Co jsem přijal, mám dávat dál

Biblické čtení: Matouš 18, 21-35

Text kázání: Matouš 18, 26-27

„26 Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!'

 27 Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.“ 

Milé shromáždění, bratři a sestry.
Název dnešního kázání je: co jsem přijal, mám dávat dál. Ono to celkem ladí s dnešním textem. Ten příběh známe dobře. Matouš vypráví podobenství, které má v ČEPu název: „o nemilosrdném služebníku“. Mluví se tam o dluzích, to je téma, kterému rozumíme všichni bez ohledu na to, zda a jak dlouho chodíme do kostela. Vždyť s dluhy a taky s těmi, kdo je neplatí se v dnešní společnosti orientované heslem: „chci všechno a hned a někdy vám možná zaplatím,“ setkáváme častěji než je zdrávo. A možná jsme sami těmi, kdo žijí na dluh, kdo s dluhy bojují a východisko nevidí.

Dnešní příběh má jednoduchou stavbu: Za Ježíšem přichází Petr s otázkou, která ho trápí a která je blízká i nám dnes: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?” Petr je toho názoru, že si musíme vycházet velmi vstříc a musíme být ochotni si navzájem odpouštět. Myslí si, že odpustit sedmkrát stačí. Sedmička je symbolem plnosti. Zda se chce zalíbit Ježíši a říct správnou odpověď, že odpouštět máme do nekonečna, to nevíme. Petr má asi spíš na mysli sedmkrát a dost. Ježíš ale tuto Petrovu zdánlivou dobrosrdečnost a velkodušnost odpustit až sedmkrát, odmítá. Ne. Žádná lidská míra, žádné omezené vnímání, žádné zúžení. Ne. Takhle ne. Ne sedmkrát. Ježíš odpovídá násobilkou. Řecký text dovolí dvojí čtení: Sedmdesát sedmkrát (77x), nebo lépe sedmdesát (70) krát sedmkrát (7x). Ať už máme na mysli číslo sedmdesát sedm (77) nebo čtyři sta devadesát (490). Je to jedno. Pointa míří tam, kam možná směrovala i Petrova správná odpověď. Máme odpustit nekonečně krát.

A kdyby příběh zde končil, tak si řekneme: „hm, no jo, to budu pořád jenom odpouštět a svět kolem si do mě bude utírat boty…“ Ale tuhle Ježíšovu odpověď Matouš zařadil jako úvod k podobenství, které leccos rozvíjí a upravuje. Byl král, který se rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Potud je to celkem jasné. Nejedná se o pohádku na dobrou noc, ale o obraznou řeč, které má posluchač rozumět: Tím králem je Bůh. Těmi služebníky jsme my. My jsme jeho služebníky, ale taky máme mezi sebou vztah služebník-služebník. Ten král, vyžaduje účty. Můžeme přemýšlet o tom, zda je to podobenství o budoucích věcech, o Božím soudu, nebo je to podobenství o našem postavení před králem. Jsem toho názoru, že obojí je správně. Král má právo, snad i povinnost, účtovat se svými podřízenými. A nemělo by nás to nijak zvlášť překvapit. Tak se teda stalo, že Král začal s nějakým člověkem účtovat. Jeho jméno nevíme, je to modelová postava. Může to být kdokoliv. I kdokoliv z nás. Ale ten člověk, mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Vykladači předkládají různé přepočty, kolik to asi bylo tun stříbra. V zásadě obrovské kvantum. Je to nepředstavitelná suma peněz. I když nás možná láká zjistit, jak moc mu dlužil, dnes to řešit nechci. Myslím, že ten detail má hlavně říct, že ten člověk byl v situaci kolosálního průšvihu. I kdyby dělal sebevíc, kdyby denně vydělával hromady peněz, ten dluh prostě nemohl platit, i kdyby žil stovky let. On o tom dluhu věděl. Já jsem, nervózní, už když někomu dlužím pozvání na večeři, což je otázka několika stovek. Vůbec si, nedovedu představit, že bych dlužil tisíce, nebo milión, nebo dva, nebo stovky miliard. Věděl, že to nemůže splatit. A stejně tak to viděl i král. Král rozhodl, jak musel. Vedlo ho k tomu právo. Přece, když někdo něco dluží, musí to zaplatit. A když na to nemá, tak musí zaplatit životem. Člověk, jeho žena, i děti, všechno co měl, to všechno mělo alespoň nějakou cenu. A tak chudák člověk a jeho rodina, byli odsouzeni stát se otroky.

Tohle je stav člověka před Bohem. Nevěříš? Snad na to někdy přijdeš. Stav dlužníka, který není schopný nijak zaplatit. Dostal jsem od krále mnoho, nevyčíslitelné dary: život, včerejšek, dnešek, rodinu… schopnosti, hřivny, obdarování, talent… hodně z toho jsem promarnil. Král to chce zpět. Ale já nemám, co bych nabídl. Všechno, co mi zůstalo je málo. Pramálo. Ani chatrná desetina procenta.

Co měl ten člověk dělat? Co máme dělat, když si uvědomíme, jak na tom jsme? Padl k nohám a na kolenou prosil. Padli jste už k něčím nohám? Prosili jste někdy na kolenou? To je hloubka, to je zoufalství. Člověk se zcela poddává, vydává se do rukou krále. A prosí, a snad oběma stranám je jasné, že ten slib je bláhový: Zaznějí slova, která jsou základem dnešního kázání: „Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím.“ Ne. Nevrátí. Nemá na to. Co na to král? „27 Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.“ Kraličtí: „I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil. “ Měj strpení. I Slitoval se a odpustil. To je evangelium komprimované do povídky o sedmi slovech.

Když na to hledíme z pozice Krále, zdá se nám to absurdní. Vždyť on vůbec neudělal to, oč ten dlužník žádal! On udělal víc než jen to! Jednak, utrpěl hroznou ztrátu, protože ty miliony už nikdy neuvidí… a jednak nechal toho dlužníka beztrestně odejít. Tady naše spravedlivost zaskřípe. To je zajímavé zjištění. Co bychom udělali my, kdybychom byli na místě toho krále?

Příběh pokračuje. Ten dlužník má jiného spolu služebníka, kolegu. A ten mu taky dluží nějaké peníze. Snad půl kila stříbra, prostě několik desítek tisíc. A co on udělá? No, co asi. To lidské. Zákon je jasný. Dlužíš mi peníze, zaplať. Tak ty nemáš. Tak honem do vězení, tam si s takovými jako jsi ty, poradí… I když ten služebník prosil. Opakoval ta samá slova, jako to dělal on, když klečel před králem! „Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!” Pochopení, pomoci, strpení, a ani odpuštění se mi však nedostalo. Dostat se do pozice dlužníka, který zapomněl na svůj dluh, na to, že kolik mu bylo odpuštěno, to je tragédie. I když klečel před svým králem, i když mu král odpustil všechno – a tady si doplňte opravdu všechno – je to stále podobenství o Božím království – všechny provinění, skryté hříchy i ty viditelné, všechny nevyužité a zapadlé talenty, všechny hodiny a dny, co jsme promarnili, polopravdy i bílé lži… I když mu král všechno odpustil, tak on zůstal beze změny. Nic nepochopil. Spletl se. Přijal to jako benefit, jako důkaz svého významného postavení před králem, přijal to jako samozřejmost. A to je jeho ohromná chyba. My jsme tím dlužníkem, který už nemá dluh. Jsem to já, i ty. Klečeli jsme před Bohem, vyznávali, že nemáme z čeho zaplatit, ať poshoví… A on to udělal. Odpustil všechno. Utrpěl strašnou škodu, jeho Syn platil místo nás. Protože král miluje služebníka víc, než dlužené peníze; protože Bůh miluje člověka víc než zákon.

„31 Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo.” Ano, to je správná reakce, když vidíme, že se našemu bratru, našemu spoluslužebníku děje křivda. Má nás to zasáhnout, zarmoutit. Ale nejen to. Máme jít za králem a mluvit s ním o tom, říct mu to, stěžovat si u něj. Ať to král ví, že našemu blízkému někdo ubližuje, že se nemůže dovolat milosti a odpuštění. Máme se modlit, přimlouvat se za ty, kdo jsou utláčení i za ty, co utlačují. Vždyť je to králova věc! On se to musí dovědět. Je to jeho věc. On zasáhne.

A opravdu se tak děje. Král služebníka kárá. Snad ani ne za to, co udělal – že svého spolubratra držel pod krkem. Král je naštvaný, ne proto co udělal. Ale proto, co neudělal. „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; 33 neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?” Když si mě prosil, odpustil jsem ti. Neměl ses také ty smilovat, nad tím, kdo tě prosil? Jak je to možné, že jsi to neudělal? Proč? Vždyť tě ten člověk prosil o strpení, sliboval nápravu… Ty jsi jednal podle svého práva. Chtěl jsi své peníze zpátky. To je jasné. Není na tom nic špatně. Ale ty máš přece na víc. Vždyť jsem ti dal příklad, okusils to na vlastní kůži, i na kůží své rodiny. Nehodil jsem tě do vězení. Tak proč jsi jednal tak tvrdě se svým spoluslužebníkem? Pozval jsem tě ke svobodě, můžeš se přece rozhodnout odpustit. Můžeš se rozhodnout netrvat na svém právu za každou cenu, na úkor druhého člověka.

Bratři a sestry, na začátku zazněla preambule o tom, že máme odpouštět donekonečna. Pán Ježíš ji upravuje podobenstvím, o kterém jsme mluvili. Podobenstvím, kterým zdůvodňuje, kterým ukotvuje otázku, proč máme odpouštět. Proto, že on nejdřív odpouští nám, když ho prosíme. Zve nás do svobody rozhodnout se pro milost pro ty, kteří nám ublížili a prosí o milost. Neochota odpustit má své důsledky. Přináší smrt. Smrt vztahů, smrt lásky - konec komunikace, zlo, bolest. Neochota odpustit je břímě, které doléhá nejenom na toho viníka, ale taky na toho, kdo odpustit nedokáže. Nejsem v podobné situaci? Nejsou kolem mě ti, kteří se dovolávají odpuštění a já koukám na jejich dluh, místo toho, abych se koukal na svůj dluh, který mi Bůh už dávno odpustil? Přimlouvám se za ty, kdo nenacházejí odpuštění?

A konečně, i já se mohu svobodně rozhodnout dát dál to, co jsem přijal. Odpustit, protože odpuštění přináší život, přináší naději, přináší novou budoucnost, pro mé vztahy, pro mého dlužníka i pro mne. Amen.