Kázání o boháči a Lazarovi

1.čtení: Iz 58, 6-12
Text kázání: Lk 16, 19-31

Bankéř odhalí podvod, který udělal jeho kolega a přítel. Rozhodne se provinilce konfrontovat. Už to vypadá, že se v klidu dohodnou a že se zkorumpovaný úředník sám udá. Bankéř tedy odchází spokojeně domů. Těší se na svou snoubenku, je hezká noc, svítí pouliční lampy. Ale najednou jej ve tmavé uličce přepadne nějaký grázl a bankéř umírá. Takzvaný přítel zesnulého bankéře, ten podvodník, potřebuje najít důkazy, které by jej z těch podvodů usvědčili, a rozhodne se je hledat na jediném možném místě. A tak se bankéřova snoubenka dostává do nesnází a hrozí jí nebezpečí… a na pomoc jí nepřichází nikdo jiný než „Duch“ Patricka Swayzeho. Tak nějak si pamatuji začátek romanticko-fantastického thrilleru „Duch“ z roku 1990…

Proč to zmiňuji? Podobně jako tvůrci tohoto na Oskara nominovaného snímku, tak se i boháč z Lukášova podobenství naprosto spletl, pokud jde o to, co člověk může po své smrti ovlivnit, jak může působit, jak může pomoct. Děj filmu „Duch“ je zcela optimistický, a nakonec se Patrickovi podaří své bývalé snoubence pomoct. Avšak boháč dostává úplně jinou odpověď. Jeho žádost podaná Abrahamovi, žádost o posmrtnou pomoc jeho pěti živým bratrům, je rázně zamítnuta.

Film „Duch“ je fikce. Je snad jasné, že příběh vraždy, životního ohrožení snoubenky zavražděného a pak i to zdárné vyřešení tohoto případu je zabalené do romanticky a taky esotericky přitažlivého kabátu. Do kabátu, ve kterém duch milované osoby, hlas ze záhrobí se stává pomocí a záchranou. Alespoň tak tomu rozumím.

Tohle srovnání nám snad pomůže pochopit to, že Ježíš vypráví příběh o sociální nerovnosti a vědomě ho zavinuje do obecně rozšířených představ o posmrtném životě, o Geheně, o Šeolu, o Hádu. Je tedy potřeba vědět, že toto podobenství o boháči a Lazarovi není primárně o propasti, která dělí ty dobré od těch zlých, není o nebi a peklu. Nebe a peklo jsou rekvizity pro hodně důležitou kritiku společnosti.

I když musím říct, že jsou to zajímavé rekvizity. Třeba se dozvíme, jakoby mimochodem, že boháč je v pekle a trpí muka. Nevíme, proč se tam ocitl. Žádný soud neproběhl. Nezazněla kritika. Ale víme, že trpí. A v mukách se dívá nahoru. Tam v dálce, za propastí, která brání těm z nebe sejít dolu a těm z pekla zase bráni dostat se do nebe, tam v dálce vidí boháč svého otce Abrahama. A tak na něj volá o smilování. Abrahám jej taky nazývá svým synem. Přiznává se k němu. Ale zajímavé je, že i taková šarže, jakou je praotec Abrahám, je tam v tom nebi jenom malým pánem. On milost neuděluje. Nerozhoduje o tom, kdo bude na které straně propasti… A nestaví přes tu propast most, neděla převozníka… Abrahám mu prostě říká: „Můj milý, bohatý synu, máš, co jsi chtěl. Nějak jsi žil. Nějak končíš. Synu, teď už s tím my dva opravdu nic nenaděláme…“

Tedy, když to podobenství není o posmrtném životě, o čem tedy je? Ve zkratce řečeno, jde o příběh, který popisuje náš běžný, každodenní život. Je to příběh o sociálních nůžkách, které se rozšiřují a čím dál víc rozevírají, příběh o sociální nespravedlnosti. Hlavním hrdinou zde ale není chudák Lazar. Hrdinou, tedy možná spíš antihrdinou, je boháč. Nic moc o něm nevíme. Chodil ve značkových hadrech a nacpával se lososem nebo kaviárem, které pak zapíjel šampaňským… Byl to šlechtic, žijící na zámku? Nějaký slavný milionář? Klidně. Ale myslím, že takové ztotožnění by nám zavřelo dveře porozumění. Byl to prostě nějaký bohatý člověk. A byl doslova tak tuctový ve svém bohatství, že o něm nic jiného nelze říct… Dokonce ani jeho jméno! Byl bohatý asi jako průměrný Pražák. Byl bohatý asi stejně, jako jsme bohatí my. Boháč je prostě archetypem. Vzorem, jak to nedělat. No dobře, ale co nedělat?

Lazar sedával u brány, sedával před vraty někoho, kdo měl dostatek. Kdyby jenom dostatek! Ten člověk uvnitř opevnění měl nadbytek, vždyť pařil dnem i nocí! Odkud měl ty zdroje, to tohle podobenství neřeší… Zkrátka a dobře. Měl na to. Byl za vodou. Lazar neměl nic. Nevíme, jestli si za to Lazar mohl sám, jestli byl líny, ochlasta, nebo jestli byl jenom nemocný, mrzák. Víme, říká podobenství, že byl k těm vratům někým pohozen. Patrně denně. Byl pohazován. Tělo měl pokryto vředy. Hnusný pohled. Odporný. Lazar ale neměl na léky. Neměl člověka, rodinu. Neměl sociální systém a dávky, neměl invalidní důchod, neměl pečovatelku, neměl na nemocnici… neměl nic. Dokonce toužil po odpadcích. Představte si, on žádostivě hleděl na odpadky, které byly schované za vraty toho boháče. Čím jiným se měl sytit než odpadem? Žel, zdá se, že po těch popelnicích a jejich obsahu jenom toužil. Nebylo mu dopřáno ani to. A co dezinfekce na rány? Psí sliny. I když obsahují histatin, který dopomáhá k regeneraci rány a taky třeba enzym lysozym, který celkem prokazatelně zastavuje růst bakterií, jako jsou E. Coli nebo streptokoky. Přece jenom je obecně známo, že psi by si neměli lízat ani své vlastní rány, protože to moc hygienické není… Vždyť nakonec i pes, který je po operaci musí nosit límec, takzvaný gramofon, aby si tu ránu neinfikoval…

Jediné, co Lazar měl, bylo jeho jméno. Vyznavačské jméno, Eleazar, Bůh pomáhá. Až se to téměř jeví jako vtip. Bůh pomáhá. No rozhodně to na Lazarově bídném životě vidět nebylo… A pak umřel. Dál to zní jako z pohádky, že tam byli andělé a ti ho přenesli do nebe, do blízkosti Abrahama. Je to hezké a dojemné. Ale patrně jde o eufemismus, o snahu zmírnit, zjemnit, přikrášlit nepříjemný fakt, že Lazar patrně neměl ani pohřeb…

Ti dva, Lazar a boháč žili vedle sebe. Dělil je jenom plot. Vrata. Brána, kterou je možné z její podstaty otevírat! A přece žili v úplně jiných světech. Lazar toužil po pomoci, no boháč ho kvůli hlučné muzice na párty nikdy neslyšel! Jeden toužil alespoň po gestu dobré vůle, druhý jej ale přes ten svůj celodenně bohatě naložený stůl neviděl! Zdá se, že sytý hladovému opravdu nevěří! Ten, kdo nouzi nemá, jen těžko uvěří, že někdo nouzí bytostně trpí. Třeba to může být člověk sedící vedle mne nebo soused, bratr, švagrová… Kdo bídu sám nezakusil, kdo nebyl ve stejné krizi, a to nemusí být hlad, ten to jenom těžko pochopí.

Boháč neviděl potřebu svého bratra. Možná ani nevěděl, že jsou s Lazarem bratři, že mají stejného otce, Abrahama… Měl oči zaslepené svým komfortním, pohodlným životem, svým majetkem, svým nadbytkem. Ne, není to kritika bohatství. Je to kritika zaslepenosti. Jak je možné nevidět, že ten vedle mě trpí? Jak je možné nespěchat mu na pomoc? V jádru podobenství stojí kritika egoismu. Kritika sobectví. Kritika neochoty rozdělit se o cokoliv. Kritika neochoty rozdělit se alespoň o to, co už nepotřebuji, co mám nadbytečné, o své odpadky…

A co když za tím boháčovým postojem byla taky arogance? „Já jsem si tu svoji firmu vypiplal od piky, já jsem makal, já jsem si to zasloužil… Já jsem postavil tenhle svůj barák i tu fajnovou bránu na dálkové ovládání… A holt, každý máme svůj úděl. Ja jsem boháč. A zkrátka někdo má smůlu. Nemaká, profláká majetek a skončí na ulici. Tak to prostě je. Je to pech. A nedá se s tím nic dělat. Sociální systém nezměním. Bezdomovec zůstane bezdomovcem. Má smysl se namáhat v jednotlivých případech?“ A v následující chvíli prosí o milost ten boháč. Abrahám mu ve své odpovědi naznačí stejnou myšlenku! Jakoby až sarkasticky: „Tak jako sis myslel, že ta sociální, společenská propast nejde překročit ani v případě toho jednotlivce Lazara, tak ani zde. Hele. Koukej. Propast. A taky už s tím teď nejde nic dělat… Obě propasti bylo možné překročit, dokud si žil. Obě nějak spolu souvisely.“

„Tak dobře, odpovídá ten, co skončil v pekle… Tak když už nejde pomoct mě, tak pomoz mým pěti bratrům!“ Konečně nastává jistá metanoia, změna smýšlení, reforma životního postoje. Boháč se mění na člověka. Chce prosit za svou rodinu. Ale na rozdíl od Patricka Swayzeho, kterému je dovoleno snažit se o záchranu své milované, protože je to jen filmová fikce, Lazar tu možnost nemá. Protože podle Ježíšova podobenství, po smrti už nezmůžeme nic. Nepomůžeme ani sobě a neposloužíme ani svým blízkým. Nikomu.

Skepse na závěr? Vůbec ne. Právě naopak. Podobenství dává minimálně dvě naděje, dvě motivace pro náš život. Tou první je lůno, hruď, blízkost Boží a blízkost osobností, jako byl třeba Abraham. Tou první nadějí, tou první motivací je tedy nebe, věčnost. Jistě pro někoho nejasná představa. Nevíme, jak to tam bude vypadat. Kdo bude v nebi žít? Jak budeme v nebi žít? A kdy skončí můj život? Jen Bůh to ví. Ale já s autorem té písně vím, že to bude fajnový.

Tou druhou motivací, druhou nadějí, je krátkost času. Teď je čas vzít slova Mojžíše a proroků, a taky Pána Ježíše a evangelistů a apoštolů, zkrátka a dobře, teď je čas vzít biblická slova vážně a žít podle nich. Teď je čas něco se svým životem dělat! Neodkládejme to na pozdější dobu. Zanechme sobectví a egoismus. Podívejme se kolem sebe a viďme ty potřebné, kteří sedí u našich bran, které máme třeba ve svých rodinách. Teď je čas pomoct. Alespoň odpadem! Neodkládejme prosby za své rodiny, za své bližní, za své bratry, bratrance a tetičky, za jejich víru, za svět, za svou víru, za sebe sama. Teď je čas vidět. Teď je čas pomoct. Teď je čas prosit. Amen.

Troje narozeniny

Text 1. čtení: Ezechiel 36, 24-31
Text ke kázání: Jan 3, 1-10

„Přemožitel lidu.“ Tak lze přeložit jméno jistého přísného vykladače Zákona, Tóry, který v noci přichází za Ježíšem. Takové velké zvíře tehdejší církve, uznávaný teolog, přichází za potulným kazatelem, který byl znám pro mnoha zázračná uzdravení a pro učení, které Zákon vykládalo inovativně. Leckterý Nikodémův kolega by Ježíšovo učení nazval provokativním. A proto tak trochu čekáme, s čím Nikodém na Ježíše vyrukuje. Čekáme nějakou zkoušku nebo léčku. Ale té se nedočkáme. Zdá se, že Nikodém je opravdu přitahován Ježíšovým charakterem a jeho učením. Teolog přichází za zajímavým teologem. Chce si popovídat. Čeká podnětný intelektuální rozhovor. Inspiraci.

Nikodém přichází v noci, což nás může překvapit. Kdo chodí na návštěvu v noci? Byla dopředu ohlášená? Byla to jejich první schůzka? Vždyť v noci si dovolíme navštívit jenom ty nejlepší přátele! Nebo tomu bylo jinak? Nechtěl Nikodém, aby jej s Ježíšem kdo viděl? Proto ta noc? Bál se k Ježíši přihlásit veřejně? Aby nějak neuškodil svému jménu? Byl snad zbabělý? Nebo šlo Nikodémovi opravdu o hluboký teologický rozhovor? Učitele Zákona tehdy považovali noc za zvlášť vhodnou ke studiu teologie. Proto nejspíš ani tahle Nikodémova noční návštěva nebyla vůbec nepřiměřená. Spíš naopak. Nikodém šel za Ježíšem v pravý čas! Přiznám se, že mně osobně je Nikodém sympatický, a proto se kloním k téhle možnosti. Více než o zbabělost šlo o to najít vhodnou chvíli. Noc. Chvíli ticha a klidu na vydatný rozhovor.

Nikodém rozeznává, že činy, které Ježíš koná, musí být nepodmíněně od Boha. Rozpoznává, že Bůh je s Ježíšem. Že Ježíš přichází od Boha, jinak si jeho činy a učení vysvětlit nemůže. Ale všimněme si, že se Nikodém skrývá za plurál: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha.“ Krásné vyznání. Je to ale osobní vyznání? Nebo je to konstatování obecné? Něco ve smyslu: „někteří vědí, ja úplně nevím… Ale prý, říká se o tobě… A vlastně jiný začátek rozhovoru mne nenapadl. Proto se snažím o jakési přátelské potlapání po tvém rameni. Snad mě přijmeš v tuhle hodinu a konverzace se dál rozproudí…“ A možná se Nikodém skrývá za plurál, protože s tím vyznáním souhlasí. To je pravděpodobné. Ale ještě nechce odkrýt karty. Ještě má ostych říct Ježíši, že by se rád stal jeho učedníkem. To si přece ve svém postavení nemůže dovolit. Vždyť Nikodém je taky ten učitel Zákona, který přichází od Boha. Nebo ne? Jak by asi vypadal, kdyby se takhle dobrovolně ponížil? Kdyby Nikodém přiznal, že on takové znamení, ty mocné činy, zkrátka nedělá? A že za jeho vyznáním je možná pochybnost, jestli s ním Bůh je?

„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.” Dobře poslouchej, Nikodéme, teď ti povím něco zásadního, říká Pán. Jestli se něco ve tvém životě zásadně nezmění, jestli neuchopíš svůj život jinak - nově, jestli nezačneš znovu žít svůj život, jestliže se takřečeně nenarodíš znovu, tak to Boží království, tu Boží blízkost, tu lásku nemůžeš uvidět.

Ale Nikodém té metafoře, narození se znovu, nerozumí. On ji totiž vezme doslovně. A už se ptá na to, jak se dospělý muž má vrátit do lůna matky? Vždyť to je absurdní. Nebo snad Nikodém uvažuje o reinkarnaci, o znovu-vtělení, o převtělení? To ne. K takovým úvahám jej znalost Tóry přivést nemohla.

Jak tedy té metafoře rozumíme my? Jeden člověk jel autem známou trasu mezi vesnicemi. Jel docela normálně a v souladu s předpisy. Levotočivá zatáčka. Rovinka. Pravotočivá. Jelo se krásně, sluníčko svítilo. Pohoda. Opět delší rovinka. Blížila se další zatáčka, a tak ten člověk šlápnul na brzdu. Pedál sešlápl až na podlahu, ale v té chvíli bylo jasné, že brzdy selhaly. Asi voda v hydraulické kapalině. Kdo to mohl tušit. Zůstávalo rozhodnout, jestli se bude snažit vybrat tu zatáčku ve vysoké rychlosti a riskovat ztrátu trakce či přemet nebo to vypustí rovnou do pole. Rozhodl se pro druhou možnost. Auto seskočilo ze silnice hezkým obloučkem přímo do měkké půdy pole místního zemědělského družstva…

O kom se říká, že se podruhé narodil? Většinou tak mluvíme o někom, kdo jakoby zázrakem nebo se štěstím vyvázl, kdo jen taktak utekl hrobníkovi z lopaty, kdo zkrátka o fous unikl smrti. Kdo zažil hraniční situaci a přežil. Kdo prožil sdělení vážné diagnózy a zvládl to. Komu umřelo dítě, manžel, sestra nebo otec a našel sílu žít dál. Ten se narodil podruhé, kdo prožil hluboký zářez do života a cynicky řečeno to rozchodil.

To slůvko znovu, ale neznamená jenom podruhé, opět, zase či nanovo. V řečtině to znamená také shůry. Což je dosti překvapivé. „Nenarodí-li se někdo shůry. “ Není to jenom časový horizont, ale i prostorová vertikála! Boží království může člověk spatřit jenom na základě zkušenosti, která v sobě spojuje jak horizontálu, tak vertikálu. Vertikála je minimálně stejně tak důležitá. To pronikání Boží shůry. To lidské rození se shůry. Je tam taky důležité. Nikodém ale tento druhý význam nerozezná nebo ignoruje. Proto se začne zamotávat. Zůstane mu jen tělesný rozměr. A tak přichází s absurdní otázkou o druhém tělesném narození z matky.

Pán Ježíš mu na to odpovídá, usměrňuje jej, vysvětluje dál: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ Poslouchej dobře, Nikodéme, nemluvím o narození z těla, ale o narození z vody a z Ducha. Pokud budeš lpět jen na tom, co je tělesné, tedy uchopitelné smysly, moc tomu neporozumíš. Život má ještě další rovinu, smysly neuchopitelnou. Důležitější. Tu duchovní. A právě na té rovině ducha je nutná změna. Ostrý předěl za minulostí a dokonce i za přítomností. Laserový řez s výhledem na budoucnost. Je nutné a potřebné takzvané znovuzrození víry. Které člověku Boží království zjevuje a otevírá mu nebeskou bránu.

Co znamená ta voda? To nám je celkem jasné. Už jsme určitě nějaký křest zažili, svůj, svých dětí. Možná jsme taky kmotrem nebo kmotrou. V té vodě vidíme jednu ze dvou svátostí, viditelných znamení, které ustanovil Pán Ježíš Kristus a které naše církev praktikuje. Jeden ze dvou rituálů, u kterých si i ostatní smysly nejenom ucho, či oko, přijdou na své. Na rozdíl od večeře Páně, kterou pravidelně opakujeme, křest je neopakovatelnou událostí. Děje se jenom jedenkrát za život. Šplouchá při něm obyčejná voda na znamení Boží lásky, která nás očišťuje od hříchů. Farář křtěnce polije a při tom řekne trojiční formuli: „Křtím tě ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. A jako znamení nového začátku dostává křtěný taky nové jméno. To je znovuzrození z vody.

Ale pozor, Pan Ježíš říká, že se musíme narodit z Ducha, tedy shora. Je nutné, abychom se narodili shora, je to potřebné, bez toho to nejde. No jo, dobře. Ale to sloveso narodit se, není tak zcela aktivní… Nikdo se přece nemůže sám přičinit o to, aby se narodil! Nikdo není schopen ani v nejmenším přispět ke svému narození… Přesněji bychom měli to sloveso přeložit: „nebude-li kdo zrozen z vody a z Ducha.“ Tedy je to někdo jiný, kdo člověku dává duchovní znovuzrození. Kdo to je? Polití vodou, to působí ten farář. To je celkem pochopitelné. Ale Duch svatý je tím, kdo v pokřtěném působí tu změnu! Duch svatý je tím, kdo dává nový začátek. Nové srdce. Novou mysl. Tělo rodí tělo, ale ducha rodí Duch svatý.

Nové narození z Ducha je dar shůry. Je to nová šance uchopit svůj život jinak. Podobně jako člověk, který prožil havárii. Dostal novou příležitost, kterou může přijmout nebo odmítnout. Když se někomu takové věci stanou, má možnost nad tím mávnout rukou. A říct si, hlavně že jsem tady. A dál žít svůj život jako předtím. Nebo může tu událost pochopit jako znamení. Může hledat a zkoumat, jak žil do té doby a rozhodnout se ty špatné věci zanechat. Protože dostal příležitost na změnu. Dostal čistý štít. A na rozdíl od křtu je událost znovuzrození shůry zázrakem, který se opakuje. Opět, zase, nanovo a znovu. Duch svatý je vytrvalý. Nenechá se odradit. A už vůbec si nenechá utéct žádnou příležitost, aby mohl způsobit naše nové a další, příští a budoucí zrození shůry. Na zrození z Ducha nikdy není pozdě.

„Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Zvuk větru je slyšet. A když fouká, tak o tom víme, cítíme to na vlastní kůži. A někdy i vidíme výsledky, když vítr něco odfoukne… Podobně i to polití vodou vidíme očima. Pokřtěný taky cítí a vnímá teplotu vody i to, že je mokrá. Stejně tak i to zrození z Ducha, ten dar víry shůry se projevuje tak, že je to vidět i cítit. Projevuje se ovocem. Láskou. Láskou k Bohu, k bližnímu i k sobě samému. Radostí. Radostí z dobrých darů, které od Boha přijímáme. Pokojem, který mi Pán zanechává a který převyšuje každý pokoj. Trpělivostí, která se osvědčí i v těžké situaci. Ten dar shůry se projevuje také laskavostí, dobrotou, věrností, tichostí a sebeovládáním. To jsou znaky nového života.

Jsme tedy narozeni natřikrát. Slavíme troje narozeniny. Ale jen jedny máme v občance. Jsme narozeni z těla, které na sebe vzal i náš Pán. Z vody, která je znamením Boží lásky, která nás očišťuje. A neustále se znovu shůry rodíme z Ducha, který je zdrojem víry, naděje a lásky.

Důkaz místo slibů aneb Věřící Tomáš

1. čtení: Jan 20, 19-25

Ke kázání: Jan 20, 26-31

Bylo to ve stejný den, kdy Marie z Magdaly objevila odvalený kámen a Ježíšův prázdný hrob. Byla to ta samá neděle, kdy potkala anděly a později i vzkříšeného zahradníka – Krista. Ten ji poslal, aby učedníkem předala zprávu o tom, že jejich Mistr žije. Tak téhož dne večer, prvního dne po sobotě, se podle Janova podání odehrává první setkání Vzkříšeného s jeho učedníky.

Ti jsou spolu. Vědí o tom, co se stalo. Už tu podivuhodnou zprávu slyšeli. Nevíme, jestli slovům Marie uvěřili nebo ne. I kdyby to byla pravda, co by to pro ně znamenalo? Je na nich vidět, že ta samotná zpráva o životě po smrti jejích obavy o život nepřemohla. Nacházíme je kdesi za zavřenými dveřmi. Mají strach. Konkrétní strach. Bojí se Židů, svých vlastních bratrů. Vždyť zabili jejich Mistra! Tak co jim bude bránit v tom, aby ovládaní nenávistí zesměšňovali a napadali a uráželi a vraždili i je! Mám za to, že strach, který tady na učedníky dopadl je opodstatněný. Jde jim o život! Proto jsou ty dveře zavřené a zamčené!

I když nám v Čechách žádné perzekuce kvůli křesťanství nehrozí, stejně tak máme podobnou zkušenost se zavíráním dveří i my. My se také uzavíráme. I my máme zavřené dveře vlastního srdce. Uzavíráme se před těmi, pro něž je Kristus náboženským fanatikem, buřičem, bláznem, zkrátka terčem, do kterého si rádi hodí další kopí. Máme strach, že si z nás doma nebo v práci budou dělat legraci, nebo že nás kvůli víře nebudou brát vážně… Uzavíráme se před těmi nejbližšími. Před těmi, od kterých to bolí nejvíc… našimi rodiči či dětmi – vždyť už tolikrát nás urazili, bičovali jazykem, tolikrát jsme pro ně byli rohoží, do které si utřeli nohy…

Ale zavíráme i kostelní dveře, dveře našich shromáždění. Raději ať jsou zavřené, aby snad někdo kolemjdoucí nevešel dovnitř a nezačal si klepat na čelo. Máme obavy. A přece je to zvláštní… Jsme tady shromáždění a už několik dní posloucháme radostné zprávy o tom, že vzkříšení je realitou, o tom, že Ježíš byl první, koho Hospodin vzkřísil k věčnému životu… A přesto někteří z nás, z obavy o vlastní život, ze strachu ještě stále ty své srdce před druhými zamykáme. Vždyť je vzkříšen. I my budeme! Není důvod se bát.

Do téhle situace za zavřenými dveřmi, přímo do středu vstupuje Pán Ježíš se slovy: „Pokoj vám.“ Někteří vykladači, včetně Kalvína, rozumí těmto slovům jako běžnému semitskému pozdravu. I to je možnost samozřejmě. Rozumět tomu jako pozdravu: „Ahoj, tak jsem tady. Tu mě máte.“ Zkusme si ale vzpomenout na slova Páně z Jana ze 14. kapitoly: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ V tomto světle dostává Ježíšův pozdrav, (pozdrav) pokoj vám, hluboký smysl! Srdce vaše ať není zavřené, ať se neděsí! Nebojte se! Mějte pokoj. Opakuje to dvakrát! Aby to slyšel úplně každý v té místnosti. A taky abychom to slyšeli my dnes v naší modlitebně.

Vzkříšený ukazuje své ruce a bok. Opravdu je to on! Tak je to pravda! Marie si to nevymyslela! Skvělé na tom je to, že je Pán v tom jejich strachu dlouho nenechá. Vždyť je pořád ještě jenom večer toho dne, kdy byl vzkříšen. A už je tady! A učedníci se radují. Jak by se neradovali, vždyť tam stojí uprostřed nich! Uprostřed té strachem zamčené situace.

Zdraví je pozdravem pokoje, tak jak to i my opakujeme třeba před večeří Páně. A dává jim úkol. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Buďte ale klidní. Já vím, že nikdo z lidí toto povolání, povolání být mi svědkem, nezvládne sám od sebe. Mějte pokoj. Přijměte Ducha svatého. Dechl na ně. Stejně tak jako tehdy, když Hospodin uhnětl člověka z prachu země. Vdechl mu do nozder dech života a člověk se stal živou bytostí. Stejně tak i teď Vzkříšený dává svého Ducha, Ducha Božího, do nitra učedníků a ti ožijí a stávají se živými svědky! Hospodin dává svého Ducha nejdřív, aby vzbudil život, a pak aby vzbudil život věčný! I dnes je vzkříšený Kristus uprostřed nás. Dýchá na nás. Obživuje nás. Dává nám úkol – zvěstovat Boží odpuštění.

Tomáš u toho ale v neděli nebyl. Nevíme, kde byl. Jestli se toulal. Jestli odpadl. Jestli šel k prázdnému hrobu, aby se přesvědčil na vlastní oči… Tomáš v neděli v kostele nebyl. Chyběl. A tak měl smůlu a vzkříšeného Pána neviděl. Jistě ho to mrzelo. Ostatní mu to horlivě vysvětlovali. Bylo tak a tak. Chtějí se s ním podělit o velikonoční novinku! Viděli Pána. Žije. On ale vysloví větu, která ho proslaví. „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.” Tomáš díky této větě dostává přezdívku nevěřící Tomáš. Je to docela zvláštní. Nechce Ježíše jenom vidět. Vždyť by to mohl být nějaký přelud, zdání či halucinace. Nebo nějaký fantom či přízrak. Přitom ale neodmítá to, že by Kristus opravdu vstal z mrtvých. Je ochotný uvěřit. Potřebuje to ale zažít hmatatelně. Doslova na vlastní kůži. Oči nestačí. Chce Ježíše zažít všemi smysly. I dotykem! Jeho víra si klade podmínky! Možná se to zdá jako ztřeštěný nápad. Ale myslím, že je to opodstatněné! Jeho víra klade podmínku, které Ježíšovo vzkříšené tělo zkrátka musí splnit a až potom Tomáš uvěří. Ano. On požaduje, aby mezi oběma světy byla kontinuita! Aby ten tělesný i ten vzkříšený Kristus byl jeden a ten samý! Musí být vidět ty díry od hřebů! Musí do nich vložit svůj prst! A svou dlaň musí vložit do rány od kopí v jeho boku! Až pak se přesvědčí, až pak uvěří, že je to opravdu jeho Mistr! Až takhle morbidně na to jde Tomáš.

Je to dost zvláštní, požadovat od vyvýšeného Krista nějaké důkazy. Ale přes to všechno Tomáši docela rozumíme. Potřeboval ujištění. Tak moc bylo pro něj vzkříšení důležité! Nechtěl víru, která se opírá jen o povídání někoho jiného. Nechtěl víru bez vlastního přesvědčení. Chtěl Vzkříšeného zažít osobně.

Po osmi dnech se situace zavřených dveří opakuje. Jako přes kopírák. Ne tak docela. Ano, učedníci jsou sice pořád zavření, ale chybí tady zmínka o tom, že by se báli! Setkání se Vzkříšeným, pozdrav pokoje a nový život, který jim vdechl svým Duchem – toto trojí vyhnalo z učedníků strach. Jestliže minulo-týdenní události ještě nebyly zprávou o nedělním křesťanském shromáždění, tak tohle opakované setkání se živým Kristem je určitě zprávou o tom, že ti, kteří žijí nový život v Duchu svatém, se setkávají pravidelně. A beze strachu. I když tady je potřeba říct, že ty vnější podmínky a okolnosti se vůbec nezměnily. Pořád platí to samé nebezpečí. Ale něco se změnilo. Změnil se postoj učedníků. Ať se děje, co se děje, ať pro mě za mě padají z nebe trakaře… I kdybychom umřeli. Máme zaslíbení, máme příslib života. Ježíš žije. I my s ním budeme žít.

Po těch osmi dnech jsme svědky mnohem osobnějšího setkání. Opět přichází, opět je zdraví pokojem… Tentokrát ale přichází Vzkříšený přímo za Tomášem. Pochybovači Tomáši se dostalo vzácné milosti. Tady je krásně vidět, že našemu Pánu jde o jednotlivce v jeho konkrétní situaci. Ježíš jej nekárá. Neříká mu: „Tomáši, kluku zlatá, co to ty ode mne vůbec chceš?“ Vůbec ne. Ježíš přichází s laskavostí jemu vlastní a chce Tomáše vyvést z jeho nejistoty, z jeho pochybností. Chce mu dát důkaz. A dělá to v skutku nádherně. Nejdřív Tomáši ukáže, že jej dokonale zná. Vzkříšený ví, co od něj Tomáš žádal. Říká: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř.“ Odkud to Ježíš ví? Vždyť tam nebyl! Nebo byl a jen ho neviděli? Ano. Byl a je i tady přítomný svým svatým Duchem. Ví o všem. Ví všechno. Slyšel i Tomáše. Slyší i nás. Slyšel Tomášové pochybnosti, jeho otázky, slyší i ty naše. I když si myslíme, že jsme od něj vzdálení, že tady není. Je tu. Ví o nás všechno.

Když Tomáš slyšel Ježíšovu výzvu dotknout se ran, vyznal: “Můj Pán a můj Bůh.” Snad si uvědomil svoji troufalost žádat od Krále Králů, aby mu ukázal občanku. O tom, jestli si Tomáš opravdu dovolil dotknout se jizev v Ježíšových rukách nebo ne, Jan mlčí. Myslím, že nebylo třeba. Pán mu jasně ukázal svou identitu, kdy ho přímo oslovil a citoval Tomášova vlastní slova. To bylo to Slovo, které Tomáše přivedlo k víře!

Tomáš neuvěřil dotekem. I on uvěřil zrakem a sluchem. Stejně tak jako všichni apoštolové. Tomáš je jedním z nich. Oni Vzkříšeného viděli, proto uvěřili. Nám ostatním Pán Ježíš říká: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Požehnaní a radostní jsme proto, že věříme. Nevěříme sice proto, že jsme Ho viděli očima. Věříme proto, že nás oslovuje tak jak oslovil Tomáše. Slovem. Přímo. Pán vstal a neúnavně se s námi, svými učedníky potkává. Přichází k nám i přes zavřené dveře. Nečekaně. Ke každému osobně. Přináší pokoj. Oživuje svatým Duchem. Přemáhá náš přirozený strach. Odpovídá na naše otázky a pochybnosti. A nejen to. Posílá nás zvěstovat odpuštění. Ty naše dveře se mají navzdory obavám otevírat. Vždyť ani ti učedníci nezůstali za těmi dveřmi navždy. Amen.

I drobty jsou víc než dost

1. čtení: Mt 15, 10-20

Text kázání: Mt 15, 21-28

Odkaz na mp3

Debata s farizei se moc nepovedla, a tak Pán Ježíš a jeho družina vydají jiným směrem. Doma v Galilei to nevyšlo. A tak potulný kazatel odchází do ciziny do okolí Týru a Sidónu. Nevíme proč právě sem. Nevíme s jakým záměrem. Geograficky, abychom si to představili – putuje na severozápad. A co teologicky? Zde střelka kompasu ukazuje jasným směrem. Ježíš směřuje mimo území židovského náboženství. Jeho orientace se vychyluje k lidu modlářského pohanství. V okolí Týru a Sidónu už není žádný lid Hospodinův. Tady, v cizině, uctívají jiné bůžky. Tady už nemají být lidi se stejným náboženským žargonem ani lidi znalí Hospodina.

A přece se pověst o Ježíši, o tom Nazaretském, o tom zázračném židovi jaksi dostává do povědomí místních. Najednou za Ježíšem někdo křičí. Asi jako by volal zoufalý poddaný na svého krále s nadějí, že jej snad zaslechne a že se u něj zastaví a tu zoufalou prosbu vyslyší a vyřeší… Žena křičí už z daleka. Na plné pecky. Volá stále. Nepřetržitě. Svou prosbu pořád opakuje. Nonstop.

Je to místní žena. Žena kananejská. Pohanka do morku kostí.

A přece Ježíše oslovuje legitimním mesiášským titulem, Syn Davidův. A taky jej oslovuje Pane, což je ekvivalent Božího jména! To je strašně zajímavé. Uznává veřejně a nahlas, že Mesiáš patří Izraeli. Že to není jen tak někdo. Ale Pán.

Odkud jej zná? Z Matoušovy čtvrté kapitoly vyčteme, že se pověst o Ježíši roznesla po celé Sýrii. Dobrá pověst se roznesla. Ano, někdy stačí, že si lidi povídají… Stačí pouhá pověst, reputace, stačí pouhé vyprávění o, historka. A to jméno, to už si člověk zapamatuje. Třeba určitě znáte, jakou pověst mají německá a japonská auta, švýcarské hodinky, belgická čokoláda, francouzský sýr, skotská whisky, italské těstoviny… Lidé mají dobré zkušenosti a rádi je předají dál. Tak je to se vším. Když je zdroj hodnověrný, tak tomu postupně začínáme věřit. Takhle nějak se pomalu a opatrně rodí víra. Protože víra je ze slyšení… Podobně se i tahle pohanská žena někde něco o tomhle Ježíši z Nazaretu dověděla. Je to úžasné! Dokonce i to málo, co slyšela, stačí, aby se jí to v její životní krizi stalo pomocí! Waw. Tady opravdu platí, dobrá rada nad zlato!

Slyšela o něm a najednou ten Ježíš tady je. A ona na něj volá: „Všimni si mne! Věnuj mi pozornost a přízeň!“ Volá slovy znalce Písma: „Ele,hso,n me( Ku,rie.“. Kyrie eleison! „Smiluj se nade mnou, Pane. Má dcera je zle posedlá. Je krutě posedlá.“ Vůbec nevíme, co tu její dceru trápí. Jakou nemocí trpí. Čím je vlastně ovládána. Ale neúnosnost jejího stavu je jasná. Je to s ní špatné, dcera trpí. Tahle kananejská žena, matka, dceřinu bolest vnímá a bere tu bolest na sebe. Je to taky její bolest. Žena se nám stává příkladem solidarity a lásky. Lásky, která bolí. Protože když člověka vedle mne něco bolí, tak to bolí i mě. Ženin křik se nám stává příkladem přímluvné modlitby, která se opakuje, která nepřestává, která je dotěrná, která je z plných plic. Je to příklad přímluvné modlitby, která pramení z lásky a solidarity s bližním, se světem. Když svět trpí, já jako křesťan nemůžu jen tiše stát a přihlížet! Musím se modlit! Vždyť přímluvné modlitby jsou projevem lásky, kterou Ježíš učil. Kterou se my snažíme denně žít.

Rozvíjí se zápletka. Ježíš mlčí. Bůh je naléhavě žádán a přece mlčí. A my se chceme ptát proč? Tak velmi nás to zajímá! „Proč, Bože mlčíš a neslyšíš naše prosby! Proč nás ignoruješ, Ježíši!“ Mám za to, že je to otázka od toho „zlého“. Otázka, která nám má svázat ruce. Která nás má zdeptat. Která nás má připravit o víru. Vždyť jiné je důležité! Přece to, že nakonec k nám Bůh promluví. Tehdy, kdy bude chtít. Tak jak bude chtít. Vždyť on je tím králem, my jsme ti poddaní, kteří doufáme v jeho přízeň, v jeho odpověď.

Ježíš mlčí a učedníci s tou ženou už zdá se ztrácejí trpělivost. Žádají po Ježíši, aby… Jeruzalémská bible to vidí pozitivně a překládá: „aby jí vyhověl.“ To by bylo krásné a hezké. Učedníci vidí, že žena trpí a připojí k její prosbě i své hlasy. Ano. Tak by to mělo být. Tak to má být. Když vidíme trápení, máme Ježíše prosit o milost, tak jako žena v tomhle příběhu. A když vidíme, že někdo za někoho nebo za něco prosí, máme se k těm prosbám v lásce připojit. Většina biblistů však prosbu učedníků překládá negativně: „Zbav se jí!“ Žel, tenhle překlad je originálu blíž. Učedníci jsou netrpěliví a rozmrzelí, ta žena jim je na obtíž. Opravdu z nich nemluví soucit, nýbrž pobouření. A tady si vzpomeneme na první čtení. Na Ježíšův rozhovor s farizei. „Ale co vychází z úst, to jde ze srdce.“ A často to nejsou dobré věci. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky… A tady je máme! Představa elitářství a exkluzivizmu, která druhého odmítá. Myšlenka, že když nás někdo svými prosbami otravuje, tak je potřeba se ho zbavit. Myšlenka, která staví vlastní klid a pohodu nad prosbu bližního. Přesvědčení, že někteří lidé dle našeho mínění nejsou ani hodni přístupu ke Kristu, do církve, protože by nám dělali ostudu… Říkají: volá za námi, kazí nám renomé… Tady je to zvláštní, protože ta paní volá na Ježíše a ne na učedníky! Ale ti to vztáhnou na sebe. Žena neobtěžuje Ježíše, ale jeho bodyguardy, jeho gorily, jeho ochranku, jeho úzký kroužek vyvolených! Uf. A tady je pro nás příkladná výstraha. Takhle ne. Církev nemůže být sebestředná! Nesmí být opouzdřená! Není myslitelné, aby církev byla uzavřená! Aby sbory, aby farníci, aby křesťané byli uzavření vůči potřebám okolí. Takhle opravdu ne. Milí učedníci, nezlobte se, ale tentokrát si z vás příklad brát nelze! Tyhle řeči pramení ze srdce, které je bez lásky. Tohle opravdu znesvěcuje člověka.

Konečně Ježíš promluví. Nakonec je Hospodin vždy přemožen láskou a pomůže, uleví, uzdraví, zachrání. Bůh to prostě takhle má. Odpoví. A Ježíš odpovídá: „Bůh je ten, kdo mne poslal ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ano. Prvně k nim. Vždyť jim to tak Hospodin zaslíbil, ústy proroka Ezechiele: „Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.” Bůh své sliby plní a věrně zachovává svou smlouvu. Kristus není primárně poslán k pohanům. Nýbrž on k pohanům vysílá své učedníky. Až když je odmítnut ukřižováním, až pak se mění situace. Nebo už teď? Nevíme. Kananejská žena spíš předjímá dění směřující po Velikonocích již ke všem lidem a ke všem národům. Stává se předobrazem toho, co Bůh chystá. Totiž spásu otevřenu celému světu. A tahle žena to s předstihem zažívá už teď.

Ježíšův proslov o dočasně vymezeném poli působení tu matku nijak neodradí. Klaní se mu! V hlavě, kdesi na pozadí nám zazní echo toho, co Ježíš říkal ďáblu, když jej na poušti pokoušel: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ Žena se Ježíši klaní. Leží tváří zabořenou do země. V plné pokoře. Aby ji zář slávy a moci neoslepovala. Aby bylo jasné, kdo má tady navrch. Ano. Klaní se mu jako Bohu. Jako Hospodinu. A Pán Ježíš jí v tom nijak nebrání, protože s Otcem jsou jedno.

Ta paní ležící v prachu prosí. Znovu. „Pomoz mi.“ A začne rozhovor, kterému jasně rozumí obě strany: „On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." 27 Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů."“ Dětmi jsou myšlení samozřejmě židé. No a ti psi, štěňata, voříšci, feny? V Kanaánu, což je starobylé označení místa, ze kterého žena pochází, tak byli označováni muži, kultičtí prostituti. A i když v příběhu zazní jenom zdrobnělina, je jasné, že jde o hanlivé označení… Nadávku pro odpadlíky víry, pro pohany.

Kananejská žena se Božímu rozhodnutí podřizuje. Ví, kde je její místo. Ví, že ona je to štěně. Ví, že nemá nárok. Ale přece očekává pomoc. Přece i děti i psy sytí ten samý Pán! I židy i pohany sytí jediný Bůh! A přestože psi jedí jen drobty, tak se nasytí! Poněvadž i ty drobty Boží milosti a moci, drobty ze stolu Páně, dávají život!

A tak se i stane. Ježíš vidí víru oné ženy a její prosbě vyhoví. Protože Hospodin sytí celé stvoření. Nejen kroužek vyvolených. Ale i štěňata. Tak široké je Boží srdce, tak velká je Boží milost. Amen.

Panovníku, Hospodine, prosíme o Tvého Ducha. Duchu svatý vaň v našich společenstvích. Ať tvou širokou lásku umíme přetavit do otevřenosti vůči světu, vůči člověku. Ať světem zní Tvá dobrá pověst. I když někdy mlčíš, Pane, dej nám, prosíme sílu vydržet, vyčkat na tvou odpověď, na tvou pomoc. Pane, často se stavíme do pozice tvých učedníků, a myslíme si, že máme nějaká přednostní práva. Kéž rozeznáme své místo u Tvého stolu.

Pane, i drobty tvé milosti jsou víc, než potřebujeme. Amen.

Co říká rozum?

Jeremiáš 8, 4-7

Někdy si kladu otázku, proč zlo tak přitahuje člověka? Proč nás nepřitahuje víc dobro? Projevy nenávisti v naší společnosti rostou jako houby po dešti. Na to, abychom si všimli změny, žel nemusíme chodit daleko. Platilo, že se vzpomínalo na barbarství komunizmu nebo fašizmu. Dnes je nám nová krize blíž, než bychom si přáli. Ano, mám na mysli demonstrace vůči lidskosti. Projevy nenávisti nejen vůči uprchlíkům, či muslimům, ale taky vůči vlastním lidem, vůči Čechům, kteří nepřátelské nálady s útočníky nesdílí. Mám před očima nevraživé postoje, které jsou burcovány a využívány k dosažení politických vítězství. Nejen v Čechách. I na Slovensku. A ve velkém. Proč sedáme na lep klamu a falešným řečem? Proč podporujeme politiky, kteří očividně klamou a rozkrádají stát? Proč se necháme opít rohlíkem? Proč se necháme svést k nenávisti? Proč nás to zlo přitahuje víc než dobro? Ano, to nejsou ojedinělé otázky jednoho vikáře. Podobné otázky tížili i Jeremiáše v době mezi léty 627 až 587 ante. To je dobrých dva tisíce šest set let zpátky!

Jeremiáš povolán za Božího proroka se pokoušel judský lid odklonit od zlého, a navrátit jej k Hospodinu. Dnešní předčítaný biblický text je jedním z mnohých Hospodinových slov, které měl prorok lidu vyřídit. Zazní série otázek, na které si lid, tedy konkrétní muži a ženy, mají odpovědět sami. Ano, Hospodin si vysoce cení lidskou svobodu. Zazní otázky. Ne hotové odpovědi, které musí člověk chtě nechtě přijmout. Otázky. Nové otázky. Vážné otázky. Pán Bůh bere vážně naši schopnost se rozhodovat pro dobré a zlé. Do ničeho nás nenutí.

Proč se tento lid odvrátil natrvalo? Pevně se drží lsti a zdráhá se napravit? Prorok kritizuje to, co kolem sebe vidí. Odvrácení, odchýlení, odklonění od správného směřování a taky lest, podvod, klam, úskoky a léčky, podrazy. Všude kolem sebe, u jednotlivců i ve společnosti. Jednak jde o zlo v náboženské oblasti. Vztah k Hospodinu už není přímočarý, lid nehledá Hospodinovu vůli. Probíhá sice reforma, obnova, náprava náboženství a mravů, kterou začal Jóšiáš, ale ta je v mnohém povrchní. Mění se obřady a pravidla, ale srdce zůstávají pořád stejná. A lid hledá pomoc u pohanských božstev. Jeremiáš taky vidí zlo i v etické oblasti, u jednotlivců i v rodinách, a taky ve státních institucích a u jejích představitelů.

Nikdo ale nelituje toho, co spáchal. Nikdo neřekne, čeho jsem se dopustil? A ty řeči, které se ve společnosti vedou, též nejsou úplně košer. To je ostrá kritika, která napříč dějinami neztrácí na aktuálnosti. I dnes je té lítosti nad vlastním selháním jako šafránu. I dnes se spíš kauzy tutlají a kabáty převlékají. I dnes se lže. I dnes se vedou řeči, které šíří nenávist a strach. Protože strachem se demokratická masa lépe ovládá. Člověk je zaslepený a nechce rozeznat své zlo. Nechce jej pojmenovat jako zlo. Kritické námitky proroka jsou odmítané jako falešné. I tehdy, i dnes. Svědomí se umlčuje, zlé konání se bagatelizuje. Nebo vysvětluje všelijakými možnými i nemožnými výmluvami. Nejlepší výmluvou je, zdá se, ta, kterou známe už od Adama: „To ne já. Kdepak. To ten vedle mne.“ Delegování vin na druhého je, zdá se, národním sportem.

Bez rozeznání zla, bez jeho pojmenování a bez vyznání není možné udělat ten druhý krok. Totiž krok k nápravě. Ke změně.

Jaký postoj člověk zaujme, když zjistí, že selhal? Když to selhání sám před sebou přizná? Co udělá? Prorok ukazuje dva obrazy z běžného života, které jsou naprosto názorné a snadno pochopitelné. A které vlastně vysvětlují, jak je člověku nepřirozené zůstat ve svém nesprávném konání. Ten první obraz je jasný. Jdeme po ulici nebo po schodech nebo doma z kuchyně do obýváku, na zemi něco leží, my si toho ale nevšimneme, zakopneme a spadneme na zem. Co uděláme? No, to je přece jasné! Mobilizujeme všechny své síly, abychom mohli opět vstát a kráčet dál. To dá přece rozum, že na tom chodníku nebo na podlaze nezůstaneme ležet jak pytel brambor. To je přece přirozená reakce. Vidět je to krásně už na malých dětech. Moje neteř Alžbětka taky padá. A často. Ale pořád se zvedá. A jde dál. Ale člověk, který zůstává při svých zlých skutcích, ten se podobá člověku, který spadne, a na ten pytel brambor se skutečně promění. Prostě tam zůstane ležet uprostřed chodníku a ani ho nenapadne, aby usiloval o to se zvednout. Prorok zde apeluje na zdravý rozum. Nejen svých tehdejších posluchačů ale i nás. Tvrdošíjně se držet zlého je jednak nesmyslné a absurdní, ale taky nepřirozené.

Druhý obraz je podobný. S manželkou jsme byli před pár lety na dovolené ve Francii. Přiletěli jsme, půjčili si auto a roadtrip začal. Na cestě zpátky jsme jeli přes Grenobl. Do té doby šlo všechno hladce a bez problémů. Výhledy i autíčko jsme si doslova užívali. Najednou uprostřed Grenoblu ale skončila silnice. Nemohli jsme odbočit ani doleva, ani doprava. Ani couvat nešlo. Před námi veliká tabule zákaz vjezdu všech vozidel. Tedy i naší malé pětistovky. Nad námi blankytně modré nebe, no a pod námi samé koleje. Stáli jsme totiž uprostřed křižovatky tramvají. Jak jsme se tam dostali a proč, to nám doteď není jasné. Nejspíš jsme si nevšimli důležitého dopravního značení, nebo tam nebylo a místní to tam dobře znali. Co teď? Chtěli jsme se samozřejmě vrátit na správnou cestu! Ale kudy? A v té chvíli jsme spatřili, jak se na nás zezadu řítí policejní dodávka plná policistů. To byla radost. Myslím to vážně. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme zabloudili, a ptali jsme se kudy dál. No jo, ale měli jsme francouzské značky! Nedůvěřivě si nás ta parta prohlížela. Tak zavřou nás? Dají nám pokutu? A oni ne. Ukázali rukou, ať je následujeme a z toho nebezpečného místa nás vyvedli. Díky Bohu za ně! To je Jeremiášův druhý obraz. Kdo sešel z cesty, může se vrátit. Kdybychom v té špatné cestě s Elenkou pokračovali, tak by nás nejspíš nabourala nějaká tramvaj. Bylo důležité dál v ní nepokračovat, náhle a rychle najít řešení jak z té situace ven. To je pro člověka přirozené. To nám velí náš rozum. Jdeš špatným směrem? Vrať se!

Je zajímavé, že v oblasti hříchu ten náš rozum, na který jindy docela spoléháme, jakoby nefungoval. Nebo jej ignorujeme? Když upadneme do hříchu, tak si v něm někdy hezky libujeme, zapomínáme se znovu postavit. Když se ztratíme, nehledáme cestu zpátky. Je to vlastně strašně zvláštní.

Další obraz, který Jeremiáš používá je kůň. Jako střelbou vylekané válečné koně pádíme vstříc bitvě. Slyšíme slova hrozeb a nadávání a nenávisti… A náš strach nás dovede plně ovládnout. Ochromit náš rozum. Propadneme panice a zoufalství. A jako stádo pak běžíme řízení těmi, kteří používají lidský strach - z neznámého, z jiného, z odlišného – aby získali větší vliv, větší moc. Strach ze života nás žene přímo do náruče smrti.

Prorok se diví. Proti nepochopitelné vědomé zatvrdilosti Božího lidu staví Jeremiáš čápa, hrdličku, vlaštovku a jeřába. Ti nám jsou příkladem i poučením. Ti znají Hospodinovy řády a… ano, řídí se jimi. Znají čas svého příletu a dodržují jej. Dělají to přirozeně, bez zábran, bez zaváhání. Naproti tomu Boží lid, člověk, jemuž Hospodin zjevil své řády zakotvené v Zákoně, si volí cestu nepřirozenou, plnou zábran a váhání. Cestu proti zdravému rozumu. Cestu hříchu.

Proč nás přitahuje víc zlo? Nevím přesně. Neví to ani Jeremiáš. Snad jedinou odpovědí je, že se tak děje, protože neznáme Boží řády. A možná je i formálně známe. Ale řídíme se jimi? Jsou nám přirozené jako dýchání?

Evangelium zní jasně. Poznávej Hospodinovy řády, přijímej je za své a hlavně rozhoduj se podle nich. Je to přece přirozené. Vždyť to velí rozum. Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe. Dnes je čas povstat, je čas se navrátit. Je čas zanechat lest a litovat zla, jež dělám. Zatím ještě je čas vyznat: „Hospodine, pane, čeho jsem se to dopustil?“ Amen.

Úryvek z deníku apoštola Petra

Mk 8, 27-33

Úterý 2.
Dnes se mne kluci ptali, jestli nevím, proč jedeme právě do Caesareje. Nevím. Ale zdá se, že je to pro Mistra důležité. Krajina je hezká. Klidná. Slyšel jsem, že v Caesareji je jedna stará jeskyně řeckého lesního boha Pana. Latinsky „Faun“ nebo tak nějak. Takový ten, co vypadá jako kozel a když jej v lese vyrušíte při spánku, tak vás prý začne strašit. Myslím, že nám po něm zůstalo dvojí: panický strach, no a právě ta jeskyně. Se normálně těšim! Genezaretskému jezeru a Galileji se vzdalujeme čím dál víc. Ještě tak čtyřicet kilometrů a dorazíme do cíle. Putujeme pořád na sever. Do cizího města, do cizí země… Procházeli jsme i malebným údolím kolem jezera Chúle. Ty výhledy! Pane, jó. Paráda.

Středa 3. Večer.
Přešli jsme hodný kus cesty a Caesareji Filipově jsme se výrazně přiblížili. S kluky jsme rozložili tábor. A večer jsme jako obvykle seděli u ohně. Bylo příjemně. A taky bylo vidět hvězdy. Zkrátka pohodový večer. Mluvili jsme o lecčem. Smáli se. Bylo to moc fajn.

Najednou se ale Mistr zeptal zvláštní věc. Řekl: „Mládenci, už mne nějakou dobu znáte. A taky lidé mne už viděli leccos dělat, leccos říkat.“ Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal naplno: „Za koho mě lidé pokládají?“ Všechny nás to překvapilo. Utichli jsme. Ondřej na mne velevýznamně koukal. Já na něj: „Co je? Co chceš?“. Prý jsem měl jako něco říct. Nevěděl jsem ale co. A tak nastalo u ohně takové to trapné ticho. Všichni jsme přemýšleli a koukali do ohně.

Tu se jeden ozval: „Mistře, já jsem mluvil s tím dělníkem na vinici, vždyť ho znáš. A ten si myslí, že jsi Jan Křtitel. Já jsem mu říkal, že asi pravdu nemá, protože jsme Jana viděli na vlastní oči stát vedle tebe, když tě křtil. Takže bylo jasné, že jste stáli vedle sebe dva, Jan a Ty, Mistře. Ale nedal si říct. Prý musíš být Janem, jinak si tvé skutky ten člověk vysvětlit nedovedl. Když jsem řekl, že Jan je mrtev, namítal, že jsi Jan, který vstal z mrtvých.“ A znovu zavládlo ticho. Jak jinak. Opět trapné.

Tu se ozval druhý: „Mistře, mne se kdysi ptal jeden člověk ze zástupu, neznal jsem ho, jestli jsi Eliáš.“ Ale hned na to, další člověk naši debatu přerušil a tvrdil, že Eliáš nejsi, ale že určitě musíš být prorokem. Protože takových věci je schopen jenom prorok a nikdo jiný.

Podobně se postupně odvážili i další. Oheň plápolal. Dohasínal. Společně jsme se pomodlili a ulehli. Ráno je moudřejší večera.

Čtvrtek 4.
Po včerejší anketě, jejíž smysl nám nebyl jasný, jsme o tom s kluky chvíli mluvili. Jeden se ptal: „Opravdu Mistr neví, co o něm lidi říkají?“ Nemohli jsme se ale dohodnout, jestli jsme v té cizině proto, aby měl Mistr od lidí na chvíli klid. Aby si oddechl, protože už na něj doléhala tíha popularity. Nebo aby mohl nerušen přemýšlet o tom jak dál. Aby si ujasnil, co po něm lidi chtějí a co od něj očekávají. A jestli ta cesta, kterou jde, je doopravdy tou cestou, kterou má jít. Zažili jsme včera večer první poradu Ježíšova PR týmu? Hledáme společně s Mistrem jaký produkt lidem nabídnout? Odpovědi se sice v dotazníku veřejného mínění lišily, ale je jasné, že lidi mají Ježíše přinejmenším za proroka. Je prorokem? Jen prorokem? Je vůbec prorokem?

Mistr náhle naše uvažování přerušil. Zdálo se, že v anketě pokračuje. Teď už ale nešlo o to věrně reprodukovat různé názory jiných… Nyní šlo do tuhého. Zeptal se nás přímo a konkrétně: „A za koho mne pokládáte vy?“ Uff. Co jsme mu na to měli říct? I pro nás je Ježíš pořád ještě otázkou. Chodíme s Ním už celkem dlouho, slyšeli jsme, co říká, viděli ho, jak dělá neuvěřitelné věci. Věci, které nikdo nedělal. Jenom dávní proroci. Mluví o Božím království, o pokání. Když nám řekl, následuj mne, tak jsme ho následovali. Protože takového člověka, s takovou aurou, takovým charakterem, s takovým… Prostě nikoho jemu podobného jsme v životě nepotkali. Co jsme mu na jeho otázku měli říct? Jakub do mne nenápadně strčil loktem. Pod žebro. Věděl jsem, že kluci čekají, co řeknu. Ale slova zkrátka nepřicházela. Tak je to prorok nebo není? A najednou ze mne vyletělo: „Mistře, ty jsi Mesiáš.“ Musí být! Kdo jiný? Řekl jsem mu to přímo do očí: „Ježíši, ty jsi Mesiáš.“ V mé mysli ten výrok dál rozkvétal: „Ten pomazaný. Ten, pro kterého má Bůh zvláštní úkol. Ten král, který nás zachrání. Ten, který přináší nový pořádek. Který nás osvobodí. Který přinese mír. Který bude vládnout Izraeli. Ty, Ježíši jsi ztělesněné zaslíbení, o kterém jsme četli v prorockých knihách. Ty jsi…“ A v tom mne Mistr vytrhl z mého zamyšlení a nečekaně tvrdě mne pokáral, ať o něm nikomu neříkám. Přiznám se, že tomu nerozumím. Proč mne takhle pokáral? Proč to nemám říkat? Což to není pravda? Normálně jsem se namíchl. Cožpak není tím, kterého čekáme? Proč to dál nevysvětlil? Odmítl mé vyznání? Ach, už je nad ránem. Snad usnu.

Pátek 5.
Hned ráno – po snídani, modlitbě a zpěvu žalmu – nás Mistr zavolal a začal nás vyučovat. Zdá se, že právě toto bylo jeho záměrem od začátku. A zde v přírodě, na cestě, konečně nastal ten správný čas. Začal nás učit. Ale to, co říkal, nás výrazně překvapilo. Mluvil naprosto otevřeně a bez zábran. Tentokrát nezaznělo žádné podobenství. Žádná vysoká řeč, nebo hádanky. Řekl prostě: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.” S kluky jsme pozorně naslouchali. A popravdě nechápali. Souvisí to nějak s tou anketou? Nebo je to nové učení? Nové téma? Urazil se snad? Zalekl se vlastního příběhu a chce jej dobrovolně ukončit? A proč by se to tak mělo stát? Viděl to snad ve snu? Porokuje vlastní osud? Vůbec nevíme. Jsme plní údivu. Mistr to nijak dál nevysvětlil. Nekomentoval. Ale takhle se to přece nesmí stát!

Sobota 6.
Brzy ráno jsem si svého Mistra vzal stranou a začal jsem ho rázně kárat. Řekl jsem mu mezi čtyřma očima, že to snad nemyslí vážně. Takové programové vyhlášení je pro kočku… Snažil jsem se mu promluvit do duše, ať změní strategii. Vždyť jej lidi milují a doslova pronásledují! Vždyť takhle svůj život nemůže žít! Nemůže směřovat k zavržení a ke smrti! Proč by ho měli náboženští vedoucí nechat zabít? Vždyť právě teď jsou od Jeruzaléma daleko! V cizině. Hned vedle Caesareje. Stačí požádat o azyl. Tady ho nikdo nebude pronásledovat. Vždyť by mohl klidně, až do požehnaného věku, vyučovat zrovna tady! Proč ne? Co nám brání zůstat tady, v bezpečí? No, Mistr o tom nechtěl ani slyšet. Mé kárání bylo pokáráno. A kdyby jenom tváři v tvář. Ale on ne. Najednou všichni kluci koukali na to, jak mě Mistr poslal k všem čertům. Doslova řekl: „Jdi za mne, satane!“ Satane. Mistr mne nazval satanem. Cožpak jsem já nějaký pokušitel? Co mám společného s tím, který Mistra pokoušel na poušti. Pranic. A ty výmluvné pohledy, co na mne vrhali mí bratři. Tomáš se normálně řehtal. Ostatní k tomu taky neměli daleko. Řekl mi: „Jdi mi z cesty, nezavazej. Tohle je má cesta. A ty mi v ní teď překážíš. Zařaď se za mne. Já jsem velitel. Ne, já, tebe, Petře… Ale ty mne máš následovat. Ty přemýšlíš jako člověk, a bylo by ti líto, kdybych umřel, ale mé myšlení je Boží. Nejde o to, abych zachránil svůj život. Ale abych zachránil ten Tvůj. A nejen Tvůj.“ A když jsem mu pak zahanben pohleděl do tváře, viděl jsem, že to myslí vážně. Že bude trpět. Že bude zavržen a zabit. A moc jsem doufal, že s tím vzkříšením bude mít taky pravdu.

Tenhle výlet do ciziny byl Mistrovým druhým pokušením. A já jsem se mu nevědomky, kvůli své lásce, stal pokušitelem.

Neděle 7.
Vyrazili jsme. S Caesareou za zády jsme se vydali na pouť do Jeruzaléma. Ano, přesně tak. Mistr si jde za svým cílem. Zachránit člověka. A my jsme dnes zase mezi lidmi. Mistr znovu veřejně káže o Božím království. Opět se shromažďují zástupy, a všichni ho poslouchají. Mistr nás zve k následování. A já jdu.

Dovětek:
Když dočetl, usmál se. Vzpomínka na Mistra jej hřála u srdce. Byl rád, že svůj starý deník po létech objevil. Jednou je snad objeví i jeho děti. Vzal do ruky tužku a na kousek papíru dopsal: „Už je tomu několik let, co můj Mistr vstal z mrtvých, byl vzat do nebe a seslal nám svého Ducha…

Tehdy jsem měl pravdu, když jsem Mistra nazval Mesiášem. Ježíš mé vyznání vůbec neodmítal. Chtěl, abychom s tím titulem chvíli počkali. Protože starozákonní Mesiáš, to není titul, který by úplně vyjadřoval kým Mistr je. To oslovení, nevystihovalo úplně Ježíšovu identitu. Kdybychom jej v té době veřejně nazývali Mesiášem, lidi by to zmátlo, nerozuměli by, doplňovali by si tam své vlastní více či méně triumfální představy. A to by bylo špatně. Proto jsme onehdy měli mlčet.

Ne titul – Mesiáš, Pomazaný, Kristus – vymezil kým Ježíš je. Obráceně. Ježíš, ten Syn boží, který přišel na svět, byl odmítnut, trpěl, zemřel a byl vzkříšen, tenhle Ježíš vymezil, co vlastně titul Kristus znamená.

Teď už mlčet nemáme. Směle vyznávejme. Ježíš je Kristus. Od Otce poslán. Lidmi zabit. Vstal. Byl vzkříšen. Je mezi námi svým Duchem. Ježíš. Mistr. Mesiáš. Syn Boží.“ Amen.

Heurékamen

1. Čtení: Jan 1, 35. – 42.

Text kázání: Jan 1, 43. – 51.       

Milé shromáždění, bratři a sestry, milí Kristovi přátelé.
„Těleso ponořené do tekutiny, která je v klidu, je nadlehčováno silou rovnající se tíze tekutiny stejného objemu, jako je ponořená část tělesa.“ Promiňte ten úvod. Nejedná se o novoroční předsevzetí oprášit léty už trochu vybledlé znalosti ze středoškolské fyziky. Ano, jste tady správně! Žádná hodina fyziky se nekoná. (Aby vám to nevrtalo hlavou tak jen doplním, že je to zákon o hydrostatice.) Jen jsem chtěl připomenout člověka, který nahý utíkal po ulicích města Syrakusy. Utíkal a křičel. Řeč je o Archimédovi. Jeho slavné zvolání – víte, které to bylo – heuréka, totiž zaznívá i v obou přečtených biblických textech. A hned několikrát. Překlady nám to však zatají. V české Bibli žádné „heuréka“ nenajdeme. Alespoň jsem ho tam nenašel, klidně hledejte a opravte mě. Budu rád. Řečtináři vědí a my si to taky nějak přeložíme. Heuréka znamená: „Mám to!“. Ještě lépe: „Našel jsem to! Nalezl jsem to!“

A ono toho radostného nalézání je dnes v textu celkem dost. V prvním čtení jsme slyšeli příběh o tom, jak Jan Křtitel označil Pána Ježíše: „Hle, beránek Boží.“ Když to slyšeli dva z Janových učedníků, tak se vydali a šli za Ježíšem. Ptali se jej, kde bydlí. A poté, co jim to ukázal a nějaký čas u něj zůstali. Jeden z těch dvou byl Ondřej, bratr Šimonův. Jeho první reakce bylo jít za svým bratrem a radostně zvolat: „Nalezl jsem Mesiáše (což je v překladu: Kristus)“. Šimon je přiveden k Ježíšovi a ten mnění jeho jméno na Kéfas, tedy, Petr. Zaznělo první „Heuréka“.

Biblické slovo, které je základem kázání sleduje příběh jiných tří postav, Filipa, Natanaela a samozřejmě Ježíše. Ten příběh se odehrává jen den poté, co uvěřili Ondřej s Petrem v Betsaidě, malé rybářské vesničce. Betsaiďan, milovník koní, Filip, je v seznamech dvanácti učedníků. Má tam pevné místo. Dar Boží, Natanael, se vyskytuje jedině tady a v závěru Janova evangelia v příběhu o setkání učedníků se vzkříšeným Kristem u Tiberiadského jezera. Jinak je Natanael ztotožňován s postavou učedníka Bartoloměje, a nalezneme jej tedy i mezi učedníky, i když tradičně pod jiným jménem. Ježíše prorocky představuje Jan Křtitel, když jej osloví o` avmno.j tou/ Qeou/, beranku Boží. Známe jej spíš z latiny jako Agnus Dei. Je to janovský povelikonoční symbol, který navazuje na pesachového beránka a snad taky na beránka, kterého připravil a dal Bůh, a který zastoupil lidskou oběť v příběhu o obětování Abrahamova syna Izáka.

Osoby známe. Co se v příběhu děje? Kristus se rozhodne jít do Galileje. Vyhledá Filipa. Řekne mu: „Následuj mě.“ Filip vyhledá Natanaela a řekne: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Tady máme opět zvolání: „Heuréka“. Heuréka. Nalezli jsme. Počkejte, jak nalezli? Nebylo to jinak? Pamatuje si to Filip dobře? Vždyť ne on nalezl Ježíše, nýbrž Ježíš nalezl jej! Výslovně je tam řečeno, že Ježíš ho vyhledal a pozval jej k následování. Jakéže nalezli jsme! Filip lže! Vždyť o ostatních lidech se tam nemluví a jasně víme kdo, koho nalezl! Nelže. V tom plurálu je patrně odkaz na Filipovi sousedy, Ondřeje s Petrem, z předešlého příběhu. A jednak je to vyjádření toho, že Filipovi, někdo, něco chybělo. Že možná ani nevěděl co to je. Ale že to nemohl najít. Snad to byl ten, o kterém četl v starých moudrých knihách, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci. Snad to byla odpověď na ty otázky, které si Filip kladl. Snad to byla láska, která mu tak bytostně chyběla. Snad to byl smysl, který se mu tak dlouho zdál být k nenalezení. I když nemám rád to slovné spojení, snad Filip nalezl smysl života. Zařvat heuréka bylo nasnadě. Ježíš jej našel. A on našel Ježíše.

Archimédes prý utíkal nahý po ulicích města, protože se chtěl se světem co možná nejdřív podělit o tu radostnou zvěst. Když ve vaně najednou objevil tu zákonitost, o které jsme mluvili v úvodu, nemohl čekat. Ta tužba říct světu, jak to doopravdy s tou kapalinou je, byla větší než stud. A tak zapomněl i na ručník a běžel. A křičel. Podobně Ondřej běžel za bratrem a stejně tak Filip běžel za Natanaelem. Přetlak ty radostné zprávy je nutil konat. Nemohli si to nechat jenom pro sebe. Tady se nám Archimédes, Ondřej i Filip stávají příkladem jak se zachovat, když nám to o tom Kristu najednou dojde. Když se zasvítí žárovka, když nám svitne. Samozřejmě že nemáme zacházet do extrému a nazí běhat po Praze s heslem: „Heuréka, Ježíš tě miluje. Bůh tě miluje.“ To by bylo směšné. A tuším, že taky trestné… Ten příklad je jasný. Heuréka mně nutí jít, za těmi, co jsou mi nejbližší, za mými bratry a sestrami, za mými rodiči a dětmi, za bratrancem, strýčkem, tetičkou, za mými sousedy, za lidmi z mého města… A říct jim to. Hele, už nemusíš dál hledat. Už jsme jej nalezli. Neboť on nalezl nás. To zvolání mně vede k misii.

Nemám, namysli misii násilnou nebo dotěrnou, to ne. Když Filip osloví Natanaela, ten je prostě skeptický. Reaguje jinak než Petr nebo Filip. Ti prostě slyšeli pozvání a šli. Natanael je skeptik. Namítá: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?” Patrně se v jeho odpovědi ozve nějaké dobové přísloví nebo rčení. Natanael se možná divil, jako když Košičan slyší někoho mluvit o Bratislavě jako o hezkém městě. Nebo Pražák o Brně. Ano, může jít do velké míry o předsudky. Těmi se nechci dnes zabývat. Dobře je známe. Ono však jde dle vykladačů o něco jiného. O něco závažnějšího. Co když to není jen povrchní námitka? Co když Natanael, tu hebrejskou Bibli znal? Co když ji četl a o Ježíši, o synu Josefova z Nazareta, tam nenašel nic? Jedna věc je, že naše Heuréka u lidí narazí na nepochopení, na chlad a nepřijetí. Druhá věc je, že ty námitky nejsou jen povrchní. Můžou mít hluboké kořeny. Třeba i v Bibli. Ano, čtení Bible má čtenáře blahodárné účinky. O tom není žádných pochyb. Ale samotné čtení textu nám nezaručí, že k nám ta Bible, to Slovo, promluví. Nefunguje to jako s tím fyzikálním zákonem. Jednou to někdo objevil, zapsal a my si to přečteme a rozumem pochopíme. Ačkoliv ne každý se stane fyzikem, každý má nějakou, alespoň základní schopnost tu zákonitost pochopit. Bible se nečte jen rozumem. Čte se celým člověkem. Čte se přes speciální brýle, brýle vztahu – Ježíš a já.

Filipova odpověď na Natanaelovu skepsi mi je blízká. Líbí se mi. Rozumím ji. Neargumentuje, nehádá se, nepřesvědčuje ani nenutí. Nýbrž zve. „Pojď a přesvědč se!“ Slova jednoduchá. Slova vstřícná. Natanaeli, kamaráde, jestli chceš, tak pojď. Já jdu do shromáždění. Když chceš, pojď se mnou. Když nechceš, tak ne. Nutit dospělého člověka nemá smysl. To mne naučila křesťanská střední škola, kde všichni povinně, věřící i nevěřící, buddhisté i skeptici, ateisté, prostě všichni povinně museli každé úterý do kostela. Mnoho z mých spolužáků a přátel různě rebelovali a bouřili se proti tomu. Poslouchali walkmany, psali si úkoly, dělali si z kněze dobrý den. Ale hlavně, je to nucení odradilo. Snad byl ten záměr dobrý. I když, ono se říká, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.

Pojď a přesvědč se! Natanael, ku podivu jde a přesvědčí se. Ježíš jej osloví: „pravý Izraelita, v němž není lsti.“ A Natanael se diví odkud jej zná. Vždyť jej vidí poprvé v životě! Ježíš odpovídá: „Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.” Tam pod tím stromem. Tam jsi seděl. Nebo můžeme symbolicky, tam pod tím zákonem, tam jsi seděl. Tam jsem tě viděl studovat a číst. Nabírat novou sílu a odpočívat. Tam pod tím fíkem. A najednou Natanael vyznává: „Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.” Vůbec není jasné, co se právě stalo?! Proč vyznává? Protože Ježíš projevil nadpřirozenou moc? Proto, že mu řekl, že jej zná? Protože s Ježíšem mluvil? Protože, mu to Ježíš zjevil? Protože Ježíš svojí osobností přitahoval jako magnet staré železo? Protože? Ano. Protože. Protože jej potkal. Nastala epifanie. Bůh se zjevil. A Natanaelovi zaznělo to vnitřní heuréka.

Bratři a sestry, začíná nový rok, nový začátek, nová neděle, nové pozvání. Za chvíli, ve středu budeme slavit jeden z mála církevních svátků, které jsme si jako evangelíci v kalendáři ponechali. Budoucí středu 6. ledna neslavíme svátek tří králů, nýbrž máme o hodně důležitější důvod k oslavám. Ve středu totiž vrcholí vánoce. Bůh se zjevuje. Janu Křtiteli, jako člověk Ježíš, ve kterém Jan spatří Beránka Božího. Dává se poznat Ondřejovi jako Mesiáš, tedy Kristus. Zjevuje se také Filipovi jako ten, o kterém psal Mojžíš v zákoně a taky proroci. A též Natanaelovi jako Mistr, Syn Boží, král Izraele. Ale Bůh se zjevuje nejen izraelskému národu, ale taky i těm tří mágům, kteří zastupují všechny národy světa. A Ježíš nachází i mne. A já nacházím Ježíše. A smím k němu zvát i mé blízké. Heuréka. Amen.

Herodes v nás

čtení: 2. Mojž 1, 9-22
text: Mt 2, 13-18

Milé shromáždění, bratři a sestry, milí přátelé.
Nevím, zda jste už měli příležitost přemýšlet nad tím, jaké jméno vybrat pro svého očekávaného synáčka. Možností je nepřeberné množství. Jedni chtějí raději klasičtější jméno jako třeba Jan nebo Jiří, Petr, Josef nebo Martin. Jiní dají přednost jménu méně tradičnímu, třeba Hugo, Ervín, Vincent nebo Augustin. Jenom málokdo by ale chtěl svého potomka pojmenovat Kain nebo Jidáš, Adolf nebo Herodes. Představte si, Herodes Sabo. No, nezní to nejlíp. Jak by mu asi říkali ve školce? „Heródku, nelez po tom radiátoru! Heródku, spapej ten špenát. Je to mňamka. Budeš pak silný jako Pepek námořník!“ Upřímně nevím. Tato jména nám prostě nenapadnou. Ani ne proto, že by byly v našich zeměpisných šířkách neobvyklé. Ta jména jsou prostě zatížená. Kain byl bratrovrahem, Jidáš vlastně také, o zločinech Adolfa se odmala učíme na hodinách dějepisu. A Herodes? Toho líčí dnešní čtení jako vrahouna malých dětí.

Kdo vlastně byl ten Herodes? My ho známe z Bible jako zloducha, ale dějepisci jsou k němu shovívavější. Byl to vlivný král. Pravda, velikosti Karla IV. nedosáhl, i když na druhou stranu, ten v Bibli není… Herodes Veliký, známý také jako Herodes Ukrutný, byl židovský král idumejského původu. Ano, slyšíte dobře, byl potomkem kmene Edóm, tedy potomkem letitého nepřítele Izraele. Na Hasmoneovský trůn se přiženil. Vzal si dceru velekněze Hyrkána II, Mariamné. Herodes, houževnatý stavitel, budoval města. Třeba kompletně přestavěl Samaří a nazval jej řecky Sébastos podle císaře Augusta. Nechal postavit Cesareu, a taky vystavěl Antoniovu pevnost. Ano, z názvů staveb je jasné, že to byl veliký příznivec a podporovatel Říma a Císaře. Nakonec to mu dopomohlo v jeho skvělé kariéře. Byl totiž vládcem Judeje mezi léty 40 až 4 před Kristem. Což není krátká doba. Ale pozor! Byl to opravdu Žid. Jeho největším budovatelským počinem byla obnova Jeruzalémského chrámu, se kterou začal roku 19 před Kristem. Dokonce na chrám i štědře přispíval. Ale své židovské poddané si ani tím vůbec nezískal. Jak to, že nezískal? Vždyť jim obnovil chrám a naplnil chrámovou pokladnici… On totiž, protože se obával o svou pozici, vyhladil celý Hasmoneovský rod. A to bylo neodpustitelné. On se tam přiženil a téměř do jednoho se jich zbavil. Zcela platilo přísloví, že na královském dvoře se více dožije vepř než královský syn. I když vepře na židovském panovnickém dvoře bychom asi stěží hledali… Druhá výhrada nebo výtka, kterou měl u Židů, byla, že sice budoval chrám Hospodinův, ale také přispíval a navštěvoval i chrámy cizích božstev. Říct o něm tedy, že byl pravověrný žid, by byla lež.

Co mu ti chlapečci udělali, že se na ně takhle obořil? Zcela nic. Vůbec nic. Prostě nic. Herodes byl až chorobně paranoidní, hledal nepřítele i mezi těmi nejbližšími, vždyť víme, jak dopadli… Každého, kdo ohrožoval jeho trůn a pozici, kterou si za ta léta vybudoval, nechal jednoduše popravit. A když mu mágové, cizinci, oznámili, že se někde v jeho říši narodil jeho sok, tak se prostě lekl. Měl strach. A když mu mágové řekli, že ten narozený král má dokonce vlastní hvězdu, že ta je přivedla Herodovi až do obýváku – oni totiž mysleli, že právě jemu se narodilo to dítě s hvězdou – tak to úplně šílel. Plán byl jasný: „zabít nepřítele, dokud je ještě v plenkách“. Ale ti mágové mu nakonec neprozradili, kde se Ježíš narodil. Oni šli jinou cestou. A tak co mněl ten Herodes dělat? Jak jinak se měl té hrozby, toho budoucího krále zbavit?

Ono, Herodes ve svém činu vůbec nebyl originální. Četli jsme to i v dnešním prvním čtení o vraždění izraelských nemluvňátek v Egyptě. I tam se projevil starý nepřítel, ta zloba, ten strach, který dřímá v člověku. To, co je neznámé, to, čeho se bojím, to, čemu nerozumím, to, co si myslím, že mne ohrožuje… to… to musí pryč. To musíme vyhubit. Takový byl postoj egyptského panovníka, stejně tak Herodův a Adolfův. Proto umírali izraelští chlapečkové, proto chlapečci Herodova vlastního království, proto umírali židovské děti v Adolfových táborech. Žel, tenhle postoj nevymřel s krvelačným vůdcem. Ani s jedním z nich. Žel ten fašoun se v člověku objevuje i dnes a má různé podoby a názvy. Vy víte asi, koho mám na mysli. V obou našich zemích takové lidi máme. Není jich úplně málo. A někdy je podpoří i nějaký ten výš postavený politik… Ne. Tady musí z naší strany zaznít jasné a zřejmé a čisté: „Ne, takhle ne. Takhle už nikdy ne“. Herodův čin a činy jemu podobných, jsou činy zoufalců, kteří mají plné kalhoty. Kteří nevědí, jak jinak reagovat než vraždou, než násilím, než lží, než propagandou.

„Dost bylo politiky. Vždyť ještě pořád, až do Zjevení Páně, máme Vánoce.“ Já tam tu souvislost vidím. Vybral jsem tato čtení, protože podle mého názoru jednak ostře kontrastují s radostí z narození Spasitele a jednak dokreslují svět, pozadí a důvody, proč se ta Boží láska v tom Betlémě narodila. Ona to není pohádka o zázračném narození a podivuhodném vysvobození před pronásledováním… Je to reportáž o stavu světa. Když přišel na svět Ježíšek, dětí umíraly. I předtím, i potom, i nyní děti umírají. Protože Boží láska naráží na odpor, na odmítnutí, na zlobu srdce. Nevím, proč tomu tak je. Nerozumím tomu. Nechci, aby se to dělo…

Ježíš byl ohrožován už od plenek. Nejdřív nebylo místa v ubytovně, když Marie rodila, pak se Ježíš s rodiči stali uprchlíky, pak v dospělosti musel čelit obviňování z herezí, pak jej chtěli kamenovat, patrně několikrát, pak jej soudili, asi ne úplně férovým způsobem, pak jej odsoudili a pak musel až na kříž a do hrobu. Protože Boží láska naráží na odpor, na odmítnutí. Nevím, proč tomu tak je. Nerozumím tomu. Nechci, aby se to dělo…

Židovský král Herodes asi plně zosobňuje nepřijetí Boží lásky. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Nejhorší na tom je to, že stejné nepřijetí Boží lásky, Božího odpuštění, vnímám i dnes na sklonku roku 2015. Mezi politiky, mezi inteligencí, u českého Honzy i slovenského Ďura, u mne blízkých lidí, ale i sám u sebe. Ten Herodes se ve mně projeví vždy, když odmítám děti prchající před válkou a jejich rodiče, vždy když si myslím, že můj národ je ten nejlepší… Jen ten můj národ, jen ta má Evropa, jen ta moje rasa, mé náboženství, samozřejmě křesťanské – ať už to znamená cokoliv, jen ta má sociální vrstva, jen ten můj výklad svatých spisů… Když si myslím, že jen to moje, že jenom já mám právo na život, na názor, že jenom já mám patent na pravdu. Když šířím strach a lži… Zkrátka, když se ve mně ozve malý fašoun. A když bych všechny, co moji pozici ohrožují, nechal ze strachu nejraději vyhladovět, nebo hůř – nechal vyhladit. Člověk ovládaný strachem o svou židli, strachem o svůj komfort, je schopen těch nejhorších činů. A žel, taky je dělá. Řekněme Herodovi v nás jasné: „Ne“.

Tak a kde je tedy to evangelium, pane vikáři? To evangelium dnes zaznívá nenápadně. Ono tomu tak někdy bývá. Zlo má krátké trvání. Každý Herodes jednou padne. To koneckonců dokazuje i ten biblický Herodes, když umírá, a dokazuje to i Jidáš nebo Adolf. To je výrazné povzbuzení. Ti zloduchové padnou. Zvítězí pravda a láska. Ale chce to dřinu. Někdy dokonce emigraci, jako v případě Ježíše a dalších běženců. Ale nakonec ty vlády, ty režimy vládnoucí strachem padnou. Ty nálady burcující nenávist pominou. Kéž je jich čím dál méně.

Hospodin žehná a ochraňuje svůj lid i uprostřed zloby světa. Důkazem toho je Mojžíšova záchrana v ošatce vymazané asfaltem a smolou ukryté v rákosí. A taky všechny ti židovští chlapečci v Egyptě, kteří byli zachráněni porodními bábami. A taky Ježíšova emigrace paradoxně právě do Egypta. Hospodin žehná a ochraňuje svůj lid i uprostřed zloby světa. To dosvědčí i ty porodní báby, které se bály Boha víc než státních nařízení. A taky to dosvědčuje každý posel zpráv o záchraně. Ať už je to anděl Páně nebo lékař nebo humanitární pracovník nebo politik, který hlasuje za dobrou věc nebo… a tady si to doplňte.

Evangelium zaznívá i dnes. Přišla Boží láska, Ježíš. A my se smíme rozhodnout, jak na něj budeme reagovat. Jestli se zachováme jako Herodes, totiž, pochopíme příchod židovského krále špatně - jako hrozbu, nebo ne. Jestliže budeme bránit svůj stolec zuby nehty, nebo Mu židli svého života přenecháme dobrovolně. A snad se staneme i posly dobrých zpráv, posly pokoje. A snad se staneme i těmi, kdo se víc bojí Boha než lidí.

Přeji nám, ať vyznáváme spolu s evangelistou Janem: „On musí růst, já však se menšit.“ Hospodine, kéž se ten Herodes ve mně menší a kéž Kristus ve mně roste. Amen.

Otevřené nebe

čtení: 1. Mojž 28, 10-17
text: Sk 6, 8-10 + konec 7. kapitoly

Milé shromáždění, bratři a sestry.
Štěpán. Druhý svátek vánoční už stovky let připomíná starý příběh, který dobře známe a který se nám do koloritu vánočních svátku ne tak úplně hodí. Ať už vnímáme Vánoce jako svátky rodiny nebo svátky konzumu a obžerství nebo – po křesťansku – jako svátky Boží lásky, která se projevila v betlémském dítěti… Zkrátka a dobře, nesedí to. Tohle je premisa většiny kázání, které jsem dosud na Štěpána slyšel nebo četl nebo kázal. Dnes se vydáme jinou cestou. Příběhy o mučedníkovi Štěpánovi a o patriarchovi Jákobovi, který prchá a unavený lehá na posvátné místo, spolu nejenže souvisí, ale souvisí také s Vánocemi. Opravdu?

Co mají Štěpán a Jákob společné? Zdánlivě vůbec nic. V bibli mají jména důležitou funkci, vykládají základní charakteristiku povahy svého nositele. Štěpán má hezké jméno řeckého původu – Στέφανος – a znamená věnec, koruna, čest, odměna, doslova ten, který je obklopován a zahrnován. Statistická vsuvka – v České republice je přesně 22.273 lidí tohoto jména. V žebříčku oblíbenosti je na 108. místě. Dokonce se tak jmenovalo, tuším, 9. papežů. Na druhé straně Jákob, dnešní Jakub, je jméno hebrejské – Ja'akov – znamenající ten, který sevřel, a souvisí s patou. Toto jméno mu bylo dáno, protože při svém narození držel za patu své starší dvojče -Ezaua. Český ekumenický překlad překládá jméno „Jákob“ jako „úskočný“.
Pro úplnost, jméno Jakub má 102.449 lidí, je v oblíbenosti na krásném 27. místě. Teda už jejich jména naznačují, že jde o lidi dost rozdílné.

Co jejich příběhy? Jak se Štěpán s Jákobem chovají? Jak si stojí? Ani tu ale zdá se spojitost nenalezneme. Jeden stojí pevně a odvážně a neuhne ani o píď a ten druhý zbaběle utíká. O Štěpánovi vypráví bible přibližně ve dvou kapitolách, Jákob zabírá půlku 1. knihy Mojžíšovy. Jeden je první mučedník, druhý je patriarcha, praotec víry. Štěpán byl církevník do morku kostí, Jákob měl cestu k víře plnou překážek, se kterými se musel poprat – s Hospodinem i sám se sebou. Jeden je prototypem dokonalého člověka, pravého člověka, člověka jak nás Pán Bůh zamýšlel, člověka podobného Kristu. Mluvil jako Kristus, i když se to některým adresátům nelíbilo, mluvil o pravdě a pokání, ukazoval na pokrytectví Božího lidu. Rozzuřil náboženské vedení a pravdu neodvolal ani tehdy, když mu šlo doslova o život. A dokonce i jeho život končí jako Kristův, násilnou smrtí. To je odvaha, to je důvěra, to je víra. Jákob je naopak člověkem zcela lidským, voní člověčinou, je nám blízký svou povahou. Manipulován matkou obelstí svého otce, a nechal si požehnat, hladovému bratru prodá jídlo za prvorozenství. Což je veliká zrada. Prvorozený měl právo na otcův majetek, na požehnání, on byl pokračovatelem rodu. Tahle lumpárna Jákoba stojí mnoho. Když si to jeho bratr uvědomil, bylo už pozdě. A tak Jákob prchá, protože mu jde o život. Utíká před svým bratrem, před zradou otce, utíká před svým hříchem, před matkou, která byla mozkem celé operace, i sám před sebou. Utíká i před Hospodinem, prchá do cizí země. Tady nejde mluvit o odvaze, ani důvěře, ani o víře. Hrdina a antihrdina. To jsou Štěpán s Jákobem.

Jejich životy ale něco přece jen spojuje. Když Štěpán dokončil své kázání, členové rady na něj zuřili a skřípali zuby. Už, už, bylo jasné, k čemu se schyluje. A v oné chvílí dostává ujištění, že to, co říkal, mělo smysl; že to, čemu věří, má smysl; že ten, komu věří, je v tom nespravedlivém procesu s ním. Vidí Syna člověka, stojícího po pravici Boží. Vidí svého mistra, učitele, svého Pána. Není to blouznění. Není to fikce. Není to výplod vystresovaného, strachem stísněného člověka. Není to únik z brutálně vypjaté situace. Vidí vzkříšeného Ježíše. Nevíme, zda očima nebo v srdci. Vnímá přítomnost toho, kterého zabili, toho, kterého Bůh vzkřísil. Vidí naději. I on bude už za chvíli se svým Kristem, se svým Bohem. Letí první kámen, pak druhý. A Štěpán umírá pro pravdu, pro Krista. Není hrdinou proto, že tu mučednickou smrt vyhledával, nebo proto, že by naschvál a vědomě provokoval. Ne. Je hrdinou proto, že věrnost Kristu zachoval i v té, pro člověka nejtěžší, hodině.

Jákob, to je zcela jiný příběh. Jákob jede cestou svého dědy Abrahama, otce víry. No jo, ale jede opačným směrem! Běženec hledá místo, kde by si odpočinul. Už je vysílený cestou. Unavený strachem. V cizí zemi nachází jakési tábořiště, nejde o místo náhodné. Volí ho úmyslně. Jmenuje se Lúz, co znamená posvátny strom, je to kraj cizího božství. Jákob vezme svůj kamenný polštář z kruhu kamenů, kterému se dnes v religionistice říká odborně kromlech. A protože kultická lokalita bývala i místem takzvaně útočištným, na kterém i vrazi a lotři nacházeli azyl, jeví se to jako ideální prostor, kde hledat ochranu před zlobou, nenávistí a pomstou svého bratra Ezaa. Vezme kámen a dá si jej pod hlavu. Uléhá. Spí. Štěpán měl vidění, Jákob má sen. Vidí žebřík. Symbol naděje. Ujištění, že v té cizotě není sám. Bůh jeho otců je tam s ním. Neklid se mění na pokoj. Hospodin promlouvá. Ne, není to žebřík do nebe, ani takový schody do nebe, jak o nich zpíval Karel Kopecký… Ani to není Jákobův žebřík. Je to žebřík Hospodinův, po kterém Bůh schází k člověku. Svislé čáry a vodorovné. Snad by tu člověk viděl předjímku Kristova kříže. Tenhle zbabělec dostává ujištění pokoje: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Bůh se přiznává k požehnání, které Jákob ukradl. A Jákob rozeznává, že tohle místo není nic jiného než dům Boží, že je to brána nebeská. Rozeznává: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Žalmista v písni vyznává totéž: „3 Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. 4 Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. 5 Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. 6 Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. 7 Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? 8 Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. 9, I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, 10 tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. (Ž 139)“ A tak Jákob staví kostel. Hospodin už není jen Bohem jeho otců. Hospodin je konečně i jeho Bohem. „Hospodine, uděláš-li to, co jsi slíbil, budeš mým Bohem.“

Bratři a sestry, tak různé osudy a přece: oběma se otevírá nebe! Ne jenom těm věrným až na smrt, ale i těm, kdo utíkají, se nebe může otevřít. To je krásné evangelium na dnešní den. Nebe nepatří jenom elitě, jakou byl Štěpán – muž, který „byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení.” Ne jenom těm, kteří slouží v církvi. Ne jenom lidem, kteří mluví z Ducha svatého tak, že ostatní jenom koukají. Ne jenom těm, kteří jsou Kristovi svědky a kteří Ježíše následují až do důsledků, těm kteří za svého spasitele zemřou. Ne jenom těm, kteří v lásce prosí Hospodina o odpuštění pro ty, kteří na ně v duchu zuří, skřípou zuby a hází kamení… Nebe se otevírá. Nebe patří i těm, kteří jako Jákob udělali a pořád ještě dělají lumpárny. Nebe se otevírá i těm, kteří podvádějí rodiče nebo své manžely a manželky. Otevírá se pro ty, kteří kradou – okrádají své rodiny, protože tam nejsou; okrádají své rodiče, protože se o ně nestarají; okrádají staré lidi, protože zatím pořád jsou - šmejdi; okrádají stát; okrádají církev svou neúčastí na sborovém životě. Nebe se otevírá i jim. A taky těm, kteří bojují sami se sebou, s vlastním hříchem, s vlastním strachem, s vlastní vinou. I těm, kteří utíkají před Hospodinem. Bratři a sestry, nebe se otevírá. To je skvělá zpráva!

Takhle teoreticky to zní fajn. Ale kde je má pozice? Kde se v tom najdu? Je mi blíž ten úskočný Jákob nebo skálopevný Štěpán? Já vím, že na Štěpána nemám. I když je to ideál, ke kterému bych se rád v životě přibližoval. O to víc jsem rád, že Bůh pamatuje i na ty Jákoby. Ale nenechme se zmást. Ono to takhle zní hezky. Poeticky. Lákavě. Štěpán svou smrtí dosvědčil svou víru. Není o tom žádných pochyb. A co ten Jákob? Ano, nebe se mu otevřelo, Bůh promluvil, ale myslím, že hodně důležitá byla i Jákobova reakce na to. On totiž přestává utíkat. Přijímá Hospodina za svého Boha. A poprvé vidí naději, že návrat do rodného domu, bude někdy možný. Hospodin je s ním. Jákob mění orientaci. Už ho nebude ovládat strach, nýbrž důvěra.

V životě jsou chvíle, kdy nám Bůh otevírá nebe. Když se nám zdá, že se nebe dotýká země. Jsou to chvíle, kdy dostáváme novou sílu, přijímáme požehnání, kdy nacházíme životní orientaci. K takovým momentům patří chvíle, kdy zažíváme blízkost a lásku, tak jako Štěpán s Jákobem. Když se potkáme s člověkem, který nás miluje. Který je tady pro nás. Možná jste to vnímali a snad pořád vnímáte v manželství nebo při narození dítěte či vnoučat. Nebe se otevírá i tehdy, když nevíme kudy dál a najednou Hospodin ukáže směr, daruje sílu a naději a pokoj a lásku, když se k nám skloní v našem žalu, když se nám stane záchranou.

Štěpán a Jákob a Vánoce spolu souvisí. Bůh ve své lásce otevírá nebe. Žebřík propojuje nebesa i zemi. Smíme vidět Krista stojícího na pravici Boží. A to je milost nad milost. Haleluja, chvála ti Hospodine, za to, že své nebe otevíráš i dnes. Amen.

Připravte cestu, vyrovnejte silnici. Přichází.

1. adventní neděle

Čtení: Iz 40, 1–8
Text: L 3, 3–18

Bratři a sestry, milé adventní shromáždění. Po dlouhé době trápení a bídy v babylonském exilu, po době ticha, kdy Hospodin nemluvil a kdy se zdálo, že snad už ani nepromluví, v čase kdy naděje na změnu režimu, na návrat do milované vlasti, v čase kdy ta naděje bledne jako inkoust na starém papíře a kdy pamětníci majestátního chrámu v Jeruzalémě už téměř vymřeli, zazní slovo tak lahodné a chutné, slovo milosti a naděje. Druhý Izaiáš odevzdává sklíčenému lidu vzkaz: „"Potěšte, potěšte můj lid," praví váš Bůh.“ Po dlouhé a mučivé době ticha Hospodin promluvil. Je jasné, proč lid potřebuje potěšit. Protože je v nebezpečí, je rozptýlený v cizí zemi, žije v izolaci od své minulosti, od své písmácké tradice… Žije v izolaci od Hospodina, v depresi. Hospodin se jich nezastal. Odpykávají si trest za svou nevěru… Hospodin říká: „Už stačí, dost. Čas otroctví se naplnil. Vzali jste z mé ruky dvojnásobně. Už dost. Teď je čas potěšit.“ Je to jako s dítětem, které neposlouchá a třeba klade prstíky tam, kam nemá, a spálí se. Samozřejmě že tatínek s maminkou šílí a zlobí se. A dají mu to vyžrat. Někdy křikem. „Neposloucháš, co říkám. Myslím to s tebou dobře. Chci pro tebe dobré. A ty sám sobě ubližuješ, nedáváš pozor!“ Jindy mu to dají vyžrat mlčením. Mlčením, které bolí možná víc než ta samotná popálenina. Pak ale přijde čas slzy utřít a bolístku pofoukat, políbit, potěšit.

Izaiáš volá: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!” Připravte cestu?! Na poušti?! Jak? A proč? Máme připravit cestu, silnici. No, jo. Cesty známe, užíváme je každý den. Není o čem. Cesta je něco solidního, viditelného, hmatatelného. Cesty vedou odněkud někam. Ne, nebojte, nebude to o D1! Cesty jsou veřejné. Když jsme na cestě, je nás vidět. Potkáváme jiné lidi. Cesta, kterou si zvolíme, jasně ukazuje, kterým směrem jsme se vydali, dá se odhadnout její cíl a snad i záměr. Když jedu z Prahy dálnicí na východ, tak je jasné, že směřuji do Brna, nebo dál, jedu prostě tím směrem…

Jinak. Cesta obecně označuje chování člověka ať už dobré nebo špatné. Někdy říkáme, že člověk zbloudil z cesty, vydal se nesprávným směrem, nebo to jsou špatné chodníčky… Ve knize Skutky apoštolů je v originálu několikrát užito slova „cesta“ ve smyslu víra nebo učení. Někdy se to dokonce překládá jako cesta Páně. Ale jaká je to cesta? Co máme dělat? Kdo nám odpoví?

Dál čteme: „4 Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.“ Srovnejte hory a doly… Tady se český turista zastaví a řekne si: „Cože? Co má Hospodin proti horám, pahorkům a údolím?“ Je to řeč obrazná. Hospodin nemá nic proti krásné scenérii, proti přírodě. Ano, něco máme urovnat. Hory a doly. Jsem přesvědčený, že Izaiáš má na mysli horizontálu, vodorovnou čáru. Vztah mezi člověkem a člověkem; a člověkem a člověkem. Mezi tebou a mnou. Mezi mámou a dětmi. Mezi manžely a exmanžely. Mezi zrádcem a zrazeným. Mezi státem a církví. Mezi občanem a uprchlíkem. Sociální a jiné nespravedlivosti. Války. Konflikty. To máme urovnat. To je naším úkolem. Ne stavět ploty a uzavírat hranice, ne vydávat zákony, které ty sociální nůžky otevírají stále více a víc. Říct nenávisti jasné ne. Žádné šíření strachu a poplašných zpráv. Toto máme urovnat. S tím se vyrovnat. S tím se poprat. Aby jeden na druhého nehleděl shora, nebo zdola. Aby nebyl jeden povýšený a druhý ponížený. Abychom se na sebe nedívali jako ty hory na ty údolí, a ty údolí na ty hory.

Ale proč se máme těšit? Proč máme urovnávat ty extrémy? Proč máme budovat tu správnou cestu? Protože Hospodin přichází. A teď je období adventu. Čas zvláštní, čas očekávání. Čas příprav. Teď máme konat! Čas jeho příchodu je teď. A přece nechceme, aby přišel po polní cestě, která je v zoufalém stavu a aby musel překonávat hory a doly?! Teď budujme, teď urovnávejme. To smíme dělat. To máme dělat. Smíme a máme se aktivně podílet na Jeho cestě, na cestě Páně. Ano, on přichází přímou cestou, cestou bez děr a panelů. Je to dálnice z nebe k nám. Dálnice K1. Dálnice rovná, jak dřevo kříže.

Izaiáš ohlašuje skvělou správu. Hospodin přichází. Konečně. A s ním přichází i naděje. Říká volej! Ale my se s Izaiášem ptáme: „Co máme volat?“ Máme mluvit o naději. Všechno jednou pomine, kromě jednoho – a tím je slovo Hospodinovo, které je stálé. Všechno pomine. Ten nepřítel, ten utlačovatel – ať je to šílená vládnoucí garnitura nebo nevyléčitelná nemoc nebo zloba lidského srdce… to vše má datum spotřeby, datum exspirace, to vše je jenom tráva. A tráva není věčná. „7 Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův.” Bůh slibuje, že přichází. Vítr Hospodinův přichází. „8 Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky." Kdo je tím větrem? A opravdu přichází? A jak přichází? Co na to Nový zákon?

/Martin Sabo

Jan Křtitel neodpoví hned, ale počká si. Budeme muset počkat i my. Jan si
naději nechá nakonec. Určitě znal Izaiášovo „slovo našeho Boha zůstává na
věky“, vyhlášení plné radost, i když člověk svá provinění odpykal
dvojnásobně; to příliš nepotěší. Nakonec ani „všechno tvorstvo je tráva a
tráva usychá, květ vadne“ zpočátku radostně neznělo. Pomíjivost je vlastnost
stvoření a naučit se ji přijímat je úkol na celý život. „Slovo našeho Boha“ tak
zůstalo dobrou zprávou, která bolí.

Jan Křtitel přebírá Izaiášovu štafetu v prvním století po Kristu. Cituje
téměř doslova, ale radost, že skončilo trápení, se v Křitelových ústech opět
mění v soud: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak uniknout před hněvem?
Čiňte pokání, obraťte se!“ Lid přicházel, nechával se pokřtít a slyšel
praktické, konkrétní důsledky svého obrácení: buďte citliví a obětaví pro
potřebné, nehromaďte majetek a buďte spravedliví v obchodě i v úřadě,
žádná korupce. Nespoléhejte na svůj původ, ať v Abrahamovi nebo třebas v
evropských hodnotách. Když bude Bůh chtít, bude ho chválit Afričan,
Eskymák nebo třebas žulový blok!

Situace za Jana Křtitele není tak růžová, jako za Izaiáše čtyřicáté kapitoly.
Nekončí politické příkoří, Římané se roztahují a hebrejské víře nepřejí.
Izraelský trůn zasedl polopohan Herodes, který je všechno, jen ne obraz
zbožnosti. Za čtyři desetiletí vypukne povstání židů, které přivodí likvidaci
Božího chrámu. Nic horšího si Boží lid neumí představit. 

Kdyby Křtitelova misie byl jeho vlastní „projekt“, řekli bychom, že chce
na poslední chvíli zachránit, co se dá. Chce zastavit Boží soud a zvolil k tomu
projekt etické revitalizace. Ale tak to není. Je třeba Jana slyšet do konce.
Nejprve cituje Izaiáše, aby před oči postavil kontinuitu dějin: opět se blíží
naděje, zase jsme blíž radosti. Ta je ale skrytá, protože napřed je třeba pro
ni něco udělat. 

To je druhá část Křtitelovy mise: má-li přijít radost, musí napřed člověk
zůstat citlivý pro potřebného, zachovávat Dekalog, držet zřetelné hranice
dobra a zla, spravedlivosti a podvodu, poctivého obchodu a podrazáctví,
poctivého úřadování a korupce. Nelhat, nekrást, nepodvádět, nepomlouvat,
nešidit, nevydírat, nekorumpovat, nestrašit, nezneužívat, neužívat násilí.
Neklamat druhé ani sebe sama. Umět přiznat chybu, když to bude třeba,
třebas veřejně, a hlavně se svým hříchem skončit. Neprotahovat to a
nesnažit se, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá.“ To je pokání, jak má být.
To byl druhý díl Janova kázání, poté co připomněl Starý zákon a tak
kontinuitu příběhu Božího lidu. Jenže ani to všechno ještě není konec.
Naopak, to je jenom začátek. Nutný, ostrý, bezpodmínečný, ale pořád ještě
začátek. Až když posluchači byli plni očekávání, až když přijali Křtitelův tlak
na obnovu docela obyčejné lidské slušnosti a citlivosti pro druhé, pak Jan
prozradil hlavní pointu. Možná ho k tomu přiměl až omyl některých
posluchačů, jež Křtitele považovali za Mesiáše. Nikoli, Jan nebyl mesiáš, jako
jím nebyl Izaiáš, svatý Augustin, Mistr Jan Hus ani Jeho svatost dalajláma.
Přichází však... Jan neřekne, že přichází Mesiáš, to by mohlo mást,
protože nikdo neví, co si pod tím přesně představit. Jan Přicházejícího
představí dvěma způsoby. Především vlastní úctou: „Nejsem hoden mu ani
rozvázat řemínek na botě.“ Jan Přicházejícího představí vlastní úklonou
před ním, vlastním zmlknutím. Jakoby nebylo mnoho co říci, setkání s
Přicházejícím musíte prožít. Když ztichnete a v tichu se pokloníte, prožijete
setkání s přicházející Svatostí.

Druhé představení Přicházejícího o něm řekne přece jen víc: „bude vás
křtít. Omyje, očistí, občerství, obnoví, posílí, posune. A nejen vodou, jako Jan
Křtitel, nýbrž Duchem svatým.“ 

Teprve nyní se otvírá hlavní naděje, radost příchodu Přicházejícího. Teď
přichází odpověď na Izaiášovu otázku. Oním větrem Hospodinovým je Duch
svatý. Duch Hospodinův je dech Hospodinův. Hebrejský RUAH je vanutí
života, dech Boží. Nikoli magická postava Mesiáše, nikoli Mikuláš, natož
Santa Klaus. Dokonce nikoli především andělské miminko v jesličkách za
svitu hvězdy. Především duch, dech, Boží energie. Dostanete zmocnění,
posilu, přijde k vám – vlastně již přichází – síla nad vaši sílu. Budete moci jít
ještě o kousek dál, ještě o další krok, ještě o úsměv víc, ještě o jeden „level“
odpuštění. Bude vás křtít Duchem svatým. To vše, budete-li připraveni –
svou restaurací slušnosti a spravedlivosti. Křest Duchem svatým není nic
magického, právě tak jako nic „jen tak symbolického“. Je to opravdu změna.
Jenže – i tato radost má svůj rub. „Křest ohněm“. Nebude vám jen líp.
Budete silnější, ale přece z vás mnozí padnou, budete mít možnost udělat
další krok a přece se mnohým nohy podlomí. Už za pár let, až budete volat
„ukřižuj, ukřižuj“. Zapomenete na pokání, na rovnání cest a překonávání
propastí a pahorků. Pak přijde i to zničení chrámu Božího.

A zase se překulí staletí a tisíciletí, zase budou poslouchat Izaiáše a
Křtitele, zase se budou ptát, kdo to přichází. Zase budou vyzváni, aby
oprášili starou dobrou lidskou slušnost a citlivost pro druhého. A zase bude
hrozit, že brzy zapomenou, snad už v pondělí nebo po Vánocích. 

Ale zase tu bude ona možnost, šance pro hříšníky. 

A jednou přijde Přicházející naposled. A zvítězí.
Přijď, Duchu svatý! Veni sancte Spiritus! Amen.
/Pavel Klinecký

Strašnice, 29. listopadu 2015, společné kázání P. Klinecký a M. Sabo

O Šimonovi a kajícnici

Biblické čtení: L 7, 36-50

Text kázání: L 7, 42-43
"Který z nich ho bude mít raději?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ 

Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“"

Milé shromáždění, bratři a sestry.
V dnešní přečtené perikopě vystupují dva lidé, kteří se setkají s Ježíšem, nějaký Šimon a žena, kterou Lukáš popisuje jako hříšnici. Ti dva jsou zcela odlišní. A odlišný je i jejich postoj, který zaujali vůči Ježíši. Ten první je Šimon. Lukáš ho představuje, jako farizeje, který Ježíše pozve do svého domu. Snad nás to i trochu překvapí. Vždyť víme, jaké měl Ježíš s farizeji vztahy; že to nebylo vždy růžové. Šimon byl členem strany, která se vůči Ježíši nejostřeji vymezovala. Byl jim blízký a přece tak vzdálený. Několikrát spolu vášnivě diskutovali, několikrát mu připravovali různé léčky. A jeden z nich, ho dnes zve do svého domu. Jedná se o další léčku ukuchtěnou ve farizejské kuchyni? Nevíme. Jsme opatrní, ale jaksi to podvědomě očekáváme. Lukáš naše očekávání zmaří. Z Lukášova vyprávění nic takového nevyplývá.

Šimon zde od začátku vystupuje jako prototyp slušného a seriózního člověka, který si chce s Ježíšem jednoduše a v klidu promluvit, popovídat si – jako teolog s teologem, jako znalec zákona s tím, o kterém sociální sítě dané doby mluví, jako o proroku, o léčiteli, nebo možná o mesiáši, jako o člověku přinejmenším zajímavém a zvláštním, se kterým má smysl strávit nějaký čas a intelektuálně si s ním zacvičit. A Šimon, jako muž rozumný, který má rozhled, využívá tuto příležitost. Zve ho do svého domu. Nemá obavy z toho, že by ho ostatní farizejové za to pomlouvali. Vždyť on se vůči Ježíši přece nijak nezavazuje. Jenom ho zve na jídlo. Když snědí, co je připraveno, Ježíš odejde, půjde zas dál a jejich cesty se rozejdou. Jenom dělá Ježíši laskavost, vždyť je to chudý potulný kazatel, který nemá, kde by sklonil hlavu. Dělá Ježíši laskavost. Prokazuje mu milosrdenství. Uznal jej za hodného, aby vešel pod jeho střechu, aby usedl k jeho stolu. Sklání se k tomuto chudákovi. Svoji nadřazenost dává najevo i tím, že hostu nepodá ani tu vodu, aby si umyl zaprášené nohy. Dokonce ho ani nezdraví polibkem, jak je u vážených návštěv zvykem. Zkrátka je jasné, kdo je tady pánem, kdo je tady doma a kdo je jenom praobyčejným, leč zajímavým, hostem. Šimon ho chce pozorovat zblízka a upřesnit si o něm svoji představu, svůj obraz.

Skryté napětí se však prodírá na povrch. Zpráva o této nezvyklé návštěvě rychle obletí město. Lidi prostě rádi klábosí. Kdekdo je zvědav a chce být u této hostiny. Hostiny totiž byly veřejné. U jedné ženy tahle zpráva ale vyvolá rozhodnutí. Její jméno Lukáš neprozradí, ale popíše ji tím, co ji nejvíce charakterizovalo. Byla to žena. A byla hříšnice. Zajisté nikdo není bez hříchu, i když mnozí jsou přesvědčeni o opaku. Ale provinění této ženy už opravdu přesahovalo míru, která se ve společnosti jen nelibě, ale přesto tiše toleruje.

Žena, možná to byla Kateřina, Pavlína, Sára nebo Rút… Tato žena využívá možnosti a zvyky dané geografické oblasti, které komukoliv nabízely možnost přijít se na hostinu podívat, a vstupuje do cizího domu, do domu spravedlivého farizeje Šimona. S pláčem zezadu přistoupí k Ježíši a vrhne se mu kolem nohou. Smáčí je slzami a otírá svými vlasy. Líbá je. A maže je vzácným olejem z dovozu. Právě v této chvíli, ve chvíli dobrovolného ponížení, je svobodná od všeho. Ohled na lidi, na vlastní hrdost, na čest, zbytky které ji ještě jak tak zůstaly, společenský bontón, jdou stranou. Všechno jde stranou, když jde o to dát Ježíši najevo kdo je mým Pánem, od koho ve svém zkaženém životě očekávám pomoc.

Ti dva, farizej a žena, potkají Ježíše diametrálně odlišným způsobem. Farizej Ježíše sice hostí ve svém domě, ale v zásadě od svého hosta nic neočekává. O nic ho neprosí. Šimon je farizej, zná učení o hříchu, tak nějak ví, že je hříšníkem. Vždyť je to všeobecně známo, nebo se to aspoň tak říká, ne? A když už přitaká tomu označení, té nálepce, tak jen s výhradami. Je hříšníkem, ale jen v tolerovaných mezích. Vždyť dělá všechno, co zákon žádá a co přikazuje. Určitě se snaží, dává do toho vše. Pro svou spravedlivost snad už ani dále nevidí, co by měl napravit. V čem se polepšit? Je jasné, že nikdo z přítomných na hostině mu nemůže nic vytknout, a kdyby se i někdo takový našel, Šimon by mu zajisté hned dokázal, jak vysoko převyšuje všechny ve svém okolí, nejen svou mravní čistotou, ale i všemi skutky milosrdenství, které si lze představit. Šimon je spokojený sám se sebou. Ty odrobinky hříšnosti jsou tak nepatrné, že se může klidně nazývat spravedlivým. To je šikmá plocha. Protože je samo-spravedlivý a své viny nevidí, nepotřebuje nikoho o nic prosit, zvlášť ne tohohle Ježíše, sedícího u jeho stolu.

Oproti tomu žena (hříšnice) zaujímá zcela jiný postoj k Ježíši. Je spontánní. Nemá strach, že by ve svém pokání zašla příliš daleko. Je přímá, protože na rozdíl od spravedlivého Šimona, kterému schází smysl pro nestranné hodnocení sebe sama… Ona si je svých vin vědoma. Ví o nich. Možná o nich raději nemluví, ale je si vědoma, že ostatní to na ní vidí. Přesto doufá a věří, že tohle setkání, s pánem Ježíšem, ji nějak pozitivně posune v jejím zkaženém životě. S touto jistotou se mu vrhá k nohám a začíná je skrápět svými slzami a potírat drahocennou mastí.

Bratři a sestry, jestliže je nám Šimon dosud ještě stále sympatický, ono se to změní, když uslyšíme, jak reaguje na ženin skutek, na její vyznání. Kouká na bláznivou ženskou a jeho hlava to nebere. Snad se i naštval. Tak on pozve potulného kazatele a ten si dotáhne i nevěstku. To je cirkus, skandál! Vidí její projev pokání, ale nerozumí mu. Zůstává chladným, nebo lépe řečeno: zatvrzelým. Neví, proč to ta žena dělá. Neraduje se z toho, že Ježíš ženě odpouští její hříchy. Nevidí její touhu začít znova, od piky, obrátit stránku. Kouká a stále vidí jen hříšnici.

Sám k sobě si říká: "od hříšnice se musím raději distancovat." Možná už chtěl i zavolat: "Chlapi, hele, vyveďte ji…" K tomu naštěstí ale nedojde. Přesto se ale něco změnilo, kvůli ženě kajícnici, to Ježíš u Šimona prohrává. Není možné, to se snad ani nedá představit, že by si Mesiáš nedržel tu lůzu a sebranku od těla. Dle něj existuje jenom jediná alternativa: no prostě, odplata, smrt. To je Boží spravedlnost! Tak dopadá i to město Sodoma a Gomora ze čtení pro nedělku. Mesiáš přinese soud, hříšnici padnou a ty čisté vyvede z jejich špinavé společnosti. S takovými, jako je Šimon a ostatní spravedliví, Ježíš může stolovat. Ale hříšníky, ty má vykázat ven. Šimon není, žádný Abraham, aby se za ně u Hospodina přimlouval. Ach, jaké nepochopení.

I dnes je to stejné. Je mnoho jednookých mezi slepými, kteří si myslí, že budoucnost patří jen jim, že jejich životy mají zvláštní hodnotu, zvláštní nadřazenou cenu a kteří pohrdají těmi, kdo jejich kvality nesplňuje. Je to výrazem stejné pýchy, stejného přehnaného sebevědomí, elitářství a tvrdosti, jakou pozorujeme u Šimona.

Ježíš se mu pokouší naznačit, že je vedle, že se mýlí. Chce mu to objasnit. Vychází z toho, že farizej přece jenom musí uznat, že je do jisté míry hříšný i on. I když ta míra se bude zdát zanedbatelná, možná že bude podobat jenom znaménku, kosmetické vadě.

Ježíš mu vypráví příběh. Ptá se: „Který z nich, ho bude mít raději? Ten dlužník, kterému věřitel odpustil dluh pět set denárů, nebo ten, kterému odpustil padesát?” Ježíš se to pokouší vysvětlit podobenstvím. Odpověď je jasná. Šimon odpovídá správně. Ten, kterému odpustil víc, ten bude mít věřitele raději. Z jeho odpovědi je vidět, že rozumí logice milosti. Že je to přímá úměrnost (Y=K.X) – pokud se hodnota jedné veličiny X změní K-násobně, potom se K-násobně změní i hodnota druhé veličiny Y. Například koupím-li dvakrát více jablek, zaplatím dvakrát více peněz. Odpustí-li K-násobně, budu ho taky K-násobně milovat.

Tragédie je to, že Šimon tuhle představu milosti nedokáže přijmout. On se této logice vzpírá. Stále doufá, že se mu tu kosmetickou chybu podaří odstranit vlastními silami. A tak je Šimon nepřítelem každého odpuštění, nechce, aby ho někdo předběhl v disciplíně zvané spravedlnost. Zvlášť, když by to bylo zdarma, z nějaké milosti. On na tom přece těžce pracoval celý svůj život a teď ho předběhne tahle špína?

Stavět na vlastních zásluhách, na své pověsti, na svých skutcích, na své spravedlivosti, je nebezpečné. Může nám to poškodit zrak a v zrcadle pak uvidíme téměř bezchybnou karikaturu nás samých. Šimon nevěděl, že je mimo. Do stavu dokonalosti a bezhříšnosti vlastní silou nelze dojít. Žena věděla jak na tom je. Že jí není pomoci. Snad ten Ježíš pomůže. Našla odvahu a odevzdala svůj život Tomu, kdo má moc učinit všechno nové. Nakonec ona jediná, dostala odpuštění, které Šimon nedostal…

Bratři a sestry, naše setkání s Kristem může dopadnout stejně. I dnes. Když přicházíme bez očekávání, bez vztahu, bez pokory, dopadneme stejně jako Šimon. Odcházíme rovněž prázdní, jako jsme přišli. Ale ten, kdo na své zásluhy nehledí a všechno očekává od Krista, ten, kdo svůj život v pokoře klade Ježíšovi k nohám, smí slyšet, tak jako žena-kajícnice: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“