1. adventní neděle
Text: L 3, 3–18
Bratři a sestry, milé adventní shromáždění. Po dlouhé době trápení a bídy v babylonském exilu, po době ticha, kdy Hospodin nemluvil a kdy se zdálo, že snad už ani nepromluví, v čase kdy naděje na změnu režimu, na návrat do milované vlasti, v čase kdy ta naděje bledne jako inkoust na starém papíře a kdy pamětníci majestátního chrámu v Jeruzalémě už téměř vymřeli, zazní slovo tak lahodné a chutné, slovo milosti a naděje. Druhý Izaiáš odevzdává sklíčenému lidu vzkaz: „"Potěšte, potěšte můj lid," praví váš Bůh.“ Po dlouhé a mučivé době ticha Hospodin promluvil. Je jasné, proč lid potřebuje potěšit. Protože je v nebezpečí, je rozptýlený v cizí zemi, žije v izolaci od své minulosti, od své písmácké tradice… Žije v izolaci od Hospodina, v depresi. Hospodin se jich nezastal. Odpykávají si trest za svou nevěru… Hospodin říká: „Už stačí, dost. Čas otroctví se naplnil. Vzali jste z mé ruky dvojnásobně. Už dost. Teď je čas potěšit.“ Je to jako s dítětem, které neposlouchá a třeba klade prstíky tam, kam nemá, a spálí se. Samozřejmě že tatínek s maminkou šílí a zlobí se. A dají mu to vyžrat. Někdy křikem. „Neposloucháš, co říkám. Myslím to s tebou dobře. Chci pro tebe dobré. A ty sám sobě ubližuješ, nedáváš pozor!“ Jindy mu to dají vyžrat mlčením. Mlčením, které bolí možná víc než ta samotná popálenina. Pak ale přijde čas slzy utřít a bolístku pofoukat, políbit, potěšit.
Izaiáš volá: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!” Připravte cestu?! Na poušti?! Jak? A proč? Máme připravit cestu, silnici. No, jo. Cesty známe, užíváme je každý den. Není o čem. Cesta je něco solidního, viditelného, hmatatelného. Cesty vedou odněkud někam. Ne, nebojte, nebude to o D1! Cesty jsou veřejné. Když jsme na cestě, je nás vidět. Potkáváme jiné lidi. Cesta, kterou si zvolíme, jasně ukazuje, kterým směrem jsme se vydali, dá se odhadnout její cíl a snad i záměr. Když jedu z Prahy dálnicí na východ, tak je jasné, že směřuji do Brna, nebo dál, jedu prostě tím směrem…
Jinak. Cesta obecně označuje chování člověka ať už dobré nebo špatné. Někdy říkáme, že člověk zbloudil z cesty, vydal se nesprávným směrem, nebo to jsou špatné chodníčky… Ve knize Skutky apoštolů je v originálu několikrát užito slova „cesta“ ve smyslu víra nebo učení. Někdy se to dokonce překládá jako cesta Páně. Ale jaká je to cesta? Co máme dělat? Kdo nám odpoví?
Dál čteme: „4 Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.“ Srovnejte hory a doly… Tady se český turista zastaví a řekne si: „Cože? Co má Hospodin proti horám, pahorkům a údolím?“ Je to řeč obrazná. Hospodin nemá nic proti krásné scenérii, proti přírodě. Ano, něco máme urovnat. Hory a doly. Jsem přesvědčený, že Izaiáš má na mysli horizontálu, vodorovnou čáru. Vztah mezi člověkem a člověkem; a člověkem a člověkem. Mezi tebou a mnou. Mezi mámou a dětmi. Mezi manžely a exmanžely. Mezi zrádcem a zrazeným. Mezi státem a církví. Mezi občanem a uprchlíkem. Sociální a jiné nespravedlivosti. Války. Konflikty. To máme urovnat. To je naším úkolem. Ne stavět ploty a uzavírat hranice, ne vydávat zákony, které ty sociální nůžky otevírají stále více a víc. Říct nenávisti jasné ne. Žádné šíření strachu a poplašných zpráv. Toto máme urovnat. S tím se vyrovnat. S tím se poprat. Aby jeden na druhého nehleděl shora, nebo zdola. Aby nebyl jeden povýšený a druhý ponížený. Abychom se na sebe nedívali jako ty hory na ty údolí, a ty údolí na ty hory.
Ale proč se máme těšit? Proč máme urovnávat ty extrémy? Proč máme budovat tu správnou cestu? Protože Hospodin přichází. A teď je období adventu. Čas zvláštní, čas očekávání. Čas příprav. Teď máme konat! Čas jeho příchodu je teď. A přece nechceme, aby přišel po polní cestě, která je v zoufalém stavu a aby musel překonávat hory a doly?! Teď budujme, teď urovnávejme. To smíme dělat. To máme dělat. Smíme a máme se aktivně podílet na Jeho cestě, na cestě Páně. Ano, on přichází přímou cestou, cestou bez děr a panelů. Je to dálnice z nebe k nám. Dálnice K1. Dálnice rovná, jak dřevo kříže.
Izaiáš ohlašuje skvělou správu. Hospodin přichází. Konečně. A s ním přichází i naděje. Říká volej! Ale my se s Izaiášem ptáme: „Co máme volat?“ Máme mluvit o naději. Všechno jednou pomine, kromě jednoho – a tím je slovo Hospodinovo, které je stálé. Všechno pomine. Ten nepřítel, ten utlačovatel – ať je to šílená vládnoucí garnitura nebo nevyléčitelná nemoc nebo zloba lidského srdce… to vše má datum spotřeby, datum exspirace, to vše je jenom tráva. A tráva není věčná. „7 Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův.” Bůh slibuje, že přichází. Vítr Hospodinův přichází. „8 Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky." Kdo je tím větrem? A opravdu přichází? A jak přichází? Co na to Nový zákon?
Jan Křtitel přebírá Izaiášovu štafetu v prvním století po Kristu. Cituje
téměř doslova, ale radost, že skončilo trápení, se v Křitelových ústech opět
mění v soud: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak uniknout před hněvem?
Čiňte pokání, obraťte se!“ Lid přicházel, nechával se pokřtít a slyšel
praktické, konkrétní důsledky svého obrácení: buďte citliví a obětaví pro
potřebné, nehromaďte majetek a buďte spravedliví v obchodě i v úřadě,
žádná korupce. Nespoléhejte na svůj původ, ať v Abrahamovi nebo třebas v
evropských hodnotách. Když bude Bůh chtít, bude ho chválit Afričan,
Eskymák nebo třebas žulový blok!
Situace za Jana Křtitele není tak růžová, jako za Izaiáše čtyřicáté kapitoly.
Nekončí politické příkoří, Římané se roztahují a hebrejské víře nepřejí.
Izraelský trůn zasedl polopohan Herodes, který je všechno, jen ne obraz
zbožnosti. Za čtyři desetiletí vypukne povstání židů, které přivodí likvidaci
Božího chrámu. Nic horšího si Boží lid neumí představit.
Kdyby Křtitelova misie byl jeho vlastní „projekt“, řekli bychom, že chce
na poslední chvíli zachránit, co se dá. Chce zastavit Boží soud a zvolil k tomu
projekt etické revitalizace. Ale tak to není. Je třeba Jana slyšet do konce.
Nejprve cituje Izaiáše, aby před oči postavil kontinuitu dějin: opět se blíží
naděje, zase jsme blíž radosti. Ta je ale skrytá, protože napřed je třeba pro
ni něco udělat.
