Co říká rozum?

Jeremiáš 8, 4-7

Někdy si kladu otázku, proč zlo tak přitahuje člověka? Proč nás nepřitahuje víc dobro? Projevy nenávisti v naší společnosti rostou jako houby po dešti. Na to, abychom si všimli změny, žel nemusíme chodit daleko. Platilo, že se vzpomínalo na barbarství komunizmu nebo fašizmu. Dnes je nám nová krize blíž, než bychom si přáli. Ano, mám na mysli demonstrace vůči lidskosti. Projevy nenávisti nejen vůči uprchlíkům, či muslimům, ale taky vůči vlastním lidem, vůči Čechům, kteří nepřátelské nálady s útočníky nesdílí. Mám před očima nevraživé postoje, které jsou burcovány a využívány k dosažení politických vítězství. Nejen v Čechách. I na Slovensku. A ve velkém. Proč sedáme na lep klamu a falešným řečem? Proč podporujeme politiky, kteří očividně klamou a rozkrádají stát? Proč se necháme opít rohlíkem? Proč se necháme svést k nenávisti? Proč nás to zlo přitahuje víc než dobro? Ano, to nejsou ojedinělé otázky jednoho vikáře. Podobné otázky tížili i Jeremiáše v době mezi léty 627 až 587 ante. To je dobrých dva tisíce šest set let zpátky!

Jeremiáš povolán za Božího proroka se pokoušel judský lid odklonit od zlého, a navrátit jej k Hospodinu. Dnešní předčítaný biblický text je jedním z mnohých Hospodinových slov, které měl prorok lidu vyřídit. Zazní série otázek, na které si lid, tedy konkrétní muži a ženy, mají odpovědět sami. Ano, Hospodin si vysoce cení lidskou svobodu. Zazní otázky. Ne hotové odpovědi, které musí člověk chtě nechtě přijmout. Otázky. Nové otázky. Vážné otázky. Pán Bůh bere vážně naši schopnost se rozhodovat pro dobré a zlé. Do ničeho nás nenutí.

Proč se tento lid odvrátil natrvalo? Pevně se drží lsti a zdráhá se napravit? Prorok kritizuje to, co kolem sebe vidí. Odvrácení, odchýlení, odklonění od správného směřování a taky lest, podvod, klam, úskoky a léčky, podrazy. Všude kolem sebe, u jednotlivců i ve společnosti. Jednak jde o zlo v náboženské oblasti. Vztah k Hospodinu už není přímočarý, lid nehledá Hospodinovu vůli. Probíhá sice reforma, obnova, náprava náboženství a mravů, kterou začal Jóšiáš, ale ta je v mnohém povrchní. Mění se obřady a pravidla, ale srdce zůstávají pořád stejná. A lid hledá pomoc u pohanských božstev. Jeremiáš taky vidí zlo i v etické oblasti, u jednotlivců i v rodinách, a taky ve státních institucích a u jejích představitelů.

Nikdo ale nelituje toho, co spáchal. Nikdo neřekne, čeho jsem se dopustil? A ty řeči, které se ve společnosti vedou, též nejsou úplně košer. To je ostrá kritika, která napříč dějinami neztrácí na aktuálnosti. I dnes je té lítosti nad vlastním selháním jako šafránu. I dnes se spíš kauzy tutlají a kabáty převlékají. I dnes se lže. I dnes se vedou řeči, které šíří nenávist a strach. Protože strachem se demokratická masa lépe ovládá. Člověk je zaslepený a nechce rozeznat své zlo. Nechce jej pojmenovat jako zlo. Kritické námitky proroka jsou odmítané jako falešné. I tehdy, i dnes. Svědomí se umlčuje, zlé konání se bagatelizuje. Nebo vysvětluje všelijakými možnými i nemožnými výmluvami. Nejlepší výmluvou je, zdá se, ta, kterou známe už od Adama: „To ne já. Kdepak. To ten vedle mne.“ Delegování vin na druhého je, zdá se, národním sportem.

Bez rozeznání zla, bez jeho pojmenování a bez vyznání není možné udělat ten druhý krok. Totiž krok k nápravě. Ke změně.

Jaký postoj člověk zaujme, když zjistí, že selhal? Když to selhání sám před sebou přizná? Co udělá? Prorok ukazuje dva obrazy z běžného života, které jsou naprosto názorné a snadno pochopitelné. A které vlastně vysvětlují, jak je člověku nepřirozené zůstat ve svém nesprávném konání. Ten první obraz je jasný. Jdeme po ulici nebo po schodech nebo doma z kuchyně do obýváku, na zemi něco leží, my si toho ale nevšimneme, zakopneme a spadneme na zem. Co uděláme? No, to je přece jasné! Mobilizujeme všechny své síly, abychom mohli opět vstát a kráčet dál. To dá přece rozum, že na tom chodníku nebo na podlaze nezůstaneme ležet jak pytel brambor. To je přece přirozená reakce. Vidět je to krásně už na malých dětech. Moje neteř Alžbětka taky padá. A často. Ale pořád se zvedá. A jde dál. Ale člověk, který zůstává při svých zlých skutcích, ten se podobá člověku, který spadne, a na ten pytel brambor se skutečně promění. Prostě tam zůstane ležet uprostřed chodníku a ani ho nenapadne, aby usiloval o to se zvednout. Prorok zde apeluje na zdravý rozum. Nejen svých tehdejších posluchačů ale i nás. Tvrdošíjně se držet zlého je jednak nesmyslné a absurdní, ale taky nepřirozené.

Druhý obraz je podobný. S manželkou jsme byli před pár lety na dovolené ve Francii. Přiletěli jsme, půjčili si auto a roadtrip začal. Na cestě zpátky jsme jeli přes Grenobl. Do té doby šlo všechno hladce a bez problémů. Výhledy i autíčko jsme si doslova užívali. Najednou uprostřed Grenoblu ale skončila silnice. Nemohli jsme odbočit ani doleva, ani doprava. Ani couvat nešlo. Před námi veliká tabule zákaz vjezdu všech vozidel. Tedy i naší malé pětistovky. Nad námi blankytně modré nebe, no a pod námi samé koleje. Stáli jsme totiž uprostřed křižovatky tramvají. Jak jsme se tam dostali a proč, to nám doteď není jasné. Nejspíš jsme si nevšimli důležitého dopravního značení, nebo tam nebylo a místní to tam dobře znali. Co teď? Chtěli jsme se samozřejmě vrátit na správnou cestu! Ale kudy? A v té chvíli jsme spatřili, jak se na nás zezadu řítí policejní dodávka plná policistů. To byla radost. Myslím to vážně. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme zabloudili, a ptali jsme se kudy dál. No jo, ale měli jsme francouzské značky! Nedůvěřivě si nás ta parta prohlížela. Tak zavřou nás? Dají nám pokutu? A oni ne. Ukázali rukou, ať je následujeme a z toho nebezpečného místa nás vyvedli. Díky Bohu za ně! To je Jeremiášův druhý obraz. Kdo sešel z cesty, může se vrátit. Kdybychom v té špatné cestě s Elenkou pokračovali, tak by nás nejspíš nabourala nějaká tramvaj. Bylo důležité dál v ní nepokračovat, náhle a rychle najít řešení jak z té situace ven. To je pro člověka přirozené. To nám velí náš rozum. Jdeš špatným směrem? Vrať se!

Je zajímavé, že v oblasti hříchu ten náš rozum, na který jindy docela spoléháme, jakoby nefungoval. Nebo jej ignorujeme? Když upadneme do hříchu, tak si v něm někdy hezky libujeme, zapomínáme se znovu postavit. Když se ztratíme, nehledáme cestu zpátky. Je to vlastně strašně zvláštní.

Další obraz, který Jeremiáš používá je kůň. Jako střelbou vylekané válečné koně pádíme vstříc bitvě. Slyšíme slova hrozeb a nadávání a nenávisti… A náš strach nás dovede plně ovládnout. Ochromit náš rozum. Propadneme panice a zoufalství. A jako stádo pak běžíme řízení těmi, kteří používají lidský strach - z neznámého, z jiného, z odlišného – aby získali větší vliv, větší moc. Strach ze života nás žene přímo do náruče smrti.

Prorok se diví. Proti nepochopitelné vědomé zatvrdilosti Božího lidu staví Jeremiáš čápa, hrdličku, vlaštovku a jeřába. Ti nám jsou příkladem i poučením. Ti znají Hospodinovy řády a… ano, řídí se jimi. Znají čas svého příletu a dodržují jej. Dělají to přirozeně, bez zábran, bez zaváhání. Naproti tomu Boží lid, člověk, jemuž Hospodin zjevil své řády zakotvené v Zákoně, si volí cestu nepřirozenou, plnou zábran a váhání. Cestu proti zdravému rozumu. Cestu hříchu.

Proč nás přitahuje víc zlo? Nevím přesně. Neví to ani Jeremiáš. Snad jedinou odpovědí je, že se tak děje, protože neznáme Boží řády. A možná je i formálně známe. Ale řídíme se jimi? Jsou nám přirozené jako dýchání?

Evangelium zní jasně. Poznávej Hospodinovy řády, přijímej je za své a hlavně rozhoduj se podle nich. Je to přece přirozené. Vždyť to velí rozum. Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe. Dnes je čas povstat, je čas se navrátit. Je čas zanechat lest a litovat zla, jež dělám. Zatím ještě je čas vyznat: „Hospodine, pane, čeho jsem se to dopustil?“ Amen.

Úryvek z deníku apoštola Petra

Mk 8, 27-33

Úterý 2.
Dnes se mne kluci ptali, jestli nevím, proč jedeme právě do Caesareje. Nevím. Ale zdá se, že je to pro Mistra důležité. Krajina je hezká. Klidná. Slyšel jsem, že v Caesareji je jedna stará jeskyně řeckého lesního boha Pana. Latinsky „Faun“ nebo tak nějak. Takový ten, co vypadá jako kozel a když jej v lese vyrušíte při spánku, tak vás prý začne strašit. Myslím, že nám po něm zůstalo dvojí: panický strach, no a právě ta jeskyně. Se normálně těšim! Genezaretskému jezeru a Galileji se vzdalujeme čím dál víc. Ještě tak čtyřicet kilometrů a dorazíme do cíle. Putujeme pořád na sever. Do cizího města, do cizí země… Procházeli jsme i malebným údolím kolem jezera Chúle. Ty výhledy! Pane, jó. Paráda.

Středa 3. Večer.
Přešli jsme hodný kus cesty a Caesareji Filipově jsme se výrazně přiblížili. S kluky jsme rozložili tábor. A večer jsme jako obvykle seděli u ohně. Bylo příjemně. A taky bylo vidět hvězdy. Zkrátka pohodový večer. Mluvili jsme o lecčem. Smáli se. Bylo to moc fajn.

Najednou se ale Mistr zeptal zvláštní věc. Řekl: „Mládenci, už mne nějakou dobu znáte. A taky lidé mne už viděli leccos dělat, leccos říkat.“ Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal naplno: „Za koho mě lidé pokládají?“ Všechny nás to překvapilo. Utichli jsme. Ondřej na mne velevýznamně koukal. Já na něj: „Co je? Co chceš?“. Prý jsem měl jako něco říct. Nevěděl jsem ale co. A tak nastalo u ohně takové to trapné ticho. Všichni jsme přemýšleli a koukali do ohně.

Tu se jeden ozval: „Mistře, já jsem mluvil s tím dělníkem na vinici, vždyť ho znáš. A ten si myslí, že jsi Jan Křtitel. Já jsem mu říkal, že asi pravdu nemá, protože jsme Jana viděli na vlastní oči stát vedle tebe, když tě křtil. Takže bylo jasné, že jste stáli vedle sebe dva, Jan a Ty, Mistře. Ale nedal si říct. Prý musíš být Janem, jinak si tvé skutky ten člověk vysvětlit nedovedl. Když jsem řekl, že Jan je mrtev, namítal, že jsi Jan, který vstal z mrtvých.“ A znovu zavládlo ticho. Jak jinak. Opět trapné.

Tu se ozval druhý: „Mistře, mne se kdysi ptal jeden člověk ze zástupu, neznal jsem ho, jestli jsi Eliáš.“ Ale hned na to, další člověk naši debatu přerušil a tvrdil, že Eliáš nejsi, ale že určitě musíš být prorokem. Protože takových věci je schopen jenom prorok a nikdo jiný.

Podobně se postupně odvážili i další. Oheň plápolal. Dohasínal. Společně jsme se pomodlili a ulehli. Ráno je moudřejší večera.

Čtvrtek 4.
Po včerejší anketě, jejíž smysl nám nebyl jasný, jsme o tom s kluky chvíli mluvili. Jeden se ptal: „Opravdu Mistr neví, co o něm lidi říkají?“ Nemohli jsme se ale dohodnout, jestli jsme v té cizině proto, aby měl Mistr od lidí na chvíli klid. Aby si oddechl, protože už na něj doléhala tíha popularity. Nebo aby mohl nerušen přemýšlet o tom jak dál. Aby si ujasnil, co po něm lidi chtějí a co od něj očekávají. A jestli ta cesta, kterou jde, je doopravdy tou cestou, kterou má jít. Zažili jsme včera večer první poradu Ježíšova PR týmu? Hledáme společně s Mistrem jaký produkt lidem nabídnout? Odpovědi se sice v dotazníku veřejného mínění lišily, ale je jasné, že lidi mají Ježíše přinejmenším za proroka. Je prorokem? Jen prorokem? Je vůbec prorokem?

Mistr náhle naše uvažování přerušil. Zdálo se, že v anketě pokračuje. Teď už ale nešlo o to věrně reprodukovat různé názory jiných… Nyní šlo do tuhého. Zeptal se nás přímo a konkrétně: „A za koho mne pokládáte vy?“ Uff. Co jsme mu na to měli říct? I pro nás je Ježíš pořád ještě otázkou. Chodíme s Ním už celkem dlouho, slyšeli jsme, co říká, viděli ho, jak dělá neuvěřitelné věci. Věci, které nikdo nedělal. Jenom dávní proroci. Mluví o Božím království, o pokání. Když nám řekl, následuj mne, tak jsme ho následovali. Protože takového člověka, s takovou aurou, takovým charakterem, s takovým… Prostě nikoho jemu podobného jsme v životě nepotkali. Co jsme mu na jeho otázku měli říct? Jakub do mne nenápadně strčil loktem. Pod žebro. Věděl jsem, že kluci čekají, co řeknu. Ale slova zkrátka nepřicházela. Tak je to prorok nebo není? A najednou ze mne vyletělo: „Mistře, ty jsi Mesiáš.“ Musí být! Kdo jiný? Řekl jsem mu to přímo do očí: „Ježíši, ty jsi Mesiáš.“ V mé mysli ten výrok dál rozkvétal: „Ten pomazaný. Ten, pro kterého má Bůh zvláštní úkol. Ten král, který nás zachrání. Ten, který přináší nový pořádek. Který nás osvobodí. Který přinese mír. Který bude vládnout Izraeli. Ty, Ježíši jsi ztělesněné zaslíbení, o kterém jsme četli v prorockých knihách. Ty jsi…“ A v tom mne Mistr vytrhl z mého zamyšlení a nečekaně tvrdě mne pokáral, ať o něm nikomu neříkám. Přiznám se, že tomu nerozumím. Proč mne takhle pokáral? Proč to nemám říkat? Což to není pravda? Normálně jsem se namíchl. Cožpak není tím, kterého čekáme? Proč to dál nevysvětlil? Odmítl mé vyznání? Ach, už je nad ránem. Snad usnu.

Pátek 5.
Hned ráno – po snídani, modlitbě a zpěvu žalmu – nás Mistr zavolal a začal nás vyučovat. Zdá se, že právě toto bylo jeho záměrem od začátku. A zde v přírodě, na cestě, konečně nastal ten správný čas. Začal nás učit. Ale to, co říkal, nás výrazně překvapilo. Mluvil naprosto otevřeně a bez zábran. Tentokrát nezaznělo žádné podobenství. Žádná vysoká řeč, nebo hádanky. Řekl prostě: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.” S kluky jsme pozorně naslouchali. A popravdě nechápali. Souvisí to nějak s tou anketou? Nebo je to nové učení? Nové téma? Urazil se snad? Zalekl se vlastního příběhu a chce jej dobrovolně ukončit? A proč by se to tak mělo stát? Viděl to snad ve snu? Porokuje vlastní osud? Vůbec nevíme. Jsme plní údivu. Mistr to nijak dál nevysvětlil. Nekomentoval. Ale takhle se to přece nesmí stát!

Sobota 6.
Brzy ráno jsem si svého Mistra vzal stranou a začal jsem ho rázně kárat. Řekl jsem mu mezi čtyřma očima, že to snad nemyslí vážně. Takové programové vyhlášení je pro kočku… Snažil jsem se mu promluvit do duše, ať změní strategii. Vždyť jej lidi milují a doslova pronásledují! Vždyť takhle svůj život nemůže žít! Nemůže směřovat k zavržení a ke smrti! Proč by ho měli náboženští vedoucí nechat zabít? Vždyť právě teď jsou od Jeruzaléma daleko! V cizině. Hned vedle Caesareje. Stačí požádat o azyl. Tady ho nikdo nebude pronásledovat. Vždyť by mohl klidně, až do požehnaného věku, vyučovat zrovna tady! Proč ne? Co nám brání zůstat tady, v bezpečí? No, Mistr o tom nechtěl ani slyšet. Mé kárání bylo pokáráno. A kdyby jenom tváři v tvář. Ale on ne. Najednou všichni kluci koukali na to, jak mě Mistr poslal k všem čertům. Doslova řekl: „Jdi za mne, satane!“ Satane. Mistr mne nazval satanem. Cožpak jsem já nějaký pokušitel? Co mám společného s tím, který Mistra pokoušel na poušti. Pranic. A ty výmluvné pohledy, co na mne vrhali mí bratři. Tomáš se normálně řehtal. Ostatní k tomu taky neměli daleko. Řekl mi: „Jdi mi z cesty, nezavazej. Tohle je má cesta. A ty mi v ní teď překážíš. Zařaď se za mne. Já jsem velitel. Ne, já, tebe, Petře… Ale ty mne máš následovat. Ty přemýšlíš jako člověk, a bylo by ti líto, kdybych umřel, ale mé myšlení je Boží. Nejde o to, abych zachránil svůj život. Ale abych zachránil ten Tvůj. A nejen Tvůj.“ A když jsem mu pak zahanben pohleděl do tváře, viděl jsem, že to myslí vážně. Že bude trpět. Že bude zavržen a zabit. A moc jsem doufal, že s tím vzkříšením bude mít taky pravdu.

Tenhle výlet do ciziny byl Mistrovým druhým pokušením. A já jsem se mu nevědomky, kvůli své lásce, stal pokušitelem.

Neděle 7.
Vyrazili jsme. S Caesareou za zády jsme se vydali na pouť do Jeruzaléma. Ano, přesně tak. Mistr si jde za svým cílem. Zachránit člověka. A my jsme dnes zase mezi lidmi. Mistr znovu veřejně káže o Božím království. Opět se shromažďují zástupy, a všichni ho poslouchají. Mistr nás zve k následování. A já jdu.

Dovětek:
Když dočetl, usmál se. Vzpomínka na Mistra jej hřála u srdce. Byl rád, že svůj starý deník po létech objevil. Jednou je snad objeví i jeho děti. Vzal do ruky tužku a na kousek papíru dopsal: „Už je tomu několik let, co můj Mistr vstal z mrtvých, byl vzat do nebe a seslal nám svého Ducha…

Tehdy jsem měl pravdu, když jsem Mistra nazval Mesiášem. Ježíš mé vyznání vůbec neodmítal. Chtěl, abychom s tím titulem chvíli počkali. Protože starozákonní Mesiáš, to není titul, který by úplně vyjadřoval kým Mistr je. To oslovení, nevystihovalo úplně Ježíšovu identitu. Kdybychom jej v té době veřejně nazývali Mesiášem, lidi by to zmátlo, nerozuměli by, doplňovali by si tam své vlastní více či méně triumfální představy. A to by bylo špatně. Proto jsme onehdy měli mlčet.

Ne titul – Mesiáš, Pomazaný, Kristus – vymezil kým Ježíš je. Obráceně. Ježíš, ten Syn boží, který přišel na svět, byl odmítnut, trpěl, zemřel a byl vzkříšen, tenhle Ježíš vymezil, co vlastně titul Kristus znamená.

Teď už mlčet nemáme. Směle vyznávejme. Ježíš je Kristus. Od Otce poslán. Lidmi zabit. Vstal. Byl vzkříšen. Je mezi námi svým Duchem. Ježíš. Mistr. Mesiáš. Syn Boží.“ Amen.