čtení: 2. Mojž 1, 9-22
text: Mt 2, 13-18
Milé shromáždění, bratři a sestry, milí přátelé.
Nevím, zda jste už měli příležitost přemýšlet nad tím, jaké jméno vybrat pro svého očekávaného synáčka. Možností je nepřeberné množství. Jedni chtějí raději klasičtější jméno jako třeba Jan nebo Jiří, Petr, Josef nebo Martin. Jiní dají přednost jménu méně tradičnímu, třeba Hugo, Ervín, Vincent nebo Augustin. Jenom málokdo by ale chtěl svého potomka pojmenovat Kain nebo Jidáš, Adolf nebo Herodes. Představte si, Herodes Sabo. No, nezní to nejlíp. Jak by mu asi říkali ve školce? „Heródku, nelez po tom radiátoru! Heródku, spapej ten špenát. Je to mňamka. Budeš pak silný jako Pepek námořník!“ Upřímně nevím. Tato jména nám prostě nenapadnou. Ani ne proto, že by byly v našich zeměpisných šířkách neobvyklé. Ta jména jsou prostě zatížená. Kain byl bratrovrahem, Jidáš vlastně také, o zločinech Adolfa se odmala učíme na hodinách dějepisu. A Herodes? Toho líčí dnešní čtení jako vrahouna malých dětí.
Kdo vlastně byl ten Herodes? My ho známe z Bible jako zloducha, ale dějepisci jsou k němu shovívavější. Byl to vlivný král. Pravda, velikosti Karla IV. nedosáhl, i když na druhou stranu, ten v Bibli není… Herodes Veliký, známý také jako Herodes Ukrutný, byl židovský král idumejského původu. Ano, slyšíte dobře, byl potomkem kmene Edóm, tedy potomkem letitého nepřítele Izraele. Na Hasmoneovský trůn se přiženil. Vzal si dceru velekněze Hyrkána II, Mariamné. Herodes, houževnatý stavitel, budoval města. Třeba kompletně přestavěl Samaří a nazval jej řecky Sébastos podle císaře Augusta. Nechal postavit Cesareu, a taky vystavěl Antoniovu pevnost. Ano, z názvů staveb je jasné, že to byl veliký příznivec a podporovatel Říma a Císaře. Nakonec to mu dopomohlo v jeho skvělé kariéře. Byl totiž vládcem Judeje mezi léty 40 až 4 před Kristem. Což není krátká doba. Ale pozor! Byl to opravdu Žid. Jeho největším budovatelským počinem byla obnova Jeruzalémského chrámu, se kterou začal roku 19 před Kristem. Dokonce na chrám i štědře přispíval. Ale své židovské poddané si ani tím vůbec nezískal. Jak to, že nezískal? Vždyť jim obnovil chrám a naplnil chrámovou pokladnici… On totiž, protože se obával o svou pozici, vyhladil celý Hasmoneovský rod. A to bylo neodpustitelné. On se tam přiženil a téměř do jednoho se jich zbavil. Zcela platilo přísloví, že na královském dvoře se více dožije vepř než královský syn. I když vepře na židovském panovnickém dvoře bychom asi stěží hledali… Druhá výhrada nebo výtka, kterou měl u Židů, byla, že sice budoval chrám Hospodinův, ale také přispíval a navštěvoval i chrámy cizích božstev. Říct o něm tedy, že byl pravověrný žid, by byla lež.
Co mu ti chlapečci udělali, že se na ně takhle obořil? Zcela nic. Vůbec nic. Prostě nic. Herodes byl až chorobně paranoidní, hledal nepřítele i mezi těmi nejbližšími, vždyť víme, jak dopadli… Každého, kdo ohrožoval jeho trůn a pozici, kterou si za ta léta vybudoval, nechal jednoduše popravit. A když mu mágové, cizinci, oznámili, že se někde v jeho říši narodil jeho sok, tak se prostě lekl. Měl strach. A když mu mágové řekli, že ten narozený král má dokonce vlastní hvězdu, že ta je přivedla Herodovi až do obýváku – oni totiž mysleli, že právě jemu se narodilo to dítě s hvězdou – tak to úplně šílel. Plán byl jasný: „zabít nepřítele, dokud je ještě v plenkách“. Ale ti mágové mu nakonec neprozradili, kde se Ježíš narodil. Oni šli jinou cestou. A tak co mněl ten Herodes dělat? Jak jinak se měl té hrozby, toho budoucího krále zbavit?
Ono, Herodes ve svém činu vůbec nebyl originální. Četli jsme to i v dnešním prvním čtení o vraždění izraelských nemluvňátek v Egyptě. I tam se projevil starý nepřítel, ta zloba, ten strach, který dřímá v člověku. To, co je neznámé, to, čeho se bojím, to, čemu nerozumím, to, co si myslím, že mne ohrožuje… to… to musí pryč. To musíme vyhubit. Takový byl postoj egyptského panovníka, stejně tak Herodův a Adolfův. Proto umírali izraelští chlapečkové, proto chlapečci Herodova vlastního království, proto umírali židovské děti v Adolfových táborech. Žel, tenhle postoj nevymřel s krvelačným vůdcem. Ani s jedním z nich. Žel ten fašoun se v člověku objevuje i dnes a má různé podoby a názvy. Vy víte asi, koho mám na mysli. V obou našich zemích takové lidi máme. Není jich úplně málo. A někdy je podpoří i nějaký ten výš postavený politik… Ne. Tady musí z naší strany zaznít jasné a zřejmé a čisté: „Ne, takhle ne. Takhle už nikdy ne“. Herodův čin a činy jemu podobných, jsou činy zoufalců, kteří mají plné kalhoty. Kteří nevědí, jak jinak reagovat než vraždou, než násilím, než lží, než propagandou.
„Dost bylo politiky. Vždyť ještě pořád, až do Zjevení Páně, máme Vánoce.“ Já tam tu souvislost vidím. Vybral jsem tato čtení, protože podle mého názoru jednak ostře kontrastují s radostí z narození Spasitele a jednak dokreslují svět, pozadí a důvody, proč se ta Boží láska v tom Betlémě narodila. Ona to není pohádka o zázračném narození a podivuhodném vysvobození před pronásledováním… Je to reportáž o stavu světa. Když přišel na svět Ježíšek, dětí umíraly. I předtím, i potom, i nyní děti umírají. Protože Boží láska naráží na odpor, na odmítnutí, na zlobu srdce. Nevím, proč tomu tak je. Nerozumím tomu. Nechci, aby se to dělo…
Ježíš byl ohrožován už od plenek. Nejdřív nebylo místa v ubytovně, když Marie rodila, pak se Ježíš s rodiči stali uprchlíky, pak v dospělosti musel čelit obviňování z herezí, pak jej chtěli kamenovat, patrně několikrát, pak jej soudili, asi ne úplně férovým způsobem, pak jej odsoudili a pak musel až na kříž a do hrobu. Protože Boží láska naráží na odpor, na odmítnutí. Nevím, proč tomu tak je. Nerozumím tomu. Nechci, aby se to dělo…
Židovský král Herodes asi plně zosobňuje nepřijetí Boží lásky. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Nejhorší na tom je to, že stejné nepřijetí Boží lásky, Božího odpuštění, vnímám i dnes na sklonku roku 2015. Mezi politiky, mezi inteligencí, u českého Honzy i slovenského Ďura, u mne blízkých lidí, ale i sám u sebe. Ten Herodes se ve mně projeví vždy, když odmítám děti prchající před válkou a jejich rodiče, vždy když si myslím, že můj národ je ten nejlepší… Jen ten můj národ, jen ta má Evropa, jen ta moje rasa, mé náboženství, samozřejmě křesťanské – ať už to znamená cokoliv, jen ta má sociální vrstva, jen ten můj výklad svatých spisů… Když si myslím, že jen to moje, že jenom já mám právo na život, na názor, že jenom já mám patent na pravdu. Když šířím strach a lži… Zkrátka, když se ve mně ozve malý fašoun. A když bych všechny, co moji pozici ohrožují, nechal ze strachu nejraději vyhladovět, nebo hůř – nechal vyhladit. Člověk ovládaný strachem o svou židli, strachem o svůj komfort, je schopen těch nejhorších činů. A žel, taky je dělá. Řekněme Herodovi v nás jasné: „Ne“.