To je druhá část Křtitelovy mise: má-li přijít radost, musí napřed člověk
zůstat citlivý pro potřebného, zachovávat Dekalog, držet zřetelné hranice
dobra a zla, spravedlivosti a podvodu, poctivého obchodu a podrazáctví,
poctivého úřadování a korupce. Nelhat, nekrást, nepodvádět, nepomlouvat,
nešidit, nevydírat, nekorumpovat, nestrašit, nezneužívat, neužívat násilí.
Neklamat druhé ani sebe sama. Umět přiznat chybu, když to bude třeba,
třebas veřejně, a hlavně se svým hříchem skončit. Neprotahovat to a
nesnažit se, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá.“ To je pokání, jak má být.
To byl druhý díl Janova kázání, poté co připomněl Starý zákon a tak
kontinuitu příběhu Božího lidu. Jenže ani to všechno ještě není konec.
Naopak, to je jenom začátek. Nutný, ostrý, bezpodmínečný, ale pořád ještě
začátek. Až když posluchači byli plni očekávání, až když přijali Křtitelův tlak
na obnovu docela obyčejné lidské slušnosti a citlivosti pro druhé, pak Jan
prozradil hlavní pointu. Možná ho k tomu přiměl až omyl některých
posluchačů, jež Křtitele považovali za Mesiáše. Nikoli, Jan nebyl mesiáš, jako
jím nebyl Izaiáš, svatý Augustin, Mistr Jan Hus ani Jeho svatost dalajláma.
Přichází však... Jan neřekne, že přichází Mesiáš, to by mohlo mást,
protože nikdo neví, co si pod tím přesně představit. Jan Přicházejícího
představí dvěma způsoby. Především vlastní úctou: „Nejsem hoden mu ani
rozvázat řemínek na botě.“ Jan Přicházejícího představí vlastní úklonou
před ním, vlastním zmlknutím. Jakoby nebylo mnoho co říci, setkání s
Přicházejícím musíte prožít. Když ztichnete a v tichu se pokloníte, prožijete
setkání s přicházející Svatostí.
Druhé představení Přicházejícího o něm řekne přece jen víc: „bude vás
křtít. Omyje, očistí, občerství, obnoví, posílí, posune. A nejen vodou, jako Jan
Křtitel, nýbrž Duchem svatým.“
Teprve nyní se otvírá hlavní naděje, radost příchodu Přicházejícího. Teď
přichází odpověď na Izaiášovu otázku. Oním větrem Hospodinovým je Duch
svatý. Duch Hospodinův je dech Hospodinův. Hebrejský RUAH je vanutí
života, dech Boží. Nikoli magická postava Mesiáše, nikoli Mikuláš, natož
Santa Klaus. Dokonce nikoli především andělské miminko v jesličkách za
svitu hvězdy. Především duch, dech, Boží energie. Dostanete zmocnění,
posilu, přijde k vám – vlastně již přichází – síla nad vaši sílu. Budete moci jít
ještě o kousek dál, ještě o další krok, ještě o úsměv víc, ještě o jeden „level“
odpuštění. Bude vás křtít Duchem svatým. To vše, budete-li připraveni –
svou restaurací slušnosti a spravedlivosti. Křest Duchem svatým není nic
magického, právě tak jako nic „jen tak symbolického“. Je to opravdu změna.
Jenže – i tato radost má svůj rub. „Křest ohněm“. Nebude vám jen líp.
Budete silnější, ale přece z vás mnozí padnou, budete mít možnost udělat
další krok a přece se mnohým nohy podlomí. Už za pár let, až budete volat
„ukřižuj, ukřižuj“. Zapomenete na pokání, na rovnání cest a překonávání
propastí a pahorků. Pak přijde i to zničení chrámu Božího.
A zase se překulí staletí a tisíciletí, zase budou poslouchat Izaiáše a
Křtitele, zase se budou ptát, kdo to přichází. Zase budou vyzváni, aby
oprášili starou dobrou lidskou slušnost a citlivost pro druhého. A zase bude
hrozit, že brzy zapomenou, snad už v pondělí nebo po Vánocích.
Izaiáš volá: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!” Připravte cestu?! Na poušti?! Jak? A proč? Máme připravit cestu, silnici. No, jo. Cesty známe, užíváme je každý den. Není o čem. Cesta je něco solidního, viditelného, hmatatelného. Cesty vedou odněkud někam. Ne, nebojte, nebude to o D1! Cesty jsou veřejné. Když jsme na cestě, je nás vidět. Potkáváme jiné lidi. Cesta, kterou si zvolíme, jasně ukazuje, kterým směrem jsme se vydali, dá se odhadnout její cíl a snad i záměr. Když jedu z Prahy dálnicí na východ, tak je jasné, že směřuji do Brna, nebo dál, jedu prostě tím směrem…
Jinak. Cesta obecně označuje chování člověka ať už dobré nebo špatné. Někdy říkáme, že člověk zbloudil z cesty, vydal se nesprávným směrem, nebo to jsou špatné chodníčky… Ve knize Skutky apoštolů je v originálu několikrát užito slova „cesta“ ve smyslu víra nebo učení. Někdy se to dokonce překládá jako cesta Páně. Ale jaká je to cesta? Co máme dělat? Kdo nám odpoví?
Dál čteme: „4 Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.“ Srovnejte hory a doly… Tady se český turista zastaví a řekne si: „Cože? Co má Hospodin proti horám, pahorkům a údolím?“ Je to řeč obrazná. Hospodin nemá nic proti krásné scenérii, proti přírodě. Ano, něco máme urovnat. Hory a doly. Jsem přesvědčený, že Izaiáš má na mysli horizontálu, vodorovnou čáru. Vztah mezi člověkem a člověkem; a člověkem a člověkem. Mezi tebou a mnou. Mezi mámou a dětmi. Mezi manžely a exmanžely. Mezi zrádcem a zrazeným. Mezi státem a církví. Mezi občanem a uprchlíkem. Sociální a jiné nespravedlivosti. Války. Konflikty. To máme urovnat. To je naším úkolem. Ne stavět ploty a uzavírat hranice, ne vydávat zákony, které ty sociální nůžky otevírají stále více a víc. Říct nenávisti jasné ne. Žádné šíření strachu a poplašných zpráv. Toto máme urovnat. S tím se vyrovnat. S tím se poprat. Aby jeden na druhého nehleděl shora, nebo zdola. Aby nebyl jeden povýšený a druhý ponížený. Abychom se na sebe nedívali jako ty hory na ty údolí, a ty údolí na ty hory.
Ale proč se máme těšit? Proč máme urovnávat ty extrémy? Proč máme budovat tu správnou cestu? Protože Hospodin přichází. A teď je období adventu. Čas zvláštní, čas očekávání. Čas příprav. Teď máme konat! Čas jeho příchodu je teď. A přece nechceme, aby přišel po polní cestě, která je v zoufalém stavu a aby musel překonávat hory a doly?! Teď budujme, teď urovnávejme. To smíme dělat. To máme dělat. Smíme a máme se aktivně podílet na Jeho cestě, na cestě Páně. Ano, on přichází přímou cestou, cestou bez děr a panelů. Je to dálnice z nebe k nám. Dálnice K1. Dálnice rovná, jak dřevo kříže.
Izaiáš ohlašuje skvělou správu. Hospodin přichází. Konečně. A s ním přichází i naděje. Říká volej! Ale my se s Izaiášem ptáme: „Co máme volat?“ Máme mluvit o naději. Všechno jednou pomine, kromě jednoho – a tím je slovo Hospodinovo, které je stálé. Všechno pomine. Ten nepřítel, ten utlačovatel – ať je to šílená vládnoucí garnitura nebo nevyléčitelná nemoc nebo zloba lidského srdce… to vše má datum spotřeby, datum exspirace, to vše je jenom tráva. A tráva není věčná. „7 Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův.” Bůh slibuje, že přichází. Vítr Hospodinův přichází. „8 Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky." Kdo je tím větrem? A opravdu přichází? A jak přichází? Co na to Nový zákon?
/Martin Sabo
Jan Křtitel neodpoví hned, ale počká si. Budeme muset počkat i my. Jan si
naději nechá nakonec. Určitě znal Izaiášovo „slovo našeho Boha zůstává na
věky“, vyhlášení plné radost, i když člověk svá provinění odpykal
dvojnásobně; to příliš nepotěší. Nakonec ani „všechno tvorstvo je tráva a
tráva usychá, květ vadne“ zpočátku radostně neznělo. Pomíjivost je vlastnost
stvoření a naučit se ji přijímat je úkol na celý život. „Slovo našeho Boha“ tak
zůstalo dobrou zprávou, která bolí.
Jan Křtitel neodpoví hned, ale počká si. Budeme muset počkat i my. Jan si
naději nechá nakonec. Určitě znal Izaiášovo „slovo našeho Boha zůstává na
věky“, vyhlášení plné radost, i když člověk svá provinění odpykal
dvojnásobně; to příliš nepotěší. Nakonec ani „všechno tvorstvo je tráva a
tráva usychá, květ vadne“ zpočátku radostně neznělo. Pomíjivost je vlastnost
stvoření a naučit se ji přijímat je úkol na celý život. „Slovo našeho Boha“ tak
zůstalo dobrou zprávou, která bolí.
Jan Křtitel přebírá Izaiášovu štafetu v prvním století po Kristu. Cituje
téměř doslova, ale radost, že skončilo trápení, se v Křitelových ústech opět
mění v soud: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak uniknout před hněvem?
Čiňte pokání, obraťte se!“ Lid přicházel, nechával se pokřtít a slyšel
praktické, konkrétní důsledky svého obrácení: buďte citliví a obětaví pro
potřebné, nehromaďte majetek a buďte spravedliví v obchodě i v úřadě,
žádná korupce. Nespoléhejte na svůj původ, ať v Abrahamovi nebo třebas v
evropských hodnotách. Když bude Bůh chtít, bude ho chválit Afričan,
Eskymák nebo třebas žulový blok!
Situace za Jana Křtitele není tak růžová, jako za Izaiáše čtyřicáté kapitoly.
Nekončí politické příkoří, Římané se roztahují a hebrejské víře nepřejí.
Izraelský trůn zasedl polopohan Herodes, který je všechno, jen ne obraz
zbožnosti. Za čtyři desetiletí vypukne povstání židů, které přivodí likvidaci
Božího chrámu. Nic horšího si Boží lid neumí představit.
Kdyby Křtitelova misie byl jeho vlastní „projekt“, řekli bychom, že chce
na poslední chvíli zachránit, co se dá. Chce zastavit Boží soud a zvolil k tomu
projekt etické revitalizace. Ale tak to není. Je třeba Jana slyšet do konce.
Nejprve cituje Izaiáše, aby před oči postavil kontinuitu dějin: opět se blíží
naděje, zase jsme blíž radosti. Ta je ale skrytá, protože napřed je třeba pro
ni něco udělat.
To je druhá část Křtitelovy mise: má-li přijít radost, musí napřed člověk
zůstat citlivý pro potřebného, zachovávat Dekalog, držet zřetelné hranice
dobra a zla, spravedlivosti a podvodu, poctivého obchodu a podrazáctví,
poctivého úřadování a korupce. Nelhat, nekrást, nepodvádět, nepomlouvat,
nešidit, nevydírat, nekorumpovat, nestrašit, nezneužívat, neužívat násilí.
Neklamat druhé ani sebe sama. Umět přiznat chybu, když to bude třeba,
třebas veřejně, a hlavně se svým hříchem skončit. Neprotahovat to a
nesnažit se, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá.“ To je pokání, jak má být.
