Dostát svému jménu

Biblické čtení: 1. Tesalonickým 5, 1-11

Text kázání: Zjevení 3, 1-6

Jsou města, která se zapsala do historie. Jsou města, která mají zvuk. Města, jejichž jméno je slavné, jejichž jméno zná celý svět. Například, když řeknu Paříž… co se vám vybaví? Eiffelovka. Nebo když slyšíte New York? Socha svobody, žluté taxi a Manhattan. Londýnu dominuje Big Ben a nyní je Londýn neslavně poznamenán Brexitem. Městský stát Vatikán je známý jako sídlo papeže a taky pro krásnou Sixtinskou kapli. Český Krumlov je zapsán v seznamu světového kulturního a přírodního dědictví – UNESCO a je jedním z nejvýznamnějších cílů zahraničních turistů v ČR. Nebo třeba naše Praha, známá i pod pseudonymem „Stověžatá.“ Jsou města, která zkrátka mají zvuk.

Podobně velkolepě znějící jméno mělo i město Sardy. Jejímuž andělu církve, totiž faráři, posílá Vzkříšený Pán dopis, který jsme právě četli. V době, kdy Jan tento dopis na ostrově Patmos zapsal, byly Sardy už jenom torzem kdysi velkolepého a slavného města. Když se tehdy řeklo Sardy, tak si lidé 1. století vybavili město zašlé slávy, město zmařených příležitostí. Sardy měly báječnou minulost, ale nevalnou přítomnost. Kdysi bohaté maloasijské město se v době své největší slávy řadilo mezi tři nejpokrokovější a nejrozvinutější města na území dnešního Turecka. Ale čas těžby zlata byl už dávno pryč. Několikrát dobyté „nedobytně opevněné“ město, které naposled padlo během silného zemětřesení, bylo sice znovuvybudováno, ale rozhodně už nikdy nezískalo svou ztracenou slávu a lesk. Zůstalo jen slavné jméno, nic víc.

Vykopávky svědčí o tom, že v Sardách byla silná komunita židů, což mohlo nahrávat i křesťanské misii v dané oblasti. Avšak o tom, kdo a kdy založil v Sardách křesťanský sbor nebo jak byl veliký, víme jenom málo. Zřejmě ale to byl sbor s dobrou pověstí. Kdybych se vás zeptal, jakou pověst má ten a tamten sbor naší církve, určitě byste alespoň o některém něco věděli. Některé, pravda, dobrou pověst měli, ale už nemají a jejich jméno žije jenom z minulosti. Během vikariátu jsem měl možnost navštívit několik našich sborů. Nevěřili byste, jak se klepy rychle šíří. Vždy jsem byl různými lidmi předem upozorněn na možné komplikace nebo naopak povzbuzen slovy chvály na adresu daného sboru. Naše církevní informační sít, nebo chcete-li náš církevní bulvár, by měl mít heslo: „Blesk je náš pomalejší brácha.“ A ono to o něčem svědčí. Pověst a jméno se šíří rychle.

Ten kdo má sardský sbor pevně ve svých rukách, totiž Vzkříšený Pán, posílá sboru dopis. Doručovatelem je ve vyhnanství žijící Jan. Cituji zprávu: „Vím o tvých skutcích - podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“ Na začátek hezké ubezpečení, ano, milí Sardští, vím o vás. To je hodně silná naděje. Zvlášť v době pronásledování. To, co se s námi děje, v žádném případě neunikne pozornosti našeho Pána! Ten nejlíp vidí, jak to s námi ve skutečnosti vypadá. A proto zní Jeho kritika v této chvíli tak tvrdě.

Vím, že máte dobré jméno. Na tom není nic špatného. Jen tak dál! Ale pozor! Co je základem vaší dobré pověsti? Na čem stavíte své jméno? Na minulosti? Na velikém probuzeneckém hnutí, ze kterého váš sbor vyrostl? Na výborných kazatelích, kteří vám sloužili? Na desítkách či stovkách věřících, které spočítáte během bohoslužeb? Na nedělce, která měla kdysi několik tuctů dětí? Na množství shromáždění a biblických, které se během týdne konají? „Milí sardský sbore, na čem zakládáte svou dobrou pověst? Milý strašnický sbore, na čem zakládáme dobrou pověst svého sboru?“ To je důležitá otázka, kterou nám klade náš Vzkříšený Pán. „Podle jména jsi ještě stále živ. Ale co tvé skutky?“ Ptejme se. Zkoumejme. Nezaspali jsme náhodou?

