Text kázání: L 7, 42-43
"Který z nich ho bude mít raději?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“
Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“"
Milé shromáždění, bratři a sestry.
V dnešní přečtené perikopě vystupují dva lidé, kteří se setkají s Ježíšem, nějaký Šimon a žena, kterou Lukáš popisuje jako hříšnici. Ti dva jsou zcela odlišní. A odlišný je i jejich postoj, který zaujali vůči Ježíši. Ten první je Šimon. Lukáš ho představuje, jako farizeje, který Ježíše pozve do svého domu. Snad nás to i trochu překvapí. Vždyť víme, jaké měl Ježíš s farizeji vztahy; že to nebylo vždy růžové. Šimon byl členem strany, která se vůči Ježíši nejostřeji vymezovala. Byl jim blízký a přece tak vzdálený. Několikrát spolu vášnivě diskutovali, několikrát mu připravovali různé léčky. A jeden z nich, ho dnes zve do svého domu. Jedná se o další léčku ukuchtěnou ve farizejské kuchyni? Nevíme. Jsme opatrní, ale jaksi to podvědomě očekáváme. Lukáš naše očekávání zmaří. Z Lukášova vyprávění nic takového nevyplývá.
Šimon zde od začátku vystupuje jako prototyp slušného a seriózního člověka, který si chce s Ježíšem jednoduše a v klidu promluvit, popovídat si – jako teolog s teologem, jako znalec zákona s tím, o kterém sociální sítě dané doby mluví, jako o proroku, o léčiteli, nebo možná o mesiáši, jako o člověku přinejmenším zajímavém a zvláštním, se kterým má smysl strávit nějaký čas a intelektuálně si s ním zacvičit. A Šimon, jako muž rozumný, který má rozhled, využívá tuto příležitost. Zve ho do svého domu. Nemá obavy z toho, že by ho ostatní farizejové za to pomlouvali. Vždyť on se vůči Ježíši přece nijak nezavazuje. Jenom ho zve na jídlo. Když snědí, co je připraveno, Ježíš odejde, půjde zas dál a jejich cesty se rozejdou. Jenom dělá Ježíši laskavost, vždyť je to chudý potulný kazatel, který nemá, kde by sklonil hlavu. Dělá Ježíši laskavost. Prokazuje mu milosrdenství. Uznal jej za hodného, aby vešel pod jeho střechu, aby usedl k jeho stolu. Sklání se k tomuto chudákovi. Svoji nadřazenost dává najevo i tím, že hostu nepodá ani tu vodu, aby si umyl zaprášené nohy. Dokonce ho ani nezdraví polibkem, jak je u vážených návštěv zvykem. Zkrátka je jasné, kdo je tady pánem, kdo je tady doma a kdo je jenom praobyčejným, leč zajímavým, hostem. Šimon ho chce pozorovat zblízka a upřesnit si o něm svoji představu, svůj obraz.
Skryté napětí se však prodírá na povrch. Zpráva o této nezvyklé návštěvě rychle obletí město. Lidi prostě rádi klábosí. Kdekdo je zvědav a chce být u této hostiny. Hostiny totiž byly veřejné. U jedné ženy tahle zpráva ale vyvolá rozhodnutí. Její jméno Lukáš neprozradí, ale popíše ji tím, co ji nejvíce charakterizovalo. Byla to žena. A byla hříšnice. Zajisté nikdo není bez hříchu, i když mnozí jsou přesvědčeni o opaku. Ale provinění této ženy už opravdu přesahovalo míru, která se ve společnosti jen nelibě, ale přesto tiše toleruje.
Žena, možná to byla Kateřina, Pavlína, Sára nebo Rút… Tato žena využívá možnosti a zvyky dané geografické oblasti, které komukoliv nabízely možnost přijít se na hostinu podívat, a vstupuje do cizího domu, do domu spravedlivého farizeje Šimona. S pláčem zezadu přistoupí k Ježíši a vrhne se mu kolem nohou. Smáčí je slzami a otírá svými vlasy. Líbá je. A maže je vzácným olejem z dovozu. Právě v této chvíli, ve chvíli dobrovolného ponížení, je svobodná od všeho. Ohled na lidi, na vlastní hrdost, na čest, zbytky které ji ještě jak tak zůstaly, společenský bontón, jdou stranou. Všechno jde stranou, když jde o to dát Ježíši najevo kdo je mým Pánem, od koho ve svém zkaženém životě očekávám pomoc.
Ti dva, farizej a žena, potkají Ježíše diametrálně odlišným způsobem. Farizej Ježíše sice hostí ve svém domě, ale v zásadě od svého hosta nic neočekává. O nic ho neprosí. Šimon je farizej, zná učení o hříchu, tak nějak ví, že je hříšníkem. Vždyť je to všeobecně známo, nebo se to aspoň tak říká, ne? A když už přitaká tomu označení, té nálepce, tak jen s výhradami. Je hříšníkem, ale jen v tolerovaných mezích. Vždyť dělá všechno, co zákon žádá a co přikazuje. Určitě se snaží, dává do toho vše. Pro svou spravedlivost snad už ani dále nevidí, co by měl napravit. V čem se polepšit? Je jasné, že nikdo z přítomných na hostině mu nemůže nic vytknout, a kdyby se i někdo takový našel, Šimon by mu zajisté hned dokázal, jak vysoko převyšuje všechny ve svém okolí, nejen svou mravní čistotou, ale i všemi skutky milosrdenství, které si lze představit. Šimon je spokojený sám se sebou. Ty odrobinky hříšnosti jsou tak nepatrné, že se může klidně nazývat spravedlivým. To je šikmá plocha. Protože je samo-spravedlivý a své viny nevidí, nepotřebuje nikoho o nic prosit, zvlášť ne tohohle Ježíše, sedícího u jeho stolu.
Oproti tomu žena (hříšnice) zaujímá zcela jiný postoj k Ježíši. Je spontánní. Nemá strach, že by ve svém pokání zašla příliš daleko. Je přímá, protože na rozdíl od spravedlivého Šimona, kterému schází smysl pro nestranné hodnocení sebe sama… Ona si je svých vin vědoma. Ví o nich. Možná o nich raději nemluví, ale je si vědoma, že ostatní to na ní vidí. Přesto doufá a věří, že tohle setkání, s pánem Ježíšem, ji nějak pozitivně posune v jejím zkaženém životě. S touto jistotou se mu vrhá k nohám a začíná je skrápět svými slzami a potírat drahocennou mastí.
Bratři a sestry, jestliže je nám Šimon dosud ještě stále sympatický, ono se to změní, když uslyšíme, jak reaguje na ženin skutek, na její vyznání. Kouká na bláznivou ženskou a jeho hlava to nebere. Snad se i naštval. Tak on pozve potulného kazatele a ten si dotáhne i nevěstku. To je cirkus, skandál! Vidí její projev pokání, ale nerozumí mu. Zůstává chladným, nebo lépe řečeno: zatvrzelým. Neví, proč to ta žena dělá. Neraduje se z toho, že Ježíš ženě odpouští její hříchy. Nevidí její touhu začít znova, od piky, obrátit stránku. Kouká a stále vidí jen hříšnici.
Sám k sobě si říká: "od hříšnice se musím raději distancovat." Možná už chtěl i zavolat: "Chlapi, hele, vyveďte ji…" K tomu naštěstí ale nedojde. Přesto se ale něco změnilo, kvůli ženě kajícnici, to Ježíš u Šimona prohrává. Není možné, to se snad ani nedá představit, že by si Mesiáš nedržel tu lůzu a sebranku od těla. Dle něj existuje jenom jediná alternativa: no prostě, odplata, smrt. To je Boží spravedlnost! Tak dopadá i to město Sodoma a Gomora ze čtení pro nedělku. Mesiáš přinese soud, hříšnici padnou a ty čisté vyvede z jejich špinavé společnosti. S takovými, jako je Šimon a ostatní spravedliví, Ježíš může stolovat. Ale hříšníky, ty má vykázat ven. Šimon není, žádný Abraham, aby se za ně u Hospodina přimlouval. Ach, jaké nepochopení.
I dnes je to stejné. Je mnoho jednookých mezi slepými, kteří si myslí, že budoucnost patří jen jim, že jejich životy mají zvláštní hodnotu, zvláštní nadřazenou cenu a kteří pohrdají těmi, kdo jejich kvality nesplňuje. Je to výrazem stejné pýchy, stejného přehnaného sebevědomí, elitářství a tvrdosti, jakou pozorujeme u Šimona.
Ježíš se mu pokouší naznačit, že je vedle, že se mýlí. Chce mu to objasnit. Vychází z toho, že farizej přece jenom musí uznat, že je do jisté míry hříšný i on. I když ta míra se bude zdát zanedbatelná, možná že bude podobat jenom znaménku, kosmetické vadě.
Ježíš mu vypráví příběh. Ptá se: „Který z nich, ho bude mít raději? Ten dlužník, kterému věřitel odpustil dluh pět set denárů, nebo ten, kterému odpustil padesát?” Ježíš se to pokouší vysvětlit podobenstvím. Odpověď je jasná. Šimon odpovídá správně. Ten, kterému odpustil víc, ten bude mít věřitele raději. Z jeho odpovědi je vidět, že rozumí logice milosti. Že je to přímá úměrnost (Y=K.X) – pokud se hodnota jedné veličiny X změní K-násobně, potom se K-násobně změní i hodnota druhé veličiny Y. Například koupím-li dvakrát více jablek, zaplatím dvakrát více peněz. Odpustí-li K-násobně, budu ho taky K-násobně milovat.
Tragédie je to, že Šimon tuhle představu milosti nedokáže přijmout. On se této logice vzpírá. Stále doufá, že se mu tu kosmetickou chybu podaří odstranit vlastními silami. A tak je Šimon nepřítelem každého odpuštění, nechce, aby ho někdo předběhl v disciplíně zvané spravedlnost. Zvlášť, když by to bylo zdarma, z nějaké milosti. On na tom přece těžce pracoval celý svůj život a teď ho předběhne tahle špína?
Stavět na vlastních zásluhách, na své pověsti, na svých skutcích, na své spravedlivosti, je nebezpečné. Může nám to poškodit zrak a v zrcadle pak uvidíme téměř bezchybnou karikaturu nás samých. Šimon nevěděl, že je mimo. Do stavu dokonalosti a bezhříšnosti vlastní silou nelze dojít. Žena věděla jak na tom je. Že jí není pomoci. Snad ten Ježíš pomůže. Našla odvahu a odevzdala svůj život Tomu, kdo má moc učinit všechno nové. Nakonec ona jediná, dostala odpuštění, které Šimon nedostal…
Bratři a sestry, naše setkání s Kristem může dopadnout stejně. I dnes. Když přicházíme bez očekávání, bez vztahu, bez pokory, dopadneme stejně jako Šimon. Odcházíme rovněž prázdní, jako jsme přišli. Ale ten, kdo na své zásluhy nehledí a všechno očekává od Krista, ten, kdo svůj život v pokoře klade Ježíšovi k nohám, smí slyšet, tak jako žena-kajícnice: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“
Milé shromáždění, bratři a sestry.
V dnešní přečtené perikopě vystupují dva lidé, kteří se setkají s Ježíšem, nějaký Šimon a žena, kterou Lukáš popisuje jako hříšnici. Ti dva jsou zcela odlišní. A odlišný je i jejich postoj, který zaujali vůči Ježíši. Ten první je Šimon. Lukáš ho představuje, jako farizeje, který Ježíše pozve do svého domu. Snad nás to i trochu překvapí. Vždyť víme, jaké měl Ježíš s farizeji vztahy; že to nebylo vždy růžové. Šimon byl členem strany, která se vůči Ježíši nejostřeji vymezovala. Byl jim blízký a přece tak vzdálený. Několikrát spolu vášnivě diskutovali, několikrát mu připravovali různé léčky. A jeden z nich, ho dnes zve do svého domu. Jedná se o další léčku ukuchtěnou ve farizejské kuchyni? Nevíme. Jsme opatrní, ale jaksi to podvědomě očekáváme. Lukáš naše očekávání zmaří. Z Lukášova vyprávění nic takového nevyplývá.
Šimon zde od začátku vystupuje jako prototyp slušného a seriózního člověka, který si chce s Ježíšem jednoduše a v klidu promluvit, popovídat si – jako teolog s teologem, jako znalec zákona s tím, o kterém sociální sítě dané doby mluví, jako o proroku, o léčiteli, nebo možná o mesiáši, jako o člověku přinejmenším zajímavém a zvláštním, se kterým má smysl strávit nějaký čas a intelektuálně si s ním zacvičit. A Šimon, jako muž rozumný, který má rozhled, využívá tuto příležitost. Zve ho do svého domu. Nemá obavy z toho, že by ho ostatní farizejové za to pomlouvali. Vždyť on se vůči Ježíši přece nijak nezavazuje. Jenom ho zve na jídlo. Když snědí, co je připraveno, Ježíš odejde, půjde zas dál a jejich cesty se rozejdou. Jenom dělá Ježíši laskavost, vždyť je to chudý potulný kazatel, který nemá, kde by sklonil hlavu. Dělá Ježíši laskavost. Prokazuje mu milosrdenství. Uznal jej za hodného, aby vešel pod jeho střechu, aby usedl k jeho stolu. Sklání se k tomuto chudákovi. Svoji nadřazenost dává najevo i tím, že hostu nepodá ani tu vodu, aby si umyl zaprášené nohy. Dokonce ho ani nezdraví polibkem, jak je u vážených návštěv zvykem. Zkrátka je jasné, kdo je tady pánem, kdo je tady doma a kdo je jenom praobyčejným, leč zajímavým, hostem. Šimon ho chce pozorovat zblízka a upřesnit si o něm svoji představu, svůj obraz.
Skryté napětí se však prodírá na povrch. Zpráva o této nezvyklé návštěvě rychle obletí město. Lidi prostě rádi klábosí. Kdekdo je zvědav a chce být u této hostiny. Hostiny totiž byly veřejné. U jedné ženy tahle zpráva ale vyvolá rozhodnutí. Její jméno Lukáš neprozradí, ale popíše ji tím, co ji nejvíce charakterizovalo. Byla to žena. A byla hříšnice. Zajisté nikdo není bez hříchu, i když mnozí jsou přesvědčeni o opaku. Ale provinění této ženy už opravdu přesahovalo míru, která se ve společnosti jen nelibě, ale přesto tiše toleruje.
Žena, možná to byla Kateřina, Pavlína, Sára nebo Rút… Tato žena využívá možnosti a zvyky dané geografické oblasti, které komukoliv nabízely možnost přijít se na hostinu podívat, a vstupuje do cizího domu, do domu spravedlivého farizeje Šimona. S pláčem zezadu přistoupí k Ježíši a vrhne se mu kolem nohou. Smáčí je slzami a otírá svými vlasy. Líbá je. A maže je vzácným olejem z dovozu. Právě v této chvíli, ve chvíli dobrovolného ponížení, je svobodná od všeho. Ohled na lidi, na vlastní hrdost, na čest, zbytky které ji ještě jak tak zůstaly, společenský bontón, jdou stranou. Všechno jde stranou, když jde o to dát Ježíši najevo kdo je mým Pánem, od koho ve svém zkaženém životě očekávám pomoc.
Ti dva, farizej a žena, potkají Ježíše diametrálně odlišným způsobem. Farizej Ježíše sice hostí ve svém domě, ale v zásadě od svého hosta nic neočekává. O nic ho neprosí. Šimon je farizej, zná učení o hříchu, tak nějak ví, že je hříšníkem. Vždyť je to všeobecně známo, nebo se to aspoň tak říká, ne? A když už přitaká tomu označení, té nálepce, tak jen s výhradami. Je hříšníkem, ale jen v tolerovaných mezích. Vždyť dělá všechno, co zákon žádá a co přikazuje. Určitě se snaží, dává do toho vše. Pro svou spravedlivost snad už ani dále nevidí, co by měl napravit. V čem se polepšit? Je jasné, že nikdo z přítomných na hostině mu nemůže nic vytknout, a kdyby se i někdo takový našel, Šimon by mu zajisté hned dokázal, jak vysoko převyšuje všechny ve svém okolí, nejen svou mravní čistotou, ale i všemi skutky milosrdenství, které si lze představit. Šimon je spokojený sám se sebou. Ty odrobinky hříšnosti jsou tak nepatrné, že se může klidně nazývat spravedlivým. To je šikmá plocha. Protože je samo-spravedlivý a své viny nevidí, nepotřebuje nikoho o nic prosit, zvlášť ne tohohle Ježíše, sedícího u jeho stolu.
Oproti tomu žena (hříšnice) zaujímá zcela jiný postoj k Ježíši. Je spontánní. Nemá strach, že by ve svém pokání zašla příliš daleko. Je přímá, protože na rozdíl od spravedlivého Šimona, kterému schází smysl pro nestranné hodnocení sebe sama… Ona si je svých vin vědoma. Ví o nich. Možná o nich raději nemluví, ale je si vědoma, že ostatní to na ní vidí. Přesto doufá a věří, že tohle setkání, s pánem Ježíšem, ji nějak pozitivně posune v jejím zkaženém životě. S touto jistotou se mu vrhá k nohám a začíná je skrápět svými slzami a potírat drahocennou mastí.
Bratři a sestry, jestliže je nám Šimon dosud ještě stále sympatický, ono se to změní, když uslyšíme, jak reaguje na ženin skutek, na její vyznání. Kouká na bláznivou ženskou a jeho hlava to nebere. Snad se i naštval. Tak on pozve potulného kazatele a ten si dotáhne i nevěstku. To je cirkus, skandál! Vidí její projev pokání, ale nerozumí mu. Zůstává chladným, nebo lépe řečeno: zatvrzelým. Neví, proč to ta žena dělá. Neraduje se z toho, že Ježíš ženě odpouští její hříchy. Nevidí její touhu začít znova, od piky, obrátit stránku. Kouká a stále vidí jen hříšnici.
Sám k sobě si říká: "od hříšnice se musím raději distancovat." Možná už chtěl i zavolat: "Chlapi, hele, vyveďte ji…" K tomu naštěstí ale nedojde. Přesto se ale něco změnilo, kvůli ženě kajícnici, to Ježíš u Šimona prohrává. Není možné, to se snad ani nedá představit, že by si Mesiáš nedržel tu lůzu a sebranku od těla. Dle něj existuje jenom jediná alternativa: no prostě, odplata, smrt. To je Boží spravedlnost! Tak dopadá i to město Sodoma a Gomora ze čtení pro nedělku. Mesiáš přinese soud, hříšnici padnou a ty čisté vyvede z jejich špinavé společnosti. S takovými, jako je Šimon a ostatní spravedliví, Ježíš může stolovat. Ale hříšníky, ty má vykázat ven. Šimon není, žádný Abraham, aby se za ně u Hospodina přimlouval. Ach, jaké nepochopení.
I dnes je to stejné. Je mnoho jednookých mezi slepými, kteří si myslí, že budoucnost patří jen jim, že jejich životy mají zvláštní hodnotu, zvláštní nadřazenou cenu a kteří pohrdají těmi, kdo jejich kvality nesplňuje. Je to výrazem stejné pýchy, stejného přehnaného sebevědomí, elitářství a tvrdosti, jakou pozorujeme u Šimona.
Ježíš se mu pokouší naznačit, že je vedle, že se mýlí. Chce mu to objasnit. Vychází z toho, že farizej přece jenom musí uznat, že je do jisté míry hříšný i on. I když ta míra se bude zdát zanedbatelná, možná že bude podobat jenom znaménku, kosmetické vadě.
Ježíš mu vypráví příběh. Ptá se: „Který z nich, ho bude mít raději? Ten dlužník, kterému věřitel odpustil dluh pět set denárů, nebo ten, kterému odpustil padesát?” Ježíš se to pokouší vysvětlit podobenstvím. Odpověď je jasná. Šimon odpovídá správně. Ten, kterému odpustil víc, ten bude mít věřitele raději. Z jeho odpovědi je vidět, že rozumí logice milosti. Že je to přímá úměrnost (Y=K.X) – pokud se hodnota jedné veličiny X změní K-násobně, potom se K-násobně změní i hodnota druhé veličiny Y. Například koupím-li dvakrát více jablek, zaplatím dvakrát více peněz. Odpustí-li K-násobně, budu ho taky K-násobně milovat.
Tragédie je to, že Šimon tuhle představu milosti nedokáže přijmout. On se této logice vzpírá. Stále doufá, že se mu tu kosmetickou chybu podaří odstranit vlastními silami. A tak je Šimon nepřítelem každého odpuštění, nechce, aby ho někdo předběhl v disciplíně zvané spravedlnost. Zvlášť, když by to bylo zdarma, z nějaké milosti. On na tom přece těžce pracoval celý svůj život a teď ho předběhne tahle špína?
Stavět na vlastních zásluhách, na své pověsti, na svých skutcích, na své spravedlivosti, je nebezpečné. Může nám to poškodit zrak a v zrcadle pak uvidíme téměř bezchybnou karikaturu nás samých. Šimon nevěděl, že je mimo. Do stavu dokonalosti a bezhříšnosti vlastní silou nelze dojít. Žena věděla jak na tom je. Že jí není pomoci. Snad ten Ježíš pomůže. Našla odvahu a odevzdala svůj život Tomu, kdo má moc učinit všechno nové. Nakonec ona jediná, dostala odpuštění, které Šimon nedostal…
Bratři a sestry, naše setkání s Kristem může dopadnout stejně. I dnes. Když přicházíme bez očekávání, bez vztahu, bez pokory, dopadneme stejně jako Šimon. Odcházíme rovněž prázdní, jako jsme přišli. Ale ten, kdo na své zásluhy nehledí a všechno očekává od Krista, ten, kdo svůj život v pokoře klade Ježíšovi k nohám, smí slyšet, tak jako žena-kajícnice: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára