1. Čtení: Jan 1, 35. – 42.
Text kázání: Jan 1, 43. – 51.
Milé shromáždění, bratři a sestry, milí Kristovi přátelé.
„Těleso ponořené do tekutiny, která je v klidu, je nadlehčováno silou rovnající se tíze tekutiny stejného objemu, jako je ponořená část tělesa.“ Promiňte ten úvod. Nejedná se o novoroční předsevzetí oprášit léty už trochu vybledlé znalosti ze středoškolské fyziky. Ano, jste tady správně! Žádná hodina fyziky se nekoná. (Aby vám to nevrtalo hlavou tak jen doplním, že je to zákon o hydrostatice.) Jen jsem chtěl připomenout člověka, který nahý utíkal po ulicích města Syrakusy. Utíkal a křičel. Řeč je o Archimédovi. Jeho slavné zvolání – víte, které to bylo – heuréka, totiž zaznívá i v obou přečtených biblických textech. A hned několikrát. Překlady nám to však zatají. V české Bibli žádné „heuréka“ nenajdeme. Alespoň jsem ho tam nenašel, klidně hledejte a opravte mě. Budu rád. Řečtináři vědí a my si to taky nějak přeložíme. Heuréka znamená: „Mám to!“. Ještě lépe: „Našel jsem to! Nalezl jsem to!“
A ono toho radostného nalézání je dnes v textu celkem dost. V prvním čtení jsme slyšeli příběh o tom, jak Jan Křtitel označil Pána Ježíše: „Hle, beránek Boží.“ Když to slyšeli dva z Janových učedníků, tak se vydali a šli za Ježíšem. Ptali se jej, kde bydlí. A poté, co jim to ukázal a nějaký čas u něj zůstali. Jeden z těch dvou byl Ondřej, bratr Šimonův. Jeho první reakce bylo jít za svým bratrem a radostně zvolat: „Nalezl jsem Mesiáše (což je v překladu: Kristus)“. Šimon je přiveden k Ježíšovi a ten mnění jeho jméno na Kéfas, tedy, Petr. Zaznělo první „Heuréka“.
Biblické slovo, které je základem kázání sleduje příběh jiných tří postav, Filipa, Natanaela a samozřejmě Ježíše. Ten příběh se odehrává jen den poté, co uvěřili Ondřej s Petrem v Betsaidě, malé rybářské vesničce. Betsaiďan, milovník koní, Filip, je v seznamech dvanácti učedníků. Má tam pevné místo. Dar Boží, Natanael, se vyskytuje jedině tady a v závěru Janova evangelia v příběhu o setkání učedníků se vzkříšeným Kristem u Tiberiadského jezera. Jinak je Natanael ztotožňován s postavou učedníka Bartoloměje, a nalezneme jej tedy i mezi učedníky, i když tradičně pod jiným jménem. Ježíše prorocky představuje Jan Křtitel, když jej osloví o` avmno.j tou/ Qeou/, beranku Boží. Známe jej spíš z latiny jako Agnus Dei. Je to janovský povelikonoční symbol, který navazuje na pesachového beránka a snad taky na beránka, kterého připravil a dal Bůh, a který zastoupil lidskou oběť v příběhu o obětování Abrahamova syna Izáka.
Osoby známe. Co se v příběhu děje? Kristus se rozhodne jít do Galileje. Vyhledá Filipa. Řekne mu: „Následuj mě.“ Filip vyhledá Natanaela a řekne: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Tady máme opět zvolání: „Heuréka“. Heuréka. Nalezli jsme. Počkejte, jak nalezli? Nebylo to jinak? Pamatuje si to Filip dobře? Vždyť ne on nalezl Ježíše, nýbrž Ježíš nalezl jej! Výslovně je tam řečeno, že Ježíš ho vyhledal a pozval jej k následování. Jakéže nalezli jsme! Filip lže! Vždyť o ostatních lidech se tam nemluví a jasně víme kdo, koho nalezl! Nelže. V tom plurálu je patrně odkaz na Filipovi sousedy, Ondřeje s Petrem, z předešlého příběhu. A jednak je to vyjádření toho, že Filipovi, někdo, něco chybělo. Že možná ani nevěděl co to je. Ale že to nemohl najít. Snad to byl ten, o kterém četl v starých moudrých knihách, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci. Snad to byla odpověď na ty otázky, které si Filip kladl. Snad to byla láska, která mu tak bytostně chyběla. Snad to byl smysl, který se mu tak dlouho zdál být k nenalezení. I když nemám rád to slovné spojení, snad Filip nalezl smysl života. Zařvat heuréka bylo nasnadě. Ježíš jej našel. A on našel Ježíše.
Archimédes prý utíkal nahý po ulicích města, protože se chtěl se světem co možná nejdřív podělit o tu radostnou zvěst. Když ve vaně najednou objevil tu zákonitost, o které jsme mluvili v úvodu, nemohl čekat. Ta tužba říct světu, jak to doopravdy s tou kapalinou je, byla větší než stud. A tak zapomněl i na ručník a běžel. A křičel. Podobně Ondřej běžel za bratrem a stejně tak Filip běžel za Natanaelem. Přetlak ty radostné zprávy je nutil konat. Nemohli si to nechat jenom pro sebe. Tady se nám Archimédes, Ondřej i Filip stávají příkladem jak se zachovat, když nám to o tom Kristu najednou dojde. Když se zasvítí žárovka, když nám svitne. Samozřejmě že nemáme zacházet do extrému a nazí běhat po Praze s heslem: „Heuréka, Ježíš tě miluje. Bůh tě miluje.“ To by bylo směšné. A tuším, že taky trestné… Ten příklad je jasný. Heuréka mně nutí jít, za těmi, co jsou mi nejbližší, za mými bratry a sestrami, za mými rodiči a dětmi, za bratrancem, strýčkem, tetičkou, za mými sousedy, za lidmi z mého města… A říct jim to. Hele, už nemusíš dál hledat. Už jsme jej nalezli. Neboť on nalezl nás. To zvolání mně vede k misii.
Nemám, namysli misii násilnou nebo dotěrnou, to ne. Když Filip osloví Natanaela, ten je prostě skeptický. Reaguje jinak než Petr nebo Filip. Ti prostě slyšeli pozvání a šli. Natanael je skeptik. Namítá: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?” Patrně se v jeho odpovědi ozve nějaké dobové přísloví nebo rčení. Natanael se možná divil, jako když Košičan slyší někoho mluvit o Bratislavě jako o hezkém městě. Nebo Pražák o Brně. Ano, může jít do velké míry o předsudky. Těmi se nechci dnes zabývat. Dobře je známe. Ono však jde dle vykladačů o něco jiného. O něco závažnějšího. Co když to není jen povrchní námitka? Co když Natanael, tu hebrejskou Bibli znal? Co když ji četl a o Ježíši, o synu Josefova z Nazareta, tam nenašel nic? Jedna věc je, že naše Heuréka u lidí narazí na nepochopení, na chlad a nepřijetí. Druhá věc je, že ty námitky nejsou jen povrchní. Můžou mít hluboké kořeny. Třeba i v Bibli. Ano, čtení Bible má čtenáře blahodárné účinky. O tom není žádných pochyb. Ale samotné čtení textu nám nezaručí, že k nám ta Bible, to Slovo, promluví. Nefunguje to jako s tím fyzikálním zákonem. Jednou to někdo objevil, zapsal a my si to přečteme a rozumem pochopíme. Ačkoliv ne každý se stane fyzikem, každý má nějakou, alespoň základní schopnost tu zákonitost pochopit. Bible se nečte jen rozumem. Čte se celým člověkem. Čte se přes speciální brýle, brýle vztahu – Ježíš a já.
Filipova odpověď na Natanaelovu skepsi mi je blízká. Líbí se mi. Rozumím ji. Neargumentuje, nehádá se, nepřesvědčuje ani nenutí. Nýbrž zve. „Pojď a přesvědč se!“ Slova jednoduchá. Slova vstřícná. Natanaeli, kamaráde, jestli chceš, tak pojď. Já jdu do shromáždění. Když chceš, pojď se mnou. Když nechceš, tak ne. Nutit dospělého člověka nemá smysl. To mne naučila křesťanská střední škola, kde všichni povinně, věřící i nevěřící, buddhisté i skeptici, ateisté, prostě všichni povinně museli každé úterý do kostela. Mnoho z mých spolužáků a přátel různě rebelovali a bouřili se proti tomu. Poslouchali walkmany, psali si úkoly, dělali si z kněze dobrý den. Ale hlavně, je to nucení odradilo. Snad byl ten záměr dobrý. I když, ono se říká, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.
Pojď a přesvědč se! Natanael, ku podivu jde a přesvědčí se. Ježíš jej osloví: „pravý Izraelita, v němž není lsti.“ A Natanael se diví odkud jej zná. Vždyť jej vidí poprvé v životě! Ježíš odpovídá: „Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.” Tam pod tím stromem. Tam jsi seděl. Nebo můžeme symbolicky, tam pod tím zákonem, tam jsi seděl. Tam jsem tě viděl studovat a číst. Nabírat novou sílu a odpočívat. Tam pod tím fíkem. A najednou Natanael vyznává: „Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.” Vůbec není jasné, co se právě stalo?! Proč vyznává? Protože Ježíš projevil nadpřirozenou moc? Proto, že mu řekl, že jej zná? Protože s Ježíšem mluvil? Protože, mu to Ježíš zjevil? Protože Ježíš svojí osobností přitahoval jako magnet staré železo? Protože? Ano. Protože. Protože jej potkal. Nastala epifanie. Bůh se zjevil. A Natanaelovi zaznělo to vnitřní heuréka.
Bratři a sestry, začíná nový rok, nový začátek, nová neděle, nové pozvání. Za chvíli, ve středu budeme slavit jeden z mála církevních svátků, které jsme si jako evangelíci v kalendáři ponechali. Budoucí středu 6. ledna neslavíme svátek tří králů, nýbrž máme o hodně důležitější důvod k oslavám. Ve středu totiž vrcholí vánoce. Bůh se zjevuje. Janu Křtiteli, jako člověk Ježíš, ve kterém Jan spatří Beránka Božího. Dává se poznat Ondřejovi jako Mesiáš, tedy Kristus. Zjevuje se také Filipovi jako ten, o kterém psal Mojžíš v zákoně a taky proroci. A též Natanaelovi jako Mistr, Syn Boží, král Izraele. Ale Bůh se zjevuje nejen izraelskému národu, ale taky i těm tří mágům, kteří zastupují všechny národy světa. A Ježíš nachází i mne. A já nacházím Ježíše. A smím k němu zvát i mé blízké. Heuréka. Amen.
