu na původ a stav člověka… Co přesně Filip řekl? Možná něco podobného jako Petr ve svém kázání:

„Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, 35 ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. 36 To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. 37 Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. 38 Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. 39 A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. 40 Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se - 41 nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. 42 A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. 43 Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“

Přiznám se, že několik Filipů, božích pošťáků, andělů, nebo chcete-li poslů, jsem už za svůj život potkal. Nebo oni mne. Někdy to jde stěží poznat, jindy je to tutovka. Jedním z prvních byl můj děda, reformovaný farář. To byl výborný Filip, šel se mnou kus mé cesty. A pak jsem se na své pusté cestě setkal s dalším Filipem. Jmenoval se však Martin. Bylo to na evangelickém gymnáziu. Během výletu pro prváky. Zažili jsme intenzivní rok přípravy a studia bible, mluvili jsme a vykládali, jak těm slovům rozumíme. A kázal mi Krista, toho ukřižovaného, toho vzkříšeného. A já jsem uvěřil nejenom jeho slovům, ale hlavně Hospodinu a jeho lásce.

Ano, takhle nějak Hospodin koná. Duch svatý připravuje půdu. Dává nám do srdce hledání a tázání (se) po Bohu. Duch svatý pro nás chystá setkání s Božím pošťákem. Dává nám touhu číst Bibli a hledat v ní výklad, to Boží Slovo, tu zvěst. Ten dopis o nekonečné lásce… Tak se ptejme. Vytrvale hledejme. A když nás Duch Boží za někým posílá, neváhejme vykročit a jít s ním kus cesty. Protože míti Filipa a býti Filipem je opravdu důležité. Amen.

Kázání o boháči a Lazarovi

1.čtení: Iz 58, 6-12
Text kázání: Lk 16, 19-31

Bankéř odhalí podvod, který udělal jeho kolega a přítel. Rozhodne se provinilce konfrontovat. Už to vypadá, že se v klidu dohodnou a že se zkorumpovaný úředník sám udá. Bankéř tedy odchází spokojeně domů. Těší se na svou snoubenku, je hezká noc, svítí pouliční lampy. Ale najednou jej ve tmavé uličce přepadne nějaký grázl a bankéř umírá. Takzvaný přítel zesnulého bankéře, ten podvodník, potřebuje najít důkazy, které by jej z těch podvodů usvědčili, a rozhodne se je hledat na jediném možném místě. A tak se bankéřova snoubenka dostává do nesnází a hrozí jí nebezpečí… a na pomoc jí nepřichází nikdo jiný než „Duch“ Patricka Swayzeho. Tak nějak si pamatuji začátek romanticko-fantastického thrilleru „Duch“ z roku 1990…

Proč to zmiňuji? Podobně jako tvůrci tohoto na Oskara nominovaného snímku, tak se i boháč z Lukášova podobenství naprosto spletl, pokud jde o to, co člověk může po své smrti ovlivnit, jak může působit, jak může pomoct. Děj filmu „Duch“ je zcela optimistický, a nakonec se Patrickovi podaří své bývalé snoubence pomoct. Avšak boháč dostává úplně jinou odpověď. Jeho žádost podaná Abrahamovi, žádost o posmrtnou pomoc jeho pěti živým bratrům, je rázně zamítnuta.

Film „Duch“ je fikce. Je snad jasné, že příběh vraždy, životního ohrožení snoubenky zavražděného a pak i to zdárné vyřešení tohoto případu je zabalené do romanticky a taky esotericky přitažlivého kabátu. Do kabátu, ve kterém duch milované osoby, hlas ze záhrobí se stává pomocí a záchranou. Alespoň tak tomu rozumím.

Tohle srovnání nám snad pomůže pochopit to, že Ježíš vypráví příběh o sociální nerovnosti a vědomě ho zavinuje do obecně rozšířených představ o posmrtném životě, o Geheně, o Šeolu, o Hádu. Je tedy potřeba vědět, že toto podobenství o boháči a Lazarovi není primárně o propasti, která dělí ty dobré od těch zlých, není o nebi a peklu. Nebe a peklo jsou rekvizity pro hodně důležitou kritiku společnosti.

I když musím říct, že jsou to zajímavé rekvizity. Třeba se dozvíme, jakoby mimochodem, že boháč je v pekle a trpí muka. Nevíme, proč se tam ocitl. Žádný soud neproběhl. Nezazněla kritika. Ale víme, že trpí. A v mukách se dívá nahoru. Tam v dálce, za propastí, která brání těm z nebe sejít dolu a těm z pekla zase bráni dostat se do nebe, tam v dálce vidí boháč svého otce Abrahama. A tak na něj volá o smilování. Abrahám jej taky nazývá svým synem. Přiznává se k němu. Ale zajímavé je, že i taková šarže, jakou je praotec Abrahám, je tam v tom nebi jenom malým pánem. On milost neuděluje. Nerozhoduje o tom, kdo bude na které straně propasti… A nestaví přes tu propast most, neděla převozníka… Abrahám mu prostě říká: „Můj milý, bohatý synu, máš, co jsi chtěl. Nějak jsi žil. Nějak končíš. Synu, teď už s tím my dva opravdu nic nenaděláme…“

Tedy, když to podobenství není o posmrtném životě, o čem tedy je? Ve zkratce řečeno, jde o příběh, který popisuje náš běžný, každodenní život. Je to příběh o sociálních nůžkách, které se rozšiřují a čím dál víc rozevírají, příběh o sociální nespravedlnosti. Hlavním hrdinou zde ale není chudák Lazar. Hrdinou, tedy možná spíš antihrdinou, je boháč. Nic moc o něm nevíme. Chodil ve značkových hadrech a nacpával se lososem nebo kaviárem, které pak zapíjel šampaňským… Byl to šlechtic, žijící na zámku? Nějaký slavný milionář? Klidně. Ale myslím, že takové ztotožnění by nám zavřelo dveře porozumění. Byl to prostě nějaký bohatý člověk. A byl doslova tak tuctový ve svém bohatství, že o něm nic jiného nelze říct… Dokonce ani jeho jméno! Byl bohatý asi jako průměrný Pražák. Byl bohatý asi stejně, jako jsme bohatí my. Boháč je prostě archetypem. Vzorem, jak to nedělat. No dobře, ale co nedělat?

Lazar sedával u brány, sedával před vraty někoho, kdo měl dostatek. Kdyby jenom dostatek! Ten člověk uvnitř opevnění měl nadbytek, vždyť pařil dnem i nocí! Odkud měl ty zdroje, to tohle podobenství neřeší… Zkrátka a dobře. Měl na to. Byl za vodou. Lazar neměl nic. Nevíme, jestli si za to Lazar mohl sám, jestli byl líny, ochlasta, nebo jestli byl jenom nemocný, mrzák. Víme, říká podobenství, že byl k těm vratům někým pohozen. Patrně denně. Byl pohazován. Tělo měl pokryto vředy. Hnusný pohled. Odporný. Lazar ale neměl na léky. Neměl člověka, rodinu. Neměl sociální systém a dávky, neměl invalidní důchod, neměl pečovatelku, neměl na nemocnici… neměl nic. Dokonce toužil po odpadcích. Představte si, on žádostivě hleděl na odpadky, které byly schované za vraty toho boháče. Čím jiným se měl sytit než odpadem? Žel, zdá se, že po těch popelnicích a jejich obsahu jenom toužil. Nebylo mu dopřáno ani to. A co dezinfekce na rány? Psí sliny. I když obsahují histatin, který dopomáhá k regeneraci rány a taky třeba enzym lysozym, který celkem prokazatelně zastavuje růst bakterií, jako jsou E. Coli nebo streptokoky. Přece jenom je obecně známo, že psi by si neměli lízat ani své vlastní rány, protože to moc hygienické není… Vždyť nakonec i pes, který je po operaci musí nosit límec, takzvaný gramofon, aby si tu ránu neinfikoval…

Jediné, co Lazar měl, bylo jeho jméno. Vyznavačské jméno, Eleazar, Bůh pomáhá. Až se to téměř jeví jako vtip. Bůh pomáhá. No rozhodně to na Lazarově bídném životě vidět nebylo… A pak umřel. Dál to zní jako z pohádky, že tam byli andělé a ti ho přenesli do nebe, do blízkosti Abrahama. Je to hezké a dojemné. Ale patrně jde o eufemismus, o snahu zmírnit, zjemnit, přikrášlit nepříjemný fakt, že Lazar patrně neměl ani pohřeb…

Ti dva, Lazar a boháč žili vedle sebe. Dělil je jenom plot. Vrata. Brána, kterou je možné z její podstaty otevírat! A přece žili v úplně jiných světech. Lazar toužil po pomoci, no boháč ho kvůli hlučné muzice na párty nikdy neslyšel! Jeden toužil alespoň po gestu dobré vůle, druhý jej ale přes ten svůj celodenně bohatě naložený stůl neviděl! Zdá se, že sytý hladovému opravdu nevěří! Ten, kdo nouzi nemá, jen těžko uvěří, že někdo nouzí bytostně trpí. Třeba to může být člověk sedící vedle mne nebo soused, bratr, švagrová… Kdo bídu sám nezakusil, kdo nebyl ve stejné krizi, a to nemusí být hlad, ten to jenom těžko pochopí.

Boháč neviděl potřebu svého bratra. Možná ani nevěděl, že jsou s Lazarem bratři, že mají stejného otce, Abrahama… Měl oči zaslepené svým komfortním, pohodlným životem, svým majetkem, svým nadbytkem. Ne, není to kritika bohatství. Je to kritika zaslepenosti. Jak je možné nevidět, že ten vedle mě trpí? Jak je možné nespěchat mu na pomoc? V jádru podobenství stojí kritika egoismu. Kritika sobectví. Kritika neochoty rozdělit se o cokoliv. Kritika neochoty rozdělit se alespoň o to, co už nepotřebuji, co mám nadbytečné, o své odpadky…

A co když za tím boháčovým postojem byla taky arogance? „Já jsem si tu svoji firmu vypiplal od piky, já jsem makal, já jsem si to zasloužil… Já jsem postavil tenhle svůj barák i tu fajnovou bránu na dálkové ovládání… A holt, každý máme svůj úděl. Ja jsem boháč. A zkrátka někdo má smůlu. Nemaká, profláká majetek a skončí na ulici. Tak to prostě je. Je to pech. A nedá se s tím nic dělat. Sociální systém nezměním. Bezdomovec zůstane bezdomovcem. Má smysl se namáhat v jednotlivých případech?“ A v následující chvíli prosí o milost ten boháč. Abrahám mu ve své odpovědi naznačí stejnou myšlenku! Jakoby až sarkasticky: „Tak jako sis myslel, že ta sociální, společenská propast nejde překročit ani v případě toho jednotlivce Lazara, tak ani zde. Hele. Koukej. Propast. A taky už s tím teď nejde nic dělat… Obě propasti bylo možné překročit, dokud si žil. Obě nějak spolu souvisely.“

„Tak dobře, odpovídá ten, co skončil v pekle… Tak když už nejde pomoct mě, tak pomoz mým pěti bratrům!“ Konečně nastává jistá metanoia, změna smýšlení, reforma životního postoje. Boháč se mění na člověka. Chce prosit za svou rodinu. Ale na rozdíl od Patricka Swayzeho, kterému je dovoleno snažit se o záchranu své milované, protože je to jen filmová fikce, Lazar tu možnost nemá. Protože podle Ježíšova podobenství, po smrti už nezmůžeme nic. Nepomůžeme ani sobě a neposloužíme ani svým blízkým. Nikomu.

Skepse na závěr? Vůbec ne. Právě naopak. Podobenství dává minimálně dvě naděje, dvě motivace pro náš život. Tou první je lůno, hruď, blízkost Boží a blízkost osobností, jako byl třeba Abraham. Tou první nadějí, tou první motivací je tedy nebe, věčnost. Jistě pro někoho nejasná představa. Nevíme, jak to tam bude vypadat. Kdo bude v nebi žít? Jak budeme v nebi žít? A kdy skončí můj život? Jen Bůh to ví. Ale já s autorem té písně vím, že to bude fajnový.

Tou druhou motivací, druhou nadějí, je krátkost času. Teď je čas vzít slova Mojžíše a proroků, a taky Pána Ježíše a evangelistů a apoštolů, zkrátka a dobře, teď je čas vzít biblická slova vážně a žít podle nich. Teď je čas něco se svým životem dělat! Neodkládejme to na pozdější dobu. Zanechme sobectví a egoismus. Podívejme se kolem sebe a viďme ty potřebné, kteří sedí u našich bran, které máme třeba ve svých rodinách. Teď je čas pomoct. Alespoň odpadem! Neodkládejme prosby za své rodiny, za své bližní, za své bratry, bratrance a tetičky, za jejich víru, za svět, za svou víru, za sebe sama. Teď je čas vidět. Teď je čas pomoct. Teď je čas prosit. Amen.

Troje narozeniny

Text 1. čtení: Ezechiel 36, 24-31
Text ke kázání: Jan 3, 1-10

„Přemožitel lidu.“ Tak lze přeložit jméno jistého přísného vykladače Zákona, Tóry, který v noci přichází za Ježíšem. Takové velké zvíře tehdejší církve, uznávaný teolog, přichází za potulným kazatelem, který byl znám pro mnoha zázračná uzdravení a pro učení, které Zákon vykládalo inovativně. Leckterý Nikodémův kolega by Ježíšovo učení nazval provokativním. A proto tak trochu čekáme, s čím Nikodém na Ježíše vyrukuje. Čekáme nějakou zkoušku nebo léčku. Ale té se nedočkáme. Zdá se, že Nikodém je opravdu přitahován Ježíšovým charakterem a jeho učením. Teolog přichází za zajímavým teologem. Chce si popovídat. Čeká podnětný intelektuální rozhovor. Inspiraci.

Nikodém přichází v noci, což nás může překvapit. Kdo chodí na návštěvu v noci? Byla dopředu ohlášená? Byla to jejich první schůzka? Vždyť v noci si dovolíme navštívit jenom ty nejlepší přátele! Nebo tomu bylo jinak? Nechtěl Nikodém, aby jej s Ježíšem kdo viděl? Proto ta noc? Bál se k Ježíši přihlásit veřejně? Aby nějak neuškodil svému jménu? Byl snad zbabělý? Nebo šlo Nikodémovi opravdu o hluboký teologický rozhovor? Učitele Zákona tehdy považovali noc za zvlášť vhodnou ke studiu teologie. Proto nejspíš ani tahle Nikodémova noční návštěva nebyla vůbec nepřiměřená. Spíš naopak. Nikodém šel za Ježíšem v pravý čas! Přiznám se, že mně osobně je Nikodém sympatický, a proto se kloním k téhle možnosti. Více než o zbabělost šlo o to najít vhodnou chvíli. Noc. Chvíli ticha a klidu na vydatný rozhovor.

Nikodém rozeznává, že činy, které Ježíš koná, musí být nepodmíněně od Boha. Rozpoznává, že Bůh je s Ježíšem. Že Ježíš přichází od Boha, jinak si jeho činy a učení vysvětlit nemůže. Ale všimněme si, že se Nikodém skrývá za plurál: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha.“ Krásné vyznání. Je to ale osobní vyznání? Nebo je to konstatování obecné? Něco ve smyslu: „někteří vědí, ja úplně nevím… Ale prý, říká se o tobě… A vlastně jiný začátek rozhovoru mne nenapadl. Proto se snažím o jakési přátelské potlapání po tvém rameni. Snad mě přijmeš v tuhle hodinu a konverzace se dál rozproudí…“ A možná se Nikodém skrývá za plurál, protože s tím vyznáním souhlasí. To je pravděpodobné. Ale ještě nechce odkrýt karty. Ještě má ostych říct Ježíši, že by se rád stal jeho učedníkem. To si přece ve svém postavení nemůže dovolit. Vždyť Nikodém je taky ten učitel Zákona, který přichází od Boha. Nebo ne? Jak by asi vypadal, kdyby se takhle dobrovolně ponížil? Kdyby Nikodém přiznal, že on takové znamení, ty mocné činy, zkrátka nedělá? A že za jeho vyznáním je možná pochybnost, jestli s ním Bůh je?

„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.” Dobře poslouchej, Nikodéme, teď ti povím něco zásadního, říká Pán. Jestli se něco ve tvém životě zásadně nezmění, jestli neuchopíš svůj život jinak - nově, jestli nezačneš znovu žít svůj život, jestliže se takřečeně nenarodíš znovu, tak to Boží království, tu Boží blízkost, tu lásku nemůžeš uvidět.

Ale Nikodém té metafoře, narození se znovu, nerozumí. On ji totiž vezme doslovně. A už se ptá na to, jak se dospělý muž má vrátit do lůna matky? Vždyť to je absurdní. Nebo snad Nikodém uvažuje o reinkarnaci, o znovu-vtělení, o převtělení? To ne. K takovým úvahám jej znalost Tóry přivést nemohla.

Jak tedy té metafoře rozumíme my? Jeden člověk jel autem známou trasu mezi vesnicemi. Jel docela normálně a v souladu s předpisy. Levotočivá zatáčka. Rovinka. Pravotočivá. Jelo se krásně, sluníčko svítilo. Pohoda. Opět delší rovinka. Blížila se další zatáčka, a tak ten člověk šlápnul na brzdu. Pedál sešlápl až na podlahu, ale v té chvíli bylo jasné, že brzdy selhaly. Asi voda v hydraulické kapalině. Kdo to mohl tušit. Zůstávalo rozhodnout, jestli se bude snažit vybrat tu zatáčku ve vysoké rychlosti a riskovat ztrátu trakce či přemet nebo to vypustí rovnou do pole. Rozhodl se pro druhou možnost. Auto seskočilo ze silnice hezkým obloučkem přímo do měkké půdy pole místního zemědělského družstva…

O kom se říká, že se podruhé narodil? Většinou tak mluvíme o někom, kdo jakoby zázrakem nebo se štěstím vyvázl, kdo jen taktak utekl hrobníkovi z lopaty, kdo zkrátka o fous unikl smrti. Kdo zažil hraniční situaci a přežil. Kdo prožil sdělení vážné diagnózy a zvládl to. Komu umřelo dítě, manžel, sestra nebo otec a našel sílu žít dál. Ten se narodil podruhé, kdo prožil hluboký zářez do života a cynicky řečeno to rozchodil.

To slůvko znovu, ale neznamená jenom podruhé, opět, zase či nanovo. V řečtině to znamená také shůry. Což je dosti překvapivé. „Nenarodí-li se někdo shůry. “ Není to jenom časový horizont, ale i prostorová vertikála! Boží království může člověk spatřit jenom na základě zkušenosti, která v sobě spojuje jak horizontálu, tak vertikálu. Vertikála je minimálně stejně tak důležitá. To pronikání Boží shůry. To lidské rození se shůry. Je tam taky důležité. Nikodém ale tento druhý význam nerozezná nebo ignoruje. Proto se začne zamotávat. Zůstane mu jen tělesný rozměr. A tak přichází s absurdní otázkou o druhém tělesném narození z matky.

Pán Ježíš mu na to odpovídá, usměrňuje jej, vysvětluje dál: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ Poslouchej dobře, Nikodéme, nemluvím o narození z těla, ale o narození z vody a z Ducha. Pokud budeš lpět jen na tom, co je tělesné, tedy uchopitelné smysly, moc tomu neporozumíš. Život má ještě další rovinu, smysly neuchopitelnou. Důležitější. Tu duchovní. A právě na té rovině ducha je nutná změna. Ostrý předěl za minulostí a dokonce i za přítomností. Laserový řez s výhledem na budoucnost. Je nutné a potřebné takzvané znovuzrození víry. Které člověku Boží království zjevuje a otevírá mu nebeskou bránu.

Co znamená ta voda? To nám je celkem jasné. Už jsme určitě nějaký křest zažili, svůj, svých dětí. Možná jsme taky kmotrem nebo kmotrou. V té vodě vidíme jednu ze dvou svátostí, viditelných znamení, které ustanovil Pán Ježíš Kristus a které naše církev praktikuje. Jeden ze dvou rituálů, u kterých si i ostatní smysly nejenom ucho, či oko, přijdou na své. Na rozdíl od večeře Páně, kterou pravidelně opakujeme, křest je neopakovatelnou událostí. Děje se jenom jedenkrát za život. Šplouchá při něm obyčejná voda na znamení Boží lásky, která nás očišťuje od hříchů. Farář křtěnce polije a při tom řekne trojiční formuli: „Křtím tě ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. A jako znamení nového začátku dostává křtěný taky nové jméno. To je znovuzrození z vody.

Ale pozor, Pan Ježíš říká, že se musíme narodit z Ducha, tedy shora. Je nutné, abychom se narodili shora, je to potřebné, bez toho to nejde. No jo, dobře. Ale to sloveso narodit se, není tak zcela aktivní… Nikdo se přece nemůže sám přičinit o to, aby se narodil! Nikdo není schopen ani v nejmenším přispět ke svému narození… Přesněji bychom měli to sloveso přeložit: „nebude-li kdo zrozen z vody a z Ducha.“ Tedy je to někdo jiný, kdo člověku dává duchovní znovuzrození. Kdo to je? Polití vodou, to působí ten farář. To je celkem pochopitelné. Ale Duch svatý je tím, kdo v pokřtěném působí tu změnu! Duch svatý je tím, kdo dává nový začátek. Nové srdce. Novou mysl. Tělo rodí tělo, ale ducha rodí Duch svatý.

Nové narození z Ducha je dar shůry. Je to nová šance uchopit svůj život jinak. Podobně jako člověk, který prožil havárii. Dostal novou příležitost, kterou může přijmout nebo odmítnout. Když se někomu takové věci stanou, má možnost nad tím mávnout rukou. A říct si, hlavně že jsem tady. A dál žít svůj život jako předtím. Nebo může tu událost pochopit jako znamení. Může hledat a zkoumat, jak žil do té doby a rozhodnout se ty špatné věci zanechat. Protože dostal příležitost na změnu. Dostal čistý štít. A na rozdíl od křtu je událost znovuzrození shůry zázrakem, který se opakuje. Opět, zase, nanovo a znovu. Duch svatý je vytrvalý. Nenechá se odradit. A už vůbec si nenechá utéct žádnou příležitost, aby mohl způsobit naše nové a další, příští a budoucí zrození shůry. Na zrození z Ducha nikdy není pozdě.

„Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Zvuk větru je slyšet. A když fouká, tak o tom víme, cítíme to na vlastní kůži. A někdy i vidíme výsledky, když vítr něco odfoukne… Podobně i to polití vodou vidíme očima. Pokřtěný taky cítí a vnímá teplotu vody i to, že je mokrá. Stejně tak i to zrození z Ducha, ten dar víry shůry se projevuje tak, že je to vidět i cítit. Projevuje se ovocem. Láskou. Láskou k Bohu, k bližnímu i k sobě samému. Radostí. Radostí z dobrých darů, které od Boha přijímáme. Pokojem, který mi Pán zanechává a který převyšuje každý pokoj. Trpělivostí, která se osvědčí i v těžké situaci. Ten dar shůry se projevuje také laskavostí, dobrotou, věrností, tichostí a sebeovládáním. To jsou znaky nového života.

Jsme tedy narozeni natřikrát. Slavíme troje narozeniny. Ale jen jedny máme v občance. Jsme narozeni z těla, které na sebe vzal i náš Pán. Z vody, která je znamením Boží lásky, která nás očišťuje. A neustále se znovu shůry rodíme z Ducha, který je zdrojem víry, naděje a lásky.

Důkaz místo slibů aneb Věřící Tomáš

1. čtení: Jan 20, 19-25

Ke kázání: Jan 20, 26-31

Bylo to ve stejný den, kdy Marie z Magdaly objevila odvalený kámen a Ježíšův prázdný hrob. Byla to ta samá neděle, kdy potkala anděly a později i vzkříšeného zahradníka – Krista. Ten ji poslal, aby učedníkem předala zprávu o tom, že jejich Mistr žije. Tak téhož dne večer, prvního dne po sobotě, se podle Janova podání odehrává první setkání Vzkříšeného s jeho učedníky.

Ti jsou spolu. Vědí o tom, co se stalo. Už tu podivuhodnou zprávu slyšeli. Nevíme, jestli slovům Marie uvěřili nebo ne. I kdyby to byla pravda, co by to pro ně znamenalo? Je na nich vidět, že ta samotná zpráva o životě po smrti jejích obavy o život nepřemohla. Nacházíme je kdesi za zavřenými dveřmi. Mají strach. Konkrétní strach. Bojí se Židů, svých vlastních bratrů. Vždyť zabili jejich Mistra! Tak co jim bude bránit v tom, aby ovládaní nenávistí zesměšňovali a napadali a uráželi a vraždili i je! Mám za to, že strach, který tady na učedníky dopadl je opodstatněný. Jde jim o život! Proto jsou ty dveře zavřené a zamčené!

I když nám v Čechách žádné perzekuce kvůli křesťanství nehrozí, stejně tak máme podobnou zkušenost se zavíráním dveří i my. My se také uzavíráme. I my máme zavřené dveře vlastního srdce. Uzavíráme se před těmi, pro něž je Kristus náboženským fanatikem, buřičem, bláznem, zkrátka terčem, do kterého si rádi hodí další kopí. Máme strach, že si z nás doma nebo v práci budou dělat legraci, nebo že nás kvůli víře nebudou brát vážně… Uzavíráme se před těmi nejbližšími. Před těmi, od kterých to bolí nejvíc… našimi rodiči či dětmi – vždyť už tolikrát nás urazili, bičovali jazykem, tolikrát jsme pro ně byli rohoží, do které si utřeli nohy…

Ale zavíráme i kostelní dveře, dveře našich shromáždění. Raději ať jsou zavřené, aby snad někdo kolemjdoucí nevešel dovnitř a nezačal si klepat na čelo. Máme obavy. A přece je to zvláštní… Jsme tady shromáždění a už několik dní posloucháme radostné zprávy o tom, že vzkříšení je realitou, o tom, že Ježíš byl první, koho Hospodin vzkřísil k věčnému životu… A přesto někteří z nás, z obavy o vlastní život, ze strachu ještě stále ty své srdce před druhými zamykáme. Vždyť je vzkříšen. I my budeme! Není důvod se bát.

Do téhle situace za zavřenými dveřmi, přímo do středu vstupuje Pán Ježíš se slovy: „Pokoj vám.“ Někteří vykladači, včetně Kalvína, rozumí těmto slovům jako běžnému semitskému pozdravu. I to je možnost samozřejmě. Rozumět tomu jako pozdravu: „Ahoj, tak jsem tady. Tu mě máte.“ Zkusme si ale vzpomenout na slova Páně z Jana ze 14. kapitoly: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ V tomto světle dostává Ježíšův pozdrav, (pozdrav) pokoj vám, hluboký smysl! Srdce vaše ať není zavřené, ať se neděsí! Nebojte se! Mějte pokoj. Opakuje to dvakrát! Aby to slyšel úplně každý v té místnosti. A taky abychom to slyšeli my dnes v naší modlitebně.

Vzkříšený ukazuje své ruce a bok. Opravdu je to on! Tak je to pravda! Marie si to nevymyslela! Skvělé na tom je to, že je Pán v tom jejich strachu dlouho nenechá. Vždyť je pořád ještě jenom večer toho dne, kdy byl vzkříšen. A už je tady! A učedníci se radují. Jak by se neradovali, vždyť tam stojí uprostřed nich! Uprostřed té strachem zamčené situace.

Zdraví je pozdravem pokoje, tak jak to i my opakujeme třeba před večeří Páně. A dává jim úkol. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Buďte ale klidní. Já vím, že nikdo z lidí toto povolání, povolání být mi svědkem, nezvládne sám od sebe. Mějte pokoj. Přijměte Ducha svatého. Dechl na ně. Stejně tak jako tehdy, když Hospodin uhnětl člověka z prachu země. Vdechl mu do nozder dech života a člověk se stal živou bytostí. Stejně tak i teď Vzkříšený dává svého Ducha, Ducha Božího, do nitra učedníků a ti ožijí a stávají se živými svědky! Hospodin dává svého Ducha nejdřív, aby vzbudil život, a pak aby vzbudil život věčný! I dnes je vzkříšený Kristus uprostřed nás. Dýchá na nás. Obživuje nás. Dává nám úkol – zvěstovat Boží odpuštění.

Tomáš u toho ale v neděli nebyl. Nevíme, kde byl. Jestli se toulal. Jestli odpadl. Jestli šel k prázdnému hrobu, aby se přesvědčil na vlastní oči… Tomáš v neděli v kostele nebyl. Chyběl. A tak měl smůlu a vzkříšeného Pána neviděl. Jistě ho to mrzelo. Ostatní mu to horlivě vysvětlovali. Bylo tak a tak. Chtějí se s ním podělit o velikonoční novinku! Viděli Pána. Žije. On ale vysloví větu, která ho proslaví. „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.” Tomáš díky této větě dostává přezdívku nevěřící Tomáš. Je to docela zvláštní. Nechce Ježíše jenom vidět. Vždyť by to mohl být nějaký přelud, zdání či halucinace. Nebo nějaký fantom či přízrak. Přitom ale neodmítá to, že by Kristus opravdu vstal z mrtvých. Je ochotný uvěřit. Potřebuje to ale zažít hmatatelně. Doslova na vlastní kůži. Oči nestačí. Chce Ježíše zažít všemi smysly. I dotykem! Jeho víra si klade podmínky! Možná se to zdá jako ztřeštěný nápad. Ale myslím, že je to opodstatněné! Jeho víra klade podmínku, které Ježíšovo vzkříšené tělo zkrátka musí splnit a až potom Tomáš uvěří. Ano. On požaduje, aby mezi oběma světy byla kontinuita! Aby ten tělesný i ten vzkříšený Kristus byl jeden a ten samý! Musí být vidět ty díry od hřebů! Musí do nich vložit svůj prst! A svou dlaň musí vložit do rány od kopí v jeho boku! Až pak se přesvědčí, až pak uvěří, že je to opravdu jeho Mistr! Až takhle morbidně na to jde Tomáš.

Je to dost zvláštní, požadovat od vyvýšeného Krista nějaké důkazy. Ale přes to všechno Tomáši docela rozumíme. Potřeboval ujištění. Tak moc bylo pro něj vzkříšení důležité! Nechtěl víru, která se opírá jen o povídání někoho jiného. Nechtěl víru bez vlastního přesvědčení. Chtěl Vzkříšeného zažít osobně.

Po osmi dnech se situace zavřených dveří opakuje. Jako přes kopírák. Ne tak docela. Ano, učedníci jsou sice pořád zavření, ale chybí tady zmínka o tom, že by se báli! Setkání se Vzkříšeným, pozdrav pokoje a nový život, který jim vdechl svým Duchem – toto trojí vyhnalo z učedníků strach. Jestliže minulo-týdenní události ještě nebyly zprávou o nedělním křesťanském shromáždění, tak tohle opakované setkání se živým Kristem je určitě zprávou o tom, že ti, kteří žijí nový život v Duchu svatém, se setkávají pravidelně. A beze strachu. I když tady je potřeba říct, že ty vnější podmínky a okolnosti se vůbec nezměnily. Pořád platí to samé nebezpečí. Ale něco se změnilo. Změnil se postoj učedníků. Ať se děje, co se děje, ať pro mě za mě padají z nebe trakaře… I kdybychom umřeli. Máme zaslíbení, máme příslib života. Ježíš žije. I my s ním budeme žít.

Po těch osmi dnech jsme svědky mnohem osobnějšího setkání. Opět přichází, opět je zdraví pokojem… Tentokrát ale přichází Vzkříšený přímo za Tomášem. Pochybovači Tomáši se dostalo vzácné milosti. Tady je krásně vidět, že našemu Pánu jde o jednotlivce v jeho konkrétní situaci. Ježíš jej nekárá. Neříká mu: „Tomáši, kluku zlatá, co to ty ode mne vůbec chceš?“ Vůbec ne. Ježíš přichází s laskavostí jemu vlastní a chce Tomáše vyvést z jeho nejistoty, z jeho pochybností. Chce mu dát důkaz. A dělá to v skutku nádherně. Nejdřív Tomáši ukáže, že jej dokonale zná. Vzkříšený ví, co od něj Tomáš žádal. Říká: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř.“ Odkud to Ježíš ví? Vždyť tam nebyl! Nebo byl a jen ho neviděli? Ano. Byl a je i tady přítomný svým svatým Duchem. Ví o všem. Ví všechno. Slyšel i Tomáše. Slyší i nás. Slyšel Tomášové pochybnosti, jeho otázky, slyší i ty naše. I když si myslíme, že jsme od něj vzdálení, že tady není. Je tu. Ví o nás všechno.

Když Tomáš slyšel Ježíšovu výzvu dotknout se ran, vyznal: “Můj Pán a můj Bůh.” Snad si uvědomil svoji troufalost žádat od Krále Králů, aby mu ukázal občanku. O tom, jestli si Tomáš opravdu dovolil dotknout se jizev v Ježíšových rukách nebo ne, Jan mlčí. Myslím, že nebylo třeba. Pán mu jasně ukázal svou identitu, kdy ho přímo oslovil a citoval Tomášova vlastní slova. To bylo to Slovo, které Tomáše přivedlo k víře!

Tomáš neuvěřil dotekem. I on uvěřil zrakem a sluchem. Stejně tak jako všichni apoštolové. Tomáš je jedním z nich. Oni Vzkříšeného viděli, proto uvěřili. Nám ostatním Pán Ježíš říká: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Požehnaní a radostní jsme proto, že věříme. Nevěříme sice proto, že jsme Ho viděli očima. Věříme proto, že nás oslovuje tak jak oslovil Tomáše. Slovem. Přímo. Pán vstal a neúnavně se s námi, svými učedníky potkává. Přichází k nám i přes zavřené dveře. Nečekaně. Ke každému osobně. Přináší pokoj. Oživuje svatým Duchem. Přemáhá náš přirozený strach. Odpovídá na naše otázky a pochybnosti. A nejen to. Posílá nás zvěstovat odpuštění. Ty naše dveře se mají navzdory obavám otevírat. Vždyť ani ti učedníci nezůstali za těmi dveřmi navždy. Amen.

I drobty jsou víc než dost

1. čtení: Mt 15, 10-20

Text kázání: Mt 15, 21-28

Odkaz na mp3

Debata s farizei se moc nepovedla, a tak Pán Ježíš a jeho družina vydají jiným směrem. Doma v Galilei to nevyšlo. A tak potulný kazatel odchází do ciziny do okolí Týru a Sidónu. Nevíme proč právě sem. Nevíme s jakým záměrem. Geograficky, abychom si to představili – putuje na severozápad. A co teologicky? Zde střelka kompasu ukazuje jasným směrem. Ježíš směřuje mimo území židovského náboženství. Jeho orientace se vychyluje k lidu modlářského pohanství. V okolí Týru a Sidónu už není žádný lid Hospodinův. Tady, v cizině, uctívají jiné bůžky. Tady už nemají být lidi se stejným náboženským žargonem ani lidi znalí Hospodina.

A přece se pověst o Ježíši, o tom Nazaretském, o tom zázračném židovi jaksi dostává do povědomí místních. Najednou za Ježíšem někdo křičí. Asi jako by volal zoufalý poddaný na svého krále s nadějí, že jej snad zaslechne a že se u něj zastaví a tu zoufalou prosbu vyslyší a vyřeší… Žena křičí už z daleka. Na plné pecky. Volá stále. Nepřetržitě. Svou prosbu pořád opakuje. Nonstop.

Je to místní žena. Žena kananejská. Pohanka do morku kostí.

A přece Ježíše oslovuje legitimním mesiášským titulem, Syn Davidův. A taky jej oslovuje Pane, což je ekvivalent Božího jména! To je strašně zajímavé. Uznává veřejně a nahlas, že Mesiáš patří Izraeli. Že to není jen tak někdo. Ale Pán.

Odkud jej zná? Z Matoušovy čtvrté kapitoly vyčteme, že se pověst o Ježíši roznesla po celé Sýrii. Dobrá pověst se roznesla. Ano, někdy stačí, že si lidi povídají… Stačí pouhá pověst, reputace, stačí pouhé vyprávění o, historka. A to jméno, to už si člověk zapamatuje. Třeba určitě znáte, jakou pověst mají německá a japonská auta, švýcarské hodinky, belgická čokoláda, francouzský sýr, skotská whisky, italské těstoviny… Lidé mají dobré zkušenosti a rádi je předají dál. Tak je to se vším. Když je zdroj hodnověrný, tak tomu postupně začínáme věřit. Takhle nějak se pomalu a opatrně rodí víra. Protože víra je ze slyšení… Podobně se i tahle pohanská žena někde něco o tomhle Ježíši z Nazaretu dověděla. Je to úžasné! Dokonce i to málo, co slyšela, stačí, aby se jí to v její životní krizi stalo pomocí! Waw. Tady opravdu platí, dobrá rada nad zlato!

Slyšela o něm a najednou ten Ježíš tady je. A ona na něj volá: „Všimni si mne! Věnuj mi pozornost a přízeň!“ Volá slovy znalce Písma: „Ele,hso,n me( Ku,rie.“. Kyrie eleison! „Smiluj se nade mnou, Pane. Má dcera je zle posedlá. Je krutě posedlá.“ Vůbec nevíme, co tu její dceru trápí. Jakou nemocí trpí. Čím je vlastně ovládána. Ale neúnosnost jejího stavu je jasná. Je to s ní špatné, dcera trpí. Tahle kananejská žena, matka, dceřinu bolest vnímá a bere tu bolest na sebe. Je to taky její bolest. Žena se nám stává příkladem solidarity a lásky. Lásky, která bolí. Protože když člověka vedle mne něco bolí, tak to bolí i mě. Ženin křik se nám stává příkladem přímluvné modlitby, která se opakuje, která nepřestává, která je dotěrná, která je z plných plic. Je to příklad přímluvné modlitby, která pramení z lásky a solidarity s bližním, se světem. Když svět trpí, já jako křesťan nemůžu jen tiše stát a přihlížet! Musím se modlit! Vždyť přímluvné modlitby jsou projevem lásky, kterou Ježíš učil. Kterou se my snažíme denně žít.

Rozvíjí se zápletka. Ježíš mlčí. Bůh je naléhavě žádán a přece mlčí. A my se chceme ptát proč? Tak velmi nás to zajímá! „Proč, Bože mlčíš a neslyšíš naše prosby! Proč nás ignoruješ, Ježíši!“ Mám za to, že je to otázka od toho „zlého“. Otázka, která nám má svázat ruce. Která nás má zdeptat. Která nás má připravit o víru. Vždyť jiné je důležité! Přece to, že nakonec k nám Bůh promluví. Tehdy, kdy bude chtít. Tak jak bude chtít. Vždyť on je tím králem, my jsme ti poddaní, kteří doufáme v jeho přízeň, v jeho odpověď.

Ježíš mlčí a učedníci s tou ženou už zdá se ztrácejí trpělivost. Žádají po Ježíši, aby… Jeruzalémská bible to vidí pozitivně a překládá: „aby jí vyhověl.“ To by bylo krásné a hezké. Učedníci vidí, že žena trpí a připojí k její prosbě i své hlasy. Ano. Tak by to mělo být. Tak to má být. Když vidíme trápení, máme Ježíše prosit o milost, tak jako žena v tomhle příběhu. A když vidíme, že někdo za někoho nebo za něco prosí, máme se k těm prosbám v lásce připojit. Většina biblistů však prosbu učedníků překládá negativně: „Zbav se jí!“ Žel, tenhle překlad je originálu blíž. Učedníci jsou netrpěliví a rozmrzelí, ta žena jim je na obtíž. Opravdu z nich nemluví soucit, nýbrž pobouření. A tady si vzpomeneme na první čtení. Na Ježíšův rozhovor s farizei. „Ale co vychází z úst, to jde ze srdce.“ A často to nejsou dobré věci. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky… A tady je máme! Představa elitářství a exkluzivizmu, která druhého odmítá. Myšlenka, že když nás někdo svými prosbami otravuje, tak je potřeba se ho zbavit. Myšlenka, která staví vlastní klid a pohodu nad prosbu bližního. Přesvědčení, že někteří lidé dle našeho mínění nejsou ani hodni přístupu ke Kristu, do církve, protože by nám dělali ostudu… Říkají: volá za námi, kazí nám renomé… Tady je to zvláštní, protože ta paní volá na Ježíše a ne na učedníky! Ale ti to vztáhnou na sebe. Žena neobtěžuje Ježíše, ale jeho bodyguardy, jeho gorily, jeho ochranku, jeho úzký kroužek vyvolených! Uf. A tady je pro nás příkladná výstraha. Takhle ne. Církev nemůže být sebestředná! Nesmí být opouzdřená! Není myslitelné, aby církev byla uzavřená! Aby sbory, aby farníci, aby křesťané byli uzavření vůči potřebám okolí. Takhle opravdu ne. Milí učedníci, nezlobte se, ale tentokrát si z vás příklad brát nelze! Tyhle řeči pramení ze srdce, které je bez lásky. Tohle opravdu znesvěcuje člověka.

Konečně Ježíš promluví. Nakonec je Hospodin vždy přemožen láskou a pomůže, uleví, uzdraví, zachrání. Bůh to prostě takhle má. Odpoví. A Ježíš odpovídá: „Bůh je ten, kdo mne poslal ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ano. Prvně k nim. Vždyť jim to tak Hospodin zaslíbil, ústy proroka Ezechiele: „Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.” Bůh své sliby plní a věrně zachovává svou smlouvu. Kristus není primárně poslán k pohanům. Nýbrž on k pohanům vysílá své učedníky. Až když je odmítnut ukřižováním, až pak se mění situace. Nebo už teď? Nevíme. Kananejská žena spíš předjímá dění směřující po Velikonocích již ke všem lidem a ke všem národům. Stává se předobrazem toho, co Bůh chystá. Totiž spásu otevřenu celému světu. A tahle žena to s předstihem zažívá už teď.

Ježíšův proslov o dočasně vymezeném poli působení tu matku nijak neodradí. Klaní se mu! V hlavě, kdesi na pozadí nám zazní echo toho, co Ježíš říkal ďáblu, když jej na poušti pokoušel: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ Žena se Ježíši klaní. Leží tváří zabořenou do země. V plné pokoře. Aby ji zář slávy a moci neoslepovala. Aby bylo jasné, kdo má tady navrch. Ano. Klaní se mu jako Bohu. Jako Hospodinu. A Pán Ježíš jí v tom nijak nebrání, protože s Otcem jsou jedno.

Ta paní ležící v prachu prosí. Znovu. „Pomoz mi.“ A začne rozhovor, kterému jasně rozumí obě strany: „On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." 27 Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů."“ Dětmi jsou myšlení samozřejmě židé. No a ti psi, štěňata, voříšci, feny? V Kanaánu, což je starobylé označení místa, ze kterého žena pochází, tak byli označováni muži, kultičtí prostituti. A i když v příběhu zazní jenom zdrobnělina, je jasné, že jde o hanlivé označení… Nadávku pro odpadlíky víry, pro pohany.

Kananejská žena se Božímu rozhodnutí podřizuje. Ví, kde je její místo. Ví, že ona je to štěně. Ví, že nemá nárok. Ale přece očekává pomoc. Přece i děti i psy sytí ten samý Pán! I židy i pohany sytí jediný Bůh! A přestože psi jedí jen drobty, tak se nasytí! Poněvadž i ty drobty Boží milosti a moci, drobty ze stolu Páně, dávají život!

A tak se i stane. Ježíš vidí víru oné ženy a její prosbě vyhoví. Protože Hospodin sytí celé stvoření. Nejen kroužek vyvolených. Ale i štěňata. Tak široké je Boží srdce, tak velká je Boží milost. Amen.

Panovníku, Hospodine, prosíme o Tvého Ducha. Duchu svatý vaň v našich společenstvích. Ať tvou širokou lásku umíme přetavit do otevřenosti vůči světu, vůči člověku. Ať světem zní Tvá dobrá pověst. I když někdy mlčíš, Pane, dej nám, prosíme sílu vydržet, vyčkat na tvou odpověď, na tvou pomoc. Pane, často se stavíme do pozice tvých učedníků, a myslíme si, že máme nějaká přednostní práva. Kéž rozeznáme své místo u Tvého stolu.

Pane, i drobty tvé milosti jsou víc, než potřebujeme. Amen.

Co říká rozum?

Jeremiáš 8, 4-7

Někdy si kladu otázku, proč zlo tak přitahuje člověka? Proč nás nepřitahuje víc dobro? Projevy nenávisti v naší společnosti rostou jako houby po dešti. Na to, abychom si všimli změny, žel nemusíme chodit daleko. Platilo, že se vzpomínalo na barbarství komunizmu nebo fašizmu. Dnes je nám nová krize blíž, než bychom si přáli. Ano, mám na mysli demonstrace vůči lidskosti. Projevy nenávisti nejen vůči uprchlíkům, či muslimům, ale taky vůči vlastním lidem, vůči Čechům, kteří nepřátelské nálady s útočníky nesdílí. Mám před očima nevraživé postoje, které jsou burcovány a využívány k dosažení politických vítězství. Nejen v Čechách. I na Slovensku. A ve velkém. Proč sedáme na lep klamu a falešným řečem? Proč podporujeme politiky, kteří očividně klamou a rozkrádají stát? Proč se necháme opít rohlíkem? Proč se necháme svést k nenávisti? Proč nás to zlo přitahuje víc než dobro? Ano, to nejsou ojedinělé otázky jednoho vikáře. Podobné otázky tížili i Jeremiáše v době mezi léty 627 až 587 ante. To je dobrých dva tisíce šest set let zpátky!

Jeremiáš povolán za Božího proroka se pokoušel judský lid odklonit od zlého, a navrátit jej k Hospodinu. Dnešní předčítaný biblický text je jedním z mnohých Hospodinových slov, které měl prorok lidu vyřídit. Zazní série otázek, na které si lid, tedy konkrétní muži a ženy, mají odpovědět sami. Ano, Hospodin si vysoce cení lidskou svobodu. Zazní otázky. Ne hotové odpovědi, které musí člověk chtě nechtě přijmout. Otázky. Nové otázky. Vážné otázky. Pán Bůh bere vážně naši schopnost se rozhodovat pro dobré a zlé. Do ničeho nás nenutí.

Proč se tento lid odvrátil natrvalo? Pevně se drží lsti a zdráhá se napravit? Prorok kritizuje to, co kolem sebe vidí. Odvrácení, odchýlení, odklonění od správného směřování a taky lest, podvod, klam, úskoky a léčky, podrazy. Všude kolem sebe, u jednotlivců i ve společnosti. Jednak jde o zlo v náboženské oblasti. Vztah k Hospodinu už není přímočarý, lid nehledá Hospodinovu vůli. Probíhá sice reforma, obnova, náprava náboženství a mravů, kterou začal Jóšiáš, ale ta je v mnohém povrchní. Mění se obřady a pravidla, ale srdce zůstávají pořád stejná. A lid hledá pomoc u pohanských božstev. Jeremiáš taky vidí zlo i v etické oblasti, u jednotlivců i v rodinách, a taky ve státních institucích a u jejích představitelů.

Nikdo ale nelituje toho, co spáchal. Nikdo neřekne, čeho jsem se dopustil? A ty řeči, které se ve společnosti vedou, též nejsou úplně košer. To je ostrá kritika, která napříč dějinami neztrácí na aktuálnosti. I dnes je té lítosti nad vlastním selháním jako šafránu. I dnes se spíš kauzy tutlají a kabáty převlékají. I dnes se lže. I dnes se vedou řeči, které šíří nenávist a strach. Protože strachem se demokratická masa lépe ovládá. Člověk je zaslepený a nechce rozeznat své zlo. Nechce jej pojmenovat jako zlo. Kritické námitky proroka jsou odmítané jako falešné. I tehdy, i dnes. Svědomí se umlčuje, zlé konání se bagatelizuje. Nebo vysvětluje všelijakými možnými i nemožnými výmluvami. Nejlepší výmluvou je, zdá se, ta, kterou známe už od Adama: „To ne já. Kdepak. To ten vedle mne.“ Delegování vin na druhého je, zdá se, národním sportem.

Bez rozeznání zla, bez jeho pojmenování a bez vyznání není možné udělat ten druhý krok. Totiž krok k nápravě. Ke změně.

Jaký postoj člověk zaujme, když zjistí, že selhal? Když to selhání sám před sebou přizná? Co udělá? Prorok ukazuje dva obrazy z běžného života, které jsou naprosto názorné a snadno pochopitelné. A které vlastně vysvětlují, jak je člověku nepřirozené zůstat ve svém nesprávném konání. Ten první obraz je jasný. Jdeme po ulici nebo po schodech nebo doma z kuchyně do obýváku, na zemi něco leží, my si toho ale nevšimneme, zakopneme a spadneme na zem. Co uděláme? No, to je přece jasné! Mobilizujeme všechny své síly, abychom mohli opět vstát a kráčet dál. To dá přece rozum, že na tom chodníku nebo na podlaze nezůstaneme ležet jak pytel brambor. To je přece přirozená reakce. Vidět je to krásně už na malých dětech. Moje neteř Alžbětka taky padá. A často. Ale pořád se zvedá. A jde dál. Ale člověk, který zůstává při svých zlých skutcích, ten se podobá člověku, který spadne, a na ten pytel brambor se skutečně promění. Prostě tam zůstane ležet uprostřed chodníku a ani ho nenapadne, aby usiloval o to se zvednout. Prorok zde apeluje na zdravý rozum. Nejen svých tehdejších posluchačů ale i nás. Tvrdošíjně se držet zlého je jednak nesmyslné a absurdní, ale taky nepřirozené.

Druhý obraz je podobný. S manželkou jsme byli před pár lety na dovolené ve Francii. Přiletěli jsme, půjčili si auto a roadtrip začal. Na cestě zpátky jsme jeli přes Grenobl. Do té doby šlo všechno hladce a bez problémů. Výhledy i autíčko jsme si doslova užívali. Najednou uprostřed Grenoblu ale skončila silnice. Nemohli jsme odbočit ani doleva, ani doprava. Ani couvat nešlo. Před námi veliká tabule zákaz vjezdu všech vozidel. Tedy i naší malé pětistovky. Nad námi blankytně modré nebe, no a pod námi samé koleje. Stáli jsme totiž uprostřed křižovatky tramvají. Jak jsme se tam dostali a proč, to nám doteď není jasné. Nejspíš jsme si nevšimli důležitého dopravního značení, nebo tam nebylo a místní to tam dobře znali. Co teď? Chtěli jsme se samozřejmě vrátit na správnou cestu! Ale kudy? A v té chvíli jsme spatřili, jak se na nás zezadu řítí policejní dodávka plná policistů. To byla radost. Myslím to vážně. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme zabloudili, a ptali jsme se kudy dál. No jo, ale měli jsme francouzské značky! Nedůvěřivě si nás ta parta prohlížela. Tak zavřou nás? Dají nám pokutu? A oni ne. Ukázali rukou, ať je následujeme a z toho nebezpečného místa nás vyvedli. Díky Bohu za ně! To je Jeremiášův druhý obraz. Kdo sešel z cesty, může se vrátit. Kdybychom v té špatné cestě s Elenkou pokračovali, tak by nás nejspíš nabourala nějaká tramvaj. Bylo důležité dál v ní nepokračovat, náhle a rychle najít řešení jak z té situace ven. To je pro člověka přirozené. To nám velí náš rozum. Jdeš špatným směrem? Vrať se!

Je zajímavé, že v oblasti hříchu ten náš rozum, na který jindy docela spoléháme, jakoby nefungoval. Nebo jej ignorujeme? Když upadneme do hříchu, tak si v něm někdy hezky libujeme, zapomínáme se znovu postavit. Když se ztratíme, nehledáme cestu zpátky. Je to vlastně strašně zvláštní.

Další obraz, který Jeremiáš používá je kůň. Jako střelbou vylekané válečné koně pádíme vstříc bitvě. Slyšíme slova hrozeb a nadávání a nenávisti… A náš strach nás dovede plně ovládnout. Ochromit náš rozum. Propadneme panice a zoufalství. A jako stádo pak běžíme řízení těmi, kteří používají lidský strach - z neznámého, z jiného, z odlišného – aby získali větší vliv, větší moc. Strach ze života nás žene přímo do náruče smrti.

Prorok se diví. Proti nepochopitelné vědomé zatvrdilosti Božího lidu staví Jeremiáš čápa, hrdličku, vlaštovku a jeřába. Ti nám jsou příkladem i poučením. Ti znají Hospodinovy řády a… ano, řídí se jimi. Znají čas svého příletu a dodržují jej. Dělají to přirozeně, bez zábran, bez zaváhání. Naproti tomu Boží lid, člověk, jemuž Hospodin zjevil své řády zakotvené v Zákoně, si volí cestu nepřirozenou, plnou zábran a váhání. Cestu proti zdravému rozumu. Cestu hříchu.

Proč nás přitahuje víc zlo? Nevím přesně. Neví to ani Jeremiáš. Snad jedinou odpovědí je, že se tak děje, protože neznáme Boží řády. A možná je i formálně známe. Ale řídíme se jimi? Jsou nám přirozené jako dýchání?

Evangelium zní jasně. Poznávej Hospodinovy řády, přijímej je za své a hlavně rozhoduj se podle nich. Je to přece přirozené. Vždyť to velí rozum. Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe. Dnes je čas povstat, je čas se navrátit. Je čas zanechat lest a litovat zla, jež dělám. Zatím ještě je čas vyznat: „Hospodine, pane, čeho jsem se to dopustil?“ Amen.

Úryvek z deníku apoštola Petra

Mk 8, 27-33

Úterý 2.
Dnes se mne kluci ptali, jestli nevím, proč jedeme právě do Caesareje. Nevím. Ale zdá se, že je to pro Mistra důležité. Krajina je hezká. Klidná. Slyšel jsem, že v Caesareji je jedna stará jeskyně řeckého lesního boha Pana. Latinsky „Faun“ nebo tak nějak. Takový ten, co vypadá jako kozel a když jej v lese vyrušíte při spánku, tak vás prý začne strašit. Myslím, že nám po něm zůstalo dvojí: panický strach, no a právě ta jeskyně. Se normálně těšim! Genezaretskému jezeru a Galileji se vzdalujeme čím dál víc. Ještě tak čtyřicet kilometrů a dorazíme do cíle. Putujeme pořád na sever. Do cizího města, do cizí země… Procházeli jsme i malebným údolím kolem jezera Chúle. Ty výhledy! Pane, jó. Paráda.

Středa 3. Večer.
Přešli jsme hodný kus cesty a Caesareji Filipově jsme se výrazně přiblížili. S kluky jsme rozložili tábor. A večer jsme jako obvykle seděli u ohně. Bylo příjemně. A taky bylo vidět hvězdy. Zkrátka pohodový večer. Mluvili jsme o lecčem. Smáli se. Bylo to moc fajn.

Najednou se ale Mistr zeptal zvláštní věc. Řekl: „Mládenci, už mne nějakou dobu znáte. A taky lidé mne už viděli leccos dělat, leccos říkat.“ Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal naplno: „Za koho mě lidé pokládají?“ Všechny nás to překvapilo. Utichli jsme. Ondřej na mne velevýznamně koukal. Já na něj: „Co je? Co chceš?“. Prý jsem měl jako něco říct. Nevěděl jsem ale co. A tak nastalo u ohně takové to trapné ticho. Všichni jsme přemýšleli a koukali do ohně.

Tu se jeden ozval: „Mistře, já jsem mluvil s tím dělníkem na vinici, vždyť ho znáš. A ten si myslí, že jsi Jan Křtitel. Já jsem mu říkal, že asi pravdu nemá, protože jsme Jana viděli na vlastní oči stát vedle tebe, když tě křtil. Takže bylo jasné, že jste stáli vedle sebe dva, Jan a Ty, Mistře. Ale nedal si říct. Prý musíš být Janem, jinak si tvé skutky ten člověk vysvětlit nedovedl. Když jsem řekl, že Jan je mrtev, namítal, že jsi Jan, který vstal z mrtvých.“ A znovu zavládlo ticho. Jak jinak. Opět trapné.

Tu se ozval druhý: „Mistře, mne se kdysi ptal jeden člověk ze zástupu, neznal jsem ho, jestli jsi Eliáš.“ Ale hned na to, další člověk naši debatu přerušil a tvrdil, že Eliáš nejsi, ale že určitě musíš být prorokem. Protože takových věci je schopen jenom prorok a nikdo jiný.

Podobně se postupně odvážili i další. Oheň plápolal. Dohasínal. Společně jsme se pomodlili a ulehli. Ráno je moudřejší večera.

Čtvrtek 4.
Po včerejší anketě, jejíž smysl nám nebyl jasný, jsme o tom s kluky chvíli mluvili. Jeden se ptal: „Opravdu Mistr neví, co o něm lidi říkají?“ Nemohli jsme se ale dohodnout, jestli jsme v té cizině proto, aby měl Mistr od lidí na chvíli klid. Aby si oddechl, protože už na něj doléhala tíha popularity. Nebo aby mohl nerušen přemýšlet o tom jak dál. Aby si ujasnil, co po něm lidi chtějí a co od něj očekávají. A jestli ta cesta, kterou jde, je doopravdy tou cestou, kterou má jít. Zažili jsme včera večer první poradu Ježíšova PR týmu? Hledáme společně s Mistrem jaký produkt lidem nabídnout? Odpovědi se sice v dotazníku veřejného mínění lišily, ale je jasné, že lidi mají Ježíše přinejmenším za proroka. Je prorokem? Jen prorokem? Je vůbec prorokem?

Mistr náhle naše uvažování přerušil. Zdálo se, že v anketě pokračuje. Teď už ale nešlo o to věrně reprodukovat různé názory jiných… Nyní šlo do tuhého. Zeptal se nás přímo a konkrétně: „A za koho mne pokládáte vy?“ Uff. Co jsme mu na to měli říct? I pro nás je Ježíš pořád ještě otázkou. Chodíme s Ním už celkem dlouho, slyšeli jsme, co říká, viděli ho, jak dělá neuvěřitelné věci. Věci, které nikdo nedělal. Jenom dávní proroci. Mluví o Božím království, o pokání. Když nám řekl, následuj mne, tak jsme ho následovali. Protože takového člověka, s takovou aurou, takovým charakterem, s takovým… Prostě nikoho jemu podobného jsme v životě nepotkali. Co jsme mu na jeho otázku měli říct? Jakub do mne nenápadně strčil loktem. Pod žebro. Věděl jsem, že kluci čekají, co řeknu. Ale slova zkrátka nepřicházela. Tak je to prorok nebo není? A najednou ze mne vyletělo: „Mistře, ty jsi Mesiáš.“ Musí být! Kdo jiný? Řekl jsem mu to přímo do očí: „Ježíši, ty jsi Mesiáš.“ V mé mysli ten výrok dál rozkvétal: „Ten pomazaný. Ten, pro kterého má Bůh zvláštní úkol. Ten král, který nás zachrání. Ten, který přináší nový pořádek. Který nás osvobodí. Který přinese mír. Který bude vládnout Izraeli. Ty, Ježíši jsi ztělesněné zaslíbení, o kterém jsme četli v prorockých knihách. Ty jsi…“ A v tom mne Mistr vytrhl z mého zamyšlení a nečekaně tvrdě mne pokáral, ať o něm nikomu neříkám. Přiznám se, že tomu nerozumím. Proč mne takhle pokáral? Proč to nemám říkat? Což to není pravda? Normálně jsem se namíchl. Cožpak není tím, kterého čekáme? Proč to dál nevysvětlil? Odmítl mé vyznání? Ach, už je nad ránem. Snad usnu.

Pátek 5.
Hned ráno – po snídani, modlitbě a zpěvu žalmu – nás Mistr zavolal a začal nás vyučovat. Zdá se, že právě toto bylo jeho záměrem od začátku. A zde v přírodě, na cestě, konečně nastal ten správný čas. Začal nás učit. Ale to, co říkal, nás výrazně překvapilo. Mluvil naprosto otevřeně a bez zábran. Tentokrát nezaznělo žádné podobenství. Žádná vysoká řeč, nebo hádanky. Řekl prostě: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.” S kluky jsme pozorně naslouchali. A popravdě nechápali. Souvisí to nějak s tou anketou? Nebo je to nové učení? Nové téma? Urazil se snad? Zalekl se vlastního příběhu a chce jej dobrovolně ukončit? A proč by se to tak mělo stát? Viděl to snad ve snu? Porokuje vlastní osud? Vůbec nevíme. Jsme plní údivu. Mistr to nijak dál nevysvětlil. Nekomentoval. Ale takhle se to přece nesmí stát!

Sobota 6.
Brzy ráno jsem si svého Mistra vzal stranou a začal jsem ho rázně kárat. Řekl jsem mu mezi čtyřma očima, že to snad nemyslí vážně. Takové programové vyhlášení je pro kočku… Snažil jsem se mu promluvit do duše, ať změní strategii. Vždyť jej lidi milují a doslova pronásledují! Vždyť takhle svůj život nemůže žít! Nemůže směřovat k zavržení a ke smrti! Proč by ho měli náboženští vedoucí nechat zabít? Vždyť právě teď jsou od Jeruzaléma daleko! V cizině. Hned vedle Caesareje. Stačí požádat o azyl. Tady ho nikdo nebude pronásledovat. Vždyť by mohl klidně, až do požehnaného věku, vyučovat zrovna tady! Proč ne? Co nám brání zůstat tady, v bezpečí? No, Mistr o tom nechtěl ani slyšet. Mé kárání bylo pokáráno. A kdyby jenom tváři v tvář. Ale on ne. Najednou všichni kluci koukali na to, jak mě Mistr poslal k všem čertům. Doslova řekl: „Jdi za mne, satane!“ Satane. Mistr mne nazval satanem. Cožpak jsem já nějaký pokušitel? Co mám společného s tím, který Mistra pokoušel na poušti. Pranic. A ty výmluvné pohledy, co na mne vrhali mí bratři. Tomáš se normálně řehtal. Ostatní k tomu taky neměli daleko. Řekl mi: „Jdi mi z cesty, nezavazej. Tohle je má cesta. A ty mi v ní teď překážíš. Zařaď se za mne. Já jsem velitel. Ne, já, tebe, Petře… Ale ty mne máš následovat. Ty přemýšlíš jako člověk, a bylo by ti líto, kdybych umřel, ale mé myšlení je Boží. Nejde o to, abych zachránil svůj život. Ale abych zachránil ten Tvůj. A nejen Tvůj.“ A když jsem mu pak zahanben pohleděl do tváře, viděl jsem, že to myslí vážně. Že bude trpět. Že bude zavržen a zabit. A moc jsem doufal, že s tím vzkříšením bude mít taky pravdu.

Tenhle výlet do ciziny byl Mistrovým druhým pokušením. A já jsem se mu nevědomky, kvůli své lásce, stal pokušitelem.

Neděle 7.
Vyrazili jsme. S Caesareou za zády jsme se vydali na pouť do Jeruzaléma. Ano, přesně tak. Mistr si jde za svým cílem. Zachránit člověka. A my jsme dnes zase mezi lidmi. Mistr znovu veřejně káže o Božím království. Opět se shromažďují zástupy, a všichni ho poslouchají. Mistr nás zve k následování. A já jdu.

Dovětek:
Když dočetl, usmál se. Vzpomínka na Mistra jej hřála u srdce. Byl rád, že svůj starý deník po létech objevil. Jednou je snad objeví i jeho děti. Vzal do ruky tužku a na kousek papíru dopsal: „Už je tomu několik let, co můj Mistr vstal z mrtvých, byl vzat do nebe a seslal nám svého Ducha…

Tehdy jsem měl pravdu, když jsem Mistra nazval Mesiášem. Ježíš mé vyznání vůbec neodmítal. Chtěl, abychom s tím titulem chvíli počkali. Protože starozákonní Mesiáš, to není titul, který by úplně vyjadřoval kým Mistr je. To oslovení, nevystihovalo úplně Ježíšovu identitu. Kdybychom jej v té době veřejně nazývali Mesiášem, lidi by to zmátlo, nerozuměli by, doplňovali by si tam své vlastní více či méně triumfální představy. A to by bylo špatně. Proto jsme onehdy měli mlčet.

Ne titul – Mesiáš, Pomazaný, Kristus – vymezil kým Ježíš je. Obráceně. Ježíš, ten Syn boží, který přišel na svět, byl odmítnut, trpěl, zemřel a byl vzkříšen, tenhle Ježíš vymezil, co vlastně titul Kristus znamená.

Teď už mlčet nemáme. Směle vyznávejme. Ježíš je Kristus. Od Otce poslán. Lidmi zabit. Vstal. Byl vzkříšen. Je mezi námi svým Duchem. Ježíš. Mistr. Mesiáš. Syn Boží.“ Amen.

Heurékamen

1. Čtení: Jan 1, 35. – 42.

Text kázání: Jan 1, 43. – 51.       

