1. čtení: Mt 15, 10-20
Debata s farizei se moc nepovedla, a tak Pán Ježíš a jeho družina vydají jiným směrem. Doma v Galilei to nevyšlo. A tak potulný kazatel odchází do ciziny do okolí Týru a Sidónu. Nevíme proč právě sem. Nevíme s jakým záměrem. Geograficky, abychom si to představili – putuje na severozápad. A co teologicky? Zde střelka kompasu ukazuje jasným směrem. Ježíš směřuje mimo území židovského náboženství. Jeho orientace se vychyluje k lidu modlářského pohanství. V okolí Týru a Sidónu už není žádný lid Hospodinův. Tady, v cizině, uctívají jiné bůžky. Tady už nemají být lidi se stejným náboženským žargonem ani lidi znalí Hospodina.
A přece se pověst o Ježíši, o tom Nazaretském, o tom zázračném židovi jaksi dostává do povědomí místních. Najednou za Ježíšem někdo křičí. Asi jako by volal zoufalý poddaný na svého krále s nadějí, že jej snad zaslechne a že se u něj zastaví a tu zoufalou prosbu vyslyší a vyřeší… Žena křičí už z daleka. Na plné pecky. Volá stále. Nepřetržitě. Svou prosbu pořád opakuje. Nonstop.
Je to místní žena. Žena kananejská. Pohanka do morku kostí.
A přece Ježíše oslovuje legitimním mesiášským titulem, Syn Davidův. A taky jej oslovuje Pane, což je ekvivalent Božího jména! To je strašně zajímavé. Uznává veřejně a nahlas, že Mesiáš patří Izraeli. Že to není jen tak někdo. Ale Pán.
Odkud jej zná? Z Matoušovy čtvrté kapitoly vyčteme, že se pověst o Ježíši roznesla po celé Sýrii. Dobrá pověst se roznesla. Ano, někdy stačí, že si lidi povídají… Stačí pouhá pověst, reputace, stačí pouhé vyprávění o, historka. A to jméno, to už si člověk zapamatuje. Třeba určitě znáte, jakou pověst mají německá a japonská auta, švýcarské hodinky, belgická čokoláda, francouzský sýr, skotská whisky, italské těstoviny… Lidé mají dobré zkušenosti a rádi je předají dál. Tak je to se vším. Když je zdroj hodnověrný, tak tomu postupně začínáme věřit. Takhle nějak se pomalu a opatrně rodí víra. Protože víra je ze slyšení… Podobně se i tahle pohanská žena někde něco o tomhle Ježíši z Nazaretu dověděla. Je to úžasné! Dokonce i to málo, co slyšela, stačí, aby se jí to v její životní krizi stalo pomocí! Waw. Tady opravdu platí, dobrá rada nad zlato!
Slyšela o něm a najednou ten Ježíš tady je. A ona na něj volá: „Všimni si mne! Věnuj mi pozornost a přízeň!“ Volá slovy znalce Písma: „Ele,hso,n me( Ku,rie.“. Kyrie eleison! „Smiluj se nade mnou, Pane. Má dcera je zle posedlá. Je krutě posedlá.“ Vůbec nevíme, co tu její dceru trápí. Jakou nemocí trpí. Čím je vlastně ovládána. Ale neúnosnost jejího stavu je jasná. Je to s ní špatné, dcera trpí. Tahle kananejská žena, matka, dceřinu bolest vnímá a bere tu bolest na sebe. Je to taky její bolest. Žena se nám stává příkladem solidarity a lásky. Lásky, která bolí. Protože když člověka vedle mne něco bolí, tak to bolí i mě. Ženin křik se nám stává příkladem přímluvné modlitby, která se opakuje, která nepřestává, která je dotěrná, která je z plných plic. Je to příklad přímluvné modlitby, která pramení z lásky a solidarity s bližním, se světem. Když svět trpí, já jako křesťan nemůžu jen tiše stát a přihlížet! Musím se modlit! Vždyť přímluvné modlitby jsou projevem lásky, kterou Ježíš učil. Kterou se my snažíme denně žít.
Rozvíjí se zápletka. Ježíš mlčí. Bůh je naléhavě žádán a přece mlčí. A my se chceme ptát proč? Tak velmi nás to zajímá! „Proč, Bože mlčíš a neslyšíš naše prosby! Proč nás ignoruješ, Ježíši!“ Mám za to, že je to otázka od toho „zlého“. Otázka, která nám má svázat ruce. Která nás má zdeptat. Která nás má připravit o víru. Vždyť jiné je důležité! Přece to, že nakonec k nám Bůh promluví. Tehdy, kdy bude chtít. Tak jak bude chtít. Vždyť on je tím králem, my jsme ti poddaní, kteří doufáme v jeho přízeň, v jeho odpověď.
Ježíš mlčí a učedníci s tou ženou už zdá se ztrácejí trpělivost. Žádají po Ježíši, aby… Jeruzalémská bible to vidí pozitivně a překládá: „aby jí vyhověl.“ To by bylo krásné a hezké. Učedníci vidí, že žena trpí a připojí k její prosbě i své hlasy. Ano. Tak by to mělo být. Tak to má být. Když vidíme trápení, máme Ježíše prosit o milost, tak jako žena v tomhle příběhu. A když vidíme, že někdo za někoho nebo za něco prosí, máme se k těm prosbám v lásce připojit. Většina biblistů však prosbu učedníků překládá negativně: „Zbav se jí!“ Žel, tenhle překlad je originálu blíž. Učedníci jsou netrpěliví a rozmrzelí, ta žena jim je na obtíž. Opravdu z nich nemluví soucit, nýbrž pobouření. A tady si vzpomeneme na první čtení. Na Ježíšův rozhovor s farizei. „Ale co vychází z úst, to jde ze srdce.“ A často to nejsou dobré věci. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky… A tady je máme! Představa elitářství a exkluzivizmu, která druhého odmítá. Myšlenka, že když nás někdo svými prosbami otravuje, tak je potřeba se ho zbavit. Myšlenka, která staví vlastní klid a pohodu nad prosbu bližního. Přesvědčení, že někteří lidé dle našeho mínění nejsou ani hodni přístupu ke Kristu, do církve, protože by nám dělali ostudu… Říkají: volá za námi, kazí nám renomé… Tady je to zvláštní, protože ta paní volá na Ježíše a ne na učedníky! Ale ti to vztáhnou na sebe. Žena neobtěžuje Ježíše, ale jeho bodyguardy, jeho gorily, jeho ochranku, jeho úzký kroužek vyvolených! Uf. A tady je pro nás příkladná výstraha. Takhle ne. Církev nemůže být sebestředná! Nesmí být opouzdřená! Není myslitelné, aby církev byla uzavřená! Aby sbory, aby farníci, aby křesťané byli uzavření vůči potřebám okolí. Takhle opravdu ne. Milí učedníci, nezlobte se, ale tentokrát si z vás příklad brát nelze! Tyhle řeči pramení ze srdce, které je bez lásky. Tohle opravdu znesvěcuje člověka.
Konečně Ježíš promluví. Nakonec je Hospodin vždy přemožen láskou a pomůže, uleví, uzdraví, zachrání. Bůh to prostě takhle má. Odpoví. A Ježíš odpovídá: „Bůh je ten, kdo mne poslal ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ano. Prvně k nim. Vždyť jim to tak Hospodin zaslíbil, ústy proroka Ezechiele: „Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.” Bůh své sliby plní a věrně zachovává svou smlouvu. Kristus není primárně poslán k pohanům. Nýbrž on k pohanům vysílá své učedníky. Až když je odmítnut ukřižováním, až pak se mění situace. Nebo už teď? Nevíme. Kananejská žena spíš předjímá dění směřující po Velikonocích již ke všem lidem a ke všem národům. Stává se předobrazem toho, co Bůh chystá. Totiž spásu otevřenu celému světu. A tahle žena to s předstihem zažívá už teď.
Ježíšův proslov o dočasně vymezeném poli působení tu matku nijak neodradí. Klaní se mu! V hlavě, kdesi na pozadí nám zazní echo toho, co Ježíš říkal ďáblu, když jej na poušti pokoušel: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ Žena se Ježíši klaní. Leží tváří zabořenou do země. V plné pokoře. Aby ji zář slávy a moci neoslepovala. Aby bylo jasné, kdo má tady navrch. Ano. Klaní se mu jako Bohu. Jako Hospodinu. A Pán Ježíš jí v tom nijak nebrání, protože s Otcem jsou jedno.
Ta paní ležící v prachu prosí. Znovu. „Pomoz mi.“ A začne rozhovor, kterému jasně rozumí obě strany: „On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." 27 Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů."“ Dětmi jsou myšlení samozřejmě židé. No a ti psi, štěňata, voříšci, feny? V Kanaánu, což je starobylé označení místa, ze kterého žena pochází, tak byli označováni muži, kultičtí prostituti. A i když v příběhu zazní jenom zdrobnělina, je jasné, že jde o hanlivé označení… Nadávku pro odpadlíky víry, pro pohany.
Kananejská žena se Božímu rozhodnutí podřizuje. Ví, kde je její místo. Ví, že ona je to štěně. Ví, že nemá nárok. Ale přece očekává pomoc. Přece i děti i psy sytí ten samý Pán! I židy i pohany sytí jediný Bůh! A přestože psi jedí jen drobty, tak se nasytí! Poněvadž i ty drobty Boží milosti a moci, drobty ze stolu Páně, dávají život!
A tak se i stane. Ježíš vidí víru oné ženy a její prosbě vyhoví. Protože Hospodin sytí celé stvoření. Nejen kroužek vyvolených. Ale i štěňata. Tak široké je Boží srdce, tak velká je Boží milost. Amen.
Panovníku, Hospodine, prosíme o Tvého Ducha. Duchu svatý vaň v našich společenstvích. Ať tvou širokou lásku umíme přetavit do otevřenosti vůči světu, vůči člověku. Ať světem zní Tvá dobrá pověst. I když někdy mlčíš, Pane, dej nám, prosíme sílu vydržet, vyčkat na tvou odpověď, na tvou pomoc. Pane, často se stavíme do pozice tvých učedníků, a myslíme si, že máme nějaká přednostní práva. Kéž rozeznáme své místo u Tvého stolu.
Pane, i drobty tvé milosti jsou víc, než potřebujeme. Amen.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára