Herodes v nás

čtení: 2. Mojž 1, 9-22
text: Mt 2, 13-18

Milé shromáždění, bratři a sestry, milí přátelé.
Nevím, zda jste už měli příležitost přemýšlet nad tím, jaké jméno vybrat pro svého očekávaného synáčka. Možností je nepřeberné množství. Jedni chtějí raději klasičtější jméno jako třeba Jan nebo Jiří, Petr, Josef nebo Martin. Jiní dají přednost jménu méně tradičnímu, třeba Hugo, Ervín, Vincent nebo Augustin. Jenom málokdo by ale chtěl svého potomka pojmenovat Kain nebo Jidáš, Adolf nebo Herodes. Představte si, Herodes Sabo. No, nezní to nejlíp. Jak by mu asi říkali ve školce? „Heródku, nelez po tom radiátoru! Heródku, spapej ten špenát. Je to mňamka. Budeš pak silný jako Pepek námořník!“ Upřímně nevím. Tato jména nám prostě nenapadnou. Ani ne proto, že by byly v našich zeměpisných šířkách neobvyklé. Ta jména jsou prostě zatížená. Kain byl bratrovrahem, Jidáš vlastně také, o zločinech Adolfa se odmala učíme na hodinách dějepisu. A Herodes? Toho líčí dnešní čtení jako vrahouna malých dětí.

Kdo vlastně byl ten Herodes? My ho známe z Bible jako zloducha, ale dějepisci jsou k němu shovívavější. Byl to vlivný král. Pravda, velikosti Karla IV. nedosáhl, i když na druhou stranu, ten v Bibli není… Herodes Veliký, známý také jako Herodes Ukrutný, byl židovský král idumejského původu. Ano, slyšíte dobře, byl potomkem kmene Edóm, tedy potomkem letitého nepřítele Izraele. Na Hasmoneovský trůn se přiženil. Vzal si dceru velekněze Hyrkána II, Mariamné. Herodes, houževnatý stavitel, budoval města. Třeba kompletně přestavěl Samaří a nazval jej řecky Sébastos podle císaře Augusta. Nechal postavit Cesareu, a taky vystavěl Antoniovu pevnost. Ano, z názvů staveb je jasné, že to byl veliký příznivec a podporovatel Říma a Císaře. Nakonec to mu dopomohlo v jeho skvělé kariéře. Byl totiž vládcem Judeje mezi léty 40 až 4 před Kristem. Což není krátká doba. Ale pozor! Byl to opravdu Žid. Jeho největším budovatelským počinem byla obnova Jeruzalémského chrámu, se kterou začal roku 19 před Kristem. Dokonce na chrám i štědře přispíval. Ale své židovské poddané si ani tím vůbec nezískal. Jak to, že nezískal? Vždyť jim obnovil chrám a naplnil chrámovou pokladnici… On totiž, protože se obával o svou pozici, vyhladil celý Hasmoneovský rod. A to bylo neodpustitelné. On se tam přiženil a téměř do jednoho se jich zbavil. Zcela platilo přísloví, že na královském dvoře se více dožije vepř než královský syn. I když vepře na židovském panovnickém dvoře bychom asi stěží hledali… Druhá výhrada nebo výtka, kterou měl u Židů, byla, že sice budoval chrám Hospodinův, ale také přispíval a navštěvoval i chrámy cizích božstev. Říct o něm tedy, že byl pravověrný žid, by byla lež.

Co mu ti chlapečci udělali, že se na ně takhle obořil? Zcela nic. Vůbec nic. Prostě nic. Herodes byl až chorobně paranoidní, hledal nepřítele i mezi těmi nejbližšími, vždyť víme, jak dopadli… Každého, kdo ohrožoval jeho trůn a pozici, kterou si za ta léta vybudoval, nechal jednoduše popravit. A když mu mágové, cizinci, oznámili, že se někde v jeho říši narodil jeho sok, tak se prostě lekl. Měl strach. A když mu mágové řekli, že ten narozený král má dokonce vlastní hvězdu, že ta je přivedla Herodovi až do obýváku – oni totiž mysleli, že právě jemu se narodilo to dítě s hvězdou – tak to úplně šílel. Plán byl jasný: „zabít nepřítele, dokud je ještě v plenkách“. Ale ti mágové mu nakonec neprozradili, kde se Ježíš narodil. Oni šli jinou cestou. A tak co mněl ten Herodes dělat? Jak jinak se měl té hrozby, toho budoucího krále zbavit?

Ono, Herodes ve svém činu vůbec nebyl originální. Četli jsme to i v dnešním prvním čtení o vraždění izraelských nemluvňátek v Egyptě. I tam se projevil starý nepřítel, ta zloba, ten strach, který dřímá v člověku. To, co je neznámé, to, čeho se bojím, to, čemu nerozumím, to, co si myslím, že mne ohrožuje… to… to musí pryč. To musíme vyhubit. Takový byl postoj egyptského panovníka, stejně tak Herodův a Adolfův. Proto umírali izraelští chlapečkové, proto chlapečci Herodova vlastního království, proto umírali židovské děti v Adolfových táborech. Žel, tenhle postoj nevymřel s krvelačným vůdcem. Ani s jedním z nich. Žel ten fašoun se v člověku objevuje i dnes a má různé podoby a názvy. Vy víte asi, koho mám na mysli. V obou našich zemích takové lidi máme. Není jich úplně málo. A někdy je podpoří i nějaký ten výš postavený politik… Ne. Tady musí z naší strany zaznít jasné a zřejmé a čisté: „Ne, takhle ne. Takhle už nikdy ne“. Herodův čin a činy jemu podobných, jsou činy zoufalců, kteří mají plné kalhoty. Kteří nevědí, jak jinak reagovat než vraždou, než násilím, než lží, než propagandou.

„Dost bylo politiky. Vždyť ještě pořád, až do Zjevení Páně, máme Vánoce.“ Já tam tu souvislost vidím. Vybral jsem tato čtení, protože podle mého názoru jednak ostře kontrastují s radostí z narození Spasitele a jednak dokreslují svět, pozadí a důvody, proč se ta Boží láska v tom Betlémě narodila. Ona to není pohádka o zázračném narození a podivuhodném vysvobození před pronásledováním… Je to reportáž o stavu světa. Když přišel na svět Ježíšek, dětí umíraly. I předtím, i potom, i nyní děti umírají. Protože Boží láska naráží na odpor, na odmítnutí, na zlobu srdce. Nevím, proč tomu tak je. Nerozumím tomu. Nechci, aby se to dělo…

Ježíš byl ohrožován už od plenek. Nejdřív nebylo místa v ubytovně, když Marie rodila, pak se Ježíš s rodiči stali uprchlíky, pak v dospělosti musel čelit obviňování z herezí, pak jej chtěli kamenovat, patrně několikrát, pak jej soudili, asi ne úplně férovým způsobem, pak jej odsoudili a pak musel až na kříž a do hrobu. Protože Boží láska naráží na odpor, na odmítnutí. Nevím, proč tomu tak je. Nerozumím tomu. Nechci, aby se to dělo…

Židovský král Herodes asi plně zosobňuje nepřijetí Boží lásky. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Nejhorší na tom je to, že stejné nepřijetí Boží lásky, Božího odpuštění, vnímám i dnes na sklonku roku 2015. Mezi politiky, mezi inteligencí, u českého Honzy i slovenského Ďura, u mne blízkých lidí, ale i sám u sebe. Ten Herodes se ve mně projeví vždy, když odmítám děti prchající před válkou a jejich rodiče, vždy když si myslím, že můj národ je ten nejlepší… Jen ten můj národ, jen ta má Evropa, jen ta moje rasa, mé náboženství, samozřejmě křesťanské – ať už to znamená cokoliv, jen ta má sociální vrstva, jen ten můj výklad svatých spisů… Když si myslím, že jen to moje, že jenom já mám právo na život, na názor, že jenom já mám patent na pravdu. Když šířím strach a lži… Zkrátka, když se ve mně ozve malý fašoun. A když bych všechny, co moji pozici ohrožují, nechal ze strachu nejraději vyhladovět, nebo hůř – nechal vyhladit. Člověk ovládaný strachem o svou židli, strachem o svůj komfort, je schopen těch nejhorších činů. A žel, taky je dělá. Řekněme Herodovi v nás jasné: „Ne“.

Tak a kde je tedy to evangelium, pane vikáři? To evangelium dnes zaznívá nenápadně. Ono tomu tak někdy bývá. Zlo má krátké trvání. Každý Herodes jednou padne. To koneckonců dokazuje i ten biblický Herodes, když umírá, a dokazuje to i Jidáš nebo Adolf. To je výrazné povzbuzení. Ti zloduchové padnou. Zvítězí pravda a láska. Ale chce to dřinu. Někdy dokonce emigraci, jako v případě Ježíše a dalších běženců. Ale nakonec ty vlády, ty režimy vládnoucí strachem padnou. Ty nálady burcující nenávist pominou. Kéž je jich čím dál méně.

Hospodin žehná a ochraňuje svůj lid i uprostřed zloby světa. Důkazem toho je Mojžíšova záchrana v ošatce vymazané asfaltem a smolou ukryté v rákosí. A taky všechny ti židovští chlapečci v Egyptě, kteří byli zachráněni porodními bábami. A taky Ježíšova emigrace paradoxně právě do Egypta. Hospodin žehná a ochraňuje svůj lid i uprostřed zloby světa. To dosvědčí i ty porodní báby, které se bály Boha víc než státních nařízení. A taky to dosvědčuje každý posel zpráv o záchraně. Ať už je to anděl Páně nebo lékař nebo humanitární pracovník nebo politik, který hlasuje za dobrou věc nebo… a tady si to doplňte.

Evangelium zaznívá i dnes. Přišla Boží láska, Ježíš. A my se smíme rozhodnout, jak na něj budeme reagovat. Jestli se zachováme jako Herodes, totiž, pochopíme příchod židovského krále špatně - jako hrozbu, nebo ne. Jestliže budeme bránit svůj stolec zuby nehty, nebo Mu židli svého života přenecháme dobrovolně. A snad se staneme i posly dobrých zpráv, posly pokoje. A snad se staneme i těmi, kdo se víc bojí Boha než lidí.

Přeji nám, ať vyznáváme spolu s evangelistou Janem: „On musí růst, já však se menšit.“ Hospodine, kéž se ten Herodes ve mně menší a kéž Kristus ve mně roste. Amen.