Tak a kde je tedy to evangelium, pane vikáři? To evangelium dnes zaznívá nenápadně. Ono tomu tak někdy bývá. Zlo má krátké trvání. Každý Herodes jednou padne. To koneckonců dokazuje i ten biblický Herodes, když umírá, a dokazuje to i Jidáš nebo Adolf. To je výrazné povzbuzení. Ti zloduchové padnou. Zvítězí pravda a láska. Ale chce to dřinu. Někdy dokonce emigraci, jako v případě Ježíše a dalších běženců. Ale nakonec ty vlády, ty režimy vládnoucí strachem padnou. Ty nálady burcující nenávist pominou. Kéž je jich čím dál méně.
Hospodin žehná a ochraňuje svůj lid i uprostřed zloby světa. Důkazem toho je Mojžíšova záchrana v ošatce vymazané asfaltem a smolou ukryté v rákosí. A taky všechny ti židovští chlapečci v Egyptě, kteří byli zachráněni porodními bábami. A taky Ježíšova emigrace paradoxně právě do Egypta. Hospodin žehná a ochraňuje svůj lid i uprostřed zloby světa. To dosvědčí i ty porodní báby, které se bály Boha víc než státních nařízení. A taky to dosvědčuje každý posel zpráv o záchraně. Ať už je to anděl Páně nebo lékař nebo humanitární pracovník nebo politik, který hlasuje za dobrou věc nebo… a tady si to doplňte.
Evangelium zaznívá i dnes. Přišla Boží láska, Ježíš. A my se smíme rozhodnout, jak na něj budeme reagovat. Jestli se zachováme jako Herodes, totiž, pochopíme příchod židovského krále špatně - jako hrozbu, nebo ne. Jestliže budeme bránit svůj stolec zuby nehty, nebo Mu židli svého života přenecháme dobrovolně. A snad se staneme i posly dobrých zpráv, posly pokoje. A snad se staneme i těmi, kdo se víc bojí Boha než lidí.
Přeji nám, ať vyznáváme spolu s evangelistou Janem: „On musí růst, já však se menšit.“ Hospodine, kéž se ten Herodes ve mně menší a kéž Kristus ve mně roste. Amen.
nedeľa 27. decembra 2015
sobota 26. decembra 2015
Otevřené nebe
čtení: 1. Mojž 28, 10-17
text: Sk 6, 8-10 + konec 7. kapitoly
Milé shromáždění, bratři a sestry.
Štěpán. Druhý svátek vánoční už stovky let připomíná starý příběh, který dobře známe a který se nám do koloritu vánočních svátku ne tak úplně hodí. Ať už vnímáme Vánoce jako svátky rodiny nebo svátky konzumu a obžerství nebo – po křesťansku – jako svátky Boží lásky, která se projevila v betlémském dítěti… Zkrátka a dobře, nesedí to. Tohle je premisa většiny kázání, které jsem dosud na Štěpána slyšel nebo četl nebo kázal. Dnes se vydáme jinou cestou. Příběhy o mučedníkovi Štěpánovi a o patriarchovi Jákobovi, který prchá a unavený lehá na posvátné místo, spolu nejenže souvisí, ale souvisí také s Vánocemi. Opravdu?
Co mají Štěpán a Jákob společné? Zdánlivě vůbec nic. V bibli mají jména důležitou funkci, vykládají základní charakteristiku povahy svého nositele. Štěpán má hezké jméno řeckého původu – Στέφανος – a znamená věnec, koruna, čest, odměna, doslova ten, který je obklopován a zahrnován. Statistická vsuvka – v České republice je přesně 22.273 lidí tohoto jména. V žebříčku oblíbenosti je na 108. místě. Dokonce se tak jmenovalo, tuším, 9. papežů. Na druhé straně Jákob, dnešní Jakub, je jméno hebrejské – Ja'akov – znamenající ten, který sevřel, a souvisí s patou. Toto jméno mu bylo dáno, protože při svém narození držel za patu své starší dvojče -Ezaua. Český ekumenický překlad překládá jméno „Jákob“ jako „úskočný“.
Pro úplnost, jméno Jakub má 102.449 lidí, je v oblíbenosti na krásném 27. místě. Teda už jejich jména naznačují, že jde o lidi dost rozdílné.
Co jejich příběhy? Jak se Štěpán s Jákobem chovají? Jak si stojí? Ani tu ale zdá se spojitost nenalezneme. Jeden stojí pevně a odvážně a neuhne ani o píď a ten druhý zbaběle utíká. O Štěpánovi vypráví bible přibližně ve dvou kapitolách, Jákob zabírá půlku 1. knihy Mojžíšovy. Jeden je první mučedník, druhý je patriarcha, praotec víry. Štěpán byl církevník do morku kostí, Jákob měl cestu k víře plnou překážek, se kterými se musel poprat – s Hospodinem i sám se sebou. Jeden je prototypem dokonalého člověka, pravého člověka, člověka jak nás Pán Bůh zamýšlel, člověka podobného Kristu. Mluvil jako Kristus, i když se to některým adresátům nelíbilo, mluvil o pravdě a pokání, ukazoval na pokrytectví Božího lidu. Rozzuřil náboženské vedení a pravdu neodvolal ani tehdy, když mu šlo doslova o život. A dokonce i jeho život končí jako Kristův, násilnou smrtí. To je odvaha, to je důvěra, to je víra. Jákob je naopak člověkem zcela lidským, voní člověčinou, je nám blízký svou povahou. Manipulován matkou obelstí svého otce, a nechal si požehnat, hladovému bratru prodá jídlo za prvorozenství. Což je veliká zrada. Prvorozený měl právo na otcův majetek, na požehnání, on byl pokračovatelem rodu. Tahle lumpárna Jákoba stojí mnoho. Když si to jeho bratr uvědomil, bylo už pozdě. A tak Jákob prchá, protože mu jde o život. Utíká před svým bratrem, před zradou otce, utíká před svým hříchem, před matkou, která byla mozkem celé operace, i sám před sebou. Utíká i před Hospodinem, prchá do cizí země. Tady nejde mluvit o odvaze, ani důvěře, ani o víře. Hrdina a antihrdina. To jsou Štěpán s Jákobem.
Jejich životy ale něco přece jen spojuje. Když Štěpán dokončil své kázání, členové rady na něj zuřili a skřípali zuby. Už, už, bylo jasné, k čemu se schyluje. A v oné chvílí dostává ujištění, že to, co říkal, mělo smysl; že to, čemu věří, má smysl; že ten, komu věří, je v tom nespravedlivém procesu s ním. Vidí Syna člověka, stojícího po pravici Boží. Vidí svého mistra, učitele, svého Pána. Není to blouznění. Není to fikce. Není to výplod vystresovaného, strachem stísněného člověka. Není to únik z brutálně vypjaté situace. Vidí vzkříšeného Ježíše. Nevíme, zda očima nebo v srdci. Vnímá přítomnost toho, kterého zabili, toho, kterého Bůh vzkřísil. Vidí naději. I on bude už za chvíli se svým Kristem, se svým Bohem. Letí první kámen, pak druhý. A Štěpán umírá pro pravdu, pro Krista. Není hrdinou proto, že tu mučednickou smrt vyhledával, nebo proto, že by naschvál a vědomě provokoval. Ne. Je hrdinou proto, že věrnost Kristu zachoval i v té, pro člověka nejtěžší, hodině.
Jákob, to je zcela jiný příběh. Jákob jede cestou svého dědy Abrahama, otce víry. No jo, ale jede opačným směrem! Běženec hledá místo, kde by si odpočinul. Už je vysílený cestou. Unavený strachem. V cizí zemi nachází jakési tábořiště, nejde o místo náhodné. Volí ho úmyslně. Jmenuje se Lúz, co znamená posvátny strom, je to kraj cizího božství. Jákob vezme svůj kamenný polštář z kruhu kamenů, kterému se dnes v religionistice říká odborně kromlech. A protože kultická lokalita bývala i místem takzvaně útočištným, na kterém i vrazi a lotři nacházeli azyl, jeví se to jako ideální prostor, kde hledat ochranu před zlobou, nenávistí a pomstou svého bratra Ezaa. Vezme kámen a dá si jej pod hlavu. Uléhá. Spí. Štěpán měl vidění, Jákob má sen. Vidí žebřík. Symbol naděje. Ujištění, že v té cizotě není sám. Bůh jeho otců je tam s ním. Neklid se mění na pokoj. Hospodin promlouvá. Ne, není to žebřík do nebe, ani takový schody do nebe, jak o nich zpíval Karel Kopecký… Ani to není Jákobův žebřík. Je to žebřík Hospodinův, po kterém Bůh schází k člověku. Svislé čáry a vodorovné. Snad by tu člověk viděl předjímku Kristova kříže. Tenhle zbabělec dostává ujištění pokoje: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Bůh se přiznává k požehnání, které Jákob ukradl. A Jákob rozeznává, že tohle místo není nic jiného než dům Boží, že je to brána nebeská. Rozeznává: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Žalmista v písni vyznává totéž: „3 Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. 4 Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. 5 Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. 6 Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. 7 Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? 8 Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. 9, I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, 10 tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. (Ž 139)“ A tak Jákob staví kostel. Hospodin už není jen Bohem jeho otců. Hospodin je konečně i jeho Bohem. „Hospodine, uděláš-li to, co jsi slíbil, budeš mým Bohem.“
Bratři a sestry, tak různé osudy a přece: oběma se otevírá nebe! Ne jenom těm věrným až na smrt, ale i těm, kdo utíkají, se nebe může otevřít. To je krásné evangelium na dnešní den. Nebe nepatří jenom elitě, jakou byl Štěpán – muž, který „byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení.” Ne jenom těm, kteří slouží v církvi. Ne jenom lidem, kteří mluví z Ducha svatého tak, že ostatní jenom koukají. Ne jenom těm, kteří jsou Kristovi svědky a kteří Ježíše následují až do důsledků, těm kteří za svého spasitele zemřou. Ne jenom těm, kteří v lásce prosí Hospodina o odpuštění pro ty, kteří na ně v duchu zuří, skřípou zuby a hází kamení… Nebe se otevírá. Nebe patří i těm, kteří jako Jákob udělali a pořád ještě dělají lumpárny. Nebe se otevírá i těm, kteří podvádějí rodiče nebo své manžely a manželky. Otevírá se pro ty, kteří kradou – okrádají své rodiny, protože tam nejsou; okrádají své rodiče, protože se o ně nestarají; okrádají staré lidi, protože zatím pořád jsou - šmejdi; okrádají stát; okrádají církev svou neúčastí na sborovém životě. Nebe se otevírá i jim. A taky těm, kteří bojují sami se sebou, s vlastním hříchem, s vlastním strachem, s vlastní vinou. I těm, kteří utíkají před Hospodinem. Bratři a sestry, nebe se otevírá. To je skvělá zpráva!
Takhle teoreticky to zní fajn. Ale kde je má pozice? Kde se v tom najdu? Je mi blíž ten úskočný Jákob nebo skálopevný Štěpán? Já vím, že na Štěpána nemám. I když je to ideál, ke kterému bych se rád v životě přibližoval. O to víc jsem rád, že Bůh pamatuje i na ty Jákoby. Ale nenechme se zmást. Ono to takhle zní hezky. Poeticky. Lákavě. Štěpán svou smrtí dosvědčil svou víru. Není o tom žádných pochyb. A co ten Jákob? Ano, nebe se mu otevřelo, Bůh promluvil, ale myslím, že hodně důležitá byla i Jákobova reakce na to. On totiž přestává utíkat. Přijímá Hospodina za svého Boha. A poprvé vidí naději, že návrat do rodného domu, bude někdy možný. Hospodin je s ním. Jákob mění orientaci. Už ho nebude ovládat strach, nýbrž důvěra.
V životě jsou chvíle, kdy nám Bůh otevírá nebe. Když se nám zdá, že se nebe dotýká země. Jsou to chvíle, kdy dostáváme novou sílu, přijímáme požehnání, kdy nacházíme životní orientaci. K takovým momentům patří chvíle, kdy zažíváme blízkost a lásku, tak jako Štěpán s Jákobem. Když se potkáme s člověkem, který nás miluje. Který je tady pro nás. Možná jste to vnímali a snad pořád vnímáte v manželství nebo při narození dítěte či vnoučat. Nebe se otevírá i tehdy, když nevíme kudy dál a najednou Hospodin ukáže směr, daruje sílu a naději a pokoj a lásku, když se k nám skloní v našem žalu, když se nám stane záchranou.
Štěpán a Jákob a Vánoce spolu souvisí. Bůh ve své lásce otevírá nebe. Žebřík propojuje nebesa i zemi. Smíme vidět Krista stojícího na pravici Boží. A to je milost nad milost. Haleluja, chvála ti Hospodine, za to, že své nebe otevíráš i dnes. Amen.
text: Sk 6, 8-10 + konec 7. kapitoly
Milé shromáždění, bratři a sestry.
Štěpán. Druhý svátek vánoční už stovky let připomíná starý příběh, který dobře známe a který se nám do koloritu vánočních svátku ne tak úplně hodí. Ať už vnímáme Vánoce jako svátky rodiny nebo svátky konzumu a obžerství nebo – po křesťansku – jako svátky Boží lásky, která se projevila v betlémském dítěti… Zkrátka a dobře, nesedí to. Tohle je premisa většiny kázání, které jsem dosud na Štěpána slyšel nebo četl nebo kázal. Dnes se vydáme jinou cestou. Příběhy o mučedníkovi Štěpánovi a o patriarchovi Jákobovi, který prchá a unavený lehá na posvátné místo, spolu nejenže souvisí, ale souvisí také s Vánocemi. Opravdu?
Co mají Štěpán a Jákob společné? Zdánlivě vůbec nic. V bibli mají jména důležitou funkci, vykládají základní charakteristiku povahy svého nositele. Štěpán má hezké jméno řeckého původu – Στέφανος – a znamená věnec, koruna, čest, odměna, doslova ten, který je obklopován a zahrnován. Statistická vsuvka – v České republice je přesně 22.273 lidí tohoto jména. V žebříčku oblíbenosti je na 108. místě. Dokonce se tak jmenovalo, tuším, 9. papežů. Na druhé straně Jákob, dnešní Jakub, je jméno hebrejské – Ja'akov – znamenající ten, který sevřel, a souvisí s patou. Toto jméno mu bylo dáno, protože při svém narození držel za patu své starší dvojče -Ezaua. Český ekumenický překlad překládá jméno „Jákob“ jako „úskočný“.
Pro úplnost, jméno Jakub má 102.449 lidí, je v oblíbenosti na krásném 27. místě. Teda už jejich jména naznačují, že jde o lidi dost rozdílné.