To byl druhý díl Janova kázání, poté co připomněl Starý zákon a tak
kontinuitu příběhu Božího lidu. Jenže ani to všechno ještě není konec.
Naopak, to je jenom začátek. Nutný, ostrý, bezpodmínečný, ale pořád ještě
začátek. Až když posluchači byli plni očekávání, až když přijali Křtitelův tlak
na obnovu docela obyčejné lidské slušnosti a citlivosti pro druhé, pak Jan
prozradil hlavní pointu. Možná ho k tomu přiměl až omyl některých
posluchačů, jež Křtitele považovali za Mesiáše. Nikoli, Jan nebyl mesiáš, jako
jím nebyl Izaiáš, svatý Augustin, Mistr Jan Hus ani Jeho svatost dalajláma.
Přichází však... Jan neřekne, že přichází Mesiáš, to by mohlo mást,
protože nikdo neví, co si pod tím přesně představit. Jan Přicházejícího
představí dvěma způsoby. Především vlastní úctou: „Nejsem hoden mu ani
rozvázat řemínek na botě.“ Jan Přicházejícího představí vlastní úklonou
před ním, vlastním zmlknutím. Jakoby nebylo mnoho co říci, setkání s
Přicházejícím musíte prožít. Když ztichnete a v tichu se pokloníte, prožijete
setkání s přicházející Svatostí.
Druhé představení Přicházejícího o něm řekne přece jen víc: „bude vás
křtít. Omyje, očistí, občerství, obnoví, posílí, posune. A nejen vodou, jako Jan
Křtitel, nýbrž Duchem svatým.“
Teprve nyní se otvírá hlavní naděje, radost příchodu Přicházejícího. Teď
přichází odpověď na Izaiášovu otázku. Oním větrem Hospodinovým je Duch
svatý. Duch Hospodinův je dech Hospodinův. Hebrejský RUAH je vanutí
života, dech Boží. Nikoli magická postava Mesiáše, nikoli Mikuláš, natož
Santa Klaus. Dokonce nikoli především andělské miminko v jesličkách za
svitu hvězdy. Především duch, dech, Boží energie. Dostanete zmocnění,
posilu, přijde k vám – vlastně již přichází – síla nad vaši sílu. Budete moci jít
ještě o kousek dál, ještě o další krok, ještě o úsměv víc, ještě o jeden „level“
odpuštění. Bude vás křtít Duchem svatým. To vše, budete-li připraveni –
svou restaurací slušnosti a spravedlivosti. Křest Duchem svatým není nic
magického, právě tak jako nic „jen tak symbolického“. Je to opravdu změna.
Jenže – i tato radost má svůj rub. „Křest ohněm“. Nebude vám jen líp.
Budete silnější, ale přece z vás mnozí padnou, budete mít možnost udělat
další krok a přece se mnohým nohy podlomí. Už za pár let, až budete volat
„ukřižuj, ukřižuj“. Zapomenete na pokání, na rovnání cest a překonávání
propastí a pahorků. Pak přijde i to zničení chrámu Božího.
A zase se překulí staletí a tisíciletí, zase budou poslouchat Izaiáše a
Křtitele, zase se budou ptát, kdo to přichází. Zase budou vyzváni, aby
oprášili starou dobrou lidskou slušnost a citlivost pro druhého. A zase bude
hrozit, že brzy zapomenou, snad už v pondělí nebo po Vánocích.
Ale zase tu bude ona možnost, šance pro hříšníky.
A jednou přijde Přicházející naposled. A zvítězí.
Přijď, Duchu svatý! Veni sancte Spiritus! Amen.
/Pavel Klinecký
Přijď, Duchu svatý! Veni sancte Spiritus! Amen.
/Pavel Klinecký
Strašnice, 29. listopadu 2015, společné kázání P. Klinecký a M. Sabo
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára