Kázání o boháči a Lazarovi

1.čtení: Iz 58, 6-12
Text kázání: Lk 16, 19-31

Bankéř odhalí podvod, který udělal jeho kolega a přítel. Rozhodne se provinilce konfrontovat. Už to vypadá, že se v klidu dohodnou a že se zkorumpovaný úředník sám udá. Bankéř tedy odchází spokojeně domů. Těší se na svou snoubenku, je hezká noc, svítí pouliční lampy. Ale najednou jej ve tmavé uličce přepadne nějaký grázl a bankéř umírá. Takzvaný přítel zesnulého bankéře, ten podvodník, potřebuje najít důkazy, které by jej z těch podvodů usvědčili, a rozhodne se je hledat na jediném možném místě. A tak se bankéřova snoubenka dostává do nesnází a hrozí jí nebezpečí… a na pomoc jí nepřichází nikdo jiný než „Duch“ Patricka Swayzeho. Tak nějak si pamatuji začátek romanticko-fantastického thrilleru „Duch“ z roku 1990…

Proč to zmiňuji? Podobně jako tvůrci tohoto na Oskara nominovaného snímku, tak se i boháč z Lukášova podobenství naprosto spletl, pokud jde o to, co člověk může po své smrti ovlivnit, jak může působit, jak může pomoct. Děj filmu „Duch“ je zcela optimistický, a nakonec se Patrickovi podaří své bývalé snoubence pomoct. Avšak boháč dostává úplně jinou odpověď. Jeho žádost podaná Abrahamovi, žádost o posmrtnou pomoc jeho pěti živým bratrům, je rázně zamítnuta.

Film „Duch“ je fikce. Je snad jasné, že příběh vraždy, životního ohrožení snoubenky zavražděného a pak i to zdárné vyřešení tohoto případu je zabalené do romanticky a taky esotericky přitažlivého kabátu. Do kabátu, ve kterém duch milované osoby, hlas ze záhrobí se stává pomocí a záchranou. Alespoň tak tomu rozumím.

Tohle srovnání nám snad pomůže pochopit to, že Ježíš vypráví příběh o sociální nerovnosti a vědomě ho zavinuje do obecně rozšířených představ o posmrtném životě, o Geheně, o Šeolu, o Hádu. Je tedy potřeba vědět, že toto podobenství o boháči a Lazarovi není primárně o propasti, která dělí ty dobré od těch zlých, není o nebi a peklu. Nebe a peklo jsou rekvizity pro hodně důležitou kritiku společnosti.

I když musím říct, že jsou to zajímavé rekvizity. Třeba se dozvíme, jakoby mimochodem, že boháč je v pekle a trpí muka. Nevíme, proč se tam ocitl. Žádný soud neproběhl. Nezazněla kritika. Ale víme, že trpí. A v mukách se dívá nahoru. Tam v dálce, za propastí, která brání těm z nebe sejít dolu a těm z pekla zase bráni dostat se do nebe, tam v dálce vidí boháč svého otce Abrahama. A tak na něj volá o smilování. Abrahám jej taky nazývá svým synem. Přiznává se k němu. Ale zajímavé je, že i taková šarže, jakou je praotec Abrahám, je tam v tom nebi jenom malým pánem. On milost neuděluje. Nerozhoduje o tom, kdo bude na které straně propasti… A nestaví přes tu propast most, neděla převozníka… Abrahám mu prostě říká: „Můj milý, bohatý synu, máš, co jsi chtěl. Nějak jsi žil. Nějak končíš. Synu, teď už s tím my dva opravdu nic nenaděláme…“

Tedy, když to podobenství není o posmrtném životě, o čem tedy je? Ve zkratce řečeno, jde o příběh, který popisuje náš běžný, každodenní život. Je to příběh o sociálních nůžkách, které se rozšiřují a čím dál víc rozevírají, příběh o sociální nespravedlnosti. Hlavním hrdinou zde ale není chudák Lazar. Hrdinou, tedy možná spíš antihrdinou, je boháč. Nic moc o něm nevíme. Chodil ve značkových hadrech a nacpával se lososem nebo kaviárem, které pak zapíjel šampaňským… Byl to šlechtic, žijící na zámku? Nějaký slavný milionář? Klidně. Ale myslím, že takové ztotožnění by nám zavřelo dveře porozumění. Byl to prostě nějaký bohatý člověk. A byl doslova tak tuctový ve svém bohatství, že o něm nic jiného nelze říct… Dokonce ani jeho jméno! Byl bohatý asi jako průměrný Pražák. Byl bohatý asi stejně, jako jsme bohatí my. Boháč je prostě archetypem. Vzorem, jak to nedělat. No dobře, ale co nedělat?

Lazar sedával u brány, sedával před vraty někoho, kdo měl dostatek. Kdyby jenom dostatek! Ten člověk uvnitř opevnění měl nadbytek, vždyť pařil dnem i nocí! Odkud měl ty zdroje, to tohle podobenství neřeší… Zkrátka a dobře. Měl na to. Byl za vodou. Lazar neměl nic. Nevíme, jestli si za to Lazar mohl sám, jestli byl líny, ochlasta, nebo jestli byl jenom nemocný, mrzák. Víme, říká podobenství, že byl k těm vratům někým pohozen. Patrně denně. Byl pohazován. Tělo měl pokryto vředy. Hnusný pohled. Odporný. Lazar ale neměl na léky. Neměl člověka, rodinu. Neměl sociální systém a dávky, neměl invalidní důchod, neměl pečovatelku, neměl na nemocnici… neměl nic. Dokonce toužil po odpadcích. Představte si, on žádostivě hleděl na odpadky, které byly schované za vraty toho boháče. Čím jiným se měl sytit než odpadem? Žel, zdá se, že po těch popelnicích a jejich obsahu jenom toužil. Nebylo mu dopřáno ani to. A co dezinfekce na rány? Psí sliny. I když obsahují histatin, který dopomáhá k regeneraci rány a taky třeba enzym lysozym, který celkem prokazatelně zastavuje růst bakterií, jako jsou E. Coli nebo streptokoky. Přece jenom je obecně známo, že psi by si neměli lízat ani své vlastní rány, protože to moc hygienické není… Vždyť nakonec i pes, který je po operaci musí nosit límec, takzvaný gramofon, aby si tu ránu neinfikoval…

Jediné, co Lazar měl, bylo jeho jméno. Vyznavačské jméno, Eleazar, Bůh pomáhá. Až se to téměř jeví jako vtip. Bůh pomáhá. No rozhodně to na Lazarově bídném životě vidět nebylo… A pak umřel. Dál to zní jako z pohádky, že tam byli andělé a ti ho přenesli do nebe, do blízkosti Abrahama. Je to hezké a dojemné. Ale patrně jde o eufemismus, o snahu zmírnit, zjemnit, přikrášlit nepříjemný fakt, že Lazar patrně neměl ani pohřeb…

Ti dva, Lazar a boháč žili vedle sebe. Dělil je jenom plot. Vrata. Brána, kterou je možné z její podstaty otevírat! A přece žili v úplně jiných světech. Lazar toužil po pomoci, no boháč ho kvůli hlučné muzice na párty nikdy neslyšel! Jeden toužil alespoň po gestu dobré vůle, druhý jej ale přes ten svůj celodenně bohatě naložený stůl neviděl! Zdá se, že sytý hladovému opravdu nevěří! Ten, kdo nouzi nemá, jen těžko uvěří, že někdo nouzí bytostně trpí. Třeba to může být člověk sedící vedle mne nebo soused, bratr, švagrová… Kdo bídu sám nezakusil, kdo nebyl ve stejné krizi, a to nemusí být hlad, ten to jenom těžko pochopí.

Boháč neviděl potřebu svého bratra. Možná ani nevěděl, že jsou s Lazarem bratři, že mají stejného otce, Abrahama… Měl oči zaslepené svým komfortním, pohodlným životem, svým majetkem, svým nadbytkem. Ne, není to kritika bohatství. Je to kritika zaslepenosti. Jak je možné nevidět, že ten vedle mě trpí? Jak je možné nespěchat mu na pomoc? V jádru podobenství stojí kritika egoismu. Kritika sobectví. Kritika neochoty rozdělit se o cokoliv. Kritika neochoty rozdělit se alespoň o to, co už nepotřebuji, co mám nadbytečné, o své odpadky…

A co když za tím boháčovým postojem byla taky arogance? „Já jsem si tu svoji firmu vypiplal od piky, já jsem makal, já jsem si to zasloužil… Já jsem postavil tenhle svůj barák i tu fajnovou bránu na dálkové ovládání… A holt, každý máme svůj úděl. Ja jsem boháč. A zkrátka někdo má smůlu. Nemaká, profláká majetek a skončí na ulici. Tak to prostě je. Je to pech. A nedá se s tím nic dělat. Sociální systém nezměním. Bezdomovec zůstane bezdomovcem. Má smysl se namáhat v jednotlivých případech?“ A v následující chvíli prosí o milost ten boháč. Abrahám mu ve své odpovědi naznačí stejnou myšlenku! Jakoby až sarkasticky: „Tak jako sis myslel, že ta sociální, společenská propast nejde překročit ani v případě toho jednotlivce Lazara, tak ani zde. Hele. Koukej. Propast. A taky už s tím teď nejde nic dělat… Obě propasti bylo možné překročit, dokud si žil. Obě nějak spolu souvisely.“

„Tak dobře, odpovídá ten, co skončil v pekle… Tak když už nejde pomoct mě, tak pomoz mým pěti bratrům!“ Konečně nastává jistá metanoia, změna smýšlení, reforma životního postoje. Boháč se mění na člověka. Chce prosit za svou rodinu. Ale na rozdíl od Patricka Swayzeho, kterému je dovoleno snažit se o záchranu své milované, protože je to jen filmová fikce, Lazar tu možnost nemá. Protože podle Ježíšova podobenství, po smrti už nezmůžeme nic. Nepomůžeme ani sobě a neposloužíme ani svým blízkým. Nikomu.

Skepse na závěr? Vůbec ne. Právě naopak. Podobenství dává minimálně dvě naděje, dvě motivace pro náš život. Tou první je lůno, hruď, blízkost Boží a blízkost osobností, jako byl třeba Abraham. Tou první nadějí, tou první motivací je tedy nebe, věčnost. Jistě pro někoho nejasná představa. Nevíme, jak to tam bude vypadat. Kdo bude v nebi žít? Jak budeme v nebi žít? A kdy skončí můj život? Jen Bůh to ví. Ale já s autorem té písně vím, že to bude fajnový.

Tou druhou motivací, druhou nadějí, je krátkost času. Teď je čas vzít slova Mojžíše a proroků, a taky Pána Ježíše a evangelistů a apoštolů, zkrátka a dobře, teď je čas vzít biblická slova vážně a žít podle nich. Teď je čas něco se svým životem dělat! Neodkládejme to na pozdější dobu. Zanechme sobectví a egoismus. Podívejme se kolem sebe a viďme ty potřebné, kteří sedí u našich bran, které máme třeba ve svých rodinách. Teď je čas pomoct. Alespoň odpadem! Neodkládejme prosby za své rodiny, za své bližní, za své bratry, bratrance a tetičky, za jejich víru, za svět, za svou víru, za sebe sama. Teď je čas vidět. Teď je čas pomoct. Teď je čas prosit. Amen.