nedeľa 18. októbra 2015

Vděčný cizinec

Biblické čtení
2. Král. 5, 9-14

Text kázání
Evangeliu podle Lukáše 17, 11–19

Kázání
Milé shromáždění, bratři a sestry. V Bibli nacházíme několik příběhů o malomocenství, respektive o zázračném vyléčení člověka postiženého touto nemocí. Vzpomeňme si na Námana, o kterém jsme dnes četli, nebo na Miriam, Mojžíšovu sestru, nebo na Joba. Otázka o jakou nemoc šlo, je vesměs nejasná. Informace si protiřečí. Je to dané tím, že hebrejská bible a její lékařství a moderní medicína používají označení lepra nebo malomocenství pro různé nemoci, které postihují kůži vředem či vyrážkou. Když se nemoc rozšíří, člověk přichází o kusy kůže, někdy masa. Zkrátka nic hezkého. Něco, co bychom nepřáli ani nejhoršímu nepříteli. Dnes jsou tyto nemoci již dobře léčené a kromě zaostalých částí světa snad i mizí. V biblické době bylo vyléčení ojedinělým jevem. Malomocenství bylo považováno za rovné smrti a jeho vyléčení za stejný zázrak jako vzkříšení z mrtvých. Podle starého zákona postihovalo malomocenství všechny sociální vrstvy, nejenom chudobu. Tu nám slouží za příklad vojenský vůdce Náman. Někdy přišlo náhle jako Boží soud tak jako v případě Miriam, která reptala proti svému bratru Mojžíši. V případě Joba je vykládáno jako trest a posléze zkouška věrnosti. Nemocný byl pokládán jednak za kulticky nečistého, tedy neměl přístup do chrámu, a taky musel žít izolovaně od zdravých lidí. Teda ztratil nejen přístup k Hospodinovi prostřednictvím kultu, ale také všechen sociální kontakt, rodinu, přátele, práci. Zkrátka všechny vztahy šly do kytek. Zdraví lidé se jim vyhýbali, a když náhodou šel někdo kolem, musel před sebou nemocný volat „nečistý, nečistý“, případně vydávat nějaké zvuky, cinkání a podobně, aby ho zdravý člověk obloukem obešel. Dva momenty, které se pokusme podržet v mysli: nemocný člověk byl oddělen od lidí, tedy od života; a byl také oddělen od chrámu, od církve, a tedy od Boha.

A tak jednou se stalo, že Ježíš na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou a potkal tam deset malomocných. Ten text jsme četli jako základ kázání. Rád bych dnes zmínil čtyři motivy, které vnímám jako velmi důležité.

Tím prvním motivem je znalost svého vážného stavu. Máme před sebou člověka malomocného, člověka se znetvořenou kůží, obličejem, končetinami. Nemocný ví o své nemoci, o své bídě, o svém malomocenství, vždyť je to viditelné. Cítí bolest. Může se dotknout svých ran. Ví, že jeho šance na vyléčení jsou mizivé. On zná vážnost svého stavu a touží po změně. Touží po zázraku. Touží být uzdraven. Touží být osvobozen od své bolesti. Touží být zdráv. 

 Druhým motivem je orientace. Je důležité poznat, vědět na koho se mám obrátit a taky s jakou prosbou. Těch malomocných je deset a všichni místo toho, aby vydávali zvyky a cinkali a dali tím Ježíši šanci, aby je obešel, všichni volají na Ježíše! Pamatujete si na to, jak jej oslovili? Volají Mistře! V řečtině je tam neobvyklé slovo Epistata. Oni volají Veliteli! Ty, který máš autoritu a moc! Kraličtí to překládají krásně. Malomocní oslovují Ježíše přikazateli! Ty, který máš moc rozkázat mé nemoci! A s jakou prosbou k němu přicházejí? Volají na Ježíše, Eleison, smiluj se. Volání těch deseti nekřesťanů je nám příkladem orientace. Přikazateli, smiluj se! Ježíšova reakce je úchvatná. Je v ostrém kontrastu s reakcí běžného zdravého člověka. On je prostě neobejde! A přitom na to má důvody. Jednak jsou ti malomocní kulticky nečistí, jednak je mezi nimi minimálně jeden Samařan. A jak víme, mezinárodní vztahy mezi Samařany a Židy nebyly úplně košer. Ježíš reaguje s otevřenou náručí. On je přijímá. Bez ohledu na nemoc. Bez ohledu na původ. Všechny. Bez rozdílu.

Třetím motivem, který považuji za důležitý, je, že se jejich uzdravení děje na cestě. Známe různé příběhy o uzdravení. Někdy se to děje hned, někdy Ježíš udělá nějaké znamení. A někdy… Někdy se uzdravení ukáže, až když vykročíme na cestu, tam, kam nás Ježíš posílá. Krásným předobrazem tohoto je uzdravení Námana, který se do Jordánu nejdřív prostě musel sedmkrát ponořit, až poté byl čistý. Ježíš skupince deseti ubožáků říká: jděte, ukažte se kněžím! Každý dle své národnosti. Jděte a ukažte se. Tady nás možná ten Ježíšův příkaz zarazí. Jsou to malomocní a on je posílá do města za lidmi, za kněžími, doprostřed chrámové bohoslužby. Vždyť to přece nemůžou udělat! Je to nelogické. Jsou kvůli své nemoci odděleni, musí žít ve slamech, v chudinské čtvrti na okraji města, tak aby ani náhodou nepřišli do styku se zdravým člověkem… Jak tomu mají rozumět? Dělá si z nich Ježíš dobrý den? Posílá je za kněžími, ti přece rozhodují, ti jsou kvalifikovaní obhlédnout dotyčného zrakem a posoudit, jestli se může vrátit do života, anebo ne. Ježíš je, zdá se, posílá pro razítko na hlavní hygienickou stanici. Ti kněží neměli moc uzdravit člověka. Jejich moc byla omezena. Mohli nemocného jenom zařadit do karantény a přikázat mu nějakými předpisy, aby dbal na svou hygienu. Anebo když se nemoc náhodou ztratila, tak měli kněží moc člověka prohlásit za zdravého, dát mu to razítko a přikázat mu sérii očistných rituálů. Moc uzdravit malomocenství neměli. Detail, který nám někdy snadno unikne, je, že to uzdravení, o kterém celou dobu mluvíme, je opravdu viditelné. Kněží to přece posuzovali jenom očima. Ježíš říká: „Ukažte se. Ať to všichni vidí. Ať vidí, že vaše nemoc zmizela. Už není. Díky mé moci.“

Čtvrtým důležitým motivem je, že jeden se vrací za Ježíšem. Řekneme si, statistika 10 %, jeden z deseti, to není nic moc. Myslím, že ta statistika má šokovat. Jsme šokovaní, že jenom jeden; a možná ještě více než to, se v nás ozývá rozhořčení nad těmi devíti. Myslím ale, že ani šok, ani rozhořčení nejsou tím primárním motivem. Důraz je jinde. Uzdravený člověk se vrací za Ježíšem, padá k jeho nohám a děkuje mu. Ten jeden z nich správně, až prorocky, pochopil Ježíšův příkaz: ukažte se kněžím! On, když uviděl, že je zdravý, že je uzdraven, zastavil se a nešel už dál za svým samařským knězem! Jde se ukázat pravému knězi. Jde se ukázat Ježíši! V listě Židům (7) stojí: „26 To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, 27 který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama.“ Samařan správně rozsoudil, kterým směrem se má jeho cesta ubírat.

Ale co ti ostatní? Co těch devět? Děkovali, anebo neděkovali? Nevíme. Víme jen, že poslechli Ježíšův příkaz a šli si za svými kněžími. Jestli šli jenom pro razítko, nebo jestli šli děkovat v rámci své tradice, nevíme. Devět z deseti uzdravených se vrátilo zpátky do života, k lidem, k rodině, do zaměstnání… a teda skončilo to pro ně šťastně. Získali zpátky to, co jim nemoc vzala. Jestli děkovali Bohu, nebo ne, jen Bůh ví. Chci upozornit na to, že Ježíši neděkovali, a přece, navzdory tomu, jim Pán Bůh to uzdravení nevzal! Kdyby ano, biblický text by to zajisté zmínil jako varování všem, kteří Ježíši neděkují. Bůh jim to nevzal! Když Hospodin něco dá, tak to platí! Smlouva z jeho strany je vždy platná!

Těch devět se vrátilo zpátky do života, k lidem. Ale ten jeden, ten vděčný cizinec, Samařan, ten jeden došel k cíli. Svou vděčností přijal nejenom uzdravení z hrozné tělesné nemoci, ale byl také spasen, zachráněn. Ježíš mu říká: „Tvá víra tě uzdravila.“ To, že jsi rozeznal, kdo jsem, to, že ses ke mně vrátil, že mi vzdáváš na kolenou úctu a vděk, to je tvá víra, která tě zachraňuje.

Tento jeden dostal nový život. Ne jenom, že se vrátil zpátky mezi své přátele a rodinu, protože už nebyl v karanténě, ale také se vrátil zpátky k Bohu, do církve, do chrámu. Už nebyl kulticky nečistý.

Těch devět z deseti kvůli hodnotnému daru zapomnělo na dárce. A to je špatně. Víra je přijímání nejen dobrých darů, které se nám líbí, které nám působí radost… Ale hlavně přijetí toho, kdo ty dary dává. Proto nebuďme skoupí Mu děkovat.

Na závěr bych rád shrnul to, co bylo řečeno, čtyřmi slovesy, či otázkami:

Poznám? Poznám svůj duchovní stav? Co je mým malomocenstvím? Co mě vyčleňuje ze života? Co mi brání žít plnohodnotný život? 
Vím, na koho a jak se obrátit? Jinak: Volám Epistata eleison? Přikazateli, smiluj se? Volám k Ježíši o pomoc? 
Poslouchám, nebo poslechnu Ježíšovo Slovo na cestu? Jdi! Ukaž se. Dosvědč na svém životě mou moc? 
Vracím se? Vracím se k Ježíšovým nohám s vděkem
Amen.

sobota 10. októbra 2015

Len nič ďalšie k svojej vine nepridať


2Kron 28: 1 – 15; Lk 24: 50 – 53


Ácház, kráľ južného Judského kráľovstva, nechodil podľa vôle Hospodinovej. Zhotovoval zlievané modly baalov a obetoval a kadil bôžikom na výšinách. Dokonca svojich synov podrobil otrasnému pohanskému rituálu, keď ich previedol cez oheň. Hospodin mu to ale netoleroval. Jeho prestúpenia boli potrestané. Ácház bol vydaný do ruky najprv sýrskemu kráľovi, ktorý mnohých odviedol do zajatia. Neskôr utrpel veľkú porážku od kedysi „bratského“ izraelského kráľa, ktorý deportoval bratov Júdejcov, aby sa mu stali sluhami. Hospodin však znovu zasiahol a vzbudil proroka menom Ódéd, aby varoval izraelitov pred strašným hriechom, ktorého sa chcú dopustiť tým, že zotročia 200 tisíc obyvateľov podrobeného Judska. Zaujímavé je, že Druhá kniha kronická je napísaná z pohľadu „pravoverného“ judského kráľovstva. V tomto príbehu sú však hrdinami práve tí Izraelci, ktorí na výzvu proroka vyznajú svoje veľké previnenia i odhodlanie nič ďalšie k svojej vine nepridať. Aby sa pred Hospodinom neprevinili ešte viacej, preukážu zotročeným bratom veľké milosrdenstvo – zaodejú ich, nakŕmia a napoja, ošetria ich masťou a pomôžu im dostať sa domov. Hospodin zachraňuje. Niekedy trestom, ktorý má očistnú funkciu, inokedy výzvou k milosrdenstvu.