Milé shromáždění, bratři a sestry, milí Kristovi přátelé.
„Těleso ponořené do tekutiny, která je v klidu, je nadlehčováno silou rovnající se tíze tekutiny stejného objemu, jako je ponořená část tělesa.“ Promiňte ten úvod. Nejedná se o novoroční předsevzetí oprášit léty už trochu vybledlé znalosti ze středoškolské fyziky. Ano, jste tady správně! Žádná hodina fyziky se nekoná. (Aby vám to nevrtalo hlavou tak jen doplním, že je to zákon o hydrostatice.) Jen jsem chtěl připomenout člověka, který nahý utíkal po ulicích města Syrakusy. Utíkal a křičel. Řeč je o Archimédovi. Jeho slavné zvolání – víte, které to bylo – heuréka, totiž zaznívá i v obou přečtených biblických textech. A hned několikrát. Překlady nám to však zatají. V české Bibli žádné „heuréka“ nenajdeme. Alespoň jsem ho tam nenašel, klidně hledejte a opravte mě. Budu rád. Řečtináři vědí a my si to taky nějak přeložíme. Heuréka znamená: „Mám to!“. Ještě lépe: „Našel jsem to! Nalezl jsem to!“

A ono toho radostného nalézání je dnes v textu celkem dost. V prvním čtení jsme slyšeli příběh o tom, jak Jan Křtitel označil Pána Ježíše: „Hle, beránek Boží.“ Když to slyšeli dva z Janových učedníků, tak se vydali a šli za Ježíšem. Ptali se jej, kde bydlí. A poté, co jim to ukázal a nějaký čas u něj zůstali. Jeden z těch dvou byl Ondřej, bratr Šimonův. Jeho první reakce bylo jít za svým bratrem a radostně zvolat: „Nalezl jsem Mesiáše (což je v překladu: Kristus)“. Šimon je přiveden k Ježíšovi a ten mnění jeho jméno na Kéfas, tedy, Petr. Zaznělo první „Heuréka“.

Biblické slovo, které je základem kázání sleduje příběh jiných tří postav, Filipa, Natanaela a samozřejmě Ježíše. Ten příběh se odehrává jen den poté, co uvěřili Ondřej s Petrem v Betsaidě, malé rybářské vesničce. Betsaiďan, milovník koní, Filip, je v seznamech dvanácti učedníků. Má tam pevné místo. Dar Boží, Natanael, se vyskytuje jedině tady a v závěru Janova evangelia v příběhu o setkání učedníků se vzkříšeným Kristem u Tiberiadského jezera. Jinak je Natanael ztotožňován s postavou učedníka Bartoloměje, a nalezneme jej tedy i mezi učedníky, i když tradičně pod jiným jménem. Ježíše prorocky představuje Jan Křtitel, když jej osloví o` avmno.j tou/ Qeou/, beranku Boží. Známe jej spíš z latiny jako Agnus Dei. Je to janovský povelikonoční symbol, který navazuje na pesachového beránka a snad taky na beránka, kterého připravil a dal Bůh, a který zastoupil lidskou oběť v příběhu o obětování Abrahamova syna Izáka.

Osoby známe. Co se v příběhu děje? Kristus se rozhodne jít do Galileje. Vyhledá Filipa. Řekne mu: „Následuj mě.“ Filip vyhledá Natanaela a řekne: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Tady máme opět zvolání: „Heuréka“. Heuréka. Nalezli jsme. Počkejte, jak nalezli? Nebylo to jinak? Pamatuje si to Filip dobře? Vždyť ne on nalezl Ježíše, nýbrž Ježíš nalezl jej! Výslovně je tam řečeno, že Ježíš ho vyhledal a pozval jej k následování. Jakéže nalezli jsme! Filip lže! Vždyť o ostatních lidech se tam nemluví a jasně víme kdo, koho nalezl! Nelže. V tom plurálu je patrně odkaz na Filipovi sousedy, Ondřeje s Petrem, z předešlého příběhu. A jednak je to vyjádření toho, že Filipovi, někdo, něco chybělo. Že možná ani nevěděl co to je. Ale že to nemohl najít. Snad to byl ten, o kterém četl v starých moudrých knihách, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci. Snad to byla odpověď na ty otázky, které si Filip kladl. Snad to byla láska, která mu tak bytostně chyběla. Snad to byl smysl, který se mu tak dlouho zdál být k nenalezení. I když nemám rád to slovné spojení, snad Filip nalezl smysl života. Zařvat heuréka bylo nasnadě. Ježíš jej našel. A on našel Ježíše.

Archimédes prý utíkal nahý po ulicích města, protože se chtěl se světem co možná nejdřív podělit o tu radostnou zvěst. Když ve vaně najednou objevil tu zákonitost, o které jsme mluvili v úvodu, nemohl čekat. Ta tužba říct světu, jak to doopravdy s tou kapalinou je, byla větší než stud. A tak zapomněl i na ručník a běžel. A křičel. Podobně Ondřej běžel za bratrem a stejně tak Filip běžel za Natanaelem. Přetlak ty radostné zprávy je nutil konat. Nemohli si to nechat jenom pro sebe. Tady se nám Archimédes, Ondřej i Filip stávají příkladem jak se zachovat, když nám to o tom Kristu najednou dojde. Když se zasvítí žárovka, když nám svitne. Samozřejmě že nemáme zacházet do extrému a nazí běhat po Praze s heslem: „Heuréka, Ježíš tě miluje. Bůh tě miluje.“ To by bylo směšné. A tuším, že taky trestné… Ten příklad je jasný. Heuréka mně nutí jít, za těmi, co jsou mi nejbližší, za mými bratry a sestrami, za mými rodiči a dětmi, za bratrancem, strýčkem, tetičkou, za mými sousedy, za lidmi z mého města… A říct jim to. Hele, už nemusíš dál hledat. Už jsme jej nalezli. Neboť on nalezl nás. To zvolání mně vede k misii.

Nemám, namysli misii násilnou nebo dotěrnou, to ne. Když Filip osloví Natanaela, ten je prostě skeptický. Reaguje jinak než Petr nebo Filip. Ti prostě slyšeli pozvání a šli. Natanael je skeptik. Namítá: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?” Patrně se v jeho odpovědi ozve nějaké dobové přísloví nebo rčení. Natanael se možná divil, jako když Košičan slyší někoho mluvit o Bratislavě jako o hezkém městě. Nebo Pražák o Brně. Ano, může jít do velké míry o předsudky. Těmi se nechci dnes zabývat. Dobře je známe. Ono však jde dle vykladačů o něco jiného. O něco závažnějšího. Co když to není jen povrchní námitka? Co když Natanael, tu hebrejskou Bibli znal? Co když ji četl a o Ježíši, o synu Josefova z Nazareta, tam nenašel nic? Jedna věc je, že naše Heuréka u lidí narazí na nepochopení, na chlad a nepřijetí. Druhá věc je, že ty námitky nejsou jen povrchní. Můžou mít hluboké kořeny. Třeba i v Bibli. Ano, čtení Bible má čtenáře blahodárné účinky. O tom není žádných pochyb. Ale samotné čtení textu nám nezaručí, že k nám ta Bible, to Slovo, promluví. Nefunguje to jako s tím fyzikálním zákonem. Jednou to někdo objevil, zapsal a my si to přečteme a rozumem pochopíme. Ačkoliv ne každý se stane fyzikem, každý má nějakou, alespoň základní schopnost tu zákonitost pochopit. Bible se nečte jen rozumem. Čte se celým člověkem. Čte se přes speciální brýle, brýle vztahu – Ježíš a já.

Filipova odpověď na Natanaelovu skepsi mi je blízká. Líbí se mi. Rozumím ji. Neargumentuje, nehádá se, nepřesvědčuje ani nenutí. Nýbrž zve. „Pojď a přesvědč se!“ Slova jednoduchá. Slova vstřícná. Natanaeli, kamaráde, jestli chceš, tak pojď. Já jdu do shromáždění. Když chceš, pojď se mnou. Když nechceš, tak ne. Nutit dospělého člověka nemá smysl. To mne naučila křesťanská střední škola, kde všichni povinně, věřící i nevěřící, buddhisté i skeptici, ateisté, prostě všichni povinně museli každé úterý do kostela. Mnoho z mých spolužáků a přátel různě rebelovali a bouřili se proti tomu. Poslouchali walkmany, psali si úkoly, dělali si z kněze dobrý den. Ale hlavně, je to nucení odradilo. Snad byl ten záměr dobrý. I když, ono se říká, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.

Pojď a přesvědč se! Natanael, ku podivu jde a přesvědčí se. Ježíš jej osloví: „pravý Izraelita, v němž není lsti.“ A Natanael se diví odkud jej zná. Vždyť jej vidí poprvé v životě! Ježíš odpovídá: „Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.” Tam pod tím stromem. Tam jsi seděl. Nebo můžeme symbolicky, tam pod tím zákonem, tam jsi seděl. Tam jsem tě viděl studovat a číst. Nabírat novou sílu a odpočívat. Tam pod tím fíkem. A najednou Natanael vyznává: „Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.” Vůbec není jasné, co se právě stalo?! Proč vyznává? Protože Ježíš projevil nadpřirozenou moc? Proto, že mu řekl, že jej zná? Protože s Ježíšem mluvil? Protože, mu to Ježíš zjevil? Protože Ježíš svojí osobností přitahoval jako magnet staré železo? Protože? Ano. Protože. Protože jej potkal. Nastala epifanie. Bůh se zjevil. A Natanaelovi zaznělo to vnitřní heuréka.

Bratři a sestry, začíná nový rok, nový začátek, nová neděle, nové pozvání. Za chvíli, ve středu budeme slavit jeden z mála církevních svátků, které jsme si jako evangelíci v kalendáři ponechali. Budoucí středu 6. ledna neslavíme svátek tří králů, nýbrž máme o hodně důležitější důvod k oslavám. Ve středu totiž vrcholí vánoce. Bůh se zjevuje. Janu Křtiteli, jako člověk Ježíš, ve kterém Jan spatří Beránka Božího. Dává se poznat Ondřejovi jako Mesiáš, tedy Kristus. Zjevuje se také Filipovi jako ten, o kterém psal Mojžíš v zákoně a taky proroci. A též Natanaelovi jako Mistr, Syn Boží, král Izraele. Ale Bůh se zjevuje nejen izraelskému národu, ale taky i těm tří mágům, kteří zastupují všechny národy světa. A Ježíš nachází i mne. A já nacházím Ježíše. A smím k němu zvát i mé blízké. Heuréka. Amen.