nedeľa 3. júla 2016

Pošťák Filip

1.čtení: Izaiáš 53
Text kázání: Sk 8, 26-40

Když psal Oscar Wilde, anglický spisovatel irského původu, divadelní hru s podtitulem „Lehkovážná komedie pro vážné lidi“ jen stěží mohl předvídat, jak hlubokou pravdu bude skrývat český překlad jejího titulu. Totiž: „Jak je důležité míti Filipa.“

O tom by mohl vyprávět ministr financí etiopské královny. Vracel se povozem zpátky z Jeruzaléma do své země. Ono úplně blízko to nebylo. Letecky je to přes 2 a půl tisíce kilometrů. Jestli tam byl na služební cestě, to nevíme. Ale určitě byl na duchovní cestě, vždyť vykonal pouť do Jeruzaléma! Teď se vrací zpátky.

Našel tam, co hledal? Našel toho, koho hledal? Podařilo se mu vejít do chrámu a modlit se? Patrně ne. Patřil totiž mezi lidi, kteří do chrámu přístup neměli. Tehdejší zákony mu to nedovolovaly. Představte si to zklamání. Po té dlouhé a namáhavé cestě zůstal stát před vraty a jen zdálky směl pozorovat, co se děje uvnitř! To musel být příšerný pocit. Být nechtěný! Když ho nepustí ani do církve, do kostela, jak by se mohl přiblížit Bohu?

Proč ho nepustili do chrámu? Jedním z důvodů bylo, že byl tmavé pleti, černej jako bota. Podle biblické tradice byl potomkem Noemova syna Cháma, který byl kdysi dávno Noem proklet. A od té doby padl na lidi tmavé pleti stín - jak to říct - podezřelých lidí… Žel, s tím máme zkušenosti i dnes. Nedíváme se na lidi jiné pleti minimálně s nedůvěrou? O něčem vypovídá i složení velké části (čest výjimkám!) křesťanských shromáždění v Čechách i na Slovensku… Kromě barvy pleti byl tento vlivný dvořan kandáky eunuchem. Byl to muž operativním zákrokem zbaven „svého mužství“, byl zbaven schopnosti plodit potomky. Holt, tohle nařizovaly zákony jeho vlasti. Každý muž, který sloužil královně, se tomu musel podřídit. Naneštěstí pro tohoto hledače Mojžíšův zákon nedovoloval, aby byl „kleštěnec“ přítomen ve shromáždění…

Do chrámu se tedy nedostal. Co měl dělat? Vnutit se tam silou? Argumentovat svým povoláním: „Víte vy, kdo já jsem?“. Udělal něco mnohem zásadnějšího. Koupil si suvenýr. Zní to jako banalita. Ale byl to velmi vzácný suvenýr. Pravděpodobně mu někdo poradil, že právě tenhle svitek, kniha proroka Izaiáše, mu v jeho hledání pomůže. Že se tam ukrývá naděje. A proto neváhal a vysolil slušných pár kaček (na to), aby si ten svitek pořídil. Jeho vytrvalost v hledání i navzdory překážkám, jimž čelil, je obdivuhodná.

Teď se vrací zpátky a patrně si říká, že to moc dobrá koupě nebyla. Čte nahlas, tak jak to bylo v té době zvykem. Čte a čte. A nerozumí a nerozumí. Jednotlivým písmenům i slovům rozumí, to ne, že ne. Ale dohromady… O čem to ten Izaiáš píše?

Přibližně 165 km severně od Jeruzaléma se odehrává úplně jiný příběh. Poté co začalo pronásledování křesťanů, se věřící ve Vzkříšeného – kromě apoštolů – z Jeruzaléma rozprchli. A kam přišli, tam začali kázat evangelium. Naprosto šílená a nepředstavitelná věc, vraždění a persekuce kvůli víře, se vlastně samovolně stala vysokou školou teologie, na které promovali mnozí výborní kazatelé. Mezi nimi i Filip, který působil v oblasti města Samaří. „6 Všichni lidé byli zaujati Filipovými slovy, když je slyšeli, a když viděli znamení, která činil. 7 Neboť z mnoha posedlých vycházeli s velikým křikem nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno. 8 A tak nastala veliká radost v tom městě.“ Mnozí uvěřili a vypadalo to, že práce na vinici Páně krásně vzkvétá… Najednou je Filip odvolán. Má jít jinam. Cítí, že jeho služby jsou potřeba jinde. Tady to už funguje… Boží pošta mu doručí zásilku a on ví, že má jít kamsi na pustou cestu. Protože právě tam je teď nutná pomoc.

Takové odvolání z hezky rozběhnuté práce někam, kde není žádná jistota, to si vyžaduje velikou víru. Filip vyráží a neví, co jej čeká… Opustit to dobře známé, opustit zázemí, kruh přátel a rodiny a jít tam, kam mě Pán Bůh posílá, to chce odvahu a důvěru tomu, kdo mě posílá… A tak to má být. Kázání evangelia není naše vlastní mise. Je to mise, do které vysílá Hospodin. Jde přece o jeho věc. Nás Pán Bůh povolává, aby se z nás stali pošťáci a pošťačky, kteří doručují dopisy o lásce do celého světa. Třeba sousedovi. Nebo tetičce, kterou nemáme moc v oblibě, kolegovi. I lidem, které potkáme jakoby náhodně a jednorázově.

Filip stopuje a hle, najednou je jasné, kvůli komu se na té pusté cestě toulá. Filip v dálce uvidí obrysy adresáta Božího dopisu. Ten člověk je vysoce postavený, bohatý, vypadá, že není místní. Zazní: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ Nikde nikdo, jen dvořanova družina a Filip. A tak se Filip k dvořanovi připojí a kráčí vedle něj. Poslouchá. Ten dvořan si čte. Asi stejně jako se čte v židovských školách. Hezky a nahlas. „Prosím tě, promiň, že obtěžuji, není to náhodou nejnovější vydání toho bestselleru? Proroctví Izaiáše?“, zeptá se Filip. „Ano, je. Tys to četl?“ A rozběhne se rozhovor, který ústí v otázku, jestli dvořan rozumí, o čem Izaiáš píše. Nerozumí.

Jistě, mnohokrát se stane, že člověk čte důležitý text pořád dokola a ne a ne mu přijit na kloub. Ta slova se sice pojí do vět, ale smysl se nepropojí. Kolikrát se mi to stalo s filozofickými texty! Kolikrát s biblickými! Ten Etiopan věděl, že sám si to z prstu nevycucá. Že na to jaksi sám nestačí. Potřebuje pomoc. Potřebuje člověka, učeného, to ano, ale taky zkušeného… Někoho, kdo ten text zná a rozumí mu. A pomůže mu nasměrovat se na správný kurs. Zkrátka, člověk potřebuje mít Filipa. Vlastní rozum, jistě. Ale taky mít po ruce člověka, který pomůže porozumět.

Dvořan takového Filipa měl. Šel s ním kus jeho cesty. Poslouchal, jaké otázky dvořana trápí. A ten zrovna četl snad nejznámější text z 53. kapitoly o trpícím služebníku. Kdyby četl o kousek dál, určitě by se hodně radoval, neboť v 56. kapitole stojí: „3Ať neříká kleštěnec: "Hle, jsem strom suchý." 4 Neboť toto praví Hospodin: "Kleštěncům, kteří, dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé smlouvy, 5 dám ve svém domě a na svých hradbách památník se jménem lepším než synů a dcer: Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno."“ To je krásné zaslíbení. Zřejmě právě tento krátký text je důvodem, proč se dvořan dostal k této prorocké knize!

Teď ale čte text o němé ovečce, o beránkovi, který neotevře ústa. O někom, kdo se ponížil a jehož život na této zemi byl ukončen. Dvořan prosí zkušenějšího Filipa o výklad. Řekni, prosím, o kom to Izaiáš píše? Do této chvíle jej Filip jenom tiše doprovázel. Filip se nedral hned ke slovu. Nechtěl dvořana evangelizovat za každou cenu. Počkal, až se dvořan zeptá. A teď je ta chvíle vzít jeho otázku vážně. Nastal čas otevřít dopis adresovaný dvořanovi a přečíst mu z něho. Kdo je Kristus. Jakou velikou láskou Hospodin člověka miluje. Bez rozdílu vyznání a rasy, bez ohledu na původ a stav člověka… Co přesně Filip řekl? Možná něco podobného jako Petr ve svém kázání:

„Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, 35 ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. 36 To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. 37 Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. 38 Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. 39 A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. 40 Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se - 41 nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. 42 A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. 43 Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“

Přiznám se, že několik Filipů, božích pošťáků, andělů, nebo chcete-li poslů, jsem už za svůj život potkal. Nebo oni mne. Někdy to jde stěží poznat, jindy je to tutovka. Jedním z prvních byl můj děda, reformovaný farář. To byl výborný Filip, šel se mnou kus mé cesty. A pak jsem se na své pusté cestě setkal s dalším Filipem. Jmenoval se však Martin. Bylo to na evangelickém gymnáziu. Během výletu pro prváky. Zažili jsme intenzivní rok přípravy a studia bible, mluvili jsme a vykládali, jak těm slovům rozumíme. A kázal mi Krista, toho ukřižovaného, toho vzkříšeného. A já jsem uvěřil nejenom jeho slovům, ale hlavně Hospodinu a jeho lásce.

Ano, takhle nějak Hospodin koná. Duch svatý připravuje půdu. Dává nám do srdce hledání a tázání (se) po Bohu. Duch svatý pro nás chystá setkání s Božím pošťákem. Dává nám touhu číst Bibli a hledat v ní výklad, to Boží Slovo, tu zvěst. Ten dopis o nekonečné lásce… Tak se ptejme. Vytrvale hledejme. A když nás Duch Boží za někým posílá, neváhejme vykročit a jít s ním kus cesty. Protože míti Filipa a býti Filipem je opravdu důležité. Amen.



Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára