Připravte cestu, vyrovnejte silnici. Přichází.

1. adventní neděle

Čtení: Iz 40, 1–8
Text: L 3, 3–18

Bratři a sestry, milé adventní shromáždění. Po dlouhé době trápení a bídy v babylonském exilu, po době ticha, kdy Hospodin nemluvil a kdy se zdálo, že snad už ani nepromluví, v čase kdy naděje na změnu režimu, na návrat do milované vlasti, v čase kdy ta naděje bledne jako inkoust na starém papíře a kdy pamětníci majestátního chrámu v Jeruzalémě už téměř vymřeli, zazní slovo tak lahodné a chutné, slovo milosti a naděje. Druhý Izaiáš odevzdává sklíčenému lidu vzkaz: „"Potěšte, potěšte můj lid," praví váš Bůh.“ Po dlouhé a mučivé době ticha Hospodin promluvil. Je jasné, proč lid potřebuje potěšit. Protože je v nebezpečí, je rozptýlený v cizí zemi, žije v izolaci od své minulosti, od své písmácké tradice… Žije v izolaci od Hospodina, v depresi. Hospodin se jich nezastal. Odpykávají si trest za svou nevěru… Hospodin říká: „Už stačí, dost. Čas otroctví se naplnil. Vzali jste z mé ruky dvojnásobně. Už dost. Teď je čas potěšit.“ Je to jako s dítětem, které neposlouchá a třeba klade prstíky tam, kam nemá, a spálí se. Samozřejmě že tatínek s maminkou šílí a zlobí se. A dají mu to vyžrat. Někdy křikem. „Neposloucháš, co říkám. Myslím to s tebou dobře. Chci pro tebe dobré. A ty sám sobě ubližuješ, nedáváš pozor!“ Jindy mu to dají vyžrat mlčením. Mlčením, které bolí možná víc než ta samotná popálenina. Pak ale přijde čas slzy utřít a bolístku pofoukat, políbit, potěšit.

Izaiáš volá: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!” Připravte cestu?! Na poušti?! Jak? A proč? Máme připravit cestu, silnici. No, jo. Cesty známe, užíváme je každý den. Není o čem. Cesta je něco solidního, viditelného, hmatatelného. Cesty vedou odněkud někam. Ne, nebojte, nebude to o D1! Cesty jsou veřejné. Když jsme na cestě, je nás vidět. Potkáváme jiné lidi. Cesta, kterou si zvolíme, jasně ukazuje, kterým směrem jsme se vydali, dá se odhadnout její cíl a snad i záměr. Když jedu z Prahy dálnicí na východ, tak je jasné, že směřuji do Brna, nebo dál, jedu prostě tím směrem…

Jinak. Cesta obecně označuje chování člověka ať už dobré nebo špatné. Někdy říkáme, že člověk zbloudil z cesty, vydal se nesprávným směrem, nebo to jsou špatné chodníčky… Ve knize Skutky apoštolů je v originálu několikrát užito slova „cesta“ ve smyslu víra nebo učení. Někdy se to dokonce překládá jako cesta Páně. Ale jaká je to cesta? Co máme dělat? Kdo nám odpoví?

Dál čteme: „4 Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.“ Srovnejte hory a doly… Tady se český turista zastaví a řekne si: „Cože? Co má Hospodin proti horám, pahorkům a údolím?“ Je to řeč obrazná. Hospodin nemá nic proti krásné scenérii, proti přírodě. Ano, něco máme urovnat. Hory a doly. Jsem přesvědčený, že Izaiáš má na mysli horizontálu, vodorovnou čáru. Vztah mezi člověkem a člověkem; a člověkem a člověkem. Mezi tebou a mnou. Mezi mámou a dětmi. Mezi manžely a exmanžely. Mezi zrádcem a zrazeným. Mezi státem a církví. Mezi občanem a uprchlíkem. Sociální a jiné nespravedlivosti. Války. Konflikty. To máme urovnat. To je naším úkolem. Ne stavět ploty a uzavírat hranice, ne vydávat zákony, které ty sociální nůžky otevírají stále více a víc. Říct nenávisti jasné ne. Žádné šíření strachu a poplašných zpráv. Toto máme urovnat. S tím se vyrovnat. S tím se poprat. Aby jeden na druhého nehleděl shora, nebo zdola. Aby nebyl jeden povýšený a druhý ponížený. Abychom se na sebe nedívali jako ty hory na ty údolí, a ty údolí na ty hory.