Sardy, sbor zašlé slávy a vyprázdněné reputace, zaspal. Alespoň tak zní Pánova kritika. „Sardský sbore, vím o tvých skutcích. A musím ti říct, jak to s tebou vypadá. Jevíš se jako mrtvý. Ano, tvé jméno je známo, jsi započten do výčtu církve, patříš do církevního schematismu. Ano, existuješ podle jména a je možné tě vyhledat v kartotéce nebo na netu. Ale děláš něco? Mně se totiž zdá, že jevíš jenom chabé známky života!“

Jenom na okraj. Mnoho výkladů vykresluje Sardy jako umírající vesnický sbor, kde zbylo (s prominutím) jenom několik babiček. Podobné sbory, žel, známe. Protože je řeč o mrtvém sboru, tak se jako první možnost nabízí sbor prázdný. Napůl rozpadlý kostel, vlhká fara, rezavá brána, nakřivo zavěšená tabulka s názvem sboru a zaprášené prázdné lavice… Myslím, že tohle omezení v textu není. Znám osobně několik sborů, které jsou i třeba docela velké a přece jakoby tam skapal pes. Možná to ještě není plně vidět navenek, protože nějaký program tam během týdne je. Ale ta atmosféra… Zájem jeden o druhého, třeba i napříč generacemi, chybí. Zájem o spolupráci s jinými sbory, ochota pomoct a být solidární se slabšími, toho je tam jako šafránu. Skutečný život sboru jako celku a opravdový život věřících bratrů a sester jakoby se vytratil… Nestačí nostalgické vzpomínání na někdejší skutky živé víry, na minulé úspěchy, na vlivné postavy z historie! Chce to žít víru nyní, v přítomnosti. Naplno. Zkrátka, chtělo by to dostát svému dobrému jménu!

Sboru je adresována dvojitá výzva. Nejdřív, probuď se, a hned vzápětí, nebudeš-li bdít… Obrat „jsi mrtev“ je tady jasně myšlen obrazně. Nejde o věčný spánek, tedy smrt. Jde o duchovní spánek. Duchovní letargii. Duchovní pasivitu, otupělost, lhostejnost. Nedostatečná bdělost Sard přivodila městu nejednu zkázu. Uchlácholení nedobytností své pevnosti nehlídali dostatečně slabá místa svého opevnění. Opilí přesvědčením, že jim se přece nic nemůže stát, nevěnovali obraně dostatečnou pozornost. A padli. A nejednou. Ono to tak někdy bývá. Naše bdělost je přímo úměrná našemu ohrožení. Možná to máte stejně, ale když řídím a jedu na hranici povolené dálniční rychlosti, tak jsem ve střehu mnohem víc, než když jedu ve městě padesátkou. Jakoby ta bdělost souvisela s vnějšími podmínkami. Čím těžší podmínky, tím jsme bdělejší, aktivnější, tím víc dáváme pozor. Na druhou stranu čím snazší podmínky, tím menší bdělost. A jestli právě ty méně obtížné podmínky nejsou pokušením pro větší sbory s dobrým jménem… Jestli náhodou lepší výchozí pozice bohatších sborů nesvádí k pohodlnosti, liknavosti a ospalosti?

Dopis pokračuje: „Shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem…“. Přesněji: „Neshledal jsem tvé skutky naplněné před mým Bohem!“ Nejde o to, že by skutky Sardských byli nedostatečné. Spíš to znamená, že něco ještě zůstalo nenaplněného. Snad nějaký úkol! Nebo svědectví, které měl svou existencí sbor v Sardech podat! I kdyby se zdálo, že ten sbor vymírá, tak ještě nemá právo vymřít! Pán mu to nedovoluje. Ještě je zde úkol, který má splnit. Ještě není čas zavírat oči a házet flintu do žita.

Vzkříšený Kristus, který sám smrtí prošel, dává sboru další šanci. Není pozdě! Pán říká: „Milý sbore, můj drahý, prober se. Vzpomeň si na to, jak si mé slovo přijal. Kdy to bylo? Pamatuješ? Kde si mé slovo slyšel poprvé. A kde si je pak slýchával? Jaké to bylo… Rozpomeň se na to, jaké to je, když mé slovo rozezvučí tvé nitro, když roztancuje tvého ducha, když působí jako hojivý krém na bolavé srdce! Zachovávej můj zákon lásky. Respektuj jej a plň! Ať je vidět, že žiješ. Koriguj směr, kterým jdeš. Ať si zbytečně nepřitížíš blouděním. Víš, kterou cestou jsi šel? Tak hledej, jak se na ni vrátit zpátky! Měj lítost, že jsi blízkému ublížil, že jsi ublížil sám sobě. Pokorně to vyznej. Pros o odpuštění. Odpusť sám sobě a už to nech. Nevracej se k hříšným zkratkám. Nepotřebuješ je. Vždyť žiješ z naděje, že Jsem s tebou! Byl jsi „pokřtěn ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ To je tvé nové jméno. Jméno křesťan. Chtělo by to dostát svému dobrému jménu! Tak to zkus.“

Dopis Sardům ještě nekončí. „Milý sbore, máš uprostřed sebe několik bratří a sester, kteří žijí. Kteří mají čisté šaty. Kteří své šaty mají nepobryndané, nepocákané barvami hříchu. Ti, ať jsou ti příkladem. Od nich se uč. Na tom, jak žiješ, záleží. Není to jedno.“ I já bych chtěl mít šaty pořád čisté. Ale vím, že se mi to nedaří. Vždyť neušpinit si šaty, to přece nejde. I když člověk dává pozor… Chtěl bych, aby nebyly špinavé tím, že jsem nepodal pomocnou ruku, že jsem neslyšel volání o pomoc, že jsem nedal najíst hladovému. Že jsem… Ono nedělat nic nejde! Ať se ty šaty klidně zašpiní, ale barvami lásky. Ať se mi ušpiní při nějaké smysluplné činnosti…

Jan je apokalyptik. A hlavním znakem apokalyptické literatury je naděje. O tu mu jde předně. A zní takto: Když zvítězíme v té olympiádě jménem život, když svému Pánu zůstaneme věrní až do cíle, když dostojíme svému jménu, čeká na nás trojí odměna.
1, Bílé roucho, které je znamením zproštění obžaloby, které je symbol čistoty a nevinnosti a otevřeného přístupu do věčného království.
2, Nebudeme zapomenuti. Naše jméno, na rozdíl od těch, kteří si jméno nárokují, ale jsou mrtví, zůstane zaregistrováno v Boží databázi.
3, Pán Ježíš se k nám přizná před svým Otcem. Vydá svědectví o našem dobrém jménu a o neporušené reputaci svých věrných.

Odměna je opravdu hojná. Proto se usilujme dostát svému jménu. Amen.

Pošťák Filip

1.čtení: Izaiáš 53

Text kázání: Sk 8, 26-40

Když psal Oscar Wilde, anglický spisovatel irského původu, divadelní hru s podtitulem „Lehkovážná komedie pro vážné lidi“ jen stěží mohl předvídat, jak hlubokou pravdu bude skrývat český překlad jejího titulu. Totiž: „Jak je důležité míti Filipa.“

O tom by mohl vyprávět ministr financí etiopské královny. Vracel se povozem zpátky z Jeruzaléma do své země. Ono úplně blízko to nebylo. Letecky je to přes 2 a půl tisíce kilometrů. Jestli tam byl na služební cestě, to nevíme. Ale určitě byl na duchovní cestě, vždyť vykonal pouť do Jeruzaléma! Teď se vrací zpátky.

Našel tam, co hledal? Našel toho, koho hledal? Podařilo se mu vejít do chrámu a modlit se? Patrně ne. Patřil totiž mezi lidi, kteří do chrámu přístup neměli. Tehdejší zákony mu to nedovolovaly. Představte si to zklamání. Po té dlouhé a namáhavé cestě zůstal stát před vraty a jen zdálky směl pozorovat, co se děje uvnitř! To musel být příšerný pocit. Být nechtěný! Když ho nepustí ani do církve, do kostela, jak by se mohl přiblížit Bohu?

Proč ho nepustili do chrámu? Jedním z důvodů bylo, že byl tmavé pleti, černej jako bota. Podle biblické tradice byl potomkem Noemova syna Cháma, který byl kdysi dávno Noem proklet. A od té doby padl na lidi tmavé pleti stín - jak to říct - podezřelých lidí… Žel, s tím máme zkušenosti i dnes. Nedíváme se na lidi jiné pleti minimálně s nedůvěrou? O něčem vypovídá i složení velké části (čest výjimkám!) křesťanských shromáždění v Čechách i na Slovensku… Kromě barvy pleti byl tento vlivný dvořan kandáky eunuchem. Byl to muž operativním zákrokem zbaven „svého mužství“, byl zbaven schopnosti plodit potomky. Holt, tohle nařizovaly zákony jeho vlasti. Každý muž, který sloužil královně, se tomu musel podřídit. Naneštěstí pro tohoto hledače Mojžíšův zákon nedovoloval, aby byl „kleštěnec“ přítomen ve shromáždění…

Do chrámu se tedy nedostal. Co měl dělat? Vnutit se tam silou? Argumentovat svým povoláním: „Víte vy, kdo já jsem?“. Udělal něco mnohem zásadnějšího. Koupil si suvenýr. Zní to jako banalita. Ale byl to velmi vzácný suvenýr. Pravděpodobně mu někdo poradil, že právě tenhle svitek, kniha proroka Izaiáše, mu v jeho hledání pomůže. Že se tam ukrývá naděje. A proto neváhal a vysolil slušných pár kaček (na to), aby si ten svitek pořídil. Jeho vytrvalost v hledání i navzdory překážkám, jimž čelil, je obdivuhodná.

Teď se vrací zpátky a patrně si říká, že to moc dobrá koupě nebyla. Čte nahlas, tak jak to bylo v té době zvykem. Čte a čte. A nerozumí a nerozumí. Jednotlivým písmenům i slovům rozumí, to ne, že ne. Ale dohromady… O čem to ten Izaiáš píše?

Přibližně 165 km severně od Jeruzaléma se odehrává úplně jiný příběh. Poté co začalo pronásledování křesťanů, se věřící ve Vzkříšeného – kromě apoštolů – z Jeruzaléma rozprchli. A kam přišli, tam začali kázat evangelium. Naprosto šílená a nepředstavitelná věc, vraždění a persekuce kvůli víře, se vlastně samovolně stala vysokou školou teologie, na které promovali mnozí výborní kazatelé. Mezi nimi i Filip, který působil v oblasti města Samaří. „6 Všichni lidé byli zaujati Filipovými slovy, když je slyšeli, a když viděli znamení, která činil. 7 Neboť z mnoha posedlých vycházeli s velikým křikem nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno. 8 A tak nastala veliká radost v tom městě.“ Mnozí uvěřili a vypadalo to, že práce na vinici Páně krásně vzkvétá… Najednou je Filip odvolán. Má jít jinam. Cítí, že jeho služby jsou potřeba jinde. Tady to už funguje… Boží pošta mu doručí zásilku a on ví, že má jít kamsi na pustou cestu. Protože právě tam je teď nutná pomoc.

Takové odvolání z hezky rozběhnuté práce někam, kde není žádná jistota, to si vyžaduje velikou víru. Filip vyráží a neví, co jej čeká… Opustit to dobře známé, opustit zázemí, kruh přátel a rodiny a jít tam, kam mě Pán Bůh posílá, to chce odvahu a důvěru tomu, kdo mě posílá… A tak to má být. Kázání evangelia není naše vlastní mise. Je to mise, do které vysílá Hospodin. Jde přece o jeho věc. Nás Pán Bůh povolává, aby se z nás stali pošťáci a pošťačky, kteří doručují dopisy o lásce do celého světa. Třeba sousedovi. Nebo tetičce, kterou nemáme moc v oblibě, kolegovi. I lidem, které potkáme jakoby náhodně a jednorázově.

Filip stopuje a hle, najednou je jasné, kvůli komu se na té pusté cestě toulá. Filip v dálce uvidí obrysy adresáta Božího dopisu. Ten člověk je vysoce postavený, bohatý, vypadá, že není místní. Zazní: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ Nikde nikdo, jen dvořanova družina a Filip. A tak se Filip k dvořanovi připojí a kráčí vedle něj. Poslouchá. Ten dvořan si čte. Asi stejně jako se čte v židovských školách. Hezky a nahlas. „Prosím tě, promiň, že obtěžuji, není to náhodou nejnovější vydání toho bestselleru? Proroctví Izaiáše?“, zeptá se Filip. „Ano, je. Tys to četl?“ A rozběhne se rozhovor, který ústí v otázku, jestli dvořan rozumí, o čem Izaiáš píše. Nerozumí.

Jistě, mnohokrát se stane, že člověk čte důležitý text pořád dokola a ne a ne mu přijit na kloub. Ta slova se sice pojí do vět, ale smysl se nepropojí. Kolikrát se mi to stalo s filozofickými texty! Kolikrát s biblickými! Ten Etiopan věděl, že sám si to z prstu nevycucá. Že na to jaksi sám nestačí. Potřebuje pomoc. Potřebuje člověka, učeného, to ano, ale taky zkušeného… Někoho, kdo ten text zná a rozumí mu. A pomůže mu nasměrovat se na správný kurs. Zkrátka, člověk potřebuje mít Filipa. Vlastní rozum, jistě. Ale taky mít po ruce člověka, který pomůže porozumět.

Dvořan takového Filipa měl. Šel s ním kus jeho cesty. Poslouchal, jaké otázky dvořana trápí. A ten zrovna četl snad nejznámější text z 53. kapitoly o trpícím služebníku. Kdyby četl o kousek dál, určitě by se hodně radoval, neboť v 56. kapitole stojí: „3Ať neříká kleštěnec: "Hle, jsem strom suchý." 4 Neboť toto praví Hospodin: "Kleštěncům, kteří, dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé smlouvy, 5 dám ve svém domě a na svých hradbách památník se jménem lepším než synů a dcer: Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno."“ To je krásné zaslíbení. Zřejmě právě tento krátký text je důvodem, proč se dvořan dostal k této prorocké knize!

Teď ale čte text o němé ovečce, o beránkovi, který neotevře ústa. O někom, kdo se ponížil a jehož život na této zemi byl ukončen. Dvořan prosí zkušenějšího Filipa o výklad. Řekni, prosím, o kom to Izaiáš píše? Do této chvíle jej Filip jenom tiše doprovázel. Filip se nedral hned ke slovu. Nechtěl dvořana evangelizovat za každou cenu. Počkal, až se dvořan zeptá. A teď je ta chvíle vzít jeho otázku vážně. Nastal čas otevřít dopis adresovaný dvořanovi a přečíst mu z něho. Kdo je Kristus. Jakou velikou láskou Hospodin člověka miluje. Bez rozdílu vyznání a rasy, bez ohledu na původ a stav člověka… Co přesně Filip řekl? Možná něco podobného jako Petr ve svém kázání:

„Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, 35 ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. 36 To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. 37 Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. 38 Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. 39 A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. 40 Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se - 41 nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. 42 A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. 43 Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“

Přiznám se, že několik Filipů, božích pošťáků, andělů, nebo chcete-li poslů, jsem už za svůj život potkal. Nebo oni mne. Někdy to jde stěží poznat, jindy je to tutovka. Jedním z prvních byl můj děda, reformovaný farář. To byl výborný Filip, šel se mnou kus mé cesty. A pak jsem se na své pusté cestě setkal s dalším Filipem. Jmenoval se však Martin. Bylo to na evangelickém gymnáziu. Během výletu pro prváky. Zažili jsme intenzivní rok přípravy a studia bible, mluvili jsme a vykládali, jak těm slovům rozumíme. A kázal mi Krista, toho ukřižovaného, toho vzkříšeného. A já jsem uvěřil nejenom jeho slovům, ale hlavně Hospodinu a jeho lásce.

Ano, takhle nějak Hospodin koná. Duch svatý připravuje půdu. Dává nám do srdce hledání a tázání (se) po Bohu. Duch svatý pro nás chystá setkání s Božím pošťákem. Dává nám touhu číst Bibli a hledat v ní výklad, to Boží Slovo, tu zvěst. Ten dopis o nekonečné lásce… Tak se ptejme. Vytrvale hledejme. A když nás Duch Boží za někým posílá, neváhejme vykročit a jít s ním kus cesty. Protože míti Filipa a býti Filipem je opravdu důležité. Amen.