Dostát svému jménu

Biblické čtení: 1. Tesalonickým 5, 1-11

Text kázání: Zjevení 3, 1-6

Jsou města, která se zapsala do historie. Jsou města, která mají zvuk. Města, jejichž jméno je slavné, jejichž jméno zná celý svět. Například, když řeknu Paříž… co se vám vybaví? Eiffelovka. Nebo když slyšíte New York? Socha svobody, žluté taxi a Manhattan. Londýnu dominuje Big Ben a nyní je Londýn neslavně poznamenán Brexitem. Městský stát Vatikán je známý jako sídlo papeže a taky pro krásnou Sixtinskou kapli. Český Krumlov je zapsán v seznamu světového kulturního a přírodního dědictví – UNESCO a je jedním z nejvýznamnějších cílů zahraničních turistů v ČR. Nebo třeba naše Praha, známá i pod pseudonymem „Stověžatá.“ Jsou města, která zkrátka mají zvuk.

Podobně velkolepě znějící jméno mělo i město Sardy. Jejímuž andělu církve, totiž faráři, posílá Vzkříšený Pán dopis, který jsme právě četli. V době, kdy Jan tento dopis na ostrově Patmos zapsal, byly Sardy už jenom torzem kdysi velkolepého a slavného města. Když se tehdy řeklo Sardy, tak si lidé 1. století vybavili město zašlé slávy, město zmařených příležitostí. Sardy měly báječnou minulost, ale nevalnou přítomnost. Kdysi bohaté maloasijské město se v době své největší slávy řadilo mezi tři nejpokrokovější a nejrozvinutější města na území dnešního Turecka. Ale čas těžby zlata byl už dávno pryč. Několikrát dobyté „nedobytně opevněné“ město, které naposled padlo během silného zemětřesení, bylo sice znovuvybudováno, ale rozhodně už nikdy nezískalo svou ztracenou slávu a lesk. Zůstalo jen slavné jméno, nic víc.

Vykopávky svědčí o tom, že v Sardách byla silná komunita židů, což mohlo nahrávat i křesťanské misii v dané oblasti. Avšak o tom, kdo a kdy založil v Sardách křesťanský sbor nebo jak byl veliký, víme jenom málo. Zřejmě ale to byl sbor s dobrou pověstí. Kdybych se vás zeptal, jakou pověst má ten a tamten sbor naší církve, určitě byste alespoň o některém něco věděli. Některé, pravda, dobrou pověst měli, ale už nemají a jejich jméno žije jenom z minulosti. Během vikariátu jsem měl možnost navštívit několik našich sborů. Nevěřili byste, jak se klepy rychle šíří. Vždy jsem byl různými lidmi předem upozorněn na možné komplikace nebo naopak povzbuzen slovy chvály na adresu daného sboru. Naše církevní informační sít, nebo chcete-li náš církevní bulvár, by měl mít heslo: „Blesk je náš pomalejší brácha.“ A ono to o něčem svědčí. Pověst a jméno se šíří rychle.

Ten kdo má sardský sbor pevně ve svých rukách, totiž Vzkříšený Pán, posílá sboru dopis. Doručovatelem je ve vyhnanství žijící Jan. Cituji zprávu: „Vím o tvých skutcích - podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“ Na začátek hezké ubezpečení, ano, milí Sardští, vím o vás. To je hodně silná naděje. Zvlášť v době pronásledování. To, co se s námi děje, v žádném případě neunikne pozornosti našeho Pána! Ten nejlíp vidí, jak to s námi ve skutečnosti vypadá. A proto zní Jeho kritika v této chvíli tak tvrdě.

Vím, že máte dobré jméno. Na tom není nic špatného. Jen tak dál! Ale pozor! Co je základem vaší dobré pověsti? Na čem stavíte své jméno? Na minulosti? Na velikém probuzeneckém hnutí, ze kterého váš sbor vyrostl? Na výborných kazatelích, kteří vám sloužili? Na desítkách či stovkách věřících, které spočítáte během bohoslužeb? Na nedělce, která měla kdysi několik tuctů dětí? Na množství shromáždění a biblických, které se během týdne konají? „Milí sardský sbore, na čem zakládáte svou dobrou pověst? Milý strašnický sbore, na čem zakládáme dobrou pověst svého sboru?“ To je důležitá otázka, kterou nám klade náš Vzkříšený Pán. „Podle jména jsi ještě stále živ. Ale co tvé skutky?“ Ptejme se. Zkoumejme. Nezaspali jsme náhodou?

Sardy, sbor zašlé slávy a vyprázdněné reputace, zaspal. Alespoň tak zní Pánova kritika. „Sardský sbore, vím o tvých skutcích. A musím ti říct, jak to s tebou vypadá. Jevíš se jako mrtvý. Ano, tvé jméno je známo, jsi započten do výčtu církve, patříš do církevního schematismu. Ano, existuješ podle jména a je možné tě vyhledat v kartotéce nebo na netu. Ale děláš něco? Mně se totiž zdá, že jevíš jenom chabé známky života!“

Jenom na okraj. Mnoho výkladů vykresluje Sardy jako umírající vesnický sbor, kde zbylo (s prominutím) jenom několik babiček. Podobné sbory, žel, známe. Protože je řeč o mrtvém sboru, tak se jako první možnost nabízí sbor prázdný. Napůl rozpadlý kostel, vlhká fara, rezavá brána, nakřivo zavěšená tabulka s názvem sboru a zaprášené prázdné lavice… Myslím, že tohle omezení v textu není. Znám osobně několik sborů, které jsou i třeba docela velké a přece jakoby tam skapal pes. Možná to ještě není plně vidět navenek, protože nějaký program tam během týdne je. Ale ta atmosféra… Zájem jeden o druhého, třeba i napříč generacemi, chybí. Zájem o spolupráci s jinými sbory, ochota pomoct a být solidární se slabšími, toho je tam jako šafránu. Skutečný život sboru jako celku a opravdový život věřících bratrů a sester jakoby se vytratil… Nestačí nostalgické vzpomínání na někdejší skutky živé víry, na minulé úspěchy, na vlivné postavy z historie! Chce to žít víru nyní, v přítomnosti. Naplno. Zkrátka, chtělo by to dostát svému dobrému jménu!

Sboru je adresována dvojitá výzva. Nejdřív, probuď se, a hned vzápětí, nebudeš-li bdít… Obrat „jsi mrtev“ je tady jasně myšlen obrazně. Nejde o věčný spánek, tedy smrt. Jde o duchovní spánek. Duchovní letargii. Duchovní pasivitu, otupělost, lhostejnost. Nedostatečná bdělost Sard přivodila městu nejednu zkázu. Uchlácholení nedobytností své pevnosti nehlídali dostatečně slabá místa svého opevnění. Opilí přesvědčením, že jim se přece nic nemůže stát, nevěnovali obraně dostatečnou pozornost. A padli. A nejednou. Ono to tak někdy bývá. Naše bdělost je přímo úměrná našemu ohrožení. Možná to máte stejně, ale když řídím a jedu na hranici povolené dálniční rychlosti, tak jsem ve střehu mnohem víc, než když jedu ve městě padesátkou. Jakoby ta bdělost souvisela s vnějšími podmínkami. Čím těžší podmínky, tím jsme bdělejší, aktivnější, tím víc dáváme pozor. Na druhou stranu čím snazší podmínky, tím menší bdělost. A jestli právě ty méně obtížné podmínky nejsou pokušením pro větší sbory s dobrým jménem… Jestli náhodou lepší výchozí pozice bohatších sborů nesvádí k pohodlnosti, liknavosti a ospalosti?

Dopis pokračuje: „Shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem…“. Přesněji: „Neshledal jsem tvé skutky naplněné před mým Bohem!“ Nejde o to, že by skutky Sardských byli nedostatečné. Spíš to znamená, že něco ještě zůstalo nenaplněného. Snad nějaký úkol! Nebo svědectví, které měl svou existencí sbor v Sardech podat! I kdyby se zdálo, že ten sbor vymírá, tak ještě nemá právo vymřít! Pán mu to nedovoluje. Ještě je zde úkol, který má splnit. Ještě není čas zavírat oči a házet flintu do žita.

Vzkříšený Kristus, který sám smrtí prošel, dává sboru další šanci. Není pozdě! Pán říká: „Milý sbore, můj drahý, prober se. Vzpomeň si na to, jak si mé slovo přijal. Kdy to bylo? Pamatuješ? Kde si mé slovo slyšel poprvé. A kde si je pak slýchával? Jaké to bylo… Rozpomeň se na to, jaké to je, když mé slovo rozezvučí tvé nitro, když roztancuje tvého ducha, když působí jako hojivý krém na bolavé srdce! Zachovávej můj zákon lásky. Respektuj jej a plň! Ať je vidět, že žiješ. Koriguj směr, kterým jdeš. Ať si zbytečně nepřitížíš blouděním. Víš, kterou cestou jsi šel? Tak hledej, jak se na ni vrátit zpátky! Měj lítost, že jsi blízkému ublížil, že jsi ublížil sám sobě. Pokorně to vyznej. Pros o odpuštění. Odpusť sám sobě a už to nech. Nevracej se k hříšným zkratkám. Nepotřebuješ je. Vždyť žiješ z naděje, že Jsem s tebou! Byl jsi „pokřtěn ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ To je tvé nové jméno. Jméno křesťan. Chtělo by to dostát svému dobrému jménu! Tak to zkus.“

Dopis Sardům ještě nekončí. „Milý sbore, máš uprostřed sebe několik bratří a sester, kteří žijí. Kteří mají čisté šaty. Kteří své šaty mají nepobryndané, nepocákané barvami hříchu. Ti, ať jsou ti příkladem. Od nich se uč. Na tom, jak žiješ, záleží. Není to jedno.“ I já bych chtěl mít šaty pořád čisté. Ale vím, že se mi to nedaří. Vždyť neušpinit si šaty, to přece nejde. I když člověk dává pozor… Chtěl bych, aby nebyly špinavé tím, že jsem nepodal pomocnou ruku, že jsem neslyšel volání o pomoc, že jsem nedal najíst hladovému. Že jsem… Ono nedělat nic nejde! Ať se ty šaty klidně zašpiní, ale barvami lásky. Ať se mi ušpiní při nějaké smysluplné činnosti…

Jan je apokalyptik. A hlavním znakem apokalyptické literatury je naděje. O tu mu jde předně. A zní takto: Když zvítězíme v té olympiádě jménem život, když svému Pánu zůstaneme věrní až do cíle, když dostojíme svému jménu, čeká na nás trojí odměna.
1, Bílé roucho, které je znamením zproštění obžaloby, které je symbol čistoty a nevinnosti a otevřeného přístupu do věčného království.
2, Nebudeme zapomenuti. Naše jméno, na rozdíl od těch, kteří si jméno nárokují, ale jsou mrtví, zůstane zaregistrováno v Boží databázi.
3, Pán Ježíš se k nám přizná před svým Otcem. Vydá svědectví o našem dobrém jménu a o neporušené reputaci svých věrných.

Odměna je opravdu hojná. Proto se usilujme dostát svému jménu. Amen.