Ale proč se máme těšit? Proč máme urovnávat ty extrémy? Proč máme budovat tu správnou cestu? Protože Hospodin přichází. A teď je období adventu. Čas zvláštní, čas očekávání. Čas příprav. Teď máme konat! Čas jeho příchodu je teď. A přece nechceme, aby přišel po polní cestě, která je v zoufalém stavu a aby musel překonávat hory a doly?! Teď budujme, teď urovnávejme. To smíme dělat. To máme dělat. Smíme a máme se aktivně podílet na Jeho cestě, na cestě Páně. Ano, on přichází přímou cestou, cestou bez děr a panelů. Je to dálnice z nebe k nám. Dálnice K1. Dálnice rovná, jak dřevo kříže.

Izaiáš ohlašuje skvělou správu. Hospodin přichází. Konečně. A s ním přichází i naděje. Říká volej! Ale my se s Izaiášem ptáme: „Co máme volat?“ Máme mluvit o naději. Všechno jednou pomine, kromě jednoho – a tím je slovo Hospodinovo, které je stálé. Všechno pomine. Ten nepřítel, ten utlačovatel – ať je to šílená vládnoucí garnitura nebo nevyléčitelná nemoc nebo zloba lidského srdce… to vše má datum spotřeby, datum exspirace, to vše je jenom tráva. A tráva není věčná. „7 Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův.” Bůh slibuje, že přichází. Vítr Hospodinův přichází. „8 Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky." Kdo je tím větrem? A opravdu přichází? A jak přichází? Co na to Nový zákon?

/Martin Sabo

Jan Křtitel neodpoví hned, ale počká si. Budeme muset počkat i my. Jan si
naději nechá nakonec. Určitě znal Izaiášovo „slovo našeho Boha zůstává na
věky“, vyhlášení plné radost, i když člověk svá provinění odpykal
dvojnásobně; to příliš nepotěší. Nakonec ani „všechno tvorstvo je tráva a
tráva usychá, květ vadne“ zpočátku radostně neznělo. Pomíjivost je vlastnost
stvoření a naučit se ji přijímat je úkol na celý život. „Slovo našeho Boha“ tak
zůstalo dobrou zprávou, která bolí.

Jan Křtitel přebírá Izaiášovu štafetu v prvním století po Kristu. Cituje
téměř doslova, ale radost, že skončilo trápení, se v Křitelových ústech opět
mění v soud: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak uniknout před hněvem?
Čiňte pokání, obraťte se!“ Lid přicházel, nechával se pokřtít a slyšel
praktické, konkrétní důsledky svého obrácení: buďte citliví a obětaví pro
potřebné, nehromaďte majetek a buďte spravedliví v obchodě i v úřadě,
žádná korupce. Nespoléhejte na svůj původ, ať v Abrahamovi nebo třebas v
evropských hodnotách. Když bude Bůh chtít, bude ho chválit Afričan,
Eskymák nebo třebas žulový blok!

Situace za Jana Křtitele není tak růžová, jako za Izaiáše čtyřicáté kapitoly.
Nekončí politické příkoří, Římané se roztahují a hebrejské víře nepřejí.
Izraelský trůn zasedl polopohan Herodes, který je všechno, jen ne obraz
zbožnosti. Za čtyři desetiletí vypukne povstání židů, které přivodí likvidaci
Božího chrámu. Nic horšího si Boží lid neumí představit. 

Kdyby Křtitelova misie byl jeho vlastní „projekt“, řekli bychom, že chce
na poslední chvíli zachránit, co se dá. Chce zastavit Boží soud a zvolil k tomu
projekt etické revitalizace. Ale tak to není. Je třeba Jana slyšet do konce.
Nejprve cituje Izaiáše, aby před oči postavil kontinuitu dějin: opět se blíží
naděje, zase jsme blíž radosti. Ta je ale skrytá, protože napřed je třeba pro
ni něco udělat. 

To je druhá část Křtitelovy mise: má-li přijít radost, musí napřed člověk
zůstat citlivý pro potřebného, zachovávat Dekalog, držet zřetelné hranice
dobra a zla, spravedlivosti a podvodu, poctivého obchodu a podrazáctví,
poctivého úřadování a korupce. Nelhat, nekrást, nepodvádět, nepomlouvat,
nešidit, nevydírat, nekorumpovat, nestrašit, nezneužívat, neužívat násilí.
Neklamat druhé ani sebe sama. Umět přiznat chybu, když to bude třeba,
třebas veřejně, a hlavně se svým hříchem skončit. Neprotahovat to a
nesnažit se, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá.“ To je pokání, jak má být.
To byl druhý díl Janova kázání, poté co připomněl Starý zákon a tak
kontinuitu příběhu Božího lidu. Jenže ani to všechno ještě není konec.
Naopak, to je jenom začátek. Nutný, ostrý, bezpodmínečný, ale pořád ještě
začátek. Až když posluchači byli plni očekávání, až když přijali Křtitelův tlak
na obnovu docela obyčejné lidské slušnosti a citlivosti pro druhé, pak Jan
prozradil hlavní pointu. Možná ho k tomu přiměl až omyl některých
posluchačů, jež Křtitele považovali za Mesiáše. Nikoli, Jan nebyl mesiáš, jako
jím nebyl Izaiáš, svatý Augustin, Mistr Jan Hus ani Jeho svatost dalajláma.
Přichází však... Jan neřekne, že přichází Mesiáš, to by mohlo mást,
protože nikdo neví, co si pod tím přesně představit. Jan Přicházejícího
představí dvěma způsoby. Především vlastní úctou: „Nejsem hoden mu ani
rozvázat řemínek na botě.“ Jan Přicházejícího představí vlastní úklonou
před ním, vlastním zmlknutím. Jakoby nebylo mnoho co říci, setkání s
Přicházejícím musíte prožít. Když ztichnete a v tichu se pokloníte, prožijete
setkání s přicházející Svatostí.

Druhé představení Přicházejícího o něm řekne přece jen víc: „bude vás
křtít. Omyje, očistí, občerství, obnoví, posílí, posune. A nejen vodou, jako Jan
Křtitel, nýbrž Duchem svatým.“ 

Teprve nyní se otvírá hlavní naděje, radost příchodu Přicházejícího. Teď
přichází odpověď na Izaiášovu otázku. Oním větrem Hospodinovým je Duch
svatý. Duch Hospodinův je dech Hospodinův. Hebrejský RUAH je vanutí
života, dech Boží. Nikoli magická postava Mesiáše, nikoli Mikuláš, natož
Santa Klaus. Dokonce nikoli především andělské miminko v jesličkách za
svitu hvězdy. Především duch, dech, Boží energie. Dostanete zmocnění,
posilu, přijde k vám – vlastně již přichází – síla nad vaši sílu. Budete moci jít
ještě o kousek dál, ještě o další krok, ještě o úsměv víc, ještě o jeden „level“
odpuštění. Bude vás křtít Duchem svatým. To vše, budete-li připraveni –
svou restaurací slušnosti a spravedlivosti. Křest Duchem svatým není nic
magického, právě tak jako nic „jen tak symbolického“. Je to opravdu změna.
Jenže – i tato radost má svůj rub. „Křest ohněm“. Nebude vám jen líp.
Budete silnější, ale přece z vás mnozí padnou, budete mít možnost udělat
další krok a přece se mnohým nohy podlomí. Už za pár let, až budete volat
„ukřižuj, ukřižuj“. Zapomenete na pokání, na rovnání cest a překonávání
propastí a pahorků. Pak přijde i to zničení chrámu Božího.

A zase se překulí staletí a tisíciletí, zase budou poslouchat Izaiáše a
Křtitele, zase se budou ptát, kdo to přichází. Zase budou vyzváni, aby
oprášili starou dobrou lidskou slušnost a citlivost pro druhého. A zase bude
hrozit, že brzy zapomenou, snad už v pondělí nebo po Vánocích. 

Ale zase tu bude ona možnost, šance pro hříšníky. 

A jednou přijde Přicházející naposled. A zvítězí.
Přijď, Duchu svatý! Veni sancte Spiritus! Amen.
/Pavel Klinecký

Strašnice, 29. listopadu 2015, společné kázání P. Klinecký a M. Sabo

O Šimonovi a kajícnici

Biblické čtení: L 7, 36-50

Text kázání: L 7, 42-43
"Který z nich ho bude mít raději?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ 

Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“"

Milé shromáždění, bratři a sestry.
V dnešní přečtené perikopě vystupují dva lidé, kteří se setkají s Ježíšem, nějaký Šimon a žena, kterou Lukáš popisuje jako hříšnici. Ti dva jsou zcela odlišní. A odlišný je i jejich postoj, který zaujali vůči Ježíši. Ten první je Šimon. Lukáš ho představuje, jako farizeje, který Ježíše pozve do svého domu. Snad nás to i trochu překvapí. Vždyť víme, jaké měl Ježíš s farizeji vztahy; že to nebylo vždy růžové. Šimon byl členem strany, která se vůči Ježíši nejostřeji vymezovala. Byl jim blízký a přece tak vzdálený. Několikrát spolu vášnivě diskutovali, několikrát mu připravovali různé léčky. A jeden z nich, ho dnes zve do svého domu. Jedná se o další léčku ukuchtěnou ve farizejské kuchyni? Nevíme. Jsme opatrní, ale jaksi to podvědomě očekáváme. Lukáš naše očekávání zmaří. Z Lukášova vyprávění nic takového nevyplývá.

Šimon zde od začátku vystupuje jako prototyp slušného a seriózního člověka, který si chce s Ježíšem jednoduše a v klidu promluvit, popovídat si – jako teolog s teologem, jako znalec zákona s tím, o kterém sociální sítě dané doby mluví, jako o proroku, o léčiteli, nebo možná o mesiáši, jako o člověku přinejmenším zajímavém a zvláštním, se kterým má smysl strávit nějaký čas a intelektuálně si s ním zacvičit. A Šimon, jako muž rozumný, který má rozhled, využívá tuto příležitost. Zve ho do svého domu. Nemá obavy z toho, že by ho ostatní farizejové za to pomlouvali. Vždyť on se vůči Ježíši přece nijak nezavazuje. Jenom ho zve na jídlo. Když snědí, co je připraveno, Ježíš odejde, půjde zas dál a jejich cesty se rozejdou. Jenom dělá Ježíši laskavost, vždyť je to chudý potulný kazatel, který nemá, kde by sklonil hlavu. Dělá Ježíši laskavost. Prokazuje mu milosrdenství. Uznal jej za hodného, aby vešel pod jeho střechu, aby usedl k jeho stolu. Sklání se k tomuto chudákovi. Svoji nadřazenost dává najevo i tím, že hostu nepodá ani tu vodu, aby si umyl zaprášené nohy. Dokonce ho ani nezdraví polibkem, jak je u vážených návštěv zvykem. Zkrátka je jasné, kdo je tady pánem, kdo je tady doma a kdo je jenom praobyčejným, leč zajímavým, hostem. Šimon ho chce pozorovat zblízka a upřesnit si o něm svoji představu, svůj obraz.

Skryté napětí se však prodírá na povrch. Zpráva o této nezvyklé návštěvě rychle obletí město. Lidi prostě rádi klábosí. Kdekdo je zvědav a chce být u této hostiny. Hostiny totiž byly veřejné. U jedné ženy tahle zpráva ale vyvolá rozhodnutí. Její jméno Lukáš neprozradí, ale popíše ji tím, co ji nejvíce charakterizovalo. Byla to žena. A byla hříšnice. Zajisté nikdo není bez hříchu, i když mnozí jsou přesvědčeni o opaku. Ale provinění této ženy už opravdu přesahovalo míru, která se ve společnosti jen nelibě, ale přesto tiše toleruje.

Žena, možná to byla Kateřina, Pavlína, Sára nebo Rút… Tato žena využívá možnosti a zvyky dané geografické oblasti, které komukoliv nabízely možnost přijít se na hostinu podívat, a vstupuje do cizího domu, do domu spravedlivého farizeje Šimona. S pláčem zezadu přistoupí k Ježíši a vrhne se mu kolem nohou. Smáčí je slzami a otírá svými vlasy. Líbá je. A maže je vzácným olejem z dovozu. Právě v této chvíli, ve chvíli dobrovolného ponížení, je svobodná od všeho. Ohled na lidi, na vlastní hrdost, na čest, zbytky které ji ještě jak tak zůstaly, společenský bontón, jdou stranou. Všechno jde stranou, když jde o to dát Ježíši najevo kdo je mým Pánem, od koho ve svém zkaženém životě očekávám pomoc.

Ti dva, farizej a žena, potkají Ježíše diametrálně odlišným způsobem. Farizej Ježíše sice hostí ve svém domě, ale v zásadě od svého hosta nic neočekává. O nic ho neprosí. Šimon je farizej, zná učení o hříchu, tak nějak ví, že je hříšníkem. Vždyť je to všeobecně známo, nebo se to aspoň tak říká, ne? A když už přitaká tomu označení, té nálepce, tak jen s výhradami. Je hříšníkem, ale jen v tolerovaných mezích. Vždyť dělá všechno, co zákon žádá a co přikazuje. Určitě se snaží, dává do toho vše. Pro svou spravedlivost snad už ani dále nevidí, co by měl napravit. V čem se polepšit? Je jasné, že nikdo z přítomných na hostině mu nemůže nic vytknout, a kdyby se i někdo takový našel, Šimon by mu zajisté hned dokázal, jak vysoko převyšuje všechny ve svém okolí, nejen svou mravní čistotou, ale i všemi skutky milosrdenství, které si lze představit. Šimon je spokojený sám se sebou. Ty odrobinky hříšnosti jsou tak nepatrné, že se může klidně nazývat spravedlivým. To je šikmá plocha. Protože je samo-spravedlivý a své viny nevidí, nepotřebuje nikoho o nic prosit, zvlášť ne tohohle Ježíše, sedícího u jeho stolu.

Oproti tomu žena (hříšnice) zaujímá zcela jiný postoj k Ježíši. Je spontánní. Nemá strach, že by ve svém pokání zašla příliš daleko. Je přímá, protože na rozdíl od spravedlivého Šimona, kterému schází smysl pro nestranné hodnocení sebe sama… Ona si je svých vin vědoma. Ví o nich. Možná o nich raději nemluví, ale je si vědoma, že ostatní to na ní vidí. Přesto doufá a věří, že tohle setkání, s pánem Ježíšem, ji nějak pozitivně posune v jejím zkaženém životě. S touto jistotou se mu vrhá k nohám a začíná je skrápět svými slzami a potírat drahocennou mastí.

Bratři a sestry, jestliže je nám Šimon dosud ještě stále sympatický, ono se to změní, když uslyšíme, jak reaguje na ženin skutek, na její vyznání. Kouká na bláznivou ženskou a jeho hlava to nebere. Snad se i naštval. Tak on pozve potulného kazatele a ten si dotáhne i nevěstku. To je cirkus, skandál! Vidí její projev pokání, ale nerozumí mu. Zůstává chladným, nebo lépe řečeno: zatvrzelým. Neví, proč to ta žena dělá. Neraduje se z toho, že Ježíš ženě odpouští její hříchy. Nevidí její touhu začít znova, od piky, obrátit stránku. Kouká a stále vidí jen hříšnici.

Sám k sobě si říká: "od hříšnice se musím raději distancovat." Možná už chtěl i zavolat: "Chlapi, hele, vyveďte ji…" K tomu naštěstí ale nedojde. Přesto se ale něco změnilo, kvůli ženě kajícnici, to Ježíš u Šimona prohrává. Není možné, to se snad ani nedá představit, že by si Mesiáš nedržel tu lůzu a sebranku od těla. Dle něj existuje jenom jediná alternativa: no prostě, odplata, smrt. To je Boží spravedlnost! Tak dopadá i to město Sodoma a Gomora ze čtení pro nedělku. Mesiáš přinese soud, hříšnici padnou a ty čisté vyvede z jejich špinavé společnosti. S takovými, jako je Šimon a ostatní spravedliví, Ježíš může stolovat. Ale hříšníky, ty má vykázat ven. Šimon není, žádný Abraham, aby se za ně u Hospodina přimlouval. Ach, jaké nepochopení.

I dnes je to stejné. Je mnoho jednookých mezi slepými, kteří si myslí, že budoucnost patří jen jim, že jejich životy mají zvláštní hodnotu, zvláštní nadřazenou cenu a kteří pohrdají těmi, kdo jejich kvality nesplňuje. Je to výrazem stejné pýchy, stejného přehnaného sebevědomí, elitářství a tvrdosti, jakou pozorujeme u Šimona.

Ježíš se mu pokouší naznačit, že je vedle, že se mýlí. Chce mu to objasnit. Vychází z toho, že farizej přece jenom musí uznat, že je do jisté míry hříšný i on. I když ta míra se bude zdát zanedbatelná, možná že bude podobat jenom znaménku, kosmetické vadě.

Ježíš mu vypráví příběh. Ptá se: „Který z nich, ho bude mít raději? Ten dlužník, kterému věřitel odpustil dluh pět set denárů, nebo ten, kterému odpustil padesát?” Ježíš se to pokouší vysvětlit podobenstvím. Odpověď je jasná. Šimon odpovídá správně. Ten, kterému odpustil víc, ten bude mít věřitele raději. Z jeho odpovědi je vidět, že rozumí logice milosti. Že je to přímá úměrnost (Y=K.X) – pokud se hodnota jedné veličiny X změní K-násobně, potom se K-násobně změní i hodnota druhé veličiny Y. Například koupím-li dvakrát více jablek, zaplatím dvakrát více peněz. Odpustí-li K-násobně, budu ho taky K-násobně milovat.

Tragédie je to, že Šimon tuhle představu milosti nedokáže přijmout. On se této logice vzpírá. Stále doufá, že se mu tu kosmetickou chybu podaří odstranit vlastními silami. A tak je Šimon nepřítelem každého odpuštění, nechce, aby ho někdo předběhl v disciplíně zvané spravedlnost. Zvlášť, když by to bylo zdarma, z nějaké milosti. On na tom přece těžce pracoval celý svůj život a teď ho předběhne tahle špína?

Stavět na vlastních zásluhách, na své pověsti, na svých skutcích, na své spravedlivosti, je nebezpečné. Může nám to poškodit zrak a v zrcadle pak uvidíme téměř bezchybnou karikaturu nás samých. Šimon nevěděl, že je mimo. Do stavu dokonalosti a bezhříšnosti vlastní silou nelze dojít. Žena věděla jak na tom je. Že jí není pomoci. Snad ten Ježíš pomůže. Našla odvahu a odevzdala svůj život Tomu, kdo má moc učinit všechno nové. Nakonec ona jediná, dostala odpuštění, které Šimon nedostal…

Bratři a sestry, naše setkání s Kristem může dopadnout stejně. I dnes. Když přicházíme bez očekávání, bez vztahu, bez pokory, dopadneme stejně jako Šimon. Odcházíme rovněž prázdní, jako jsme přišli. Ale ten, kdo na své zásluhy nehledí a všechno očekává od Krista, ten, kdo svůj život v pokoře klade Ježíšovi k nohám, smí slyšet, tak jako žena-kajícnice: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“

Advent

Život našich kamarádů se nedávno radikálně proměnil. Bydleli v Praze a najednou se rozhodli Prahu opustit. Vždycky měli rádi přírodu a výlety, hory. Praha jim najednou připadala malá a stísněná. Chtěli klid. Chtěli změnu. Proč? Protože byli v očekávání. Ano, tehdy to ještě nebylo vidět. Ale náznaky tu byli. Michal časem našel práci v Hradci a začali plánovat stěhování. Vyhlídli si podnájem. Všechno klaplo a s majitelem si plácli. Na konci léta jsme se s nimi loučili. Piknikem. Magda měla krásné bříško a bylo jasné, proč ty fofry. Najednou byli pryč.

Před měsícem jsme je navštívili. Taková normální kontrola. Upřímně, byli jsme zvědaví, jak se mají. Nové město, zaměstnání, nový byt a nový pokojíček pro očekávaného Jeníčka. Postýlka, oblečení, hračky. Zkrátka, bylo vidět, že jsou připraveni. Oba vypadali šťastně. Aby ne. Vždyť je čeká nové dobrodružství. Už začalo, a přece ještě ne. Devět měsíců očekávání už bylo dávno pryč a pořád nic. Josífek si dával načas. Bylo vidět, že se na něj opravdu těší. Ale. Už to bylo dlouho. Magda byla sice radostná, ale byla unavená a netrpělivá. Už aby to bylo. A ono pořád nic.

Vstupujeme do adventní doby, do doby příchodu, očekáváni. Magdě a Michalovi připadalo jen těch několik dnů po termínu jako věčnost. Nemohli se dočkat. Jejich radost se měnila na netrpělivost. To je krásně lidské. I my jsme v očekávání. Jsme? Ne, opravdu se ptám. Jsme v očekávání druhého příchodu Pána Ježíše? Ptám se proto, že se mi někdy zdá, že nejsme. Snad jsme i byli. Ale to bylo dávno. A On proste, nechodí a nechodí. Myslím, že po těch dvou tisíckách let jsme již zapomněli být od radosti netrpěliví. Zůstala jenom únava. Už je to čekání dlouhé. A je opět advent. Opět čekáme. Další čtyři neděle. Když Mu to trvalo tak dlouho, tak tento advent asi taky nepřijde…

Ale co když jo? Co když právě teď je ta doba. Co když se právě teď naplňuje čas? Co když přijde? U čeho by mě zastihnul? U čeho by mě našel? Při čem by mě přistihl? Jak nenávidím bratra? Jak jsem rozhádaný s rodinou, s přáteli, s kolegy? Jak nechci odpustit? Jak koukám na stránky pro „dospělé“? Jak podvádím manžela, manželku? Jak… A tu si to klidně doplňte. Co bych mu asi řekl? Jak bych reagoval?

Magda s Michalem byli v radostném očekávání a využili těch devět měsíců na změnu. Totální změnu. Chtěli být připravení nejlépe, jak bylo možné. Měli totiž do poslední chvíle před očima ten dar, který přicházel, ale ještě tady nebyl. Kterého přítomnost vnímali, ale ještě ho neviděli. A co my? Jak jsme na tom? Jak vypadají naše přípravy na velký návrat! Využíváme daný čas na změnu? Na lásku, na odpuštění, na věrnost, na …

Jeníček se včera narodil. Díky Bohu za něj. Dočkali se. I my se dočkáme. Buďme připravení, vytrvalí a hlavně očekávejme Ho s radostí. „Amen, přijď, Pane Ježíši!” (Zj. 22,20)

Co jsem přijal, mám dávat dál

Biblické čtení: Matouš 18, 21-35

Text kázání: Matouš 18, 26-27

„26 Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!'

 27 Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.“ 

Milé shromáždění, bratři a sestry.
Název dnešního kázání je: co jsem přijal, mám dávat dál. Ono to celkem ladí s dnešním textem. Ten příběh známe dobře. Matouš vypráví podobenství, které má v ČEPu název: „o nemilosrdném služebníku“. Mluví se tam o dluzích, to je téma, kterému rozumíme všichni bez ohledu na to, zda a jak dlouho chodíme do kostela. Vždyť s dluhy a taky s těmi, kdo je neplatí se v dnešní společnosti orientované heslem: „chci všechno a hned a někdy vám možná zaplatím,“ setkáváme častěji než je zdrávo. A možná jsme sami těmi, kdo žijí na dluh, kdo s dluhy bojují a východisko nevidí.

Dnešní příběh má jednoduchou stavbu: Za Ježíšem přichází Petr s otázkou, která ho trápí a která je blízká i nám dnes: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?” Petr je toho názoru, že si musíme vycházet velmi vstříc a musíme být ochotni si navzájem odpouštět. Myslí si, že odpustit sedmkrát stačí. Sedmička je symbolem plnosti. Zda se chce zalíbit Ježíši a říct správnou odpověď, že odpouštět máme do nekonečna, to nevíme. Petr má asi spíš na mysli sedmkrát a dost. Ježíš ale tuto Petrovu zdánlivou dobrosrdečnost a velkodušnost odpustit až sedmkrát, odmítá. Ne. Žádná lidská míra, žádné omezené vnímání, žádné zúžení. Ne. Takhle ne. Ne sedmkrát. Ježíš odpovídá násobilkou. Řecký text dovolí dvojí čtení: Sedmdesát sedmkrát (77x), nebo lépe sedmdesát (70) krát sedmkrát (7x). Ať už máme na mysli číslo sedmdesát sedm (77) nebo čtyři sta devadesát (490). Je to jedno. Pointa míří tam, kam možná směrovala i Petrova správná odpověď. Máme odpustit nekonečně krát.

A kdyby příběh zde končil, tak si řekneme: „hm, no jo, to budu pořád jenom odpouštět a svět kolem si do mě bude utírat boty…“ Ale tuhle Ježíšovu odpověď Matouš zařadil jako úvod k podobenství, které leccos rozvíjí a upravuje. Byl král, který se rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Potud je to celkem jasné. Nejedná se o pohádku na dobrou noc, ale o obraznou řeč, které má posluchač rozumět: Tím králem je Bůh. Těmi služebníky jsme my. My jsme jeho služebníky, ale taky máme mezi sebou vztah služebník-služebník. Ten král, vyžaduje účty. Můžeme přemýšlet o tom, zda je to podobenství o budoucích věcech, o Božím soudu, nebo je to podobenství o našem postavení před králem. Jsem toho názoru, že obojí je správně. Král má právo, snad i povinnost, účtovat se svými podřízenými. A nemělo by nás to nijak zvlášť překvapit. Tak se teda stalo, že Král začal s nějakým člověkem účtovat. Jeho jméno nevíme, je to modelová postava. Může to být kdokoliv. I kdokoliv z nás. Ale ten člověk, mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Vykladači předkládají různé přepočty, kolik to asi bylo tun stříbra. V zásadě obrovské kvantum. Je to nepředstavitelná suma peněz. I když nás možná láká zjistit, jak moc mu dlužil, dnes to řešit nechci. Myslím, že ten detail má hlavně říct, že ten člověk byl v situaci kolosálního průšvihu. I kdyby dělal sebevíc, kdyby denně vydělával hromady peněz, ten dluh prostě nemohl platit, i kdyby žil stovky let. On o tom dluhu věděl. Já jsem, nervózní, už když někomu dlužím pozvání na večeři, což je otázka několika stovek. Vůbec si, nedovedu představit, že bych dlužil tisíce, nebo milión, nebo dva, nebo stovky miliard. Věděl, že to nemůže splatit. A stejně tak to viděl i král. Král rozhodl, jak musel. Vedlo ho k tomu právo. Přece, když někdo něco dluží, musí to zaplatit. A když na to nemá, tak musí zaplatit životem. Člověk, jeho žena, i děti, všechno co měl, to všechno mělo alespoň nějakou cenu. A tak chudák člověk a jeho rodina, byli odsouzeni stát se otroky.

Tohle je stav člověka před Bohem. Nevěříš? Snad na to někdy přijdeš. Stav dlužníka, který není schopný nijak zaplatit. Dostal jsem od krále mnoho, nevyčíslitelné dary: život, včerejšek, dnešek, rodinu… schopnosti, hřivny, obdarování, talent… hodně z toho jsem promarnil. Král to chce zpět. Ale já nemám, co bych nabídl. Všechno, co mi zůstalo je málo. Pramálo. Ani chatrná desetina procenta.

Co měl ten člověk dělat? Co máme dělat, když si uvědomíme, jak na tom jsme? Padl k nohám a na kolenou prosil. Padli jste už k něčím nohám? Prosili jste někdy na kolenou? To je hloubka, to je zoufalství. Člověk se zcela poddává, vydává se do rukou krále. A prosí, a snad oběma stranám je jasné, že ten slib je bláhový: Zaznějí slova, která jsou základem dnešního kázání: „Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím.“ Ne. Nevrátí. Nemá na to. Co na to král? „27 Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.“ Kraličtí: „I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil. “ Měj strpení. I Slitoval se a odpustil. To je evangelium komprimované do povídky o sedmi slovech.

Když na to hledíme z pozice Krále, zdá se nám to absurdní. Vždyť on vůbec neudělal to, oč ten dlužník žádal! On udělal víc než jen to! Jednak, utrpěl hroznou ztrátu, protože ty miliony už nikdy neuvidí… a jednak nechal toho dlužníka beztrestně odejít. Tady naše spravedlivost zaskřípe. To je zajímavé zjištění. Co bychom udělali my, kdybychom byli na místě toho krále?

Příběh pokračuje. Ten dlužník má jiného spolu služebníka, kolegu. A ten mu taky dluží nějaké peníze. Snad půl kila stříbra, prostě několik desítek tisíc. A co on udělá? No, co asi. To lidské. Zákon je jasný. Dlužíš mi peníze, zaplať. Tak ty nemáš. Tak honem do vězení, tam si s takovými jako jsi ty, poradí… I když ten služebník prosil. Opakoval ta samá slova, jako to dělal on, když klečel před králem! „Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!” Pochopení, pomoci, strpení, a ani odpuštění se mi však nedostalo. Dostat se do pozice dlužníka, který zapomněl na svůj dluh, na to, že kolik mu bylo odpuštěno, to je tragédie. I když klečel před svým králem, i když mu král odpustil všechno – a tady si doplňte opravdu všechno – je to stále podobenství o Božím království – všechny provinění, skryté hříchy i ty viditelné, všechny nevyužité a zapadlé talenty, všechny hodiny a dny, co jsme promarnili, polopravdy i bílé lži… I když mu král všechno odpustil, tak on zůstal beze změny. Nic nepochopil. Spletl se. Přijal to jako benefit, jako důkaz svého významného postavení před králem, přijal to jako samozřejmost. A to je jeho ohromná chyba. My jsme tím dlužníkem, který už nemá dluh. Jsem to já, i ty. Klečeli jsme před Bohem, vyznávali, že nemáme z čeho zaplatit, ať poshoví… A on to udělal. Odpustil všechno. Utrpěl strašnou škodu, jeho Syn platil místo nás. Protože král miluje služebníka víc, než dlužené peníze; protože Bůh miluje člověka víc než zákon.

„31 Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo.” Ano, to je správná reakce, když vidíme, že se našemu bratru, našemu spoluslužebníku děje křivda. Má nás to zasáhnout, zarmoutit. Ale nejen to. Máme jít za králem a mluvit s ním o tom, říct mu to, stěžovat si u něj. Ať to král ví, že našemu blízkému někdo ubližuje, že se nemůže dovolat milosti a odpuštění. Máme se modlit, přimlouvat se za ty, kdo jsou utláčení i za ty, co utlačují. Vždyť je to králova věc! On se to musí dovědět. Je to jeho věc. On zasáhne.

A opravdu se tak děje. Král služebníka kárá. Snad ani ne za to, co udělal – že svého spolubratra držel pod krkem. Král je naštvaný, ne proto co udělal. Ale proto, co neudělal. „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; 33 neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?” Když si mě prosil, odpustil jsem ti. Neměl ses také ty smilovat, nad tím, kdo tě prosil? Jak je to možné, že jsi to neudělal? Proč? Vždyť tě ten člověk prosil o strpení, sliboval nápravu… Ty jsi jednal podle svého práva. Chtěl jsi své peníze zpátky. To je jasné. Není na tom nic špatně. Ale ty máš přece na víc. Vždyť jsem ti dal příklad, okusils to na vlastní kůži, i na kůží své rodiny. Nehodil jsem tě do vězení. Tak proč jsi jednal tak tvrdě se svým spoluslužebníkem? Pozval jsem tě ke svobodě, můžeš se přece rozhodnout odpustit. Můžeš se rozhodnout netrvat na svém právu za každou cenu, na úkor druhého člověka.

Bratři a sestry, na začátku zazněla preambule o tom, že máme odpouštět donekonečna. Pán Ježíš ji upravuje podobenstvím, o kterém jsme mluvili. Podobenstvím, kterým zdůvodňuje, kterým ukotvuje otázku, proč máme odpouštět. Proto, že on nejdřív odpouští nám, když ho prosíme. Zve nás do svobody rozhodnout se pro milost pro ty, kteří nám ublížili a prosí o milost. Neochota odpustit má své důsledky. Přináší smrt. Smrt vztahů, smrt lásky - konec komunikace, zlo, bolest. Neochota odpustit je břímě, které doléhá nejenom na toho viníka, ale taky na toho, kdo odpustit nedokáže. Nejsem v podobné situaci? Nejsou kolem mě ti, kteří se dovolávají odpuštění a já koukám na jejich dluh, místo toho, abych se koukal na svůj dluh, který mi Bůh už dávno odpustil? Přimlouvám se za ty, kdo nenacházejí odpuštění?

A konečně, i já se mohu svobodně rozhodnout dát dál to, co jsem přijal. Odpustit, protože odpuštění přináší život, přináší naději, přináší novou budoucnost, pro mé vztahy, pro mého dlužníka i pro mne. Amen.