1. čtení: Jan 20,
19-25
Ke kázání: Jan 20, 26-31
Bylo to ve stejný den, kdy Marie z Magdaly objevila odvalený kámen a Ježíšův prázdný hrob. Byla to ta samá neděle, kdy potkala anděly a později i vzkříšeného zahradníka – Krista. Ten ji poslal, aby učedníkem předala zprávu o tom, že jejich Mistr žije. Tak téhož dne večer, prvního dne po sobotě, se podle Janova podání odehrává první setkání Vzkříšeného s jeho učedníky.
Ti jsou spolu. Vědí o tom, co se stalo. Už tu podivuhodnou zprávu slyšeli. Nevíme, jestli slovům Marie uvěřili nebo ne. I kdyby to byla pravda, co by to pro ně znamenalo? Je na nich vidět, že ta samotná zpráva o životě po smrti jejích obavy o život nepřemohla. Nacházíme je kdesi za zavřenými dveřmi. Mají strach. Konkrétní strach. Bojí se Židů, svých vlastních bratrů. Vždyť zabili jejich Mistra! Tak co jim bude bránit v tom, aby ovládaní nenávistí zesměšňovali a napadali a uráželi a vraždili i je! Mám za to, že strach, který tady na učedníky dopadl je opodstatněný. Jde jim o život! Proto jsou ty dveře zavřené a zamčené!
I když nám v Čechách žádné perzekuce kvůli křesťanství nehrozí, stejně tak máme podobnou zkušenost se zavíráním dveří i my. My se také uzavíráme. I my máme zavřené dveře vlastního srdce. Uzavíráme se před těmi, pro něž je Kristus náboženským fanatikem, buřičem, bláznem, zkrátka terčem, do kterého si rádi hodí další kopí. Máme strach, že si z nás doma nebo v práci budou dělat legraci, nebo že nás kvůli víře nebudou brát vážně… Uzavíráme se před těmi nejbližšími. Před těmi, od kterých to bolí nejvíc… našimi rodiči či dětmi – vždyť už tolikrát nás urazili, bičovali jazykem, tolikrát jsme pro ně byli rohoží, do které si utřeli nohy…
Ale zavíráme i kostelní dveře, dveře našich shromáždění. Raději ať jsou zavřené, aby snad někdo kolemjdoucí nevešel dovnitř a nezačal si klepat na čelo. Máme obavy. A přece je to zvláštní… Jsme tady shromáždění a už několik dní posloucháme radostné zprávy o tom, že vzkříšení je realitou, o tom, že Ježíš byl první, koho Hospodin vzkřísil k věčnému životu… A přesto někteří z nás, z obavy o vlastní život, ze strachu ještě stále ty své srdce před druhými zamykáme. Vždyť je vzkříšen. I my budeme! Není důvod se bát.
Do téhle situace za zavřenými dveřmi, přímo do středu vstupuje Pán Ježíš se slovy: „Pokoj vám.“ Někteří vykladači, včetně Kalvína, rozumí těmto slovům jako běžnému semitskému pozdravu. I to je možnost samozřejmě. Rozumět tomu jako pozdravu: „Ahoj, tak jsem tady. Tu mě máte.“ Zkusme si ale vzpomenout na slova Páně z Jana ze 14. kapitoly: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ V tomto světle dostává Ježíšův pozdrav, (pozdrav) pokoj vám, hluboký smysl! Srdce vaše ať není zavřené, ať se neděsí! Nebojte se! Mějte pokoj. Opakuje to dvakrát! Aby to slyšel úplně každý v té místnosti. A taky abychom to slyšeli my dnes v naší modlitebně.
Vzkříšený ukazuje své ruce a bok. Opravdu je to on! Tak je to pravda! Marie si to nevymyslela! Skvělé na tom je to, že je Pán v tom jejich strachu dlouho nenechá. Vždyť je pořád ještě jenom večer toho dne, kdy byl vzkříšen. A už je tady! A učedníci se radují. Jak by se neradovali, vždyť tam stojí uprostřed nich! Uprostřed té strachem zamčené situace.
Zdraví je pozdravem pokoje, tak jak to i my opakujeme třeba před večeří Páně. A dává jim úkol. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Buďte ale klidní. Já vím, že nikdo z lidí toto povolání, povolání být mi svědkem, nezvládne sám od sebe. Mějte pokoj. Přijměte Ducha svatého. Dechl na ně. Stejně tak jako tehdy, když Hospodin uhnětl člověka z prachu země. Vdechl mu do nozder dech života a člověk se stal živou bytostí. Stejně tak i teď Vzkříšený dává svého Ducha, Ducha Božího, do nitra učedníků a ti ožijí a stávají se živými svědky! Hospodin dává svého Ducha nejdřív, aby vzbudil život, a pak aby vzbudil život věčný! I dnes je vzkříšený Kristus uprostřed nás. Dýchá na nás. Obživuje nás. Dává nám úkol – zvěstovat Boží odpuštění.
Tomáš u toho ale v neděli nebyl. Nevíme, kde byl. Jestli se toulal. Jestli odpadl. Jestli šel k prázdnému hrobu, aby se přesvědčil na vlastní oči… Tomáš v neděli v kostele nebyl. Chyběl. A tak měl smůlu a vzkříšeného Pána neviděl. Jistě ho to mrzelo. Ostatní mu to horlivě vysvětlovali. Bylo tak a tak. Chtějí se s ním podělit o velikonoční novinku! Viděli Pána. Žije. On ale vysloví větu, která ho proslaví. „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.” Tomáš díky této větě dostává přezdívku nevěřící Tomáš. Je to docela zvláštní. Nechce Ježíše jenom vidět. Vždyť by to mohl být nějaký přelud, zdání či halucinace. Nebo nějaký fantom či přízrak. Přitom ale neodmítá to, že by Kristus opravdu vstal z mrtvých. Je ochotný uvěřit. Potřebuje to ale zažít hmatatelně. Doslova na vlastní kůži. Oči nestačí. Chce Ježíše zažít všemi smysly. I dotykem! Jeho víra si klade podmínky! Možná se to zdá jako ztřeštěný nápad. Ale myslím, že je to opodstatněné! Jeho víra klade podmínku, které Ježíšovo vzkříšené tělo zkrátka musí splnit a až potom Tomáš uvěří. Ano. On požaduje, aby mezi oběma světy byla kontinuita! Aby ten tělesný i ten vzkříšený Kristus byl jeden a ten samý! Musí být vidět ty díry od hřebů! Musí do nich vložit svůj prst! A svou dlaň musí vložit do rány od kopí v jeho boku! Až pak se přesvědčí, až pak uvěří, že je to opravdu jeho Mistr! Až takhle morbidně na to jde Tomáš.
Je to dost zvláštní, požadovat od vyvýšeného Krista nějaké důkazy. Ale přes to všechno Tomáši docela rozumíme. Potřeboval ujištění. Tak moc bylo pro něj vzkříšení důležité! Nechtěl víru, která se opírá jen o povídání někoho jiného. Nechtěl víru bez vlastního přesvědčení. Chtěl Vzkříšeného zažít osobně.
Po osmi dnech se situace zavřených dveří opakuje. Jako přes kopírák. Ne tak docela. Ano, učedníci jsou sice pořád zavření, ale chybí tady zmínka o tom, že by se báli! Setkání se Vzkříšeným, pozdrav pokoje a nový život, který jim vdechl svým Duchem – toto trojí vyhnalo z učedníků strach. Jestliže minulo-týdenní události ještě nebyly zprávou o nedělním křesťanském shromáždění, tak tohle opakované setkání se živým Kristem je určitě zprávou o tom, že ti, kteří žijí nový život v Duchu svatém, se setkávají pravidelně. A beze strachu. I když tady je potřeba říct, že ty vnější podmínky a okolnosti se vůbec nezměnily. Pořád platí to samé nebezpečí. Ale něco se změnilo. Změnil se postoj učedníků. Ať se děje, co se děje, ať pro mě za mě padají z nebe trakaře… I kdybychom umřeli. Máme zaslíbení, máme příslib života. Ježíš žije. I my s ním budeme žít.
Po těch osmi dnech jsme svědky mnohem osobnějšího setkání. Opět přichází, opět je zdraví pokojem… Tentokrát ale přichází Vzkříšený přímo za Tomášem. Pochybovači Tomáši se dostalo vzácné milosti. Tady je krásně vidět, že našemu Pánu jde o jednotlivce v jeho konkrétní situaci. Ježíš jej nekárá. Neříká mu: „Tomáši, kluku zlatá, co to ty ode mne vůbec chceš?“ Vůbec ne. Ježíš přichází s laskavostí jemu vlastní a chce Tomáše vyvést z jeho nejistoty, z jeho pochybností. Chce mu dát důkaz. A dělá to v skutku nádherně. Nejdřív Tomáši ukáže, že jej dokonale zná. Vzkříšený ví, co od něj Tomáš žádal. Říká: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř.“ Odkud to Ježíš ví? Vždyť tam nebyl! Nebo byl a jen ho neviděli? Ano. Byl a je i tady přítomný svým svatým Duchem. Ví o všem. Ví všechno. Slyšel i Tomáše. Slyší i nás. Slyšel Tomášové pochybnosti, jeho otázky, slyší i ty naše. I když si myslíme, že jsme od něj vzdálení, že tady není. Je tu. Ví o nás všechno.
Když Tomáš slyšel Ježíšovu výzvu dotknout se ran, vyznal: “Můj Pán a můj Bůh.” Snad si uvědomil svoji troufalost žádat od Krále Králů, aby mu ukázal občanku. O tom, jestli si Tomáš opravdu dovolil dotknout se jizev v Ježíšových rukách nebo ne, Jan mlčí. Myslím, že nebylo třeba. Pán mu jasně ukázal svou identitu, kdy ho přímo oslovil a citoval Tomášova vlastní slova. To bylo to Slovo, které Tomáše přivedlo k víře!
Tomáš neuvěřil dotekem. I on uvěřil zrakem a sluchem. Stejně tak jako všichni apoštolové. Tomáš je jedním z nich. Oni Vzkříšeného viděli, proto uvěřili. Nám ostatním Pán Ježíš říká: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Požehnaní a radostní jsme proto, že věříme. Nevěříme sice proto, že jsme Ho viděli očima. Věříme proto, že nás oslovuje tak jak oslovil Tomáše. Slovem. Přímo. Pán vstal a neúnavně se s námi, svými učedníky potkává. Přichází k nám i přes zavřené dveře. Nečekaně. Ke každému osobně. Přináší pokoj. Oživuje svatým Duchem. Přemáhá náš přirozený strach. Odpovídá na naše otázky a pochybnosti. A nejen to. Posílá nás zvěstovat odpuštění. Ty naše dveře se mají navzdory obavám otevírat. Vždyť ani ti učedníci nezůstali za těmi dveřmi navždy. Amen.
Vzkříšený ukazuje své ruce a bok. Opravdu je to on! Tak je to pravda! Marie si to nevymyslela! Skvělé na tom je to, že je Pán v tom jejich strachu dlouho nenechá. Vždyť je pořád ještě jenom večer toho dne, kdy byl vzkříšen. A už je tady! A učedníci se radují. Jak by se neradovali, vždyť tam stojí uprostřed nich! Uprostřed té strachem zamčené situace.
Zdraví je pozdravem pokoje, tak jak to i my opakujeme třeba před večeří Páně. A dává jim úkol. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Buďte ale klidní. Já vím, že nikdo z lidí toto povolání, povolání být mi svědkem, nezvládne sám od sebe. Mějte pokoj. Přijměte Ducha svatého. Dechl na ně. Stejně tak jako tehdy, když Hospodin uhnětl člověka z prachu země. Vdechl mu do nozder dech života a člověk se stal živou bytostí. Stejně tak i teď Vzkříšený dává svého Ducha, Ducha Božího, do nitra učedníků a ti ožijí a stávají se živými svědky! Hospodin dává svého Ducha nejdřív, aby vzbudil život, a pak aby vzbudil život věčný! I dnes je vzkříšený Kristus uprostřed nás. Dýchá na nás. Obživuje nás. Dává nám úkol – zvěstovat Boží odpuštění.
Tomáš u toho ale v neděli nebyl. Nevíme, kde byl. Jestli se toulal. Jestli odpadl. Jestli šel k prázdnému hrobu, aby se přesvědčil na vlastní oči… Tomáš v neděli v kostele nebyl. Chyběl. A tak měl smůlu a vzkříšeného Pána neviděl. Jistě ho to mrzelo. Ostatní mu to horlivě vysvětlovali. Bylo tak a tak. Chtějí se s ním podělit o velikonoční novinku! Viděli Pána. Žije. On ale vysloví větu, která ho proslaví. „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.” Tomáš díky této větě dostává přezdívku nevěřící Tomáš. Je to docela zvláštní. Nechce Ježíše jenom vidět. Vždyť by to mohl být nějaký přelud, zdání či halucinace. Nebo nějaký fantom či přízrak. Přitom ale neodmítá to, že by Kristus opravdu vstal z mrtvých. Je ochotný uvěřit. Potřebuje to ale zažít hmatatelně. Doslova na vlastní kůži. Oči nestačí. Chce Ježíše zažít všemi smysly. I dotykem! Jeho víra si klade podmínky! Možná se to zdá jako ztřeštěný nápad. Ale myslím, že je to opodstatněné! Jeho víra klade podmínku, které Ježíšovo vzkříšené tělo zkrátka musí splnit a až potom Tomáš uvěří. Ano. On požaduje, aby mezi oběma světy byla kontinuita! Aby ten tělesný i ten vzkříšený Kristus byl jeden a ten samý! Musí být vidět ty díry od hřebů! Musí do nich vložit svůj prst! A svou dlaň musí vložit do rány od kopí v jeho boku! Až pak se přesvědčí, až pak uvěří, že je to opravdu jeho Mistr! Až takhle morbidně na to jde Tomáš.
Je to dost zvláštní, požadovat od vyvýšeného Krista nějaké důkazy. Ale přes to všechno Tomáši docela rozumíme. Potřeboval ujištění. Tak moc bylo pro něj vzkříšení důležité! Nechtěl víru, která se opírá jen o povídání někoho jiného. Nechtěl víru bez vlastního přesvědčení. Chtěl Vzkříšeného zažít osobně.
Po osmi dnech se situace zavřených dveří opakuje. Jako přes kopírák. Ne tak docela. Ano, učedníci jsou sice pořád zavření, ale chybí tady zmínka o tom, že by se báli! Setkání se Vzkříšeným, pozdrav pokoje a nový život, který jim vdechl svým Duchem – toto trojí vyhnalo z učedníků strach. Jestliže minulo-týdenní události ještě nebyly zprávou o nedělním křesťanském shromáždění, tak tohle opakované setkání se živým Kristem je určitě zprávou o tom, že ti, kteří žijí nový život v Duchu svatém, se setkávají pravidelně. A beze strachu. I když tady je potřeba říct, že ty vnější podmínky a okolnosti se vůbec nezměnily. Pořád platí to samé nebezpečí. Ale něco se změnilo. Změnil se postoj učedníků. Ať se děje, co se děje, ať pro mě za mě padají z nebe trakaře… I kdybychom umřeli. Máme zaslíbení, máme příslib života. Ježíš žije. I my s ním budeme žít.
Po těch osmi dnech jsme svědky mnohem osobnějšího setkání. Opět přichází, opět je zdraví pokojem… Tentokrát ale přichází Vzkříšený přímo za Tomášem. Pochybovači Tomáši se dostalo vzácné milosti. Tady je krásně vidět, že našemu Pánu jde o jednotlivce v jeho konkrétní situaci. Ježíš jej nekárá. Neříká mu: „Tomáši, kluku zlatá, co to ty ode mne vůbec chceš?“ Vůbec ne. Ježíš přichází s laskavostí jemu vlastní a chce Tomáše vyvést z jeho nejistoty, z jeho pochybností. Chce mu dát důkaz. A dělá to v skutku nádherně. Nejdřív Tomáši ukáže, že jej dokonale zná. Vzkříšený ví, co od něj Tomáš žádal. Říká: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř.“ Odkud to Ježíš ví? Vždyť tam nebyl! Nebo byl a jen ho neviděli? Ano. Byl a je i tady přítomný svým svatým Duchem. Ví o všem. Ví všechno. Slyšel i Tomáše. Slyší i nás. Slyšel Tomášové pochybnosti, jeho otázky, slyší i ty naše. I když si myslíme, že jsme od něj vzdálení, že tady není. Je tu. Ví o nás všechno.
Když Tomáš slyšel Ježíšovu výzvu dotknout se ran, vyznal: “Můj Pán a můj Bůh.” Snad si uvědomil svoji troufalost žádat od Krále Králů, aby mu ukázal občanku. O tom, jestli si Tomáš opravdu dovolil dotknout se jizev v Ježíšových rukách nebo ne, Jan mlčí. Myslím, že nebylo třeba. Pán mu jasně ukázal svou identitu, kdy ho přímo oslovil a citoval Tomášova vlastní slova. To bylo to Slovo, které Tomáše přivedlo k víře!
Tomáš neuvěřil dotekem. I on uvěřil zrakem a sluchem. Stejně tak jako všichni apoštolové. Tomáš je jedním z nich. Oni Vzkříšeného viděli, proto uvěřili. Nám ostatním Pán Ježíš říká: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Požehnaní a radostní jsme proto, že věříme. Nevěříme sice proto, že jsme Ho viděli očima. Věříme proto, že nás oslovuje tak jak oslovil Tomáše. Slovem. Přímo. Pán vstal a neúnavně se s námi, svými učedníky potkává. Přichází k nám i přes zavřené dveře. Nečekaně. Ke každému osobně. Přináší pokoj. Oživuje svatým Duchem. Přemáhá náš přirozený strach. Odpovídá na naše otázky a pochybnosti. A nejen to. Posílá nás zvěstovat odpuštění. Ty naše dveře se mají navzdory obavám otevírat. Vždyť ani ti učedníci nezůstali za těmi dveřmi navždy. Amen.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára