Co říká rozum?

Jeremiáš 8, 4-7

Někdy si kladu otázku, proč zlo tak přitahuje člověka? Proč nás nepřitahuje víc dobro? Projevy nenávisti v naší společnosti rostou jako houby po dešti. Na to, abychom si všimli změny, žel nemusíme chodit daleko. Platilo, že se vzpomínalo na barbarství komunizmu nebo fašizmu. Dnes je nám nová krize blíž, než bychom si přáli. Ano, mám na mysli demonstrace vůči lidskosti. Projevy nenávisti nejen vůči uprchlíkům, či muslimům, ale taky vůči vlastním lidem, vůči Čechům, kteří nepřátelské nálady s útočníky nesdílí. Mám před očima nevraživé postoje, které jsou burcovány a využívány k dosažení politických vítězství. Nejen v Čechách. I na Slovensku. A ve velkém. Proč sedáme na lep klamu a falešným řečem? Proč podporujeme politiky, kteří očividně klamou a rozkrádají stát? Proč se necháme opít rohlíkem? Proč se necháme svést k nenávisti? Proč nás to zlo přitahuje víc než dobro? Ano, to nejsou ojedinělé otázky jednoho vikáře. Podobné otázky tížili i Jeremiáše v době mezi léty 627 až 587 ante. To je dobrých dva tisíce šest set let zpátky!

Jeremiáš povolán za Božího proroka se pokoušel judský lid odklonit od zlého, a navrátit jej k Hospodinu. Dnešní předčítaný biblický text je jedním z mnohých Hospodinových slov, které měl prorok lidu vyřídit. Zazní série otázek, na které si lid, tedy konkrétní muži a ženy, mají odpovědět sami. Ano, Hospodin si vysoce cení lidskou svobodu. Zazní otázky. Ne hotové odpovědi, které musí člověk chtě nechtě přijmout. Otázky. Nové otázky. Vážné otázky. Pán Bůh bere vážně naši schopnost se rozhodovat pro dobré a zlé. Do ničeho nás nenutí.

Proč se tento lid odvrátil natrvalo? Pevně se drží lsti a zdráhá se napravit? Prorok kritizuje to, co kolem sebe vidí. Odvrácení, odchýlení, odklonění od správného směřování a taky lest, podvod, klam, úskoky a léčky, podrazy. Všude kolem sebe, u jednotlivců i ve společnosti. Jednak jde o zlo v náboženské oblasti. Vztah k Hospodinu už není přímočarý, lid nehledá Hospodinovu vůli. Probíhá sice reforma, obnova, náprava náboženství a mravů, kterou začal Jóšiáš, ale ta je v mnohém povrchní. Mění se obřady a pravidla, ale srdce zůstávají pořád stejná. A lid hledá pomoc u pohanských božstev. Jeremiáš taky vidí zlo i v etické oblasti, u jednotlivců i v rodinách, a taky ve státních institucích a u jejích představitelů.

Nikdo ale nelituje toho, co spáchal. Nikdo neřekne, čeho jsem se dopustil? A ty řeči, které se ve společnosti vedou, též nejsou úplně košer. To je ostrá kritika, která napříč dějinami neztrácí na aktuálnosti. I dnes je té lítosti nad vlastním selháním jako šafránu. I dnes se spíš kauzy tutlají a kabáty převlékají. I dnes se lže. I dnes se vedou řeči, které šíří nenávist a strach. Protože strachem se demokratická masa lépe ovládá. Člověk je zaslepený a nechce rozeznat své zlo. Nechce jej pojmenovat jako zlo. Kritické námitky proroka jsou odmítané jako falešné. I tehdy, i dnes. Svědomí se umlčuje, zlé konání se bagatelizuje. Nebo vysvětluje všelijakými možnými i nemožnými výmluvami. Nejlepší výmluvou je, zdá se, ta, kterou známe už od Adama: „To ne já. Kdepak. To ten vedle mne.“ Delegování vin na druhého je, zdá se, národním sportem.

Bez rozeznání zla, bez jeho pojmenování a bez vyznání není možné udělat ten druhý krok. Totiž krok k nápravě. Ke změně.

Jaký postoj člověk zaujme, když zjistí, že selhal? Když to selhání sám před sebou přizná? Co udělá? Prorok ukazuje dva obrazy z běžného života, které jsou naprosto názorné a snadno pochopitelné. A které vlastně vysvětlují, jak je člověku nepřirozené zůstat ve svém nesprávném konání. Ten první obraz je jasný. Jdeme po ulici nebo po schodech nebo doma z kuchyně do obýváku, na zemi něco leží, my si toho ale nevšimneme, zakopneme a spadneme na zem. Co uděláme? No, to je přece jasné! Mobilizujeme všechny své síly, abychom mohli opět vstát a kráčet dál. To dá přece rozum, že na tom chodníku nebo na podlaze nezůstaneme ležet jak pytel brambor. To je přece přirozená reakce. Vidět je to krásně už na malých dětech. Moje neteř Alžbětka taky padá. A často. Ale pořád se zvedá. A jde dál. Ale člověk, který zůstává při svých zlých skutcích, ten se podobá člověku, který spadne, a na ten pytel brambor se skutečně promění. Prostě tam zůstane ležet uprostřed chodníku a ani ho nenapadne, aby usiloval o to se zvednout. Prorok zde apeluje na zdravý rozum. Nejen svých tehdejších posluchačů ale i nás. Tvrdošíjně se držet zlého je jednak nesmyslné a absurdní, ale taky nepřirozené.

Druhý obraz je podobný. S manželkou jsme byli před pár lety na dovolené ve Francii. Přiletěli jsme, půjčili si auto a roadtrip začal. Na cestě zpátky jsme jeli přes Grenobl. Do té doby šlo všechno hladce a bez problémů. Výhledy i autíčko jsme si doslova užívali. Najednou uprostřed Grenoblu ale skončila silnice. Nemohli jsme odbočit ani doleva, ani doprava. Ani couvat nešlo. Před námi veliká tabule zákaz vjezdu všech vozidel. Tedy i naší malé pětistovky. Nad námi blankytně modré nebe, no a pod námi samé koleje. Stáli jsme totiž uprostřed křižovatky tramvají. Jak jsme se tam dostali a proč, to nám doteď není jasné. Nejspíš jsme si nevšimli důležitého dopravního značení, nebo tam nebylo a místní to tam dobře znali. Co teď? Chtěli jsme se samozřejmě vrátit na správnou cestu! Ale kudy? A v té chvíli jsme spatřili, jak se na nás zezadu řítí policejní dodávka plná policistů. To byla radost. Myslím to vážně. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme zabloudili, a ptali jsme se kudy dál. No jo, ale měli jsme francouzské značky! Nedůvěřivě si nás ta parta prohlížela. Tak zavřou nás? Dají nám pokutu? A oni ne. Ukázali rukou, ať je následujeme a z toho nebezpečného místa nás vyvedli. Díky Bohu za ně! To je Jeremiášův druhý obraz. Kdo sešel z cesty, může se vrátit. Kdybychom v té špatné cestě s Elenkou pokračovali, tak by nás nejspíš nabourala nějaká tramvaj. Bylo důležité dál v ní nepokračovat, náhle a rychle najít řešení jak z té situace ven. To je pro člověka přirozené. To nám velí náš rozum. Jdeš špatným směrem? Vrať se!

Je zajímavé, že v oblasti hříchu ten náš rozum, na který jindy docela spoléháme, jakoby nefungoval. Nebo jej ignorujeme? Když upadneme do hříchu, tak si v něm někdy hezky libujeme, zapomínáme se znovu postavit. Když se ztratíme, nehledáme cestu zpátky. Je to vlastně strašně zvláštní.

Další obraz, který Jeremiáš používá je kůň. Jako střelbou vylekané válečné koně pádíme vstříc bitvě. Slyšíme slova hrozeb a nadávání a nenávisti… A náš strach nás dovede plně ovládnout. Ochromit náš rozum. Propadneme panice a zoufalství. A jako stádo pak běžíme řízení těmi, kteří používají lidský strach - z neznámého, z jiného, z odlišného – aby získali větší vliv, větší moc. Strach ze života nás žene přímo do náruče smrti.

Prorok se diví. Proti nepochopitelné vědomé zatvrdilosti Božího lidu staví Jeremiáš čápa, hrdličku, vlaštovku a jeřába. Ti nám jsou příkladem i poučením. Ti znají Hospodinovy řády a… ano, řídí se jimi. Znají čas svého příletu a dodržují jej. Dělají to přirozeně, bez zábran, bez zaváhání. Naproti tomu Boží lid, člověk, jemuž Hospodin zjevil své řády zakotvené v Zákoně, si volí cestu nepřirozenou, plnou zábran a váhání. Cestu proti zdravému rozumu. Cestu hříchu.

Proč nás přitahuje víc zlo? Nevím přesně. Neví to ani Jeremiáš. Snad jedinou odpovědí je, že se tak děje, protože neznáme Boží řády. A možná je i formálně známe. Ale řídíme se jimi? Jsou nám přirozené jako dýchání?

Evangelium zní jasně. Poznávej Hospodinovy řády, přijímej je za své a hlavně rozhoduj se podle nich. Je to přece přirozené. Vždyť to velí rozum. Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe. Dnes je čas povstat, je čas se navrátit. Je čas zanechat lest a litovat zla, jež dělám. Zatím ještě je čas vyznat: „Hospodine, pane, čeho jsem se to dopustil?“ Amen.