Co jejich příběhy? Jak se Štěpán s Jákobem chovají? Jak si stojí? Ani tu ale zdá se spojitost nenalezneme. Jeden stojí pevně a odvážně a neuhne ani o píď a ten druhý zbaběle utíká. O Štěpánovi vypráví bible přibližně ve dvou kapitolách, Jákob zabírá půlku 1. knihy Mojžíšovy. Jeden je první mučedník, druhý je patriarcha, praotec víry. Štěpán byl církevník do morku kostí, Jákob měl cestu k víře plnou překážek, se kterými se musel poprat – s Hospodinem i sám se sebou. Jeden je prototypem dokonalého člověka, pravého člověka, člověka jak nás Pán Bůh zamýšlel, člověka podobného Kristu. Mluvil jako Kristus, i když se to některým adresátům nelíbilo, mluvil o pravdě a pokání, ukazoval na pokrytectví Božího lidu. Rozzuřil náboženské vedení a pravdu neodvolal ani tehdy, když mu šlo doslova o život. A dokonce i jeho život končí jako Kristův, násilnou smrtí. To je odvaha, to je důvěra, to je víra. Jákob je naopak člověkem zcela lidským, voní člověčinou, je nám blízký svou povahou. Manipulován matkou obelstí svého otce, a nechal si požehnat, hladovému bratru prodá jídlo za prvorozenství. Což je veliká zrada. Prvorozený měl právo na otcův majetek, na požehnání, on byl pokračovatelem rodu. Tahle lumpárna Jákoba stojí mnoho. Když si to jeho bratr uvědomil, bylo už pozdě. A tak Jákob prchá, protože mu jde o život. Utíká před svým bratrem, před zradou otce, utíká před svým hříchem, před matkou, která byla mozkem celé operace, i sám před sebou. Utíká i před Hospodinem, prchá do cizí země. Tady nejde mluvit o odvaze, ani důvěře, ani o víře. Hrdina a antihrdina. To jsou Štěpán s Jákobem.
Jejich životy ale něco přece jen spojuje. Když Štěpán dokončil své kázání, členové rady na něj zuřili a skřípali zuby. Už, už, bylo jasné, k čemu se schyluje. A v oné chvílí dostává ujištění, že to, co říkal, mělo smysl; že to, čemu věří, má smysl; že ten, komu věří, je v tom nespravedlivém procesu s ním. Vidí Syna člověka, stojícího po pravici Boží. Vidí svého mistra, učitele, svého Pána. Není to blouznění. Není to fikce. Není to výplod vystresovaného, strachem stísněného člověka. Není to únik z brutálně vypjaté situace. Vidí vzkříšeného Ježíše. Nevíme, zda očima nebo v srdci. Vnímá přítomnost toho, kterého zabili, toho, kterého Bůh vzkřísil. Vidí naději. I on bude už za chvíli se svým Kristem, se svým Bohem. Letí první kámen, pak druhý. A Štěpán umírá pro pravdu, pro Krista. Není hrdinou proto, že tu mučednickou smrt vyhledával, nebo proto, že by naschvál a vědomě provokoval. Ne. Je hrdinou proto, že věrnost Kristu zachoval i v té, pro člověka nejtěžší, hodině.
Jákob, to je zcela jiný příběh. Jákob jede cestou svého dědy Abrahama, otce víry. No jo, ale jede opačným směrem! Běženec hledá místo, kde by si odpočinul. Už je vysílený cestou. Unavený strachem. V cizí zemi nachází jakési tábořiště, nejde o místo náhodné. Volí ho úmyslně. Jmenuje se Lúz, co znamená posvátny strom, je to kraj cizího božství. Jákob vezme svůj kamenný polštář z kruhu kamenů, kterému se dnes v religionistice říká odborně kromlech. A protože kultická lokalita bývala i místem takzvaně útočištným, na kterém i vrazi a lotři nacházeli azyl, jeví se to jako ideální prostor, kde hledat ochranu před zlobou, nenávistí a pomstou svého bratra Ezaa. Vezme kámen a dá si jej pod hlavu. Uléhá. Spí. Štěpán měl vidění, Jákob má sen. Vidí žebřík. Symbol naděje. Ujištění, že v té cizotě není sám. Bůh jeho otců je tam s ním. Neklid se mění na pokoj. Hospodin promlouvá. Ne, není to žebřík do nebe, ani takový schody do nebe, jak o nich zpíval Karel Kopecký… Ani to není Jákobův žebřík. Je to žebřík Hospodinův, po kterém Bůh schází k člověku. Svislé čáry a vodorovné. Snad by tu člověk viděl předjímku Kristova kříže. Tenhle zbabělec dostává ujištění pokoje: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Bůh se přiznává k požehnání, které Jákob ukradl. A Jákob rozeznává, že tohle místo není nic jiného než dům Boží, že je to brána nebeská. Rozeznává: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Žalmista v písni vyznává totéž: „3 Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. 4 Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. 5 Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. 6 Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. 7 Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? 8 Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. 9, I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, 10 tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. (Ž 139)“ A tak Jákob staví kostel. Hospodin už není jen Bohem jeho otců. Hospodin je konečně i jeho Bohem. „Hospodine, uděláš-li to, co jsi slíbil, budeš mým Bohem.“
Bratři a sestry, tak různé osudy a přece: oběma se otevírá nebe! Ne jenom těm věrným až na smrt, ale i těm, kdo utíkají, se nebe může otevřít. To je krásné evangelium na dnešní den. Nebe nepatří jenom elitě, jakou byl Štěpán – muž, který „byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení.” Ne jenom těm, kteří slouží v církvi. Ne jenom lidem, kteří mluví z Ducha svatého tak, že ostatní jenom koukají. Ne jenom těm, kteří jsou Kristovi svědky a kteří Ježíše následují až do důsledků, těm kteří za svého spasitele zemřou. Ne jenom těm, kteří v lásce prosí Hospodina o odpuštění pro ty, kteří na ně v duchu zuří, skřípou zuby a hází kamení… Nebe se otevírá. Nebe patří i těm, kteří jako Jákob udělali a pořád ještě dělají lumpárny. Nebe se otevírá i těm, kteří podvádějí rodiče nebo své manžely a manželky. Otevírá se pro ty, kteří kradou – okrádají své rodiny, protože tam nejsou; okrádají své rodiče, protože se o ně nestarají; okrádají staré lidi, protože zatím pořád jsou - šmejdi; okrádají stát; okrádají církev svou neúčastí na sborovém životě. Nebe se otevírá i jim. A taky těm, kteří bojují sami se sebou, s vlastním hříchem, s vlastním strachem, s vlastní vinou. I těm, kteří utíkají před Hospodinem. Bratři a sestry, nebe se otevírá. To je skvělá zpráva!
Takhle teoreticky to zní fajn. Ale kde je má pozice? Kde se v tom najdu? Je mi blíž ten úskočný Jákob nebo skálopevný Štěpán? Já vím, že na Štěpána nemám. I když je to ideál, ke kterému bych se rád v životě přibližoval. O to víc jsem rád, že Bůh pamatuje i na ty Jákoby. Ale nenechme se zmást. Ono to takhle zní hezky. Poeticky. Lákavě. Štěpán svou smrtí dosvědčil svou víru. Není o tom žádných pochyb. A co ten Jákob? Ano, nebe se mu otevřelo, Bůh promluvil, ale myslím, že hodně důležitá byla i Jákobova reakce na to. On totiž přestává utíkat. Přijímá Hospodina za svého Boha. A poprvé vidí naději, že návrat do rodného domu, bude někdy možný. Hospodin je s ním. Jákob mění orientaci. Už ho nebude ovládat strach, nýbrž důvěra.
V životě jsou chvíle, kdy nám Bůh otevírá nebe. Když se nám zdá, že se nebe dotýká země. Jsou to chvíle, kdy dostáváme novou sílu, přijímáme požehnání, kdy nacházíme životní orientaci. K takovým momentům patří chvíle, kdy zažíváme blízkost a lásku, tak jako Štěpán s Jákobem. Když se potkáme s člověkem, který nás miluje. Který je tady pro nás. Možná jste to vnímali a snad pořád vnímáte v manželství nebo při narození dítěte či vnoučat. Nebe se otevírá i tehdy, když nevíme kudy dál a najednou Hospodin ukáže směr, daruje sílu a naději a pokoj a lásku, když se k nám skloní v našem žalu, když se nám stane záchranou.
Štěpán a Jákob a Vánoce spolu souvisí. Bůh ve své lásce otevírá nebe. Žebřík propojuje nebesa i zemi. Smíme vidět Krista stojícího na pravici Boží. A to je milost nad milost. Haleluja, chvála ti Hospodine, za to, že své nebe otevíráš i dnes. Amen.
Prihlásiť na odber:
Príspevky (Atom)