Troje narozeniny

Text 1. čtení: Ezechiel 36, 24-31
Text ke kázání: Jan 3, 1-10

„Přemožitel lidu.“ Tak lze přeložit jméno jistého přísného vykladače Zákona, Tóry, který v noci přichází za Ježíšem. Takové velké zvíře tehdejší církve, uznávaný teolog, přichází za potulným kazatelem, který byl znám pro mnoha zázračná uzdravení a pro učení, které Zákon vykládalo inovativně. Leckterý Nikodémův kolega by Ježíšovo učení nazval provokativním. A proto tak trochu čekáme, s čím Nikodém na Ježíše vyrukuje. Čekáme nějakou zkoušku nebo léčku. Ale té se nedočkáme. Zdá se, že Nikodém je opravdu přitahován Ježíšovým charakterem a jeho učením. Teolog přichází za zajímavým teologem. Chce si popovídat. Čeká podnětný intelektuální rozhovor. Inspiraci.

Nikodém přichází v noci, což nás může překvapit. Kdo chodí na návštěvu v noci? Byla dopředu ohlášená? Byla to jejich první schůzka? Vždyť v noci si dovolíme navštívit jenom ty nejlepší přátele! Nebo tomu bylo jinak? Nechtěl Nikodém, aby jej s Ježíšem kdo viděl? Proto ta noc? Bál se k Ježíši přihlásit veřejně? Aby nějak neuškodil svému jménu? Byl snad zbabělý? Nebo šlo Nikodémovi opravdu o hluboký teologický rozhovor? Učitele Zákona tehdy považovali noc za zvlášť vhodnou ke studiu teologie. Proto nejspíš ani tahle Nikodémova noční návštěva nebyla vůbec nepřiměřená. Spíš naopak. Nikodém šel za Ježíšem v pravý čas! Přiznám se, že mně osobně je Nikodém sympatický, a proto se kloním k téhle možnosti. Více než o zbabělost šlo o to najít vhodnou chvíli. Noc. Chvíli ticha a klidu na vydatný rozhovor.

Nikodém rozeznává, že činy, které Ježíš koná, musí být nepodmíněně od Boha. Rozpoznává, že Bůh je s Ježíšem. Že Ježíš přichází od Boha, jinak si jeho činy a učení vysvětlit nemůže. Ale všimněme si, že se Nikodém skrývá za plurál: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha.“ Krásné vyznání. Je to ale osobní vyznání? Nebo je to konstatování obecné? Něco ve smyslu: „někteří vědí, ja úplně nevím… Ale prý, říká se o tobě… A vlastně jiný začátek rozhovoru mne nenapadl. Proto se snažím o jakési přátelské potlapání po tvém rameni. Snad mě přijmeš v tuhle hodinu a konverzace se dál rozproudí…“ A možná se Nikodém skrývá za plurál, protože s tím vyznáním souhlasí. To je pravděpodobné. Ale ještě nechce odkrýt karty. Ještě má ostych říct Ježíši, že by se rád stal jeho učedníkem. To si přece ve svém postavení nemůže dovolit. Vždyť Nikodém je taky ten učitel Zákona, který přichází od Boha. Nebo ne? Jak by asi vypadal, kdyby se takhle dobrovolně ponížil? Kdyby Nikodém přiznal, že on takové znamení, ty mocné činy, zkrátka nedělá? A že za jeho vyznáním je možná pochybnost, jestli s ním Bůh je?

„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.” Dobře poslouchej, Nikodéme, teď ti povím něco zásadního, říká Pán. Jestli se něco ve tvém životě zásadně nezmění, jestli neuchopíš svůj život jinak - nově, jestli nezačneš znovu žít svůj život, jestliže se takřečeně nenarodíš znovu, tak to Boží království, tu Boží blízkost, tu lásku nemůžeš uvidět.

Ale Nikodém té metafoře, narození se znovu, nerozumí. On ji totiž vezme doslovně. A už se ptá na to, jak se dospělý muž má vrátit do lůna matky? Vždyť to je absurdní. Nebo snad Nikodém uvažuje o reinkarnaci, o znovu-vtělení, o převtělení? To ne. K takovým úvahám jej znalost Tóry přivést nemohla.

Jak tedy té metafoře rozumíme my? Jeden člověk jel autem známou trasu mezi vesnicemi. Jel docela normálně a v souladu s předpisy. Levotočivá zatáčka. Rovinka. Pravotočivá. Jelo se krásně, sluníčko svítilo. Pohoda. Opět delší rovinka. Blížila se další zatáčka, a tak ten člověk šlápnul na brzdu. Pedál sešlápl až na podlahu, ale v té chvíli bylo jasné, že brzdy selhaly. Asi voda v hydraulické kapalině. Kdo to mohl tušit. Zůstávalo rozhodnout, jestli se bude snažit vybrat tu zatáčku ve vysoké rychlosti a riskovat ztrátu trakce či přemet nebo to vypustí rovnou do pole. Rozhodl se pro druhou možnost. Auto seskočilo ze silnice hezkým obloučkem přímo do měkké půdy pole místního zemědělského družstva…

O kom se říká, že se podruhé narodil? Většinou tak mluvíme o někom, kdo jakoby zázrakem nebo se štěstím vyvázl, kdo jen taktak utekl hrobníkovi z lopaty, kdo zkrátka o fous unikl smrti. Kdo zažil hraniční situaci a přežil. Kdo prožil sdělení vážné diagnózy a zvládl to. Komu umřelo dítě, manžel, sestra nebo otec a našel sílu žít dál. Ten se narodil podruhé, kdo prožil hluboký zářez do života a cynicky řečeno to rozchodil.

To slůvko znovu, ale neznamená jenom podruhé, opět, zase či nanovo. V řečtině to znamená také shůry. Což je dosti překvapivé. „Nenarodí-li se někdo shůry. “ Není to jenom časový horizont, ale i prostorová vertikála! Boží království může člověk spatřit jenom na základě zkušenosti, která v sobě spojuje jak horizontálu, tak vertikálu. Vertikála je minimálně stejně tak důležitá. To pronikání Boží shůry. To lidské rození se shůry. Je tam taky důležité. Nikodém ale tento druhý význam nerozezná nebo ignoruje. Proto se začne zamotávat. Zůstane mu jen tělesný rozměr. A tak přichází s absurdní otázkou o druhém tělesném narození z matky.

Pán Ježíš mu na to odpovídá, usměrňuje jej, vysvětluje dál: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ Poslouchej dobře, Nikodéme, nemluvím o narození z těla, ale o narození z vody a z Ducha. Pokud budeš lpět jen na tom, co je tělesné, tedy uchopitelné smysly, moc tomu neporozumíš. Život má ještě další rovinu, smysly neuchopitelnou. Důležitější. Tu duchovní. A právě na té rovině ducha je nutná změna. Ostrý předěl za minulostí a dokonce i za přítomností. Laserový řez s výhledem na budoucnost. Je nutné a potřebné takzvané znovuzrození víry. Které člověku Boží království zjevuje a otevírá mu nebeskou bránu.

Co znamená ta voda? To nám je celkem jasné. Už jsme určitě nějaký křest zažili, svůj, svých dětí. Možná jsme taky kmotrem nebo kmotrou. V té vodě vidíme jednu ze dvou svátostí, viditelných znamení, které ustanovil Pán Ježíš Kristus a které naše církev praktikuje. Jeden ze dvou rituálů, u kterých si i ostatní smysly nejenom ucho, či oko, přijdou na své. Na rozdíl od večeře Páně, kterou pravidelně opakujeme, křest je neopakovatelnou událostí. Děje se jenom jedenkrát za život. Šplouchá při něm obyčejná voda na znamení Boží lásky, která nás očišťuje od hříchů. Farář křtěnce polije a při tom řekne trojiční formuli: „Křtím tě ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. A jako znamení nového začátku dostává křtěný taky nové jméno. To je znovuzrození z vody.

Ale pozor, Pan Ježíš říká, že se musíme narodit z Ducha, tedy shora. Je nutné, abychom se narodili shora, je to potřebné, bez toho to nejde. No jo, dobře. Ale to sloveso narodit se, není tak zcela aktivní… Nikdo se přece nemůže sám přičinit o to, aby se narodil! Nikdo není schopen ani v nejmenším přispět ke svému narození… Přesněji bychom měli to sloveso přeložit: „nebude-li kdo zrozen z vody a z Ducha.“ Tedy je to někdo jiný, kdo člověku dává duchovní znovuzrození. Kdo to je? Polití vodou, to působí ten farář. To je celkem pochopitelné. Ale Duch svatý je tím, kdo v pokřtěném působí tu změnu! Duch svatý je tím, kdo dává nový začátek. Nové srdce. Novou mysl. Tělo rodí tělo, ale ducha rodí Duch svatý.

Nové narození z Ducha je dar shůry. Je to nová šance uchopit svůj život jinak. Podobně jako člověk, který prožil havárii. Dostal novou příležitost, kterou může přijmout nebo odmítnout. Když se někomu takové věci stanou, má možnost nad tím mávnout rukou. A říct si, hlavně že jsem tady. A dál žít svůj život jako předtím. Nebo může tu událost pochopit jako znamení. Může hledat a zkoumat, jak žil do té doby a rozhodnout se ty špatné věci zanechat. Protože dostal příležitost na změnu. Dostal čistý štít. A na rozdíl od křtu je událost znovuzrození shůry zázrakem, který se opakuje. Opět, zase, nanovo a znovu. Duch svatý je vytrvalý. Nenechá se odradit. A už vůbec si nenechá utéct žádnou příležitost, aby mohl způsobit naše nové a další, příští a budoucí zrození shůry. Na zrození z Ducha nikdy není pozdě.

„Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Zvuk větru je slyšet. A když fouká, tak o tom víme, cítíme to na vlastní kůži. A někdy i vidíme výsledky, když vítr něco odfoukne… Podobně i to polití vodou vidíme očima. Pokřtěný taky cítí a vnímá teplotu vody i to, že je mokrá. Stejně tak i to zrození z Ducha, ten dar víry shůry se projevuje tak, že je to vidět i cítit. Projevuje se ovocem. Láskou. Láskou k Bohu, k bližnímu i k sobě samému. Radostí. Radostí z dobrých darů, které od Boha přijímáme. Pokojem, který mi Pán zanechává a který převyšuje každý pokoj. Trpělivostí, která se osvědčí i v těžké situaci. Ten dar shůry se projevuje také laskavostí, dobrotou, věrností, tichostí a sebeovládáním. To jsou znaky nového života.

Jsme tedy narozeni natřikrát. Slavíme troje narozeniny. Ale jen jedny máme v občance. Jsme narozeni z těla, které na sebe vzal i náš Pán. Z vody, která je znamením Boží lásky, která nás očišťuje. A neustále se znovu shůry rodíme z Ducha, který je zdrojem víry, naděje a lásky.